středa, 21. leden 2009

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968–1973

Napsal(a) 

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968–1973 Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968–1973

Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra. Domů se vrátil už jen na Pražské jaro 1969, kde dirigoval ČF, ale dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů odejít z ČF, následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.

Kapitola šestá

V dopise z 2. června 1971 Ivan Medek reaguje na zprávy, které mu z Toronta přivezl klavírista Ivan Moravec; na koncertech torontských symfoniků 11. a 12. května uvedl pod Ančerlovou taktovkou Ravelův Klavírní koncert G dur.

(. ..) Podle toho, co Ivan vyprávěl, máte skvělé nabídky a ne lehký život. Krásnou práci, za kterou musíte mnoho platit dohadováním o základních a prostých věcech. To je jistě rub těch přesně fungujících institucí, tak charakteristických pro celou světovou moderní společnost. Jistě by to asi bez různých těch unií a ROH nešlo, jen je jejich práce často v rozporu s tím, pro co tady vlastně jsou aby se dal Janáček, Beethoven, Stravinskij atd. co nejlépe nazkoušet, aby se mohli špatní staří hráči odebrat na odpočinek a udělat místo novým a dobrým. Ale to znáte nejen z Kanady, a jak se tak dívám po současné situaci našeho hudebního života, mám dojem, že jste to tady uměl řešit velice dobře. Víte, že lidé neradi přiznávají své omyly a jsou často mechanicky přesvědčeni, že pouhá novost řešení nebo příchod nových lidí pomůže vyřešit to, co je trápilo, ale přesto se již teď (. ..) ukazuje, že Váš styl práce, přesné, neformální a poctivé vedení konkursu, trvání na některých detailech při práci s orchestrem apod. nebyly jen věcí Vašeho osobního názoru, ale sledovaly stálý růst reprodukční úrovně ČF a tím vytváření kritérií pro všechny ostatní. Myslím si totiž, že smysl pro tato kriteria je podmínkou vedení prvního orchestru u nás. Neznamená to, že bych se chtěl jakkoliv dotýkat práce Václava Neumanna, jen si myslím, že to nemá snadné, protože do toho teď mluví řadaodborníků“ víc než kdy jindy a proti těm by měl stát projev krajní energie a cílevědomosti.

To je jen takových pármaličkostí“, které mne napadly po skončení Pražského jara, ze kterého jsem skoro nic neslyšel, protože jsem musel jezdit po koncertech mimo Prahu s mladými i nemladými, ale naštěstí vždycky dobrými kumštýři. (...) Měl byste (budete mít) radost z našich posluchačů a jejich radost, ve které je také trochu vědomí, že támhle v Kanadě je český dirigent, kterého oni znají a o kterém si mohou povídat a poslouchat jeho nahrávky, musí znít až k Vám. Jen tak mimochodem mezi 8 nahrávkami částí z Vlasti, hranými anonymně v Divadle hudby (...), byla na prvním místě přijata Vaše Šárka. Já vím, že je to maličkost, pouhá sonda do vědomí i podvědomí posluchačů, ale snad i z toho budete mít trochu radost. (. ..)

Karel Ančerl s Davidem Oistrachem Karel Ančerl s Davidem Oistrachem

Karel Ančerl Ivanu Medkovi, srpen 1971

Milý Ivane,

jako vždy jsem se těšil s Vaším dopisem a to, co píšete o přijetí Šárky, mne ne málo, ale moc potěšilo. Vždyť konečně hlavním zájmem, a to jsem také vždy považoval za svůj úkol č. 1, bylo vždy dělat doma a nikdy mne příliš nebavilo hostování, i když jsem u těch různých orchestrů nasbíral značné zkušenosti, které jsem pak mohl v ČF dobře použít a které mi dovolily určit si jasné kriterium. I tady se vyhýbám hostování, pokud to je možné, a věnuji se cele tělesu mně svěřenému. Prozatím se mi podařilo probudit zájem o kvalitu a to považuji za nejdůležitější pokrok. Mohu stupňovat požadavky a dokonce jsem s odbory vyhrál boj o dělené zkoušky, které dosud nebyly možné. Různými podniky, které jsou nové pro Toronto, jako byl Beethovenský festival, příští sezonu Brahmsovský, letos v létě řada programů, a to hodnotných, v jakémsi Torontském Edenu, přispělo k velkému zvýšení počtu abonentů. Když jsem sem přišel, měl orchestr něco kolem 6000 předplatitelů, dnes jich máme pro příští sezonu 15 800. To znamená zvýšení příjmů a zvýšení platů hudebníkům. To přináší s sebou možnost výběru kvalitnějších hráčů! ( ...)

Z české barokní hudby pro New York jsem vybral 3 rozkošné sonáty Vejvanovského, Partitu od Jana Dismase Zelenky a Brixiho varhanní kct F. Myslím, že to bude důstojná ukázka, jak u nás vypadala hudba v době, kdy v Americe vybíjeli Indiány. ( ...)

Dočetl jsem se, že vyšly nové dějiny ČF. Jsem na ně skutečně zvědav a doufám, že mi je někdo pošle. (. ..) Dostávám občas i Hudební rozhledy pro pobavení. (. ..) Teď se na chvíli odmlčím. Odjíždíme v pátek (16. t. m.) do Evropy a vrátíme se první týden září. Mezi tím chci navštívit svého starého přítele Alfreda Radoka v Göteborgu a trochu jej povzbudit. Má za sebou 2 srdeční infarkty a je na tom zdravotně bídně.

Ivan Medek Karlu Ančerlovi 11. září 1971

Milý pane dirigente,

vrátil jsem se do Prahy po několika malých, ale časově dost náročných cestách po městečkách u nás a na Moravě, kde jsem uváděl koncerty moc nadaných mladých sólistek. Jedna je klavíristka a studuje u Ivana Moravce a její sestra, houslistka u Snítila. Jmenujou se Helena a Eva Cinybulkovy a je radost s nimi pracovat, protože jsou to navíc děvčata s mimořádnou lidskou úrovní. (. ..)

V Praze jsem se sešel na jeden den s K. B. Jirákem, který tudy projížděl na cestě do Frant. Lázní. Byl to moc zajímavý rozhovor, typický pro Jiráka, jeho paměť, postřehy, ironizace atd. A tím větší jsem proto měl radost ze způsobu, jakým hovořil o Vás a Vaší nynější pozici v Americe. Nemám nejmenší důvod podezřívat zrovna Jiráka z nějaké diplomacie (...), ani z neupřímnosti, takže mohu věřit, že jste v USA skutečně mezi odborníky považován dnes za jednoho z posledních existujících dirigentů šéfů, což je odrůda, která pomalu vymírá. Každý chce stále jen jezdit s několika programy, ale to znáte. A jen málokdo dovede nejen naplánovat sezonu, ale také stavět orchestr, spoluvytvářet obecenstvo atd. Jirák tvrdí, že zvuk Toronto Symphony je úplně jiný, než kdykoliv dřív, a hlavně, že se o tom nejen v Kanadě ví a je to spojováno s velkým respektem vůči Vaší práci i osobě.

Ale i kdyby to Jirák neříkal, z toho, co jsem slyšel od přátel o Vaší práci, a z faktů kolem je to jasné. Zároveň je mi jasné, že každá práce potřebuje určitou atmosféru a klidné perspektivy. Nejsem si zcela jist, zda byste je mohl mít v ČF, pokud by nebyly možné některé dost podstatné změny, o kterých oba víme v souboru a okolí. Nejsem si také zcela jist, zda nynější vedení ČF má tak velký zájem na řešení ryze uměleckých otázek, které jsou koneckonců v orchestru také záležitostmi osobními. Posílám Vám program nové sezony ČF, který na mne budí dojem dosti slepených jednotlivých, sem tam dobrých nápadů, které netvoří celek. Vím ovšem, že hlavní dirigent za současné situace zdaleka nemá možnost vytvářet program sám a musí respektovat řadu protichůdných hledisek. Není to snadné a je velmi těžké v této situaci posuzovat, zda se i umělecká realisace abon. cyklů nebo třeba i jiných (zájezdových) programů plně podařila a zda odpovídala tomu, co orchestr a dirigent chtěli. Je ale jistě obtížnější takové typicky pražské, nebo spíš „rudolfinské“ subtility vysvětlovat obecenstvu nebo kritikům, kteří prostě přímo posuzují výkony. Dívám se na tyto věci trochu s odstupem a delší čas jsem s nikým v ČF nemluvil.

Myslím, že se za čas dostaví i určité krizové momenty, ale to je přirozené a v životě a historii takového orchestru i nutné. Jen na pozadí sebepoznání, vycházejícího z vědomí nedokonalosti, se dá narýsovat nová cesta, která v podstatě bude cestou starou, kterou každý zná. Realizovat ji bude možno jistě jednou i ve spolupráci s těmi, kdo v ČF nechali velikánský kus práce, při které jim nešlo o osobní popularitu. Tak vidíte, že se tady zabýváme Vámi a Vaším dědictvím dost a dost a to ani nemluvím o deskách, rozhlase atd. (.. .)

Karel Ančerl pohotově pomáhá Idě Haendel Karel Ančerl pohotově pomáhá Idě Haendel

Ivan Medek Karlu Ančerlovi 19. září 1971

Milý pane dirigente,

moc jsem na Vás v posledních dnech myslel. Česká filharmonie nepřivezla ze Salcburku (pozn. – ČF odehrála na salcburském festivalu od 1. do 15. 8. 1971 celkem 5 koncertů; dirigovali ji Václav Neumann, Claudio Abbado, Karl Böhm, Alain Lombard a na posledním koncertě Herbert von Karajan) nijak příznivé kritiky, což by nebylo tak důležité, protože kritika může být třeba zaujatá nebo mít jiný názor na interpretaci. Horší však je, že většina kritiků se zaměřila na kvality orchestru, který je označován za druhořadý, Karajanův koncert (pozn. – na programu byl Bachův Koncert pro čtyři klavíry BWV 1065 a Dvořákova Novosvětská) za „úpornou jízdu na chromé kobyle“ apod. Neměl jsem, bohužel, možnost číst to celé a přímo a znám jen několik citátů. Mluví se v nich i o Vás s tím, že odchodem dřívějšího šéfa nyní orchestr stále a stále klesá apod. Je to smutné a nepíšu to proto, že bych si myslel, že by Vám to mohlo udělat radost ani přinést pocit zadostiučiněníi když by to mohlo být přirozené. Vím, že Vaše situace v době, kdy jste přišel do ČF, byla velmi složitá a někdy jsme jí všichni (nebo mnozíi já) špatně rozuměli. Ale vím, že jste od prvních let velmi tvrdě pracoval na sobě i orchestru. Uvažuji o těch všech věcech z určitého časového odstupu a s vědomím, že se přímo nedotýkají mé práce ani teď a pravděpodobně ani v nejbližší budoucnosti. Ale myslím si, že ČF je v naší kultuře nejen orchestr, ale také určitý ideový pojem, kterému je třeba rozumět bez ohledu na to, zda na koncerty jen chodím nebo v orchestru pracuju. A také si myslím, že pro ČF platí stejné zásady jako pro každý jiný obor práce u nás. Tady vždycky musela kultura a intelektuálové mnoho suplovat za jiné obory a bude to asi ještě nějaký čas trvat. Myslím, že jediné řešení je v maximálních odpovědnostech uměleckých pracovníků, kteří těžko mohou pracovat s vědomím, že takřka o všem (počínaje obsazením při zájezdech, programy atd.) rozhoduje někdo jiný z nám všem známých hledisek. Ale protože to není u nás nové, myslím si, že pro práci šéfa ČF není třeba jen talentu a muzikantských schopností, třeba sebevýraznějších, ale také obrovské energie k tomu, aby umělecká kriteria nepřestala být na prvním místě. Člověka to stojí moc nervů a času, ale jinak to nejde. Když pak už mluvím o uměleckých kriteriích, nezapomínám, že to nejsou jenom interpretační ideje, ale především docela obyčejná denní práceladění, zvuk, přesnost, frázování atd., prostě abeceda, na kterou ti, kteří již stojí na prvních místech, někdy zapomenou. Dnes je však i těžké a většinou nemožné jim to připomínat. Vedení ČF má na minulost, přítomnost i budoucnost orchestru jiné názory a mně je již dávno jasné, že jediné řešení je v úplné samostatnosti orchestru s nezávislým a plnou autoritou vybaveným šéfem. Pak je totiž tento šéf stále korigován a může i korigovat jen z hlediska kumštu. V tomto pohledu není ani stopa touhy po nějakém mém návratu do ČF, to je zcela jiná otázka, a myslím, že v každém oboru musí nastoupit nová generace. Jen si myslím a věřím, že jednou přijde chvíle, kdy každý, kdo o těchto věcech ví, bude mít možnost a právo k tomu něco říct a připomenout, že jsou někde ve světě lidé, kteří by měli být pozváni a přivoláni, aby pomohli a poradili.

S těmito myšlenkami jsem jel na krátký dvoudenní zájezd (jako obvykle do malých lázniček) do jižních Čech. Projížděl jsem silnicemi kolem Bechyně, Písku, Vráže, Třeboně, Tábora a od počátku jsem věděl, že nakonec dojedu do Klenovic. Přesto, že cestu znám, zeptal jsem se u odbočky ze státní silnice jednoho starého strejdy, který tam řezal dříví, kudy se jede k Ančerlovým. Ptal jsem se vlastně jen proto, abych znovu slyšel to, co vím. Musím prý hned za chalupami napravo polem až k přejezdu a tam zadupat, ale pořádně „zarajtovat“ na drátech, aby se závory zvedly. Udělal jsem to jen tak pro legraci, protože přejezd je rozkopaný a stejně se přes koleje nedá jezdit. Jenže pořád ještě nemám ten Váš jihočeský fortel, nebo jsou ty závory už moc dlouho dole. Tak jsem tedy přešel a chvíli chodil kolem Vašeho domu. Dům jepokud se to dá posoudit zdálkyv naprostém pořádku. Zahrada vzorně uklizena, stromky a keře okopány, tráva pokosenaúplná krása. A kolem v lese spousta brusinek, velkých jako maliny, zbytky obrovských borůvek, a kdyby jen trochu pršelo, jistě i hub. Kolem absolutní ticho, vysokánské borovice a takové to ztajeně dramatické jihočeské nebe. Pak jsem si u strážního domku natrhal trochu švestek, na poli mladou kukuřici a trochu přemýšlel, zda stačí spravit ten přejezd do té doby, než se sem vrátíte, abyste nemuseli nosit kufry pěšky. Myslím, že to bude Vaše první cesta a rád bych to věděl alespoň tak dva dny před tím, abych se schoval někam za keř a díval se na Vás, jak otvíráte dveře od domova.

Klíč máte zatím s sebou někde v partituře Asraela, Dvořáků, Janáčků, Smetanů, ale i Beethovena atd. A hodí se nejen ke Klenovicím, ale i k Praze a především k lidem.

Přeju Vám hodně zdraví, klidu a důvěry v budoucí měsíce a týdny.

Karel Ančerl Ivanu Medkovi 5. listopadu 1971

(.. .) Zde jsem již v plné práci. Otvíral jsem 6ti koncerty sezonu s Clevelandským orchestrem, s nimiž jsem z naší muziky dělal Tábor, Janáčkovu Sinfoniettu a Asraela. Byl to pro mne jeden z největších hudebních požitků, které jsem mohl vychutnat od doby, co jsem zde.

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968–1973 Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968–1973
Na Asraela jsem si vymohl 5 zkoušek a myslím, že provedení bylo dokonalé po všech stránkách. V druhé zkoušce již nebylo nejmenších technických problémů a mohl jsem se věnovat jen muzicírování a přibližování jim úplně neznámé Sukovské citové sféry. To dalo ovšem nejvíc práce, hlavně dostat onu intimní vřelost a pro ně trochu přehnaný bolestný pathos Sukovské hudby. Tady bylo na nich nutno požadovat umět vyjít ze sebe a dle jejich názoru přehánět citové afekty. To chvíli trvalo, ale podřídili se a na koncertech skutečně dali vše, co v nich je. Sinfoniettu jsem dělal v originále. Byli zvyklí na Szellovu úpravu a odstraněním všech jeho restrikcí v žestích teprve tomu přišli na chuť a zahráli ji naprosto vynikajícím způsobem. Jiná kapitola byla na třetím programu, kde jsem dělal VII. Beethovenku. Tu měli od Szella vydřenou do poslední šestnáctky a vlastně jsme ji jen „přejeli“ a vše tam bylo. Řekli mi, že to se mnou není problém, poněvadž prý mám stejná tempa jako jejich bývalý starý, takže vše půjde jak na másle, a taky šlo.

Tady v Torontu jsem zahajoval minulý týden jubilejní (50.) sezonu (...) trojím provedením Beethovenovy IX. Zkoušel jsem ji celý týden dvakrát denně, poněvadž mám spoustu nových mladých členů prakticky ve všech skupinách, které jsem si 2 roky vybíral a jsou znamenití. Prodřel jsem ji do puntíku a zahráli ji znamenitě, a ježto zde máme znamenitý sbor a sólisty jsem měl vybrané z USA, bylo to myslím velmi dobré provedení. Tento týden jsem dělal 5. Martinů. Líbila se moc a málokdy zde novinka tak zabrala jako tato symfonie. Měl jsem z toho skutečně radost. Na témže programu hrál Szeryng Beethovena houslisticky bezkonkurenčně, i když jsem s ním muzikálně nesouhlasil.

Za růst orchestru tu zodpovídám sám a nikdo mi do toho nemůže mluvit. I při konkursech, kde je celá komise, mám rozhodující slovo a několik nových jsem angažoval proti vůli komise. Musím ale dodat, že všichni se přesvědčili, že nedělám žádnou osobní politiku a důvěřují mi, poněvadž se přesvědčili, že jsem dosud dobře volil. A to je myslím problém č. 1, před kterým stojí dnes ČF. Vím přesně, kde ji bota tlačí, a byl jsem upřímně zarmoucen, když jsem četl zprávy o Salcburku i o zájezdech. Nedávám vinu nynějšímu šéfovi, ačkoliv vím, že za každé situace lze uměleckými argumenty leccos spravit, ale největší problém vidím v tom, že tak subtilnímu kolektivu, jako je symfonický orchestr, vládne cynický hrubec (pozn. – míněn tehdejší ředitel ČF Jiří Pauer), který jde jen za svým osobním cílečkem. To je zlá situace, která by mohla mít i trvalé následky, kdyby trvala příliš dlouho. Věřím ale ve zdraví tohoto tělesa a nutně musí dojít k chirurgickému zákroku, který je časově omezený jen akutností nemoci. Snad pak se sejde několik lidí dobré vůle u vědomí, že takový kulturní klenot je nutno řádně opatrovat.

VÝZVA všem pamětníkům a jejich potomkům!

Česká filharmonie odkoupí nebo přijme darem či k zapůjčení jakékoliv DOKUMENTY SOUVISEJÍCÍ S JEJÍM LEGENDÁRNÍM ŠÉFDIRIGENTEM KARLEM ANČERLEM.

ZEJMÉNA: civilní i oficiální fotografie dirigenta, korespondenci, plakáty, programy, dobový tisk, uvítáme také zvukové a filmové záznamy (oficiální i soukromé), výpovědi pamětníků či jakékoliv další dokumenty týkající se uměleckých a životních osudů Karla An-čerla nejen během jeho působení v čele České filharmonie (1950 – 1968).

Další informace a podmínky pro poskytnutí těchto materiálů pro archivní účely České filharmonie lze získat na adrese:

Petr Kadlec, Česká filharmonie, Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1, tel.: 777 639 983, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

CALLING all contemporaries and their descendants!

The Czech Philharmonic would like to purchase or receive as gifts or loans any kind of DOCUMENTS RELATING TO ITS LEGENDARY CHIEF CONDUCTOR KAREL ANČERL.

IN PARTICULAR: official and informal photographs of the conductor, correspondence, posters, programmes, articles or cuttings from the period press. We would also welcome recordings or film footage (official and private), testimonies from people who remember him or knew him and any other documentation concerning the life and work of Karel Ančerl in all periods of his career, not only during his tenure as head of the Czech Philharmonic (1950 – 1968).

For further information and conditions for the provision of these materials for the purposes of the Czech Philharmonic archive, please contact:

P etr Kadlec, Czech Philharmonic, Alšovo nábřeží 12, 110 00 Prague 1, tel.: 777 639 983, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.