pondělí, 2. březen 2009

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968-1973 - Kapitola osmá

Napsal(a) 

Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci v srpnu 1968 rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezóny 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra a pravidelným hostem nejlepších amerických orchestrů. Doma se objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF, následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.

Kapitola osmá

Karel Ančerl Ivanu Medkovi 12. května 1972

Milý Ivane,

mám víc než černé svědomí, že se ozývám až dnes, shodou okolností v den zahájení PJ a že Vám až dnes děkuji za zaslání ( ...) programu PJ, který mi ale celkem moc neříká, a zdá se, že po této stránce PJ zešedivělo. ( ...) Jak víte, obhospodařuji tu to slavné jubileum zdejšího orchestru (pozn. – 50. výročí vzniku Toronto Symphony Orchestra), a tak jsem měl v posledních týdnech až 4 koncerty týdně a poprvé jsem tu svou nynější bandu vyvezl do New Yorku a Washingtonu. Přikládám Vám jednu z kritik, abyste si udělal představu, že mi to hraje docela dobře.

Shodují se téměř všechny, tak posílám jen jednu kratší na ukázku. Kromě koncertů sedím prakticky denně na konkursech, vyměňuji 6 houslistů, 3 corny, 1 hoboj a 2 cella. Prozatím jsem toho vyslechl ke stovce a houslisty jsem nenalezl. Budu muset poslat tyto dny konc. mistra do Evropy a hledat tam. Jaká by to byla příležitost pro naše mladé! Naučil jsem je tady za ty tři roky míti zcela jiné požadavky na člena symf. orchestru a beru jen nejlepší z nejlepších a takové, jejichž osobnost a zájem zaručují, že po roce neodejdou, jak se to většinou v této hemisféře děje s mladými. Nikdo tu nechce pracovat a nemají trpělivost. Mnohým ani nezáleží na nějaké životní úrovni, a když si pár dolarů vydělají, odjedou někam do Evropy a tam se flákají

Manželé Ančerlovi Manželé Ančerlovi
tak dlouho, dokud vystačí s penězi, a pak zase na nějaký čas jdou do zaměstnání. (
...) Mladého Tilson-Thomase jsem ještě neslyšel, ale je to prý vynikající talent. Je nyní šéfem v Buffalu a asistentem v Bostonu. Ježto tam jedu v červenci dirigovat, dovím se o něm víc nebo budu mít příležitost jej slyšet. Prozatím vím jen tolik, že má nové ideje o koncertním životě, že dělá prapodivné programy a ke každému provozovanému dílu mluví a vysvětluje je svým způsobem. Není sám, zdá se, že zde prorokují konec normálnímu provozu symf. hudby, asi tak jako po první světové válce se vyhlásila smrt opeře, a tak se mnozí snaží zavést nové formy distribuce. Vzpomínáte jistě, že tím jsme u nás dlouho procházeli také a že bylo mnoho falešných proroků. Tak Boulez v New Yorku ve své první sezoně přebudoval program, který sestával výhradně ze Schönberga, Berga a Weberna a jako protějšek Liszta. Teoreticky to odůvodňoval mnohými přednáškami, televizními a rozhl. komentáři a výklady před koncerty a výsledek byl prázdné sály a nezájem. Nevím, co bude dělat příští sezonu. My zatím držímestarou“ linii a máme už přes 15 000 abonentů. Brahmsovský festival, který začínám přespříští týden, máme už dnes prodaný tak, že předplatné přesahuje ( ...) celkový příjem z minulého Beethovenského festivalu. Samozřejmě, že management si mne ruce, ovšem vymámil jsem na něm zlepšení platů členům orch. a dostáváme se tím platově na úroveň amerických orchestrů, což tu nikdy před tím nebylo.

Milý Ivane, mám na Vás další prosbu a prosím Vás, abyste mi dal brzy vědět, je-li proveditelná: budu dělat v nadcházející sezoně 6krát Vlast tady v Kanadě a jednou v New Yorku se Stokowského American Orchestra (bylo mu právě 90 a chce mne natrvalo uvázat k tomuto orch., ovšem zatím o tom neuvažuji a slíbil jsem mu jen hostování). Potřeboval bych k tomu nutně Talichovy retuše, které jsou ve filharm. materiálu. Dostal jsem je těsně před válkou všechny přímo od Talicha, bohužel když jsem za Hitlera byl poprvé zatčen, zmizel celý můj archiv. Měl bych mít malé partitury Vlasti, vázané do dvou svazků, v mé knihovně a snad by mi mohl archivář ČF ( ...) do nich vepsat červ. perem jak retuše, tak smyky. Přirozeně že to dobře uhradím. Kromě toho bych rád věděl, kde bychom mohli objednat kompletní materiál orchestrální. Pamatuji se, že byl u nás vydán revidovaný na špatném papíře, ale bez chyb. Zde v Americe mají jen kopie staré, které se hemží chybami, a praskla by mi na to celá dovolená, kdybych to chtěl dát sám do pořádku, to bych letos dělal velmi nerad, poněvadž si nutně potřebuji odpočinout. Kromě toho budu Vlast nahrávat pro RCA Victor, která ode mne chce celou řadu české muziky, a chtěl bych, aby můj první snímek u nich byl co možná dokonalý. Vlast budu zkoušet celý týden zvlášť před zahájením sezony, a to denně 2 zkoušky, takže bude dobře připravena. ( ...)

Moc na Vás teď myslím, poněvadž zde bychom spolu mohli nadělat spoustu zajímavé práce, a to hlavně s mládeží. Mám občas zde na universitě dirigentské kroužky, bohužel se mi neobjevil ani jediný skutečný talent. Pro tuto profesi zde nemají buňky, ačkoliv se jich hlásí desetkrát tolik jako u nás. Zato instrumentalistické nadání je zde vysoké a je spousta výborných posluchačů, hlavně v deších. Objevil jsem zde zázračného trompetistu (16 let) a hlídám si jej, hrál se mnou přeskvěle Svěcení jara a teď jsem ho poslal do školy do USA k jednomu výtečnému učiteli, který když jej slyšel, řekl, že za rok bude dokonale připraven. I několik hornistů jsem objevil, výborné klarinety i flétny, jen s fagoty to hapruje, dostal jsem jednoho velmi dobrého, takže doufám, že bude také učit.

Moc mne mrzí Vaše zprávy o rozhl. a televisi. Doufám pevně, že i to se časem upraví. ( ...) Moc na Vás stále myslím a držím všechny palce jak Vám osobně, tak celé rodině a pohlaďte za mne pejska ( ...)

Ivan Medek Karlu Ančerlovi 7. srpna 1972

Milý pane dirigente,

myslím, že již Vám psal archivář ČF pan Holeček, který měl velkou radost z šachistického časopisu, jehož první čísla již dostal (pozn. – jako poděkování za zanesené retuše do partitur Mé vlasti). Šachy jsou teď u nás národním sportem (i když pořád nevím, zda to sport je) a takřka celý národ žije zápasem Fischer Spaskij. To je bohužel asi tak jediná věc, která pořádně lidi zajímá. Jinak je nejen letní, ale jaksi trvalý pocit únavy společný mnoha lidem. Intelektuálům pochopitelně nejvíc. Těžko se dá psát do šuplete a podle dosavadních zkušeností to ani nebývá moc dobré. K tomu přistupují obyčejné hmotné starosti, člověk má pocit, že nikdy nezaplatí dluhy atd. Ale to všechno není nic nového a není to asi jen zde. Musím

se ale objektivně přiznat, že k udržení a růstu celkového životního pocitu naděje jsou zapotřebí velmi silné impulsy etické, jejichž nezávislost na praktických prohrách je nutno stále a velmi vědomě si připomínat. Na druhé straně to znamená, že se i lidé velmi různých profesí mohou právě na základě společného pocitu dobře dorozumět, což je asi nejdůležitější, protože obecné nedorozumění v osobních i světově zásadních problémech je asi charakteristickým rysem tohoto podivného století, tak zavaleného ideami, že by se chtělo nalézt nějaký malý prostor, kde si lidé rozumí v prostých slovech. Musíme ten prostor hledat mezi sebou. V kultuře je to dost těžké, protože jsme zavaleni množstvím spotřební, konzumní „kultury“, z jejíhož prezentování má člověk dojem, že jej vedoucí představitelé našich kulturních institucí považují za blba. Navíc jsou programy našich koncertů, divadel atd. tak bez koncepce, že to až zaráží. Ne snad, že by třeba ČF nehrála někdy dobré programy a někdy také dobře, ale úkol ČF je přece jen širší. To je ovšem otázka, ve které dnes šéf orchestru nemůže skoro nic dělat. Přesto však jsem s ním měl velkou rozmluvu a myslím, že se mu může podařit překonat alespoň některé překážky, které stojí v cestě. V celku má člověk pocit, že se začíná pořád znovu, což je sice pro český kulturní život příznačné, ale nikterak povzbudivé. Z tohoto hlediska bychom totiž potřebovali být tak o 20 let mladší, vydržet víc ponocování a umět toho víc udělat. A přesto si stále myslím, že v konkrétní práci, zejména v oblasti reprodukce, je jeden z klíčů k mnoha problémům; člověk totiž stále přesněji vidí, že v práci s tóny, studiem atd. je v bezpečném poli, do kterého těžko lze vstupovat zvenku. Ale i to potřebuje prostředí, klid a pohodu. Neříkám to proto, že bych Vám záviděl, spíš proto, abych si společně s Vámi uvědomil, že pracujete a žijete v normální společnosti a normálních poměrech – uměleckých i osobních. Ale nechám již osobních pohledů, které stejně nemohou být přesné ani v informacích, ani v závěrech. (...)

U nás doma v rodině je všechno naštěstí v pořádku. Moje žena se vrhla na učení klavíru (absolvovala mistrovskou školu ještě u Jana Heřmana) a společně s naší Viktorkou, která pracuje externě s Venhodovými madrigalisty, přispívají do potřebné domácnosti. Naše nejmladší – Tereza – je od září na škole textilní umělecké výroby, takže celé prázdniny sedí venku před domem a vyšívá, háčkuje a nevím co ještě. Baví ji to a snad to bude bez starostí s „ídeami“, protože zatím ještě do pletení a tkaní koberců tak moc nepronikají. A náš Jenda, kterému bylo 20 let, nastupuje v září do semináře teologické fakulty v Litoměřicích. Nevím, zda jsem Vám o tom již psal. Je to jeho dávné a zcela svobodné a mnohokrát prodebatované (ne snadno) rozhodnutí. Ví dobře, že nikdy v životě nebude mít ani peníze, ani úspěch, ale o to mu nejde. Tak taková je ta mladá generace. Držím jim všem palce, protože to všechno myslí opravdově. A poslední člen rodiny je jezevčík Aro, který se ovšem zdaleka za posledního nepovažuje. Až budu mít nějaký obrázek, určitě pošlu, protože je určitě z naší rodiny nejhezčí. Já sám dělám kromě své skromné práce v naštěstí odlehlé redakci Supraphonu (pedagogika) již jen někdy úvodní slova ke koncertům na venkově. V Praze nic. Tak si alespoň ode mne odpočinou. Osobně ovšem odpočinek není moc povzbudivý, zvlášť když se to pořád nějak nemůžu naučit. (...)

Na všechny myslím, moc pozdravuju a těším se na zprávy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.