pátek, 6. červen 2008

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek

Napsal(a) 

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek

Počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968 - 1973

Podruhé vybíráme z dopisů, které od podzimu 1968 do jara 1973 putovaly mezi Torontem a Prahou. První díl uveřejněný v lednovém čísle HARMONIE přinesl dopisy bezprostředně reagující na srpnovou okupaci, po které se Karel Ančerl rozhodl nevrátit se domů z USA, kde hostoval u Bostonských symfoniků, ale odjet do Kanady, kde se měl od sezony 1969/70 stát šéfem Toronto Symphony Orchestra. Nejraději by se vrátil domů, má ovšem obavy z důsledků ruské přítomnosti v Československu. Situaci komplikují zprávy zahraničních médií, že se dirigent rozhodl emigrovat, Ančerl se však jako emigrant necítí. Otevřená zůstává také otázka jeho hostování u České filharmonie.

Kapitola druhá

Ivan Medek, koncertní jednatel, neoficiální dramaturg ČF a tehdy také neoficiální konzultant Karla Ančerla ve věci jeho případného návratu, píše do Toronta 3. 10. 1968 několik praktických rad:

Za nejdůležitější je nutno považovat otázku důsledné legality Vašeho pobytu v cizině, který se opírá o pevné smlouvy, předem dojednaná vystoupení a možnost trvalé práce v Torontu, eventuelně kdekoliv jinde. Máte platné doklady, jejichž trvání nemusí být nijak omezeno (...). To Vám umožňuje rozhodovat se svobodně o možnostech pobytu zde i v zahraničí podle potřeby a situace. V ČF máte plné právo na řádný důchod, který se mi pro tento případ zdá lepším řešením než žádost o dovolenou, která by mohla, ale třeba nemusela být prodlužována. Žádost o přeřazení do důchodu bych radil poslat urychleně do ČF, zároveň s žádostí, aby důchod byl po vyměření a vyřízení poukázán na Vaše bankovní konto v Praze ( ...). Tímto řešením navazujete vlastně na své starší návrhy z dubna t. r. (pozn. - Ančerl oznámil v dubnu 1968, když dosáhl šedesátky, že uvažuje o odchodu do důchodu), klidně a bez dalších problémů pro sebe i pro ČF uzavíráte období své trvalé spolupráce s naším orchestrem a zároveň si ponecháváte možnost další spolupráce příležitostné, o které je vždycky dost času jednat zvlášť. Myslím, že toto neuzavírání se další spolupráci s ČF je důležité a správné pro obě strany. Proto by i formulace Vašeho dopisu, na který v ČF čekáme, měla zhruba obsahovat nutnost Vašeho pobytu v zahraničí především z hlediska zdravotního, což je hlavní důvod, proč nemůžete absolvovat své plánované abonentní koncerty v Praze (lékař Vám, pokud vím, zakázal cestovat a dirigovat do určité doby), dále z téhož důvodu žádost o pensionování, zdůraznění legality Vašeho pobytu v cizině a důvěru v možnost další práce s ČF v budoucnosti. Vždyť Vy se, možná dřív, než sám tušíte, přijedete podívat na Klenovice (pozn. - v jihočeských Klenovicích si Ančerl postavil domek, kam moc rád jezdil) i na Prahu a nepřestáváte být doma tady. (. ..)

Já vím, že jsou to možná formality, že se můžete spolehnout na porozumění atd., ale přesto se mi to zdá dost důležité. (. ..) Jsem si při tom všem, o čem mluvím, vědom, že skutečně nejdůležitější věcí je pro Vás a konečně pro celou Vaši rodinu, Vaše zdraví. Věřím, že máte potřebnou péči a dobré doktory, ale snad hlavní zůstává Váš osobní pocit. Dobrá nálada a důvěra v budoucnost osobní a budoucnost nás všech Vám pomůže ze všeho nejvíc. A chtěl bych Vás ujistit, že my tady dobrou náladu a důvěru neztratíme za žádných okolností. Takže kdykoliv si vzpomenete na Prahu a na domov vůbec, vzpomínejte na veselé, dobré a chytré lidi. Je jich tady hodně a je jim všem jasné, že se jednou setkají s podobnými, kteří jsou dočasně a jen na krátký čas venku.

Karel Ančerl se zachoval podle Medkových rad, do ČF poslal žádost o přeřazení do důchodu ze zdravotních důvodů, které bylo vyhověno. Na sklonku roku 1968 se jasněji rýsují možnosti Ančerlova pobytu v Praze, v dopise z 9. 12. píše ale i o jedné nečekané kanadské radosti.

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek

Začal jsem před třemi nedělemi vychovávat a vést orchestr zdejší University. Je to orchestr mladých, většinou ještě konservatoristů, a nesmírně nadšený, takže práce s nimi, ač velmi těžká, na mne působila jako balšám. Minulý pátek jsme měli první koncert a byla to přímo demonstrace. Musel jsem se chtě nechtě zavázat od příští sezony, pokud zde budu, v tom pokračovat a kromě toho vést ještě dirigentský kurs. Upřímně jsem se do těch mladých zamiloval a opravdu z nich mám nesmírnou radost, poněvadž za mnou chodí si řešit všechny své problémy a ne jen umělecké.

Do Československa se Karel Ančerl vrací v květnu 1969 na dva koncerty Pražského jara s Českou filharmonií. 24. 5. řídí Gluckovu předehru k Ifigenii v Aulidě, Schumannův Klavírní koncert (sólista Maurizio Pollini) a Sukova Asraela, o čtyři dny později diriguje Beethovenovu předehru Coriolan, Schubertovu Nedokončenou a Brahmsův 2. klavírní koncert (sólista Alexis Weissenberg). Je to Ančerlovo poslední vystoupení s ČF, což v té době nikdo netuší. Zatím se najisto počítá s Ančerlovou další návštěvou Prahy v únoru 1970, dvěma koncerty s ČF a nahráváním Brahmsovy III. a IV. symfonie pro Supraphon.

16. 9. 1969, v době svého krátkého letního odpočinku po náročném, ovšem impozantním letním koncertování, Ančerl znovu píše Ivanu Medkovi:

Milý příteli,

trávím právě dovolenou na ostrově v překrásném jezeře a využívám příležitosti klidu k napsání několika dopisů. Potulovali jsme se až do konce minulého týdne po Manitoulin Islands, což je krajina asi 30 000 ostrovů (pozn. - v kanadské provincii Ontario) a snad právě tolika jezer, z nichž jedno jménem Manitou je kolébkou indiánského Pánbíčka stejného jména s několika ostrůvky a na jednom z nich jsme trávili asi 4 dny a brázdili jsme vlny tohoto jezera ve vypůjčeném motorovém člunu a obdivovali se krajině, která je překrásná, ovšem ne tak krásná jako v Klenovicích. Chtěl jsem se dostat díky chlapecké touze mezi Indiány a také jsem se mezi ně dostal, neboť bílí jsou tam v mizivé menšině, a také jsem se řádně zklamal. Manitou jim nezabránil naučit se od bílých chlastat kořalku a dovolil jim zaměnit mustangy čtyřnohé za mustangy čtyřkolé. V texaskách a různě potištěných košilích také nevypadají příliš hrdě a bojovně. Ostatně jsou to většinou ohromní dobráci a tato vlastnost bílé muže povzbuzovala k nejhoršímu.

Pomalu se také připravuji na zahájení sezony v Torontu. Léto bylo velmi rušné. Začalo to s Clevelandskými a podařilo se mi vykouzlit krásné provedení Janáčkovy Sinfonietty. Byla to práce těžká, poněvadž si tam Szell dost zakomponoval, a já dávám, jak víte, přednost Janáčkovi, takže jsem většinu zkouškového času čistil úpravy. Jinak jsem tam měl výtečné solisty - pianisty Browninga a Graffmana. Jeden hrál 1. Brahmse a druhý 3. Prokofjeva. Pak jsem odjel do Tanglewoodu a začal zkoušet s Bostonskými Vlast. Kromě Vltavy a Luhů neznali nic a dalo to velkou práci, ale Vlast se jim líbila a hráli ji se skutečným zaujetím. Publikum ji přijalo neobyčejně bouřlivě. Takový úspěch zatím Vlast neměla nikde, kde jsem ji dosud v cizině dělal. 8000 posluchačů věrně, i přes to, že pršelo a všichni se pod střechu auditoria nevešli, vytrvalo. Dobré vysvědčení pro Smetanu. S orchestrem jsem si výborně rozuměl a dělali skutečně pomyšlení. Pak přišla Philadelphie na řadu. Na to jsem byl nejvíc zvědav, neboť jsem tento orchestr kromě na deskách nikdy před tím neslyšel. Jsou vynikající, hlavně smyčce, i v Americe myslím bez konkurence. Překrásný zvuk smyčců mně svojí vřelostí silně připomínal ČF. Dechy máme lepší, i když technicky jsou v tomto orchestru naprosto na výši. Ve zvuku ale tvrdší než naše, za to ale hrají bez kazu. Tam jsem během týdne dělal tři programy, ovšem běžný repertoár Dvořák, Brahms, Franck. Poznal jsem tam neobyčejnou pianistku, Španělku Larroche. Hrála 3. Rachmaninova naprosto neuvěřitelně. Je malinká, ručičky dětské, ale co umí dostat ze svého nástroje, je mimořádné a její hudebnost také. No a pak jsem jezdil s Newyorskou filharmonií po okolí N. Y. a na konec až do Ottawy v Canadě a zpět do Detroitu. 10 koncertů, ale bylo to velmi pohodlné, poněvadž byl jen jeden program a mezi každým koncertem nějaký ten volný den. Začali jsme v Central Parku v N. Y., prý jsem tam zlomil rekord, neboť podle oficielního sčítání tam bylo 55 000 lidí. Poněvadž jsem se stále pohyboval a teď o dovolené pohyb trvá, nevím, kdo a kam mi psal. Proto píši, aniž bych věděl, jestli mám od Vás nějaké znamení života. Ne-li, napište prosím, co je v ČF nového a jak vypadají zájezdy. Byl bych Vám velmi vděčen za podrobnější plán zájezdů ČF. Jak se rozvíjí hud. mládež? Zkrátka chtěl bych toho vědět moc. Moc na Vás a na všechny přátele v ČF myslím a doufám, že se v únoru uvidíme. V lednu a začátkem února budu ve Vídni a v Amsterodamu v Concertgebouw. (. ..)

Ivan Medek 15. 10. 1969:

Milý pane dirigente,

děkuju opravdu mockrát za hezký dopis. Měl jsem radost z toho, že jste i při tom obrovském zatížení našel chvilku pro sebe, k cestám po jezeře, a doufám i nabral sil. Zprávy o Vašich koncertech jsou krásné a počty diváků imponující. Člověk má při tom trochu zlost, protože mnoho by se dalo dělat i tady, kdyby. - byly peníze na správné věci atd.

U nás jsou teď trochu zmatky. Hudební mládež se asi bude stěhovat, totiž určitě se bude stěhovat do Pragokoncertu, jen ještě nevím, co budu dělat já sám. Zatím sedím zase dole v archivu ČF a bez ohledu na to všechno připravuju (snad s tím větším elánem) jubilejní filharmonickou sezonu. Budeme mít v roce 1970 - 1971 asi víc času, než se původně předpokládalo, zájezd do USA odpadá nebo bude přeložen na jiný termín, tak bude orchestr celý podzim doma. Teprve na jaře 1971 pojedou filharmonici na zájezd do NSR. Z pracovních hledisek je to určitě moudřejší a také posluchači u nás potřebují koncerty víc než kdy jindy. Už letošní sezona naznačuje, že zájem lidí stále roste, a tak budeme mít skoro vyprodané i koncerty řady CD. Zato s Hudební mládeží je to horší, protože mladí lidé nemají dost zkušeností a ještě pořádně nevědí, co pro ně může kultura znamenat. Také se jim to dá těžko říkat. Mají moc práce a jsou trochu deprimovaní. Na rozdíl od nás "starých", kteří máme přece jen už něco za sebou, neztrácíme náladu a umíme se asi trochu líp hádat i smát.

Moc rád a beze všeho pathosu i nároků bych zůstal v ČF. Je to teď v celku moc krásný kolektiv a moc dobrý orchestr - to ostatně Vy víte líp než já. Udělal bych to i za cenu, že bych už nemohl dělat Hudební mládež. Byl bych však právě proto dost nerad, kdyby to muselo být obráceně a nemohl bych v ČF zůstat. Ale to zatím není důležité, snad nejsou všechny věci ještě definitivní a snad se nebudu muset rozhodovat k nějakému dobrovolnému kroku. (. ..)

Jinak je tady u nás všechno v pořádku, až se to zdá divné. Jde asi o to, aby si každý člověk včas rozmyslel, co stojí za to, abychom se kvůli tomu zlobili, a že vůbec nic nestojí za to, abychom ztráceli nervy a naději.

Těším se, že Vás v Praze uvidím třeba ještě před termíny Vašich koncertů (posledně jsem posílal programové knížky a data platí) a že si všechno to, co se stalo a ještě do té doby stane, řekneme osobně.

Pozdravuju Vás, Vaši paní, syny od všech našich tady a přeju Vám nejen úspěchy a klid k práci, ale také takovou radost, kterou máme někteří z nás tady a která pramení z pocitu smyslu práce a jistot, které nám přináší právě kultura. (...)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.