Provozování takzvané staré hudby dává z hlediska repertoáru dnešnímu interpretu neuvěřitelné možnosti. Zatímco někteří dávají přednost komornímu obsazení, jiní se realizují v bombastických projektech s prestižními hosty či soubory. Obojí má svá specifika, klady a zápory, důvody. Dalším aspektem repertoáru je samotný výběr titulu. V tomto smyslu se dá říct, že existují v zásadě dva přístupy. Volba staletími prověřených skladatelských jmen a titulů je zpravidla zárukou kvalitní hudby, ale nepochybně i větší posluchačské přitažlivosti. V opačném případě volba neznámých skladeb od ještě méně známých autorů skýtá interpretovi možnost prožít velké dobrodružství, a to hned ze dvou pohledů. Za prvé: praktická realizace takového díla je vždy krokem do neznáma. I když kompozice vypadá na papíře sebelépe, teprve nácvik a samotné provedení ukazují skutečnou hodnotu díla. Za druhé: každé takové realizaci předchází přípravná fáze spočívající nejen v přepisu skladby, ale i ve studiu dalších hudebně-historických souvislostí ohledně díla a autora. Díky této přípravné fázi, vyžadující nezbytně práci s původními prameny, vyvstává vždy celá řada nových oborových otázek, na něž musíme odpovídat (a nebo se o to alespoň pokusit). Je to však zároveň jediná cesta, která posouvá naše vědomosti o hudební historii dopředu. Z toho důvodu se domnívám, že u lidí pokládaných za specialisty na starou hudbu (u nás takzvaní barokáři) je víceméně morální povinností předkládat veřejnosti co nejširší spektrum dobového repertoáru a vytvořit tím reálnější hudební obraz doby s jeho klady a zápory.
Největším problémem takového hudebního dobrodružství je však prosadit byť kvalitní, ale neznámý repertoár na veřejnost. Vyžaduje to nejen mnoho úsilí a energie, ale hlavně nadšení, neboť současný kulturní svět je víceméně v rukou médií pracujících s fenoménem známosti produktu a senzace. Lidé se proto v tomto virtuálním světě naučili orientovat pouze podle toho, co už znají, anebo co je zcela prvoplánově šokuje. V hudbě to platí dvojnásob.
O této skutečnosti jsem se mohl několikrát přesvědčit na vlastní kůži. Za všechny jeden příklad. Nedávno jsem měl možnost dirigovat program sestavený ze sakrální tvorby italského raně barokního skladatele Giovanni Antonia Rigattiho. Vzpomínám si, že při spartaci jednotlivých skladeb na mě tato hudba působila poměrně průměrně. Samotný nácvik mi však naprosto vyrazil dech. Po krátké době bylo jasné, že 
kompozice postavené na nečekaných tempových zvratech, absolutní formální promyšlenosti a nápadité melodice nenechají žádného posluchače ani na okamžik v nepozornosti. Byla to hudba, která, jak se říká, „se dělá sama“. Nicméně několik dnů před koncertem jsem byl požádán novinami o rozhovor do kulturní rubriky. Poté, co mě redaktor vyzval, abych řekl několik slov o zajímavosti celého projektu, začal jsem hovořit o skladatelově krátkém životě, tvorbě, současnících atd. Po několika větách moji řeč přerušila otázka, která mě zcela odzbrojila. „To je všechno hezké, ale nemáte tam nějaký šokující příběh, který zaujme, nějakou senzaci?“ V tu chvíli jsem pochopil, že o hudbu tu vlastně vůbec nejde. A protože jsem neměl v zásobě žádný romantický příběh, který by vydal na novinový titulek typu „SKLADATEL VRAH“ nebo „ARCHIV KONEČNĚ VYDAL SVÁ TAJEMSTVÍ“, náš rozhovor nabral velmi rychlý spád.
Nedávno jsem se ze zajímavosti zeptal svého kamaráda, nemuzikanta, co se mu v hudbě vybaví, když se řekne baroko. Odpověděl tři jména: „Bach, Händel, Vivaldi a pak Čtvero ročních dob a Mesiáš“. V té souvislosti mě napadla otázka, co si vlastně současné publikum představí, když se řekne barokní hudba v českých zemích? Při vší dobré vůli se obávám, že by to byla pouze dvě jména a snad jedno dílo – Adam Václav Michna a jeho píseň Chtíc aby spal (mimochodem původně s názvem Vánoční noc ) a Bohuslav Matěj Černohorský. Není to trochu málo? Anebo je to opravdu reálný obraz našeho zájmu o národní historii?
Dva výše zmínění čeští skladatelé jsou sice důležitými osobnostmi, ale zdaleka ne jedinými, jejichž dílo se nám dochovalo. Proč před ostatními zavíráme oči a děláme, že prakticky neexistují? Je to nepochybně obraz nás, interpretů staré hudby, slyšících také stále na velká jména a známá díla, prošlapávajících již tisíckrát prošlapaný chodníček. Ale abych pouze neteoretizoval a nemoralizoval, rád bych připomněl další jména, důležitá pro českou barokní éru. Za poslední roky mě uchvátila hudba dvou skladatelů, jejichž tvorba, dle mého názoru, by měla být trvalou součástí našich koncertních pódií, a dokonce si myslím, že by se měla vyskytovat ve školních osnovách dějin hudby. Je to původem italský skladatel Giovanni Battista Aloisi a olomoucký varhaník Karel Josef Einwaldt . I přesto, že každý z nich reprezentuje jinou hudební generaci, oba na Moravě aktivně žili a skládali.
G. B. Aloisi byl přímý současník Adama Michny. Na Moravu přišel z italské Boloně roku 1630, neboť byl přijat do funkce sekretáře, hudebního prefekta a později osobního zpovědníka u Dietrichsteinů v Mikulově. Aloisiho dílo představuje šest tištěných sbírek duchovní hudby, z čehož první tři vyšly ještě za jeho působení v Itálii a zbylé tři napsal v Mikulově. Obsazením jde o vokální skladby s doprovodem bassa continua a to od sólových až po dvojsborové. V některých kusech jsou přidány dvoje housle. Aloisiho hudba patří bezpochyby k tomu nejzajímavějšímu, co na Moravě znělo v první polovině 17. století. Díky jeho službě u Dietrichsteinů se musely Aloisiho skladby hrát ve většině moravských 
hudebních center, jako je Brno, Olomouc, Kroměříž, samozřejmě Mikulov a další. Ve srovnání s jeho italskými současníky se kompozičně nejedná o díla, která by zásadně udávala nějaký nový směr (ačkoli v několika případech se skladatel nebál velmi experimentovat), ale o díla s vysokou skladatelskou erudicí, invencí a širokým rozhledem. O to větší hodnotu však tato hudba měla na Moravě, neboť náleží k první vlně hudebního baroka, která se k nám z Itálie dostala.
Neméně zajímavá je tato osobnost i svým životním příběhem. Ještě donedávna končila stopa po Aloisim rokem 1644, kdy spatřila světlo světa jeho poslední sbírka, z čehož se vyvozovalo přibližné úmrtí. Před několika lety se mi však čirou náhodou podařilo objevit v Dietrichsteinské korespondenci Aloisiho dopisy, adresované knížeti Ferdinandu Dietrichsteinovi, které ukázaly zcela nečekané skutečnosti. Tyto dopisy byly psány v letech 1658 – 1664, tedy posledních šest let skladatelova života, který s největší pravděpodobností zemřel roku 1665 v minoritském klášteře v Brně, kam se vydal v prosinci předchozího roku.
Aloisi byl v dietrichsteinských službách dvacet let a zastával tam vysoké funkce hudebního prefekta, osobního sekretáře a posléze i osobního zpovědníka. O tom, jak rychle stoupala jeho kariéra, svědčí i fakt, že sám Maxmilián Dietrichstein si od něj vypůjčoval peníze. Náhle však přichází velký zlom a Aloisi se ocitá v roli pouhého vesnického faráře v okolí Mikulova. V těchto bídných podmínkách působí až do konce svého života. Jako farář postupně vystřídá Dolní Kounice, Pernou a nakonec Dolní Věstonice, z kteréhož období pocházejí výše zmíněné dopisy. V nich není o hudbě ani nejmenší zmínka, namísto toho se tu dočteme o bídě a obyčejných starostech vesnických věřících. Co vlastně způsobilo, že kardinálův sekretář a úspěšný skladatel (jeho první sbírka vyšla dokonce ve dvou reedicích) se obojího vzdal? Rozhodl se k tomuto kroku sám, anebo k němu byl přinucen? Přiznám se, že mě tyto otázky fascinují a pevně věřím, že na ně brzy najdu odpověď. Myslím, že tento skutečný příběh by opravdu mohl aspirovat na nějaký přitažlivý novinový titulek.
České země však zplodily další skladatele, kteří žili sice obyčejným životem, jejich hudba však není o to méně hodnotná. Chtěl bych se ještě zmínit o hudbě druhé osobnosti, která je současníkem J. S. Bacha. Karel Josef Einwaldt se narodil roku 1679 a v podstatě celý život působil jako varhaník v Olomouci, kde také roku 1753 zemřel. Před několika lety jsem byl upozorněn na Einwaldtdovu sbírku Vocalis Decalogus , která vyšla tiskem roku 1720 a která ještě nebyla novodobě provedena. Nototisk byl v té době velmi drahý a Einwaldt je jediný z olomouckých hudebníků, kterému se podařilo vydat své skladby tiskem. Proto mě překvapilo, že toto dílo dnes upadlo zcela v zapomnění. Můj údiv nad touto věcí byl však ještě větší poté, co jsem mohl tuto jedinečnou hudbu provozovat. Vocalis Decalogus patří ke skvostům našeho barokního repertoáru, o čemž svědčí i fakt, že tuto sbírku měl ve své knihovně sám W. A. Mozart. Jde o cyklus deseti ofertorií pro čtyři hlasy, dvoje housle a basso continuo. Přestože jednotlivá ofertoria jsou určena pro různé svátky církevního roku, dohromady tvoří kaleidoskop kompozičních stylů a hlasových kombinací, navíc mají velmi osobitý rukopis a mezi sebou tak vytvářejí nebývalý kontrast. Jako celek je proto tato sbírka ideálním materiálem pro koncertní provozování, o čemž jsem se mohl v praxi sám přesvědčit.
Obě výše zmiňované osobnosti jsou součástí pestré a zajímavé mozaiky s názvem Barokní duchovní hudba na Moravě, jejíž význam a umělecká hodnota začíná postupem doby vycházet stále zřetelněji najevo. Jakkoli byla tato hudební etapa Moravy hodnocena v evropském kontextu jako okrajová záležitost, při bližším pohledu se ukazuje, že tehdejší produkce zde byla na vysoké úrovni. A to nejen v oblasti skladatelské erudice, ale i ve vysokých nárocích na provozovací praxi. Není jistě náhodou, že první raně barokní hudba přišla do Mikulova díky kardinálu Františku Dietrichsteinovi už na přelomu 1. a 2. dekády 17. století, což je doba, kdy prakticky na celém území Koruny české ještě dlouho vládl renesanční styl. Všeobecně lze říci, že Morava byla v 17. a 18. století díky své geografické poloze silně orientována na Vídeň. Tato orientace prostupovala nejen do hudebního vkusu, ale i dalších oblastí liturgického života, jako je například větší důraz na mariánskou úctu. Naši dva skladatelé jsou toho zjevným dokladem. Aloisi zajížděl do Vídně díky službě u Dietrichsteinů často a svoji sbírku Contextus Musicarum (1637) dokonce ve Vídni dokončil a datoval. Vídeňskému císařskému kůru vzdal také hold pozoruhodnou sbírkou 10 litanií Vellus Aureum (1640) pro 4 – 8 hlasů, kterou zkomponoval v Mikulově a v jejíž předmluvě nazývá císařskou kapelu Parnasem múz a v každém ohledu první kapelou Evropy.
Ani generačně mladší Einwaldt neztrácí zájem o největší rakouskou metropoli. Z titulního listu jeho sbírky Vocalis Decalogus se dovídáme, že studoval u věhlasného skladatele a varhaníka Johanna Georga Reinhardta, a to ještě v době, kdy se vzdělával u premonstrátů na Hradisku. Snad i díky zahraničnímu studiu byl záhy přijat na místo varhaníka olomoucké katedrály. Olomouc zastává v dějinách sakrální barokní hudby na Moravě nepochybně čelní místo. Navíc z období 17. a 18. století nejenže známe přesnou posloupnost katedrálních kapelníků, ale máme také možnost, více či méně, poznat jejich dílo prakticky. V posledních letech se mi poštěstilo provozovat velkou část tohoto repertoáru a musím říct, že vzhledem k tomu, o jak kvalitní hudbu jde, stojí stále na periferii uměleckého zájmu a na své opravdové objevení teprve čeká. Počínaje Jakubem Filipem Rittlerem, přes bratry Gurecké (Václav Matyáš a Josef), originálního Antona Neumanna a konče Josefem Puschmannem, jsou to autoři, jejichž dílo demonstruje jednak výše zmiňovanou provídeňskou orientaci, ale také specifickou hudební tradici olomouckého kůru, přenášenou z generace na generaci. A právě tato místní tradice činí olomouckou a potažmo moravskou barokní hudbu jedinečnou a přínosnou.
To, že jméno G. A. Rigatti nebudí u naší posluchačské veřejnosti jakýkoli respekt, je sice věc smutná (a dalo by se dlouze spekulovat, proč tomu tak je), nicméně vzhledem k faktu, že Itálie 17. století vyprodukovala celé plejády skladatelských osobností, nemůžeme to českému posluchači až tak zazlívat. Smutnější je však skutečnost, že s podobnou neznalostí je přijímána i hudba domácí. Kvalitních skladatelů, kteří se v baroku na našem území nejen narodili, ale byli s tímto prostředím celoživotně srostlí a jím inspirovaní, nemáme mnoho. O to více bychom si měli vážit a propagovat umělecký odkaz, který nám zanechali.
(Autor je uměleckým vedoucím brněnského souboru Societas Incognitorum – www.societasincognitorum.cz)
