Za sebou má hektický podzim se zdařilou výstavou Slavné evropské housle, která budila po dva měsíce zájem v pražském Obecním domě, před sebou koncertní turné na ni navazující a v prosinci, ve stejný den jako Bohuslav Martinů, narozeniny. Budou kulaté, a tak je s houslistou a znalcem houslí Jaroslavem Svěceným možno v rozhovoru i trochu bilancovat.
O housle a houslaře se zajímáte už dlouho a důkladně, na sólového houslistu až neobvykle podrobně. Není v tom třeba skryto nenaplněné přání věnovat se nikoli hraní, ale stavbě houslí? Narodil jsem se v Hradci Králové, kde působil a působí mezi českými houslaři významný rod Pilařů. Byl jsem pětiletý klučík, když mě dědeček začal vodit do jejich dílny. Moc rád jsem tam nasával vůni laků, velice mě zajímaly rozpracované nové nebo při rekonstrukci otevřené staré nástroje. Spousta muzikantů má o svých instrumentech pouze jakési základní povědomí, já si ale už tehdy uvědomoval, jak moc mě fascinuje historie houslí, jejich tajemnost a dlouhověkost. Karel Pilař se synem Vladimírem mi vyprávěli o starých nástrojích, o lidech, kteří je tvořili, o době, ve které žili. Když jsem přišel do Prahy na konzervatoř, chodíval jsem často k houslařskému nestorovi Čestmíru Musilovi, v průběhu mých studií na AMU mně o tomto oboru mnohé řekl také můj báječný profesor Václav Snítil. Jednoduše řečeno – od dětství jsem posedlý houslemi, na které mohu hrát, porovnávat jejich zvuk, vyzkoušet si je, dozvědět se o nich co nejvíc. Houslařem jsem se skutečně stát nechtěl.
Popularizátorem houslí jste se však stal. Výstava, kterou jste vloni zorganizoval, byla asi tím největším, co jste zatím podnikl, že? Ano, odhlédnuto od hraní, je to určitě můj nejzásadnější hudební počin. Jelikož jsme s mými spolupracovníky souběžně vydali i obsáhlou publikaci, museli jsme si nástroje půjčit dvakrát, nejprve na fotografování. Musel jsem se naučit vše, co k takové akci patří, včetně pojištění, instalace nástrojů do bezpečnostních vitrín, obstarání zvlhčovačů vzduchu a mnoha podobných věcí. Výstava musela být po byrokratické a organizační stránce co nejlépe zajištěna, a tak od začátku k samotné realizaci uběhly plné dva roky práce.
Kolik bylo k vidění nástrojů? Soustředili jsme čtyři desítky houslí, všechny ze soukromých sbírek. Vedle nástrojů evropských jsem chtěl prezentovat i české a pražské houslařství, o němž se ve světě skoro neví. A nástroje jsou to špičkové… V podobném rozsahu se konala výstava s tématem housle čtyř staletí v Praze naposledy přičiněním houslaře Karla Boromejského Dvořáka. Bylo to před sto šestnácti lety! Třešinkou na výstavním dortu se nyní staly slavné smyčce, jejichž stavitelem byl Francouz Eugéne Sartory, který nasadil nejvyšší možnou laťku. A taková kolekce u nás ještě vystavena nebyla. O kompletní retrospektivu mi však nešlo, to by tam muselo být na sto padesát nástrojů.
Jak jste výstavu koncipoval? Chronologicky? Byla to procházka staletími, včetně modelové ukázky pražské dílny z devatenáctého století a houslařských rarit. Chodily se dívat i děti ze škol. Nejstarší nástroje byly z počátku osmnáctého století, nejnovější z předloňska. Ale výstava nebyla jen chronologickým přehledem. Představovala tvary houslí typické pro určitou dobu. Vždyť například staré německé klenuté nástroje zněly jinak než zvučnější ploché italské… A to už se dostáváme dál, k tomu, jak se co má hrát a na jaký nástroj… Nechtěl jsem, aby to byla mrtvá výstava. Takže byly k dispozici i podrobné texty v češtině a angličtině, dělal jsem komentované prohlídky a také se konaly koncerty – závěrečný a zahajovací koncert byl ve Smetanově síni a pět dalších v Koncertním klubu Violino v Krakovské ulici.
Vnímáte, jak jsou každé mistrovské housle nádherné i čistě vizuálně? Samozřejmě. Jsou to nádherná a dokonalá umělecká díla. Však také mezi návštěvníky byli i naprostí laici, lidé, kteří mají zájem o historii. Na rozdíl od krásných starých, často i intarzovaných kytar, na které se dnes už moc hrát nedá, mají ovšem housle úžasnou konstrukční a tedy i zvukovou výdrž. Máme pět staletí staré housle a je docela možné, že budou hratelné i za čtyři sta dalších let. Lidskému géniovi se housle opravdu povedly. Škoda jen, že od nás v průběhu dvacátého století zmizela taková spousta cenných nástrojů.
Co dál, co příště? Návštěvníci byli z pětačtyřiceti zemí a zájem týden od týdne vzrůstal. Kdo měl zájem poznat detaily, vyfasoval malou baterku, což se dělá běžně i na jiných evropských výstavách, osvětlení vitríny totiž nesmí být intenzivní, aby se nepoškodil houslařský lak. Uvnitř houslí je díky baterčičce možné vidět mimo jiné i zachovalé původní vinětky houslařů! Dalším cílem je, jít s touto výstavou do ciziny. Historie houslí je živé téma, zájem byl, myslím, vzbuzen. Jednáme s Německem a řadou dalších zemí. V různých státech a pochopitelně i u nás budu pořádat koncertní cyklus – vždy s deseti až dvanácti nástroji z této kolekce. Jde mi o to, představovat i české nástroje jako součást evropského dědictví. Čekají mě i velké koncertní síně jako Herkulův sál v Mnichově… Budu hrát hudbu, která vznikla v době, z níž konkrétní nástroj pochází.
Jak mimochodem hledíte na autentickou interpretaci staré hudby? V loňském roce jsem měl toto téma jako leitmotiv koncertu ve slavném bayreuthském Opernhausu. K jednoznačné pravdě se dle mého názoru nelze dobrat. Jak hrály které housle v době, když byly nové, dnes nevíme. A novodobé kopie? Vždyť i dřevo je jiné než tenkrát… Ostatně, hrát skladby z počátku dvacátého století tak, jak se hrají na dobových nahrávkách, to bychom se nasmáli. Třeba těm glissandům… Hudba jako všechno ostatní podléhá módě. Plně však respektuji ty, co se takzvanou autentickou interpretací zabývají, ale zcela nesouhlasím s těmi, co tvrdí, že je jediná možná. Je to jejich názor, další mají jiný, nevidím v tom problém.
A co autenticita houslí? Pokud se na nástroje stavěné třeba v osmnáctém století má hrát nikoli na původní střívkové, ale naopak na novodobé struny kovové či z umělých vláken, tak musí mít ,,šiftovaný“, tedy vyměněný a delší krk kvůli mensuře. A pochopitelně i nový, bytelnější basový trámec, protože tlak moderních strun na vrchní desku nástroje je o dost výraznější. Pokud je vše uděláno prvotřídním houslařem, zvuk houslí získá na intenzitě a nosnosti.
To je ještě autentické? Musíme si vybrat – z pohledu historického je ideální tyto úpravy nedělat. Pokud chceme však hrát i jinou hudbu než barokní, není jiná možnost. Všechny stradivárky a guarnerky v rukou světových virtuosů touto změnou prošly. Jistě, pokud se krk houslí měnil i s hlavou, což se v minulosti bohužel stávalo, pak je ovšem autenticita nástroje pryč.
Výstava ukázala, že každý nástroj má mimo jiné i jinou barvu. Laik to asi nedoceňuje, ale jak důležitý je na houslích lak? Pro rezonanci nesmírně. Rozebrat lak chemicky není dnes už problém, ale otázkou zůstává, jak přesně lakovali…?! Některé nástroje mají až patnáct vrstev! Olejové i lihové laky, to bylo vždy předávání know-how z generace na generaci. Tajemství laku šlo s houslařskými rody i do hrobu. A je to jako se zvukem. Vezměte třeba typický lak houslí od pražských houslařů osmnáctého století – pro jeho vzhled se mu dodnes říkává pražská povidla. Byl od počátku tak tmavý, jak je nyní? Kdo ví?
Houslařské rody se svými recepty, postupy a alchymií jsou i u nás. Vydrží jejich řemeslo? Nebojím se. Pamatuji si na lásku, s níž vždy pracoval mistr Vladimír Pilař. Když mluvil o houslích, často je hladil a choval se k nim jako k živé duši. První mistrovské housle jsem měl – koupil mi je děda – právě od něho. Opustil nás v roce 2008. A počátkem ledna letos zemřel v devětaosmdesáti letech houslař Přemysl Otakar Špidlen… To byly opravdové legendy. Ale i mladí čeští houslaři, jako je Honza Špidlen, Dalibor Bzirský, František Kůs, bratři Švýcarských a řada dalších umějí stavět krásné nástroje a dokáží se ve světě prosadit. České housle mají obrovský potenciál, před časem jsem natočil DVD na Pražském hradě, kde představuji pražské housle v hudbě Františka Bendy a Antonia Vivaldiho. Jsou na něm i záběry mikrokamerou, které odhalují podpisy, cenné zápisy mistrů, krásné vinětky a konstrukci vnitřku houslí. To by lidé měli vidět… Je to nejen tajuplné a dobrodružné, ale i jakýsi svět sám pro sebe. Staří mistři byli geniální a těm současným se stali prvotřídními vzory. Při stavbě nových houslí je třeba se dívat při hledání dokonalosti zpět, což ve srovnání s řadou jiných oborů lidské činnosti působí neuvěřitelně. Fascinuje mě to.
Jste soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. Ano, vypracoval jsem už mnoho posudků. Jsem také členem komise expertů Českého muzea hudby, která je poradním orgánem při nákupu a zapůjčování nástrojů. V muzeu je vyčleněn nevelký konvolut mistrovských nástrojů, které se půjčují výkonným umělcům, studentům… Jiná instituce, která by to dělala, u nás není, takže je potřeba si jí opravdu vážit a její činnost podporovat. Na západ od nás mnohé instituce, firmy a bankovní domy kupují housle, violy a violoncella jako investice. Dávají je interpretům k dispozici nebo půjčují za peníze, takže se na ně hraje. U nás je v podnikatelských vrstvách dosud takřka nulová tradice podobných aktivit.
Nebrzdí všechny tyto aktivity vaše hraní? Spojil jsem příjemné s užitečným. Mohu na vystavované nástroje sám hrát a jejich různorodost na koncertě předvést. Tím mohu přilákat i lidi, kteří na normální koncerty klasické hudby nechodí. Na výstavu přišla spousta mladých lidí. I typů, u kterých jsem si říkal, že poslouchají spíš Chinaski. Nicméně, byli na výstavě a teď přišli na můj koncert. Jak vidno, i prezentace historie houslí nám může pomoci, vždyť se musíme starat o příliv nového publika… Někdy se mi vyčítá, že chodím mluvit do různých médií… Ale já musím chodit jinam než na Vltavu. Přesvědčovat přesvědčené je přece skoro zbytečné…
Jak nasloucháte houslím? Hrát na housle je čest. Jsou dokonalou náhražkou lidského zpěvu, dokáží vytvořit pozitivní pocity, vyzařují energii… Každé housle vytvářejí specifický pocit. Jsem přesvědčen, že energie, kterou do nich léta vnášejí lidé, co na ně hrají, musí v nástroji zůstávat. Jde o úplně jiný pocit, než při hře na sebelepší nový nástroj. Říká se pak, že jsou housličky „vyhrané“… Ale to mé pocity plně nevystihuje. Je to spíše jako setkání s lidskou bytostí. Housle jsou koníčkem, který své kořeny zapustil, už když mi bylo pět. Čím jsem starší, tím to pro mě nabývá ještě zásadnějšího významu. Ani ve snu mě nenapadlo, že to dojde tak daleko, že budu pořádat výstavu, vydávat CD, pořádat ,,houslařské“ koncerty… Lidi mi říkali, už toho víte tolik. Tak vznikla nakonec i ta publikace.
Vedou vás různé nástroje k různorodějšímu repertoáru? Jistě, dostal jsem se díky starým nástrojům k tomu, kdo na ně hrál a co, například k hudbě Telemanna, Bendy, Tartiniho… Natočil jsem Bendův koncert, který nikdo předtím na CD či DVD nenahrál. Některé věci jsou legendy, jiné se dají prokázat. Tartinimu očividně přestal vyhovovat barokní smyčec, zjistil, že už s ním to, co potřebuje, nezahraje. Nechal si vyrobit o šest centimetrů delší. Našel jsem mnoho jeho skladeb, které se u nás nehrály.
Máte nějaký oblíbený nástroj, svůj vlastní, vám nejmilejší? Ano, mám oblíbené nástroje. Vracím se stále k nástrojům z mého rodiště – hraji teď na krásné housle Vladimíra Pilaře z roku 1963, což byla jeho nejkrásnější léta. On je příkladem toho, že i houslař, který nežije v Praze, se může i v celosvětové konkurenci prosadit. Třeba v Japonsku je řada jeho nástrojů. Rád prezentuji nástroje současníků, předloni mi postavil krásné housle Jan Špidlen. Mám také jeden oblíbený italský nástroj, housle od Giuseppe Fioriniho z roku 1907, na ty hraji asi nejčastěji. To byl mimochodem houslař, který koupil pozůstalost po Stradivarim a na konci života ji věnoval do Cremony, takže zachránil kus houslařské historie. Měl takřka kompletní zařízení jeho dílny, výkresy… Ale nekopíroval – dokázal sám postavit zvučné nástroje. Mým asi úplně nejoblíbenějším nástrojem jsou ale housle Jana Oldřicha Eberleho, housle z domu U tří housliček z roku 1737. V sále nejsou tak průrazné, ale na nahrávání, co se týče čistoty a barvy lahodného zvuku, jsou dokonalé. Používám je pro barokní hudbu. Mají lehký ozev, mikrofon i hudební režisér je má rád.
Cítíte se na to, být pedagogem? Nikdy jsem neučil na stálý úvazek a zatím o to neusiluji, ale rozšiřuji působnost, co se týče letních interpretačních kursů. Vždy v první polovině července už šest roků vedu kursy na zámku v Klášterci nad Ohří, společně s profesorkou pražské konzervatoře Danou Vlachovou. Dále vedu pravidelně kursy v Bayreuthu a příležitostně i v jiných zemích.
Blíží se padesátka, co bude? Nebo už jste dosáhl šíře, kterou nelze zmnožovat? Osmého prosince, jako Martinů… Do šíře už opravdu ne. Větší „radlici“ jsem si ve svém muzikantském životě přát nemohl. Tohle je maximum. Je potřeba myslet i na to, aby vše člověk přežil. Já jsem dost velký workoholik, ale na Vánoce jsem cítil opravdu únavu. Musím trochu brzdit, zklidnit se. Do dalších let se chci, pokud bude zdravíčko sloužit, zaměřit na projekty, které mě naplňují, a nechci se zabývat věcmi, ve kterých nespatřuji zásadní smysl. Vždyť nemusím dělat všechno…
Bez čeho nemůžete být? Bez kontaktu s lidmi z dalších žánrů. Udělali jsme v poslední době projekt Vivaldianno, propojení elektronické a akustické hudby. Na půdě barokní hudby se sešli skvělí lidé čtyř různých žánrů a stylů… Předtím jsem spoustu let dělal s Jablkoní alternativní muziku. Vedle hlavní práce v klasické hudbě, která mě naplňuje nejvíc, chci pokračovat v multižánrových projektech. Vždycky mě lákalo vytvářet něco nového, než jen opakovat stále stejný repertoár. Chci realizovat koncerty i v zemích, které nám nejsou příliš známé a přitom jsou nesmírně zajímavé.
Kde třeba? Hrál jsem v Jakartě, v Thajsku před princeznou, která je fanynkou klasické hudby… Dostal jsem tam kytici o sto osmdesáti orchidejích! Hrál jsem v Manile… To už není jen nějaká exotika, jezdí tam spousta světových interpretů. Nebo jsem hrál v Damašku, kde bylo na koncertě dva tisíce dvě stě padesát lidí, skvělé publikum. A co víme o Sýrii, o potomcích Féničanů? Hrál jsem v Libyi a nebo v Alžíru, v chrámu Notre Dame d‘Afrique s varhaníkem Václavem Uhlířem. Napadne vás: co tak asi může být v Africe za nástroj – ale varhany stavěla stejná firma jako v Notre Dame v Paříži. Paráda! To jsou věci, které bych chtěl ještě v životě zažívat…
A co vaše diskografie? Letos bych rád natočil dvě nové desky. Najít repertoár je čím dál složitější. Vyvážit ho tak, aby byla deska umělecky hodnotná a zároveň prodejná… Poslední roky jde znovu a znovu o nejtěžší úkol. Naštěstí dostanu většinou ve správnou chvíli jakousi platinovou desku, která mě ujistí, že si mé nahrávky lidé kupují, a tak točím dál a dál.
Máte dvě dcery, o jedné z nich už je docela slyšet… Julie, ta mladší, patnáctiletá, hraje od čtyř na housle, už získala řadu cen na různých soutěžích. Jsem šťastný, že ji klasická hudba baví. Je teď prvním rokem na konzervatoři u Dany Vlachové. Byl bych rád, aby se muzice mohla věnovat, a budu se snažit dělat vše pro to, aby měla se svými vrstevníky a kolegy dostatečné možnosti, aby se hudbou mohla živit a měla pro koho hrát. Když mi bylo pětadvacet, myslel jsem si naivně, že v padesáti už bude taková doba, že bude klasickou hudbu poslouchat velké spektrum lidí a že popularizaci už nebudu muset dělat. Ale je to naopak. U mladé generace je dnes třeba začínat zase úplně znovu. Bohužel si za to můžeme hodně sami, nedokážeme totiž táhnout za jeden provaz. I v ostatních kulturních branžích se hádají, ale když o něco jde, semknou se.
V klasice to tak podle vás není? Není – a jak to tak sleduji, ani hned tak nebude. Já nedokážu v době dorážejícího hluku jen nečinně přihlížet a říkat: doba je taková… Myslím, že nezbývá než se za klasiku brát, používat i prostředky dnešní doby a hlavně si neplést při popularizaci a prezentaci tohoto žánru pokoru s pokrytectvím. Z vlastní zkušenosti vím, že když se k mladé generaci různými cestami klasická hudba dostane, tak ji nakonec osloví.
Jste optimista? Docela ano. Nemám strach, že by lidé neměli o dobrou muziku zájem, ale je potřeba si uvědomit, že si klasická hudba musí publikum také zasloužit. Já klasiku miluju a chci pro ni udělat maximum. Z vážné hudby se dělávala elitářská záležitost. To by ji ale vedlo do hrobu. Není čas na elitářství. Takový luxus si teď nelze dovolit.
