sobota, 18. duben 2009

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968-1973 - Kapitola devátá

Napsal(a) 

Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968-1973 - Kapitola 9 Neodpovíte-li, pochopím - počátek světové slávy v emigraci a počátek normalizace v Československu z dopisů Karla Ančerla a Ivana Medka 1968-1973 - Kapitola 9

Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci v srpnu 1968 rozhodl nevrátit do Československa a odjel do Kanady, kde se od sezony 1969/70 stal šéfem Toronto Symphony Orchestra a pravidelným hostem nejlepších amerických orchestrů. Doma se objevil už jen jednou, když na Pražském jaru 1969 dirigoval Českou filharmonii. Dalším plánům zabránila houstnoucí politická situace. O novém domově a práci píše Ivanu Medkovi, v jehož dopisech z Prahy se zase odrážejí první roky normalizace. Medek musel v červnu 1970 z politických důvodů opustit ČF, následně působil v pedagogické redakci Supraphonu.

Kapitola devátá

Karel Ančerl Ivanu Medkovi 29. srpna 1972

Milý Ivane,

tentokrát jsem se opozdil s odpovědí a s díky za obstarání retuší Vlasti. Vinu na tom má to, že jsem asi před 5 nedělemi někde chytil žloutenku a bylo mi dost mizerně. Teď už mám vrchol tohoto nepříjemného onemocnění za sebou, jen musím ještě dlouho držet velmi přísnou dietu. Doufám, že do začátku nové sezony (začínám zkoušet 15. října) budu úplně fit a budu se moci vrhnout znovu naplno do práce. (...)

Také děkuji za program ČF. Není příliš zajímavý a čiší z něho ty mně dobře známé zásahy, naprosto neodůvodněné a hloupé. V druhé půlce tohoto století ovšem jsou vlastně na celém světě omezení, i zde, kde zase vše se dělá se zřetelem k ekonomii, ale vyvíjí se to k lepšímu tím, že si už vládnoucí kruhy tady pomalu, ale jistě uvědomují morální a etické hodnoty, které dobré umění přináší společnosti. A tak i já tu mám možnost pomalu, ale soustavně přinášet v nejlepších vzorech jak českou, tak i světovou hudbu a učit lidi poslouchat třeba takového Mahlera, Brucknera a hudbu našeho století. Dokonce mám naději získat ještě několik míst v orchestru, která se budu snažit zaplnit mladými smyčcaři. Rád bych ovšem s nimi pracoval zvlášť a to je kámen úrazu, neboť to unie (pozn. – unie sdružující orchestrální hráče) nedovolují. Szell těsně před svou smrtí mi řekl, že je rád, že je tak starý, poněvadž očekává, díky uniím, odumření všech dobrých orchestrů na této polokouli. Měl hodně pravdy, ale jsem přesvědčen, že byl příliš pesimistický. Vycházel pravděpodobně z toho poznání, že člověk dal světu tolik krásných idejí, které byly lidmi zprzněny a jejichž jménem se dodnes vraždí a podvádí. (...)

Rád bych také věděl, jak se vyvíjí Košler. Nadání mu bylo dáno ve více než štědré míře, pracovitý je také, teď záleží na tom, co se všemi těmi dary umí udělat. Pokud jsem ho viděl a slyšel dirigovat, byl vždy perfektní, ale nikdy mne nestrhl a hlavně ta jeho pomalá tempa mi lezla na nervy. Doufám, že se z toho všeho dostal a že dělá dobrou práci v ČF.

Vaše rodinné zprávy mne nenadchly do nějakého veselí. Když si uvědomuji, že je zapřažena celá rodina, aby se udržela v chodu jedna domácnost, je to strašný důkaz asociálního uspořádání věcí. Myslím, že v této zemi by si to nikdo neuměl představit a ani by tomu nevěřil. Z učitelského platu (a ty jsou zde velmi nízké) může klidně žít celá rodina o pěti členech bez problémů a ještě si splácejí svůj vlastní domek. Ovšem každý tu má nějaké ty dluhy, ale s tím si nikdo neláme hlavu. (...) Když jsem sem přijel, tak mne to děsilo, poněvadž jsem také začínal s dluhy, dnes jsem si na to zvykl a jde to podstatně lépe. O Jendově rozhodnutí (pozn. – syn Ivana Medka začal studovat teologii) jsem něco věděl od Martina Turnovského. Rozumím mu dobře. Setkal jsem se s mládeží, podstatně stejně smýšlející, na celém světě a je to obdivuhodné, kde tato generace nabrala tak hluboký morální základ, když kolem sebe vidí tolik svinstva. Je to ale asi zákon kontrastu. Na hnojišti vyroste nejkrásnější růže, Brahms vychovaný v putykách nejnižší kategorie je příklad cudnosti umělce. Je to myslím u této generace otázka štěstí. (...) Přeji mu, aby na cestě, kterou si zvolil, nalezl to, co hledá. Myslím a domnívám se, že díky Vaší paní a děvčatům máte krásný rodinný život a i to je dnes vzácností. Bezpečnost přístavů je v poslední době ohrožena a je na nás, abychom ji chránili. Doufám, že jste na dovolené a nabíráte dalších sil do nové práce a bavíte se kousky, které asi provádí Aro. Miluji jezevčíky proto, že jsou silná individua, nikdy neposlechnou a švejkují, kde mohou. Nevím, jestli jsem Vám napsal o našem zoo. Jirka nám dodal kocoura Oskara, který si přivedl minulý týden mladšího kamaráda kocoura Punťu. Punťa se nastěhoval a už nikdy nás neopustil. Blaky je napřed proháněl, ale dnes situace vypadá tak, že žerou, spí, chodí na procházky a vítají společně. Honí se po zahradě a jsou nejlepší kamarádi.

Tak to by byl pro dnešek myslím dost obšírný referát. (...)

Ivan Medek Karlu Ančerlovi 11. září 1972

Milý pane dirigente,

děkuju mockrát za dopis, ze kterého jsem měl velkou radost, a píšu rychle alespoň pár slov. Doufám, že jste již úplně v pořádku ze žloutenky, protože to, co píšete o menším kvantu práce pro letošní sezonu, se mi zdá z prvního pohledu jen na Váš program v Torontu ne zcela přesné. Na druhé straně Vás přece jen nějaký čas znám a vím, že Vaše sezony byly vždycky plné takřka do krajnosti. (...)

Program Toronta se mi moc líbí, je v něm vidět systém sledující nejen zájmy publika a nutné vyrovnávání se s tím, co produkuje nová hudba, ale

především Váš typický pedagogický záměr, vychovávající orchestr. Dnes, kdy se tolik hodnot přesouvá a to, co bylo včera na prvních místech, je pozadu, se mi zdá nesporné, že cesta, po které vedete Toronto Symphony, přivede tento orchestr objektivně, ale nakonec i ve vědomí posluchačů a kritiků na jedno z prvních míst. Že při tom navíc bude hrát krásnou roli česká hudba, mi jen potvrzuje to, co si už dávno myslím, že totiž nemůžeme ani na okamžik žít v představě, že české umění je to, co vzniká tady u nás a do světa je to občas vyvezeno, ale může to vznikat kdekoliv a dokonce často venku češtěji než doma (...). Ještě bych se pokusil jednou napsat něco o muzice – zatím jsem byl jen na koncertě ČF se Stokowským. Je to skvělý starý pán, jeho elán je obdivuhodný, jenže ČF (jak víte) potřebuje přesnou a systematickou práci. Není to listařský orchestr a inspirativní setkání s velkým umělcem bez tvrdé práce ve zkouškách pak přinese jen trochu neklidný výkon, plný nepřesností v základních věcech čtení, souhry atd. Ale přesto to byl svým způsobem krásný a dojemný večer.

U nás doma je všechno v pořádku, a pokud z mého posledního dopisu bylo znát něco jako deprese, pak to není zcela přesné. Takové věci, jako jsou drobné starosti denního života, jsou obvyklé a umíme v tom již chodit. Navíc mohou někdy člověka přivést k přemýšlení o něčem podstatnějším. Tak jsem si v těch uplynulých měsících spíš uvědomoval míru své netalentovanosti, která je asi vždycky největší brzdou při hledání možností – jakýchkoliv. Vy ale jistě víte, že největší problém je napsat to, co by člověk všechno chtěl říct. Nejen proto, že se to těžko vyjadřuje napsanými slovy na takovou dálku, ale také proto, že některé věci jsou v příliš těsné vazbě s jinými, vnější s vnitřními, a jejich objektivizace je často i v hovoru takřka nemožná, a když si pak v takové trochu (nebo hodně) nejasné chvíli člověk sedne ke stroji a píše, dostane se do velmi nepřesných a zkreslujících závěrů. Zkrátka, je to nejen doma, ale i mezi přáteli a spoustou lidí, které třeba jen na okamžik potkáte, stále velmi dobré a stojí to všechno za to.

Karel Ančerl Ivanu Medkovi 6. října 1972

Milý Ivane,

ještě jednou děkuji za Vlast. Je již v plné práci a příští týden to po technické stránce začne za mého dozoru zkoušet konc. mistr a můj zástupce. Já sám mám ještě zakázáno do příštího měsíce dirigovat, ačkoliv se cítím již daleko lépe a pracovní energie se mi zase vrací. Ovšem lékaři mne varují začít předčasně, poněvadž žloutenka potřebuje dlouhou rekonvalescenci, a když se to nedbá, může se to pak vrátit v zhoršené formě, takže bych s tím mohl mít zase půl roku potíže. Co naplat, musím poslouchat, ale už je mi z toho lenošení na nic. Hlavně mne mrzí to, že nebudu dirigovat zahajovací koncert, na němž, jak víte, je sólistou Ivan Moravec (pozn. – na koncertech 24. a 25. října 1972 hrál Beethovenův 4. klavírní koncert). Moc jsem se na to těšil, ale alespoň to je jisté, že se s ním uvidím. Koncert za mne převezme Victor Feldbrill, který je zde mým zástupcem. Je to výborný muzikant, bývalý člen skupiny primů ve zdejším orchestru, ovšem dirigentsky je trochu nešikovný, a proto s ním orchestr nerad hraje a hlavně jej nerespektuje. Je to tak trochu zdejší Šejna.

Nedávno jsem si poslechl poslední nahrávku Vlasti s Vídeňáky a Kubelíkem a byl jsem úplně zdrcen. Je to neuvěřitelné, jak se vzdálil od všeho, co tuto

hudbu dělá milování hodnou. Tempa tak zbrklá, že průměrný čas jedné básně se pohybuje kolem 10 min. Na druhé straně třeba v Luzích a začátek Tábora nekonečně pomalu, a aby se to dohnalo, natře to pak do presta. No je to prostě neuvěřitelné a znásobené šmíráckým výkonem a zvukově nevyváženým hraním orchestru. Můžete-li, poslechněte si to. Právě tak mne zklamalo letos v létě Krombholcovo podání, které jsem náhodou zaslechl z Edinburghu s Orchestrem Národního divadla. Neudrželi tam ani 4 takty stejné tempo a vyznělo to právě tak přehnaně jako na té nahrávce. Co se s těmi hochy děje? Snad už je to nebaví toto dílo dirigovat a ztratili kontrolu nad sebou, jinak si to nedovedu vysvětlit.

O těch starostech si dovedu udělat představu. Měl byste plné právo na nějaké ty depresivní stavy, ovšem žijeme v době takových zvratů, že ať jsme kdekoliv na této naší staré zeměkouli, vždy a všade se setkáváme s tolika novými problémy, že je skutečně obtížné si zachovat jasnou hlavu a najít si nějakou logickou poučku pro individuální cestu. Jsme pořád někým nebo něčím řízeni a máme stále dojem, že nás někdo vodí za ručičku, abychom se v té spleti neztratili. Jenže otázka je v tom, jestli ti, co nás vodí, ví, kam jdou, a o tom silně pochybuji.

Jak jsem Vám kdysi snad už napsal, chtěl mne staroušek Stokowský za spoluředitele jeho orchestru. Přes všechnu úctu k němu jsem se rozhodl to nevzít a slíbil jsem mu jen dvojí hostování, s výmluvou, že napřed chci ten orchestr poznat. Mezi tím, co byl v Evropě a tedy také v Praze, se ten orchestr rozpadl, a tak i to moje hostování padlo, což je mi letos velmi příjemné, poněvadž to první mělo být už v listopadu a to si raději zase ještě odpočinu. Hlavní myšlenka tohoto orchestru byla krásná, vytvořit ensemble z mladých lidí všech ras a barev žijících v Americe, ale to za daných poměrů ještě asi nebylo uskutečnitelné, a tak celá ta myšlenka po krátkém trvání vzala za své.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.