Neodpovíte-li, pochopím – počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968 – 1973 – Kapitola jedenáctá

Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci v srpnu 1968 rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se stal od sezony 1969/70 šéfem Toronto Symphony Orchestra a současně pravidelným hostem nejlepších amerických orchestrů. Doma se bohužel objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše příteli Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF (vedenou tehdy Jiřím Pauerem), následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.

Kapitola jedenáctá

V předposlední kapitole našeho seriálu uveřejňujeme dva poslední dopisy, které si Karel Ančerl a Ivan Medek napsali. I když se Ančerl ve svém dopise zmiňuje o neuspokojivém zdravotním stavu a naléhání lékařů, aby omezil pracovní tempo, nikdo netušil, že konec je tak blízko. Karel Ančerl zemřel po několikadenní hospitalizaci v Torontu 3. července 1973 ve věku 65 let.

V příští kapitole přineseme dopisy, které si po Ančerlově smrti vyměnili Ivan Medek s dirigentovou manželkou Hanou, a také nekrology, které se objevily v kanadském a československém tisku.

Karel Ančerl Ivanu Medkovi 24. 3. 1973

Milý příteli,

tentokrát jsem se zase já na delší dobu odmlčel. Příčin bylo několik, ale ta hlavní byla ta, že jsem se po tom 4měsíčním marodění ještě nedostal „do formy“ a musel jsem větší část svých plánů zrušit. Tak to dopadlo i s nahrávkou Vlasti, kterou jsem byl nucen odložit a uskutečníme ji až v říjnu. Zásadně ale musím omezit pracovní tempo, neboť mi lékaři tvrdí, že chci-li ještě déle pracovat, že musím si zvyknout na menší kvanta námahy. Co se dá dělat. (Pozn. – Během jara 1973 ovšem Karel Ančerl v Torontu už zase intenzivně pracoval. Na koncertech, kterými se tehdy s Torontem nevědomky „loučil“, byla například Schubertova Nedokončená, Bartókova Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu, Honeggerova Liturgická symfonie, Šostakovičova IX., z české hudby pak Vejvanovského Sonata a 7 in C a Dvořákovo Stabat mater. Na svém vůbec posledním torontském koncertě 17. května 1973 dirigoval výňatky z Mendelssohnova Snu noci svatojanské a Beethovenovu 7. symfonii A dur.) Problém je hlavně v tom, že nemohu najít nikoho, kdo by mi pomohl, poněvadž dnes žádný z nadaných mladých dirigentů nechce jít do nějaké podřadnější posice a ti, co by rádi spolupracovali, jsou obvykle skutečně slabí a nepřijatelní pro zdejší obecenstvo, o orchestru nemluvě. Ovšem nějaké řešení bude nutné a pracujeme na tom s managerem intensivně. Příští sezonu musím ještě dělat v plném úvazku, poněvadž pojedeme na zájezd do Evropy, a to musím repertoár, který tam budeme hrát, připravovat pomalu v prvních dvou třetinách sezony sám, ale pak si chci rozhodně ulevit a dělat podstatně méně. Rád bych ještě uvedl řadu českých skladatelů, k nimž mám blízko a i to začíná být zde obtížné, neboť jed slepého nacionalismu a úzkoprsosti zasáhl i tuto zemi, a což je podivné, působí hlavně mezi „pokrokovou“ mládeží, což je asi následek obdivu k Maovi. Vůbec se toho v této hemisféře děje mnoho a je tu v běhu velká revoluce a přehodnocování všech dosavadních hodnot a norem, ovšem nikomu není a ani nemůže být jasno, k čemu to vše spěje. Je tu mezi mládeží nesmírná oposice proti stávajícímu kapitalistickému systému, budiž, ale značně si tu pletou demokracii s anarchismem. Jiný rys zdejšího nacionalismu je vzrůstající antiamerikanismus, který sice chápu, ale nedovedu si představit úspěšnou existenci této obrovské země bez intelektuální pomoci odjinud. Ukazuje se to nejen v rozdílné úrovni technologie, ale i v celé výchově odborníků a na konec samozřejmě v celkem ve zbytném statku (podle některých hloupých), a to v kultuře. Když si uvědomíte, že tato země nevyprodukovala ani jednoho velkého skladatele, dirigenta, režiséra, je to dost tristní výsledek práce zodpovědných činitelů. Toto se ovšem velmi rychle mění, ale záleží na tom, kterou cestou se dají.

Moc jsem se potěšil fotografií a jsem rád, že na ní je také ten člověk (pozn. – Ivan Medek). Aro je kouzelný, musí to být vykutálený kousek a jistě si s ním užijete a pobavíte se jeho kousky. Naše zoo obnáší momentálně 6 kusů. Blakyho, dva kocoury (Punťu a Oskara), miniaturní čokoládovou pudlici, starou pannu, kterou zde přechováváme známým po dobu jejich dovolené, a v komíně se nám usadili dva racooni, což jsou kanadští medvídci mývalové. To znamená, že se v krbu nesmí topit a vytápí se výhradně olejovým ústř. topením, které tady má každý, byť sebemenší domek.

Doufám, že všichni Vaši jsou v pořádku a že si utváří život podle svých představ. On se vždy nějaký ten kompromis musí udělat, ale stojí za to uspořádat si život tak, aby trochu toho osobního štěstíčka si každý vytvořil pro sebe samotného. (. ..)

Váš Karel Ančerl

Ivan Medek Karlu Ančerlovi 19. 4. 1973

Milý pane dirigente,

měl jsem zase velkou radost z Vašeho dopisu jako vůbec z každé zprávy o tom, co děláte a jak žijete. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, jak to všechno dokážete sám, zejména v situaci, kdy nestačí připravovat jen svoje koncerty, ale je nutno se starat o orchestr jako takový, o jeho vývoj a předpoklady do dalších let. (…) Jen je člověku líto, že čas tak rychle utíká a věci, které by mohly jít klidně a správně kupředu, jsou bourány z nepochopení nebo falešných představ o kariéře. To se týká přirozeně i mentality lidí a toho, co píšete o situaci mezi mladými u vás. Mnoho z toho, co cítí, je logické a společnost nebo její představitelé by se měli chytit včas za nos a zlobit se sami na sebe, ale koho a jak o tom přesvědčit. Mám pocit, že například jen v muzice – o jiných věcech nedovedu psát – ztrácíme zbytečně spoustu času. A nejhorší je, že k obtížím, které jsou obecné, přistupují ty, které rostou z nezájmu a zejména ze stálého opakování té nebezpečné fráze, že se nedá nic dělat a všechno je zbytečné. Jistě je zbytečných mnoho věcí, ale nevím, proč musí ČF hrát tak strašně nepřesně Mozarta a klasiky vůbec. Někdy mám pocit, že je to nepřímá vina těch nejslavnějších dirigentů včetně Karajana, kteří jako by se obraceli zády k přežilému perfekcionismu Toscaniniho aj. a hledali něco, čemu říkají přirozený tok hudby. Pokud to pak dokáží skvělé a z desítek nejlepších jednotlivců vybrané orchestry zahrát, je to v pořádku. Ale když se to aplikuje na soubory, které sice vynikající jednotlivce mají, ale netvoří celek, je výsledek smutný a hlavně zbytečně smutný. Pořád si myslím, že v dirigentském řemesle musí být především to řemeslo a není nahraditelné žádným kouzlením. Zejména tehdy, je-li toto kouzlení náhražkou za skutečnou inspiraci, která asi nemůže růst z ničeho jiného než z práce a porozumění partituře. Vím, že píšu věci, o kterých toho Vy víte daleko víc, ale říkám to také proto, abych si sám ujasnil, v čem je příčina toho, že se někdy něco povede a druhý koncert má amatérskou úroveň. Musel jsem totiž nedávno odejít po první polovině z koncertu ČF, kde sice Mihule hrál světově Mozartův hobojový koncert, ale orchestr se nedokázal v B dur symfonii K 319 udržet pohromadě ani v elementárním smyslu. Byl bych nerad, aby to vyznělo jako jednostranná kritika dirigenta (V. N.), ale myslím si, že i v situacích, kdy kolem je anebo bylo ještě více neporozumění, se dá dělat vysloveně speciální a odborná práce dobře. I když k ní člověk nemá náladu a i když ji vlastně nikdo z oficiálních činitelů ani nepozná a ani nepotřebuje. Problémů u nás je ovšem víc a některé jsou typické. Například Národní divadlo má teď novou éru. Po Kovařovicovi, Ostrčilovi a Talichovi nastoupila teď po dlouhém tápání konečně soustředěná práce na nové epoše. Divadlo vede pevnou rukou Přemysl Kočí, který je nejen ředitelem, ale i tvůrcem nového stylu. Většinu nových inscenací sám režíruje, vybírá obsazení, učí zpívat atd. … zkrátka ND vstupuje do éry Kočího. Krombholc je řadovým dirigentem a přechází víc na práci v rozhlase, kde převzal vedení orchestru. Nastudoval ovšem jen několik věcí, protože způsob práce rozhlasového orchestru je přece jen od divadla značně vzdálený. Slovák vede FOK, Slovenskou filharmonii a je k tomu ještě šéfem v Austrálii. Některé koncerty FOKu, který přece není tak špatným orchestrem, jsou směšně trapné. Nevím, zda se z nás stali tak nároční a nafoukaní posluchači; skutečně někdy nevím, zda neslyšíme trávu růst anebo zda nemáme pravdu a úroveň skutečně klesá.

To jsou úvahy, které se člověku stále vrací, snad zejména proto, že v tom nemohu nic dělat. Musím ale dělat všechno možné jiné a to je dobře. Pořád jezdím na takové ty malé koncerty mimo Prahu – to je ještě možné (jedině možné) a nacházím v nich velkou radost. Setkání s živými posluchači je vždycky krásné a člověk si tak hledá odpověď na různé otázky po nových formách koncertního života a konsumování (to je hrozné slovo) hudby. Jsem čím dál tím víc přesvědčen, že hudba působí úplně jinak, je-li vnímána ve společenství lidí v sále než doma u radia nebo gramofonu. A čím dál tím víc věřím, že to bez koncertů v té dnešní nebo třeba i jiné, ale kolektivní formě, nepůjde. Jel jsem předevčírem na takový malý koncert do Třeboně, kde jsou v lázních vynikající a soustředění posluchači. Byl takový typický jihočeský dubnový den se sluníčkem, deštěm a sněhem v podivuhodné polyfonii širokého nebe, ještě temných rybníků, zelených polí se srnkami a zajíci a kvetoucích keřů. Nalevo šipky na Tučapy a napravo vláček a borovice kolem Klenovic. Moc jsem na vás všechny v předvelikonočním týdnu vzpomínal a trochu jsem záviděl vašim dnešním posluchačům, že v té obrovské a jistě krásné zemi mají v jednom velkém městě kousek z toho maličkého útržku země a nebe tam z jižních Čech. Kdyby to šlo, poslal bych Vám takovou malou chvíli pro radost.

Váš Ivan Medek