pondělí, 24. červen 2019

Nibiru. Nenápadná hvězda českého gramofonového nebe

Napsal(a) 

Tomáš Janeček Tomáš Janeček

Jestliže podle konspiračních teorií na sítích je „Boží dvanáctá planeta“ Nibiru temná, nejistá, neviditelná a přinese Zemi zkázu, pozemská Nibiru je pozitivní, vydává krásnou literaturu (třeba básně Hrubína, Verlaina, Seiferta) a hudbu. Ze všeho nejvíc je doma i v cizině spjatá s Janem Dismasem Zelenkou, jehož je vydavatelským světlonošem. Hovoří-li se kdekoli o vydávání hudby v České republice, zazní na prvním místě Supraphon, jenž má u nás dominantní pozici. Konkurence existuje, je ekonomicky úplně jinde, ne však hodnotou nahrávek a kreativitou. A tak se má více či méně k světu například Radioservis, Animal Music, Arco Diva nebo Nibiru. A právě o Nibiru jsem se začal před časem hlouběji zajímat, protože její hudební produkce je sice střídmá, leč neobyčejná. Musím začít popisem. Vydavatelství Nibiru se zrodilo v roce 1997 a jejím zakladatelem, majitelem, ředitelem, dramaturgem a jediným zaměstnancem je Tomáš Janeček, jehož otcem byl malíř, grafik, ilustrátor a sochař Ota Janeček. Výhodou i rizikem jeho podnikání je, že dělá něco, co jiní nedělají, tudíž se mi zdá, že otázka konkurence jej zatím příliš netrápí. Alfou a omegou Nibiru je jednoduchá ediční filozofie – být první.

Pane Janečku, proč Nibiru? Zní to podobně tajemně jako například názvy labelů Ambroisie, Hyperion, Kairos, Mandala nebo Soli Deo Gloria… Výběr názvu se odvíjel od toho, co chci dělat. Nemá pro mě smysl vydávat popadesáté Mou vlast, za to chci vydávat něco, co ještě nebylo nahrané, nebo jiný pohled na hudbu, něco, co může být objevem, co může, ale také nemusí být velké. Taková vydavatelská filozofie je sice riskantní, ale pro mě jedině možná. Inspiroval jsem se knihou o sumerské historii a mytologii – věřili v planetu Nibiru, která má velkou oběžnou dráhu, možná je, možná není, možná je to jen pro někoho hezká, pro jiného hrůzostrašná představa, iluze, třeba to vyjde, třeba to nevyjde. Tato určitá neurčitost něčeho, co může, ale také nemusí být velké, se mi líbila. Může to být realita nebo bublina. Co se dá dělat…

A převedeno do hudby? Většinou vydávám věci, které ještě nahrané nebyly, nebo nebyla nahrána jejich část. Případně mám pocit, že bych to chtěl nahrát znovu, ale lépe.

Co je základem Nibiru? Vážná hudba? Dnes je hlavním segmentem firmy, ale vydávám i knihy (většinou básně), což je velmi lukrativní (smích), dělám také výstavy z díla mého otce Oty Janečka a občas dám dohromady vlastní fotografickou výstavu.

Jaké je portfolio firmy? Nejsou to přece jenom nahrávky starší hudby… Nejsou. Na počátku jsem vydával modernější věci, ale to se ukázalo bez grantů, dotací jako hodně velké riziko. Například s paní profesorkou Zuzanou Růžičkovou jsem vydal moderní cembalové kompozice (Martinů, Kalabis, Bartók…). Tehdy jsem se učil vydavatelské řemeslo. Vydal jsem ještě například Petra Ebena a moc se myslím podařila deska s Brittenem a Pärtem. To vše je z mého dnešního pohledu spíše okrajové. Přiznávám však, že by se mi líbilo nahrát Requiem Alfreda Schnittkeho, ale zatím na to marně sháním peníze. Mimochodem na barokní hudbu se peníze dají sehnat přece jen o něco lépe… (smích) Nejsem však zas až takový hazardér, jak jsem na počátku vypadal.

Z natáčení Psalmi Vespertini III, foto Hana Blažková Z natáčení Psalmi Vespertini IIIfoto: Hana Blažková

Jste znám hlavně jako vydavatel hudby Jana Dismase Zelenky. Proč právě on? V dávné době mi o Zelenkovi vyprávěl jednak otec, jednak Milan Munclinger. Mnohem později, na počátku tisíciletí, za mnou přišel Adam Viktora, že by chtěl natočit Zelenkova Bronzového hada. Dnes jsem tedy u čísla 12 a všechny jsou s panem Viktorou a jeho Ensemble Inégal. Spolupráce s ním je báječná. Rád spolupracuji s lidmi, s nimiž si rozumím.

Nejnovější Zelenka? Tento rok bychom chtěli premiérově natočit z drážďanského archivu vytaženou Missa Sanctae Caeciliae ZWV 1, přičemž kvůli stopáži ji doplníme dalším zelenkovským titulem. Koncem dubna jsem vydal Requiem Antonína Rejchy, které bylo sice už vydáno, ale ne jako komplet. Lákalo mě, že za života Rejchy nebylo provedeno. Když to dobře vyjde, chtěli bychom ještě letos vydat od Jakuba Jana Ryby obě nově spartované Missy solemnis, jež byly kdysi považovány za Haydnovu práci.

Před časem jste vyslal do světa Rybovo Stabat mater. Jak tento titul vznikl? Základem je dlouhodobější spolupráce s dirigentem Zdeňkem Klaudou, jehož přístup k hudbě je poněkud jiný. Na rozdíl od pana Viktory jsme se rozhodli dělat hudbu na rozhraní klasicismu a romantismu na moderní nástroje v současném ladění.

Co byste rád vydal z Rybova díla? Určitě by mě zajímal jeho nádherný, velmi těžký violoncellový koncert. Oslovili jsme několik světových cellistů, leč s nulovým výsledkem. Víte, je to hodně práce s nejistým koncem… Takže půjdeme spíše českou cestou.

Zalétnou vaše myšlenky k jinému skladateli, než je trojice Zelenka – Ryba – Rejcha, jehož byste chtěl mít v katalogu? Samuel Capricornus. Raně barokní skvělý komponista, ale chtělo by to dobrý sbor a výborné přírodní pozouny. Není však o to moc zájem. Kdyby to byl Monteverdi, byla by to jiná marketingová písnička.

Co myslíte, má současný pevný nosič hudby ještě dlouhý život? Sice leckdo mu předpovídá konec, ale jako čtečka nepřinesla konec knihy, vynález kinematografu nezničil divadlo, neskončí kvůli sítím nosiče hudby. Jen se to posune do výlučnější podoby. Cédéčko nebo elpíčko se stane hudební bibliofilií. Nejsem ale prognostik (smích). Co se týká nahrávacího průmyslu, má to dvě kategorie. Nahrávat se určitě bude, protože lidé jsou líní ji sami provozovat, takže ji budou chtít poslouchat, jiná věc jsou způsoby jejího šíření. A zde je budoucnost nejistá. Jistě se bude zvyšovat váha streamování a prodeje přes internet.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 6/2019 (koupit).

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.