čtvrtek, 3. listopad 2011

Neurovědy a hudba v jedné rodině

Napsal(a) 

Neurovědy a hudba v jedné rodině Neurovědy a hudba v jedné rodině

Vnímání zvuků a exponování sluchu – nejednou ve spojení s hudbou – jak to souvisí s oborem neurovědy, jimiž se manželé, prof. Eva Syková, DrSc., FCMA, a prof. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. zabývají? V prostoru Ústavu experimentální medicíny Akademie věd, kde oba působí, o tom vedeme rozpravu... Potkali se před lety v laboratoři Fyziologického ústavu ČSAV předního neurovědce prof. Bureše. Už tam zjistili, že oba mají rádi hudbu, ale taky výtvarné umění a navíc tenis a lyžování. Když se pak vzali, začali pořádat domácí koncerty a stýkali se s mnoha hudebníky.

Co bylo na počátku cesty, nejen osobní, profesní, ale i muzikantské? Eva Syková: Manžel hrál od mládí na housle, dokonce učil od čtyř let našeho syna Josefa a později spolu i hrávali. Druhý syn Michal ovšem patří mezi vzácné zcela amúzické typy. Já jsem v mládí hrála na klavír, ale později to nešlo dohromady s mým zájmem o tenis. Josef Syka: Dodnes chodíme oba hojně na koncerty, také proto, že pražské univerzity, Akademie věd a Česká lékařská akademie, pořádají své vlastní koncerty a tak přijímáme i řadu jejich pozvání. Jsou to jedny z nejhezčích hudebních večerů.

Co vás oba na hudbě přitahuje, čím je pro vás? ES: Mě vede k tomu, že o ní přemýšlím, a vynořují se mi při ní, zvlášť na koncertech, i dobré vědecké nápady. Doma nebo v autě mi zase hudba často zní jako kulisa. JS: Já mám dost vyhraněný vkus a hudba pro mě zní jen při klidném soustředění. Mám rád zejména klasickou muziku, Bacha, Mozarta, ale končím někde snad až u Berga a Schönberga. ES: V tom se s manželem lišíme. Ne že bych neměla ráda Mozarta, ale mám raději Beethovena, Dvořáka, Brahmse. Mozarta vnímám tak trochu jako hudbu poslechovou. Oba ale máme shodně rádi skladby orchestrální, klavírní, houslové, violoncellové. Máme rádi také operu, zvlášť italskou.

Proč si myslíte, že lékaři často tíhnou svým zájmem k hudbě? ES: Mají vůbec rádi veškeré umění, asi jako kompenzaci někdy smutného povolání, kdy často nemohou lidem pomoci. JS: Lékaři se obvykle velmi soustřeďují na vlastní obor a hudba je pak jeden z mála druhů relaxace a odpočinku, pro který si najdou čas.

Posloucháte hudbu u vás doma pravidelně? ES: Za studií jsem doma poslouchala muziku ze starých desek, měli jsme jich spoustu, a ten vztah k poslechu reprodukované hudby mi zůstal dodnes. JS: Máme určitě na dvě stě cédéček a naprostá většina z nich je klasická hudba. K oblíbeným se rádi vracíme.

Našli byste ve svých zálibách spojení hudby s jinými uměleckými obory? ES: Možná se to zobrazuje na našich vánočních přáních, která posíláme přátelům. Zatímco já vytvářím spíš přání textová a básnická, manžel do nich většinou přikládá nějakou kresbu či malbu s hudebním motivem, nejčastěji středověkým.

Dalo by se říci, že jsou nějaké styčné body mezi vašimi pracovními obory a muzikou? JS: Já vlastně nedělám nic jiného nežli výzkum vlivu zvuku na lidský mozek. Před časem jsem měl na Radiu Classic pořad s názvem Mozek a hudba. Jedním z mých profesionálních zájmů je právě to, co se děje v mozku, když člověk poslouchá hudbu. ES: Vzhledem k tomu, že se i já zabývám výzkumem mozku, zajímají mě emoční dopady hudby, a tak hudba má s naším výzkumem určitě mnoho společného. U posledního zkoumání kmenových buněk se dokonce nabízí, že se jednou bude moci neslyšícím přes buněčnou terapii vrátit sluch. JS: Jeden z předmětů mého zájmu se týká protézování sluchu pomocí kochleárních implantátů. Tam je velmi zajímavá otázka vnímání hudby s jejich pomocí, i když prvotním účelem je vnímání řeči. Pravda je, že hudba má mnohem větší frekvenční rozsah, od padesáti až někam ke dvaceti kilohertzům, zatímco u řeči je frekvenční rozsah mnohem menší. Z toho hlediska je taky vnímání hudby mnohem náročnější. ES: Nicméně nabízí se v budoucnosti možnost nahradit vláskové buňky ve vnitřním uchu chybějícími novými buňkami z kmenových buněk. To se ale zatím týká vzdálené doby. Byl by to ovšem pro člověka místo voperování kochleárního implantátu mnohem komfortnější způsob slyšení.

Od vědy zpět k hudbě: Zdá se vám muzika být víc prostředkem relaxace, nebo poznání? ES: Pro mě znamená především relaxaci, i když poznání z poslechu v tom určitě taky je. Mluvila bych ale spíš o emočním potěšení, příspěvku k dobré pohodě.

A jaký je přístup k přijetí hudby u praktikujícího muzikanta? JS: Já už jsem bohužel víceméně pověsil housle na hřebík. Zůstávám víceméně v rovině poslechu. Nicméně hudba v mnoha podobách interpretace zůstává pro mě velkou zálibou a vlastně potřebou. Přece jen jsme ale nedávno uvažovali o tom, že bychom obnovili domácí muzicírování, alespoň o Vánocích. ES: Pro mého manžela je typické, že nerad poslouchá hudbu ze záznamu a není pro něj jen pouhou kulisou. Jakoby mu na tom víc než mně záleželo. Hodně dá na dokonalou reprodukci.

Neurovědy a hudba v jedné rodině Neurovědy a hudba v jedné rodině

Řekli byste, že je pro vás hudba zdrojem klidu, uspokojení, soustředění, nebo spíš vzrušení a určitého nadšení? ES: Pro mě víc to první. JS: Řekl bych, že Schönberg, Berg, Stockhausen u mě nevzbuzují nejlibější pocity. Pokud mám možnost volby, dám přednost především klasické oblasti. Končím někde na vrcholu devatenáctého století nebo na počátku dvacátého. ES: S moderní hudbou jsme na tom asi oba stejně. Občas ji na koncertech sice s potěšením či porozuměním vyslechneme, ale vědomě ji přece jenom nevyhledáváme.

Může být hudba i rušivým elementem života? ES: Docela určitě. Mě rozhodně ruší techno. Pokud jde o mladé lidi, ti ke klasické hudbě dnes ve své převaze netíhnou. Jsou schopni chodit po ulici s přehrávači na uších, místo aby se věnovali třeba krásám okolí. Tím ovšem vlastně hudbu pořád poslouchají. Otázkou je jakou, jak kvalitní. A i když já určitou hudbu nemám ráda, netroufla bych si říct, že je některý žánr vysloveně špatný. Pokud se ale muzika začne pohybovat ve vysokých decibelech, tak tam už můj zájem končí, to pro mě o skutečné hudbě nic nevypovídá. JS: Tam jde spíš jen o vyplavování endorfinů a o stavy, které leckdy naznačují drogovou závislost. Já se navíc domnívám, že hudba některých žánrů je úplně zbytečná. Techno nás vrací někam do prehistorické doby, snad až k hudbě a tancům australských domorodců. Taky ale nepatřím třeba k obdivovatelům jazzu. ES: Na rozdíl ode mne. Leccos z jazzu se mi totiž docela líbí. A ráda si občas poslechnu i country hudbu, nebo jihoamerickou muziku. Nejsem vlastně odpůrcem žádného žánru, jen si vždycky vybírám podle kvality. JS: To platí u všech oborů umění, takže i v hudbě musíme rozlišovat především podle jejích hodnot. Vyhovuje mi proto poslech rozhlasu, nejraději Radio Classic, Vltava a taky Radiožurnál. Těžko ovšem snesu desítky dalších stanic.

Platí snad obecně, že někdo je předem k vnímání hudby disponován a ten druhý ne? JS: Někteří lidé mají vysloveně amúzii, i když je jich poměrně málo.

Můžeme se však domnívat, že je hudební sluch geneticky daný? JS: Myslím si, že ano, i když o genetickém přenosu hudebního sluchu zatím nemáme žádné odborné doklady. Jistá závislost na genetice ale přece jenom nejspíš bude.

Jak vlastně probíhá od dětství vývoj našeho sluchu? JS: Je několik období vývoje. První, do roku života, kdy se systém utváří a upevňují se geneticky dané vlastnosti. Levá mozková hemisféra je určena k vytváření řeči, zatímco ta pravá je více angažována ve vnímání hudby. Velká většina, devadesát procent lidí, má dominantní levou hemisféru (jsou to většinou praváci). Tato skutečnost se v mozku fixuje už v prvním roce života. Když dítě začíná využívat sluchové informace, začíná i mluvit, a s tím se také upevňuje jeho schopnost vnímat hudbu. Pokud je však dítě do čtyř pěti let neslyšící, nikdy se nedokáže naučit mluvit, nedokáže vytvořit řeč, zůstane hluchoněmé. Jestliže je mu ovšem v prvním, nejpozději druhém roce života voperován kochleární implantát, naučí se mluvit a dokonce i zpívat a intonovat, má schopnost využít svůj hudební sluch. Samozřejmě i dospělí, kteří ztratili sluch, mohou získat kochleární implantát, ale ten už jim pomůže jen pro slyšení, ne k tomu, aby se naučili přirozeně mluvit nebo i zpívat. Musí se řeči nově učit a hodně trénovat, aby získali zpět některé sluchové vlastnosti.

Neurovědy a hudba v jedné rodině Neurovědy a hudba v jedné rodině

Dá se vysledovat ve sluchovém aparátu jiný mechanismus pro vnímání hudby nežli pro přijímání řeči? JS: Hudba je vnímána stejným vstupním aparátem jako normální řeč a jakékoliv jiné zvuky. V tom není žádný rozdíl. Rozdíl nastává až v té nejvyšší části sluchového systému, v mozkové kůře. Levá a pravá sluchová kůra mozku má každá při poslechu hudby jiný úkol. V průběhu nějakých pěti tisíc let existence hudby se mozek přizpůsobil tomu, aby optimálně zpracovával hudební signály. Proto levá hemisféra, která zpracovává řeč, zpracovává také časové parametry (především rytmus), kdežto ta druhá, pravá hemisféra je určena hlavně ke vnímání výšky tónu a změny jeho frekvence, to znamená frekvenční modulace.

Dostáváme se k důležitému prvku hudby, k síle zvuku. Pro jakou dimenzi zvuku je náš sluch disponován? JS: Nadměrná hluková expozice sluchový práh u většiny populace zhoršuje. Podstatná je horní hranice intenzity, kdy začíná být pro nás zvuk nebezpečný tím, že dochází k mechanickému porušení elementů vnitřního ucha. Tam je jasně dané ohraničení 130 až 140 decibelů. Když vám ale někdo vystřelí z pistole u ucha, tak to znamená intenzitu 160 decibelů. Pro srovnání, při provedení některých částí Mahlerových symfonií se intenzita zvuku ve Dvořákově síni pohybuje kolem 100 až 115 decibelů. ES: To je ovšem jen krátkodobé působení zvuku na jeho horní akustické hranici, které nepřekračuje povolené decibely. JS: Při dlouhodobé zátěži sluchu, například u mladých lidí na diskotékách a na setkáních technoparty a jiných venkovních koncertech se už setkáváme s vážnými problémy jeho poškození. Příčinou je mimořádně vysoká hladina dlouhodobě přijímaného zvuku, řekněme standardně kolem sta decibelů. Platí, že mladí lidé, kteří pod tímto náporem trvale žijí, tak postupně definitivně ztrácejí sluch, nebo se jim alespoň výrazně zhorší. Na druhé straně i profesionální hudebníci svůj sluch dlouhodobě exponují, ale je to přece jen za odlišných a příznivějších podmínek.

Liší se nějak ohrožení sluchu nadměrnou zátěží v mládí, dospělosti nebo ve vyšším věku? JS: Z důvodů, které příliš neznáme, a mají také svůj původ v genetice, nám neustále ubývají sluchové receptory už od dvaceti, pětadvaceti let. To znamená, že šedesátník či sedmdesátník prakticky neslyší vysoké frekvence zvuku přes osm kilohertzů. I z toho se dá soudit, že efekt hřmotné intenzívní hudby pro něj nebude tak nebezpečný. Problém je u mladých lidí, kde poškození sluchu vede až k nevratným změnám. Dnes ještě nemáme možnost nahradit vláskové buňky sluchového ústrojí například kmenovými buňkami, můžeme nabídnout jen užití sluchadel a kochleárních implantátů. Setkal jsem se u mladého člověka s projevem tinitu, neodbytného ušního šelestu vyvolaného poškozením vnitřního ucha. Je to vždycky nesmírně nepříjemný vjem, který se v mnoha případech nedá prakticky odstranit. Vznikl u něj pod vlivem mnoha decibelů při návštěvě rockového koncertu. Poškození mohlo zůstat nevratné jako celoživotní trauma. Naštěstí se sluch podařilo zachránit. ES: Někdy může být škodlivá i zvýšená míra hluku v ulicích, v dopravě nebo přeslech mezi byty. Je to o to horší, že to zasahuje větší skupinu lidí, zejména pokud to je hluk dlouhodobě soustavný a nelze se mu vyhnout.

Existuje u nás ochrana proti mimořádné míře decibelů a proti zvukovému znečištění životního prostředí? JS: Je nesmírně důležité chránit se především individuálně před příliš intenzívní mírou hluku, ať už je jakéhokoliv původu. Určitě bych diskotéky a technoparty neupřednostňoval. Je přitom třeba odlišit, že jednu část zasažených tvoří ti, kteří se nadměrnému hluku dobrovolně vystavují, a berou při tom na sebe riziko poškození sluchu, zatímco tou druhou skupinou jsou lidé, kteří v noci pro hluk svého okolí nemohou spát. Jako hlavní zápor obtěžujícího hluku vidím právě v omezování spánku... Připravuje se teď nové nařízení ministerstva zdravotnictví, které by mělo v jistém směru, bohužel, současný stav poměrně přísného zákona liberalizovat. Zatímco v něm bylo dosud obsaženo, že na diskotéce nesmí hluk překročit sto decibelů, nový návrh by měl tuto podmínku prakticky odstranit. Naštěstí se podařilo změnu tohoto nařízení prozatím zamítnout. Teprve během několika měsíců bychom měli znát definitivní výsledek.

Čím tedy uzavřít rozpravu o působení zvuku a hudby na náš mozek a sluchový systém, ale i na dotěrný hudební smog, který nás tak často obtěžuje? JS: Zvukový, respektive hudební smog nepoškozuje náš sluch tolik svou intenzitou, jako spíš svou všudypřítomností, která znehodnocuje význam hudby, obtěžuje nás, a může mnohdy vést až k vytvoření alergie na určitou hudbu. A tak hudba může jak prospívat, tak škodit. Mnohem lepší je, když prospívá. Záleží ale především na našem přístupu k ní, na osobním výběru z její neomezené nabídky, a na podmínkách poslechu, které si vybereme nebo na které přistoupíme.

Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc.: Ředitelka Ústavu experimentální Medicíny AV ČR, vedoucí Oddělení neurověd a přednostka Ústavu neurověd na 2. lékařské fakultě v Motole se zabývá výzkumem mozku, kmenových buněk a tkáňových náhrad. Je předsedkyní české společnosti pro neurovědy J. E. Purkyně.

Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c.: Vedoucí oddělení neurofyziologie sluchu Ústavu experimentální medicíny, jehož byl před časem i ředitelem, se zabývá výzkumem mozku, hlavně sluchového systému. Byl před časem i předsedou Grantové agentury ČR a místopředsedou Rady vlády pro výzkum a vývoj.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.