čtvrtek, 5. únor 2009

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968-1973 - Kapitola sedmá

Napsal(a) 

Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra. Doma se objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF, následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.

Kapitola sedmá

Tentokrát vybíráme pouze z dopisů Ivana Medka psaných Karlu Ančerlovi do Toronta v reakci na Ančerlovy úspěchy (třeba na provedení Sukova Asraela v Clevelandu), ale i na situaci doma, na české hudební scéně – zejména v České filharmonii.

21. 12. 1971

Milý pane dirigente,

věřím, že mi prominete odkládání korespondence až na poslední chvíli před Vánoci. U nás je pořád dost velký zmatek a člověk někdy jen těžko hledá chvíli, kdy by si mohl v klidu sednout ke stroji a trochu přemýšlet. Mám opravdu velkou radost z Vašich úspěchů a myslím, že to není výsledek jen umělecké práce, ale především prostého lidského přístupu k ní. Ve světě je tolik „hvězd a primadon“, že spolupráce s člověkem, ze kterého hráči i posluchači cítí, že mu jde víc o kumšt než o něho samotného, je jako lék pro něco, co je v mnoha směrech dost nemocné. Uvědomil jsem si to nedávno při srovnávání některých Vašich snímků s Karajanem. Je to jistě obrovský dirigent a umí nesmírně mnoho, ale přesto se někdy v jeho interpretacích setkávám s něčím, co se mi zdá trochu okázalé, maličko naparfémované a velice soustředěné k jeho osobě. Těžko se to definuje bez partitury, ale zkrátka se mi zdá, že taková ta toscaniniovská zběsilá poctivost je už mnohde pryč. Tím větší má pak člověk radost, když slyší, jak veřejnost i vysocí oficielní činitelé dovedou v daleké zemi rozpoznat skutečně poctivou denní práci a naleznou i způsob, jak ji ocenit a dát dost volnosti.

Na takové věci ovšem nelze čekat, a proto mám radost, že Vám mohu napsat, že poslední koncerty ČF jsou opět ve znamení růstu úrovně. Přispívá k tomu jistě i skutečnost, že orchestr opět nahrává na desky mikrofony jsou nemilosrdné a prospěšné. Jinak zde byl moc krásný koncert Ivana Moravce, Panenka hrál skvěle Martinů, je zde i řada velmi dobrých mladých. Se skladateli je to horší, zejména s těmi, kteří mají tak závažné funkce, že se nemohou ničemu jinému věnovat a dávají na pořady slavnostních koncertů díla stará mnoho let, s ještě starším obsahem.

Vy víte, jak mám rád Asraela a jak této hudbě věřím. Udělal jste mi velkou radost zprávou o provedení v Clevelandu. Také z toho, co píšete o českém baroku a vůbec o programech, které chystáte, se mi zdá, že nastává Vaší zásluhou velká renesance pohledu na českou hudbu v tom velkém světě.

Vaši práci s orchestrem mládeže obdivuju. Bylo by zajímavé, kdyby se takových setkání mohlo zúčastnit víc volně a svobodně vybraných mladých muzikantů od nás. Myslím, že zásluhou Vlacha, Snítila a Hlouňové (je z ní skvělý pedagog) nám začíná vyrůstat nadějná mladá houslistická generace, která těm starším už teď zatápí. Zejména mladá Japonka, 17ti letá Shizuka Ishikawa, kterou si Hlouňová přivezla z Tokia a která vyhrála 2x rozhlasovou soutěž Concertino Praga, je skvělá. Má v neuvěřitelné úrovni opravdu hotového Brahmse, Čajkovského, A dur Mozarta, Mendelssohna, 1. Prokofjeva a Kalabise plus řadu sólových skladeb. Studuje v Praze, ale hrála už na festivalu Hudební mládeže v Barceloně, je pozvána k natáčení desek do Paříže, uvažuje se o koncertech v Anglii atd. Při tom je nesmírně zajímavá její muzikalita, která má v sobě něco přirozeně evropského a vlastně českého. Pokud byste někdy chtěl udělat pokus, jistě by to stálo za to. (...) Ale i ti ostatní jsou moc dobří a ve chvílích, kdy je kolem tolik relativních věcí, vzbuzují velké naděje. To se ostatně týká dětí vůbec. Mám z těch svých velkou radost. Jsou v pořádku, snaží se studovat a něco dokázat. Teď ovšem, před Vánoci, máme doma vážné přípravy na největší změnu v naší rodině za poslední léta. Naše malá Terezka (14) totiž dostane od jednoho mého přítele k Vánocům štěně jezevčíka hrubosrstého, se šlechtickými předky.

Takový pes to Vám nemusím říkat je věc, o které se už teď hovoří takřka vědecky, má všechno přesně vymezené, místo pro jídlo, hraní, spaní atd. Já ovšem vím, že nakonec bude spát s Terezou v posteli, protože kdo by odolal? Tak se všichni moc těšíme a za několik dnů se staneme členy velké psí rodiny. Musím se ovšem přiznat, že jezevčík znamená splněný sen nejen pro moji nejmladší dceru. Mám takový pocit, jako když mi bylo 10 a poprvé jsem dostal štěně. (...)

27. 2. 1972

Milý pane dirigente,

měl jsem velkou radost ze všech zpráv o Vás a to, co mi vyprávěl Honza Panenka bylo všechno moc pěkné (pozn. – Jan Panenka vystoupil jako sólista s Toronto Symphony Orchestra pod Ančerlovou taktovkou ve Třetím klavírním koncertě Bohuslava Martinů 25. a 26. ledna 1972). Věřím mu, že Vás prý ještě v poslední době neviděl tak dobře vypadat a v tak dobré náladě. Je k tomu jistě víc než dost důvodů, ať už uměleckých i osobních.

Myslím, že v posledních letech sotva kdo udělal pro českou muziku tolik dobré práce jako vy. A mám tím větší radost z toho, že jsou to výsledky práce a ne reklamy, pověstí atd.

U nás je všechno při starém, jen některé věci jsou teď trochu složitější. Musí se to ovšem brát z té lepší stránky, takže si mohu naopak říkat, že teď, když mi odpadl rozhlas a televise, kde jsem dělal občas takové malé muzikantské programy (snad se na některé ještě budete pamatovat rozhovory, úvahy o interpretaci atd.), mám alespoň víc času na přemýšlení, procházky s naším malým jezevčíkem a i na to, co zbylo z možností mimo zaměstnání tj. občasné zájezdy mimo Prahu s mladými umělci a s dobrými kamarády Ivanem, Jendou apod.

Někdy se podívám na Českou filharmonii, která stále ještě umí zahrát moc dobře a někdy dokonce velmi dobře. Neumann se dal do pořádné a důkladné práce a v některých koncertech už to bylo slyšet. Mezi kumštýři je to i jinak dost hezké a myslím, že v pořádku. Ovšem mezi kumštýři. Jinak nic nového, co byste si nedovedl představit. Rodina v pořádku, děti studují, mám z nich radost. Přátelé jsou skvělí a bez nich by to nešlo. (...)

19. 4. 1972

Milý pane dirigente,

vím, že máte spoustu práce a vím také od přátel, že jste obdivuhodně v pořádku. Mám z toho velkou radost a trochu zbytečně (zatím) přemýšlím o tom, co všechno by se dalo dělat, kdybychom neseděli každý jinde a teď, koncem dubna, dělali v Praze poslední redakci příštího filharmonického programu. Asi by se nám do toho zase pletla řada lidí, ale asi bychom měli i teď dost sil udělat to pořádně. Vím, že je to trochu nepraktické snění, ale protože nemohu dělat prakticky skoro nic, je to pořád lepší, než se zabývat realitou, která je velice nepraktická.

Chodím občas na koncerty a z některých mám radost. Neumann udělal v ČF obsáhlý průřez Tristanem v konc. provedení. (...) Musím se přiznat, že jsem se toho bál, ale bylo to zajímavé a inspirované provedení. Taková muzika, která stále volně plyne a v každém okamžiku sama od sebe skvěle zní, je pro Neumanna a ČF v dnešní podobě skvělá příležitost. Mimochodem, vynikající byl Duchoň na anglický roh. Nehraje už první hoboj, ČF stále hledá, mladý muž na jeho místě není zdaleka definitivní řešení, ale je to přece jen krok. Také ve fagotech budou změny, umřel náhle Karel Vacek. Vůbec je v ČF řada nových hráčů, kteří jsou instrumentálně dobří, ale potřebovali by vedení, aby z nich vyrostli opravdu orchestrální umělci a ne jen hráči. K tomu by ovšem měli být vedeni už na škole a také kritikou a úředními činiteli alespoň v základním postoji ke kumštu. U nás totiž propukla v poslední době takřka chorobná manie nejrůznějších soutěží. Kvalita člověka je posuzována podle toho, zda se umístí v některé domácí nebo třeba úplně okrajové mezinárodní soutěži. To vede k tomu, že se instrumentalisté na AMU od druhého nebo třetího ročníku věnují velice omezenému a navíc jejich možnosti často přesahujícímu repertoáru a nemají čas na hru v souborech, tím méně na orchestr. Úřady jsou šťastné z každé pobronzované sádrové medaile, což je nakonec pochopitelné, uvážíte-li, že v hudebním životě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností, které se koneckonců musejí spoléhat spíš na zrak. Když se k tomu připočte známá omezenost světových a úplný nedostatek našich managerů, je z toho pak to, co je vidět na světových koncertních pódiích. Stále stejný typ stále nových lidí, na nichž je pozoruhodné obvykle jen to, že jsou mladí. Jenže už Karel Čapek říkal, že „mladé umí být každé tele, ale zestárnout je panečku kumšt“. A tak je mi trochu smutno z pohledu na ty mladičké, playboysky se tvářící zpauperizované členy Svazu socialistické mládeže, stejně jako na některé tváře představitelů nové generace v západních časopisech, z nichž mnozí na fotografiích vypadají zřejmě z obchodních důvodů trochu jako homosexuálové. Mimochodem, u nás se říká, že M. Tilson-Thomas z Bostonu bude určitě světová třída. Nikdo ho ovšem nezná, tak jsme objednali pár desek, abychom si udělali alespoň trochu představu. Zkrátka, stýská se mi po skutečném šéfu orchestru, skutečném reprodukčním kumštýři, který by, jako kdysi Talich,dával kámen ke kameni“ i s risikem omylů a nutným hledáním. A taky aby uměl ladit, aby se hrálo v rytmu a takové ty docela obyčejné věci, bez kterých se z nejlepší muziky stává nezajímavé bláto. Bylo by dobře, kdybyste tu byl.

V osobních změnách je snad jen jedna, která by Vás mohla zajímat. L. Slovák se stal šéfem FOKu (od příští sezony). Bude to dělat současně s Bratislavou, kde je zase Košler vedoucím dirigentem v opeře vedle svého místa dirigenta v ČF, takže si mohou velmi často zamávat při potkávání ve vlaku nebo v letadle.

U nás doma je všechno při starém. (...) Rodina je v pořádku, děti rostou, mají své obvyklé starosti a středem domácnosti je pes. Je mu teď pět měsíců a projevuje se v legračních okamžicích jako šašek potlačující lovecké instinkty a vevážných“ chvílích (to je třeba, když venku prší a on musí na procházku) se tváří jako starý obchodník z nějakého románu od Karla Poláčka, který říká prosím, ale uvědomte si, že přivedete ubohého tvora na mizinu. To je snad vlastnost všech jezevčíků a náš ARO ji má v plné míře. Až budu mít nějaké fotky, pošlu pro legraci.

Té ovšem jinak moc není. Na druhé straně je tolik dobrých lidí a přátel, že to snad za to stojí. Člověk si více než kdy jindy uvědomuje, že není sám. (...)

Váš Ivan Medek

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.