středa, 20. říjen 2004

Nezaměnitelná hvězda Milady Šubrtové

Napsal(a) 

Nezaměnitelná hvězda Milady Šubrtové Nezaměnitelná hvězda Milady Šubrtové
Hovořit s nezapomenutelnou pěvkyní Národního divadla v Praze MILADOU ŠUBRTOVOU (* 24. 5. 1924), která svými mimořádnými výkony v řadě rolí národního i světového repertoáru vstoupila již dávno mezi legendy české operní scény, je vždy mimořádný zážitek, neboť umělkyně získá vždy každého svou charakteristickou, srdečnou noblesou, svým šarmem, jež zrcadlí stále onen zázračný oheň, jímž uměla tak úchvatně naplňovat své slavné jevištní postavy, patřící k operním idolům několika generací. Z celé její bytosti vyzařuje i ona vnitřní laskavost, která se zrcadlí již v pohledu jejích oduševnělých smutných očí, z nichž doposud na nás hledí její nezapomenutelná Rusalka. Je jisté, že tato umělkyně stála vždy vysoce nad běžnou provozní úrovní divadla, v její době ovšem nesrovnatelně vyšší než dnes. Velmi podstatnou vlastností jejího tvůrčího umění byla totiž schopnost vdechnout svým jevištním postavám pečeť originálního, výsostně osobitého podání a vtisknout jim nezapomenutelné rysy své vlastní tvořivé osobnosti. V této souvislosti je nutno připomenout její aktivně tvořivý umělecký typ, vkládající všechny umělecké prostředky do zobrazované jevištní postavy a poznamenávající ji čímsi bytostně originálním, osobitě neopakovatelným, co výsledný jevištní dojem zcela reálně prostupuje rysy, jež na vytvořenou postavu přenášejí přímo esprit, dech i tep srdce samého interpreta. A právě takovým interpretem, v nejtvořivějším slova smyslu, byla i Milada Šubrtová, jejíž mnohé jevištní kreace vykazovaly zajímavější a umělecky osobitější kvality nežli mnohé jiné. Milada Šubrtová byla osobností mimořádné vokální erudice, jíž patřil obdiv i úcta několika generací našeho divadelního publika za výkony v řadě rolí, které si po ní nelze představit dokonaleji. Navíc, v mnoha jejích výkonech figurovalo cosi, co se vzpíralo racionální analýze, bylo slovy nepostižitelné, poněvadž to při výkonu vyvěralo přímo z hlubin nitra umělkyně a uchvacovalo posluchače nezapomenutelným způsobem. Přitom byl fascinující sám hlas této pěvkyně: jímavý, oduševnělý i průzračně jiskřivý soprán krásné barvy, mimořádného rozsahu a pružnosti, nadaný ovšem velkou niterností a zrcadlící zvláště přesvědčivě citová hnutí, vnitřní dramatismus i niterné bohatství vytvářených postav. Zvláštním způsobem jímavý podtón, plný roztoužení i jakési teskné citovosti přibližoval výkony této pěvkyně jako by přímo srdcím jejích posluchačů, z nichž mnozí v ní dodnes spatřují jednu z největších operních osobností našeho hudebního jeviště. Kdykoliv vstupovala Milada Šubrtová na scénu, jako by se v ní cosi rozhořelo. Niterné bohatství i oduševnělost prožitku rozehřívaly její hlas stejným způsobem jako bohatství osobité barvy a smyslového kouzla jeho témbru. Bylo příznačné, že tento oduševnělý hlas, který vynikal na jedné straně virtuózní koloraturní technikou a na druhé straně disponoval vášnivě dramatickým zvukem, se však vždy vymykal zařazení k jedinému určitému oboru. Jisté je, že poměrně záhy dosáhl schopnosti, zvládnout obor dramatické koloratury, ale i party oboru mladodramatického a později i vysokodramatického. Bylo štěstím, že ve vzácném souladu se v případě paní Šubrtové spojovaly všechny předpoklady k velké operní dráze: hlas absolutně nezaměnitelného témbru, půvabný a jímavý zjev, technicky dokonalý, vysoce muzikální a dramaticky cítěný projev, podporovaný plastickou, setrvale cizelovanou, maximální srozumitelností zpívaného slova i neafektovaným a oduševnělým hereckým podáním.

Prošla velmi dobrým pěveckým školením u tenoristy Zdenko Knittla, kterému kdysi předzpívala, tehdy ovšem bez jakýchkoli ambicí na profesionální dráhu. Zpívala ráda národní písně a vůbec vše, co sehnala, mimo jiné i slavný Straussův valčík Hlasy jara , který se naučila i s koloraturními kadencemi podle staré nahrávky proslulé koloraturky Erny Sackové, jíž doma ráda poslouchala z gramofonu. Tyto Hlasy jara i s tříčárkovaným "f" zazpívala jako mladá dívka Knittlovi, protože měla už tehdy velký rozsah a rozpětí celých tří oktáv. Na divadlo původně vůbec nemyslila, ráda kreslila a chtěla se stát učitelkou. Různé nahrávky se slavnými pěvci ovšem poslouchala stále a snažila se, nejdříve instinktivně, později i vědomě, je napodobovat. Když si v devatenácti letech zazpívala i v operetě, poslechla svého učitele a obrátila se ke zpěvu zcela. Šťastnou shodou okolností, dostala nabídku z Velké opery 5. května, kam ji angažovali, a to hned pro několik oborů najednou. Zpívala Mařenku, Vlčenku v Braniborech v Čechách , Siebela, Musettu, Čo Čo San a pak i celou trojroli v Hoffmannových povídkách - Olympii, Giuliettu i Antonii. Vedle nich i Gildu a Violettu, kterou po letech směla zopakovat i v Národním divadle. Milada Šubrtová říká: "Spoluprací s dirigenty i s ostatními pěvci jsem nabývala jevištní jistotu i zkušenosti a mohla se tak postupně soustředit k tomu, abych i přednesově a po stránce jevištního výrazu vydala ze sebe to nejlepší. Nechtěla jsem ukazovat jen hlas a koloraturu, snažila jsem se spíše, abych svých rolím dala určitou osobitost a soustředila jisté přednosti svého zpěvu v určitý a osobitý styl. Role, které mi byly přiděleny mi šťastnou možnost tohoto snažení dávaly, takže jsem mohla stále usilovat o hledání a vystihování jejich hudebního a výrazového typu, což byla skutečně výborná škola přímo v divadle. A bylo mým štěstím, že jsem v tom později mohla pokračovat při práci s novými kolegy a dirigenty i v Národním divadle."

V roce 1948 přešla pěvkyně do souboru Národního divadla, kde po řadě rolí větších i menších na sebe upozornila zdařilým přechodem k těžšímu hlasovému oboru, jak dokládala posléze i její slavná Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi . Ale obor dramatické koloratury hleděla stále pěstovat, třebaže jí v roce 1953 byla přidělena oborově tak protilehlá úloha, jakou byla Krasava v Libuši . Obtížná dramatická partie, dramatický protipól vznešené a jasné Libuše, vnitřně dramatičtější než Libuše sama, žádá doslova vše. Její scéna u mohyly je vzrušenou scénou par excellence a paní Šubrtová ji zpívala mnohokrát vedle nezapomenutelné Libuše Marie Podvalové. Budiž řečeno, že podobně jako Dvořákově Rusalce, která přišla hned po ní, dala vše co mohla. Dvořákova Rusalka ! Ne snad, že by ji pěvkyně nezpívala už předtím, znala ji celou a jak mohla, ráda si ji zazpívala, ale tehdy došlo k prvé tvůrčí spolupráci s umělcem, jemuž byla tato Dvořákova opera po celý život korunním dílem repertoáru, neustále studovaným, cizelovaným a kultivovaným, že si ani dnes nelze představit dokonalejší podání i koncepci, než byla ta, jakou vytvářel a budoval velký operní dirigent Zdeněk Chalabala. Rusalka Milady Šubrtové, nastudovaná pod jeho vedením, platí od těch dob v operním světě za pojem a stala se výkonem plným lyrického roztoužení, vášnivě teskné lásky i tragického smutku, vystižených tak fascinujícím způsobem, že snad ani nemůže být překonána a zůstává dalším generacím vzorem na dlouho do budoucna. A byla to tato role, která příznačně - vedle Taťány v Čajkovského Oněginovi - vykazuje největší počet vystoupení paní Šubrtové na operním jevišti. Zpívala ji více než 200krát, což samo o sobě je výkon fascinující, mimořádný a ojedinělý. O Rusalce mi pěvkyně řekla: "Měla jsem štěstí, že i později, když jsem Rusalku zpívala v řadě představení, která po Chalabalovi řídil Jaroslav Krombholc či Jan Hus Tichý, mohla jsem se nadále držet hudební a pěvecké koncepce Chalabalovy, protože zejména Tichý, i když pak už šel vlastní cestou, vycházel z Chalabalova pojetí, a tak jsem se od této koncepce ani později nikdy podstatněji neodchýlila." Ostatně, pro Rusalku je nutno mít stálý zřetel k co nejúčinnější zvukovosti, musíte mít ovšem hlas schopný lyrickodramatického rozpětí a vzepětí, neboť té velké řadě marcat, stentat, martelatt i dramatických akcentů, jež part obsahuje a předpokládá, může dostát skutečně jen opravdový velký mladodramatický hlas, tedy soprán, schopný lyrické kantilény i niterných nuancí na jedné a současně i vášnivé dramatičnosti a dynamického vzepětí na druhé straně. Rusalka však žádá i hlas velké pružnosti, ohebnosti a poddajnosti, její technickou devizou musí být proto modulační schopnost hlasu i tónu. "Se spontánním pěveckým podáním musí jít ruku v ruce spontánní hluboký prožitek, korespondující s podáním hereckým. A toho si právě Chalabala byl vědom, když i hereckému ztvárnění věnoval mimořádně velkou péči. Přitom měl na paměti, že jde o pozdně romantické dílo pohádkového typu, tedy operu s velkým prostorem pro jevištní idealizaci, jež musí nejen dosazovat, ale i stylizovat. Vždyť jde o pohádku! A nesmím zapomenout i na podstatný prvek, který právě v Rusalce hraje deklamační a artikulační stránka, neboť Kvapilův text je sám o sobě uměleckou perlou, je velmi poetický a má už sám o sobě hudební charakter. Nadaný umělec, který umí najít v tomto textu ony tisíceré výrazové plochy, má vyhráno, jestliže dokáže vystavět z tohoto textu žádoucí výrazové, přednesové a deklamační odstíny, které z druhé strany naléhavě evokuje Dvořákova hudba. Kolik takových nuancí tu nacházel, odvozoval, zdůrazňoval a stavěl Chalabala! Dnes se mi zdá, že o nich zpěváci nemají ani potuchy."

Nezaměnitelná hvězda Milady Šubrtové Nezaměnitelná hvězda Milady Šubrtové

Třebaže mohlo mít Národní divadlo v paní Šubrtové skutečně vzácný typ dramatické koloraturky, která stejně virtuózně podávala Donu Annu v Mozartově Donu Giovannim jako Ludmilu v Glinkově Ruslanu (obě nastudované opět pod vedením Chalabalovým), či Verdiho Violettu Valéry v La Traviatě , začalo jí vedení opery obsazovat do rolí různých oborů, stylů i žánrů, v nichž bylo možno využít velké herecké tvárnosti umělkyně i její neobyčejné muzikality a s ní ruku v ruce kráčející přizpůsobivosti, často diametrálně odlišným operním slohům. Tak Milada Šubrtová vyzrála k typu univerzální pěvkyně, jíž nezůstalo uzavřeno téměř žádné významné dílo operního repertoáru. Pěvecké výkony paní Šubrtové byly obdivovány nejen pro mimořádný hlas a ryze pěvecké kvality, silný emocionální prožitek, který syntetizoval typ bel canta s uměním výrazové pěvecké exprese, ale i pro vyzrálé a z psychologických kontextů postav vystavěné herecké ztvárnění jejích jevištních rolí. Avšak technika, třebaže u ní výsostná, nikdy nebyla samoúčelná. Zde mi paní Šubrtová otevřeně a pravdivě řekla: "Neměla jsem žádná tajemství, vždy jsem ovšem věděla, že mohu dát roli plný život za předpokladu, když se s ní budu umět zcela ztotožnit. Nejraději jsem měla ty, které nabízely hluboký citový prožitek, oduševnění i dramatickou zápletku, z níž se dala vyvodit řada výrazových a projevových nuancí. Byla to jistě Rusalka, ale vedle ní zcela rovnocenně i Verdiho Violetta, Pucciniho Butterfly, Charpentierova Louisa, Verdiho Abigail, Mozartova Fiordiligi, Gounodova Markétka, Mascagniho Santuzza, Smetanova Karolína, (zpívaná pod vedením Karla Nedbala), Corinna v Donnizettiho Poprasku v opeře a ovšem i Žena v Poulencově monodramatu Lidský hlas . Z rolí, které jsem mohla uskutečnit jen v rozhlasových nahrávkách, jsem měla velmi ráda i Dvořákovu Armidu , Leoncavallovu Neddu, Gluckovu Eurydiku. Vzpomínám s dojetím i na Chalabalovy nahrávky Foersterovy Evy a Smetanovy Čertovy stěny , kde jsem zpívala Hedviku. Mojí velkou láskou však byla i klasická opereta, ke které jsem se dostala především v rozhlasových nahrávkách a na koncertech. Myslím, že nahrávky Lehárovy Veselé vdovy , Země úsměvů či Straussova Netopýra , Cikánského barona , Offenbachova Orfea v podsvětí a Zollnerova Ptáčníka mi přinesly mnoho radosti při práci na jejich studiu i nahrávání. Vždy jsem byla toho názoru, že kvalitní klasická opereta není nic menšího a umělecky méně hodnotného než standardní operní repertoár, a byla jsem vděčna za možnost této práce, při které jsem mohla uplatnit i příležitostné akcentování humorných míst, či výrazovou lehkost, živost i přednesový esprit, který tato hudba vyjadřuje."

Vedle Rusalky stojí dlouhá řada dalších stěžejních postav Milady Šubrtové, z nichž k nejlepším patřila Charpentierova Louisa (nahrávka její slavné árie patří doposud k mimořádným gramofonovým bestsellerům a obstojí v nejvyšší konkurenci ve světovém kontextu), Abigail v Nabuccovi , královna Alžběta v Donu Carlosu , Sieglinda ve Valkýře , Pamina v Kouzelné flétně , lady Macbeth v Macbethu , Constance z Únosu ze serailu , Fiordiligi z CosĚ fan tutte , velkolepá Verdiho Violetta, Mimi v Bohémě , Pucciniho Tosca i Butterfly a ovšem i Turandot a vedle ní Santuzza v Sedláku kavalírovi , Markéta v Gounodově Faustovi , ideální Elsa v Lohengrinovi , kterou zpívala i po boku nejlepšího představitele Lohengrina, kanadského tenoristy Jesse Thomase, Agáta ve Weberově Čarostřelci , nezapomenutelná a nejlepší česká Taťána v Evženu Oněginovi , tragická Líza v Pikové dámě a řada dalších. V době, kdy byla obsazována do rolí dramatického oboru, stala se nepřekonatelnou interpretkou titulní role Pauerovy Zuzany Vojířové , byla působivou Miladou ve Smetanově Daliborovi , Fibichovou Šárkou a zejména Smetanovou Libuší, kterou po slavné Marii Podvalové uměla vytvořit zcela osobitě a přitom velmi působivě, podobně jako Emilii Marty v Janáčkově Věci Makropulos . Třebaže vzdor lákavým a četným zahraničním nabídkám zůstala Milada Šubrtová Národnímu divadlu věrná, mohlo její umění ocenit i publikum světových divadel a koncertních síní, neboť kromě své jevištní činnosti byla i velkou a žádanou osobností koncertních pódií. K tomuto jejímu repertoáru patřila taková díla, jako byly Dvořákovy Svatební košile , Beethovenova Devátá symfonie , Novákova Bouře , Berliozovo Faustovo prokletí , Verdiho Requiem , Orffova Carmina burana , Dvořákovo Requiem , Bachova Velká mše h moll , Fibichova Jarní romance , Gilgameš B. Martinů, Honeggerova Jana z Arcu , Brittenovo Válečné rekviem , Janáčkovo Věčné evangelium či Glagolská mše , Schönbergovy Písně z Gurre , Mahlerova Čtvrtá symfonie , Dvořákovo Stabat Mater a další. Paní Šubrtová pěstovala s láskou i písňovou literaturu a z ní zejména písně Dvořákovy, Schubertovy, Schumannovy, Loeweho Balady , písně Beethovenovy, ale i díla moderní jako cyklus Milenci Aloise Háby, zpívaný a vysílaný v Čs. rozhlase, či dvě velké písňové kompozice Jana Seidla, Pták Noh a Gorgó , které pro ni byly psány a jsou jí dedikovány.

Z uměleckých zájezdů jednak s operním souborem Národního divadla, jednak samostatných, jsou nejvýznamnější vystoupení v Itálii (Rusalka v Benátkách, Regiu Emilia, Modeně, Piazenze, Parmě, Dalibor v Neapoli), v německém Schweinfurthu a Wiesbadenu (Rusalka a Čertova stěna , při provedení Rusalky byla v úlohách Ježibaby a Cizí kněžny její jevištní partnerkou Eva Randová), v Edinburgu (Dalibor , Rusalka ), ve švýcarském Curychu a Lausanne (opět Rusalka a Dalibor ), v irském Dublinu a polské Varšavě (Jenůfa v Její pastorkyni ), ve španělském Madridu (Dalibor ), v Zagrebu (Cizí kněžna v Rusalce), v rumunské Bukurešti (Gilda a Violetta), dále v Sofii, v Moskvě, v Novosibirsku a Sverdlovsku (Gilda, Taťána, Micaela), ve Vídni (Janáčkova Glagolská mše ), v Budapešti, v Lipsku, v Berlíně a v holandském Naardenu (operní koncerty).

Jsme šťastní, že jsme mohli mnohé z výkonů paní Šubrtové vidět a spoluprožít, protože Milada Šubrtová patřila nesporně k těm velkým osobnostem pěveckého umění, o nichž lze slovy básníkovými říci, že svým uměním obohacují náš život a že se při poslechu jejich oduševnělého a citově bohatého zpěvu stáváme lepšími. Snad i to naši slavnou umělkyni těší a budiž to malým důkazem lásky i všeobecné úcty, která ji na její umělecké cestě ze strany několika posluchačských generací po dlouhá léta provázela.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.