Xenia Löffler se narodila v roce 1972 v Erlangenu (Německo) a po střední škole navštěvovala Scholu Cantorum Basiliensis, kde vystudovala hlavní obor zobcová flétna u Conrada Steinmanna (Solistendiplom 1997) a barokní hoboj u Kathariny Arfken (Solistendiplom „mit Auszeichnung“ 1999). Postgraduálně studovala u Ku Ebbinge na královské konzervatoři v Den Haagu. Xenia Löffler je laureátkou několika národních a mezinárodních soutěží a v letech 1995?-?1996 byla členkou European Union Baroque Orchestra. Vedle její koncertní činnosti s Amphion Bläseroktett Basel (1. cena na Van Wassenaer Concours v roce 1998), je pravidelně zvána na koncerty se známými evropskými soubory staré hudby, se kterými vystupuje jako sólistka. V roce 2000 se na pozvání Sira Johna Eliota Gardinera účastnila řady koncertů v Evropě a Spojených státech jako první hobojistka v jeho projektu „Bach Cantata Pilgrimage“. Od roku 2001 je Xenia Löffler sólohobojistka Akademie für Alte Musik Berlin. Je profesorkou barokního hoboje na Hochschule für Künste v Brémách.
Když se řekne barokní hoboj, tak si většina českých „barokářů“ představí Xenii Löffler. „To je ta, co na koncertech září jako hvězda!“ Ano, a nejen díky svým zlatým vlasům. K Čechám má blízký vztah; naše sebevědomí stoupá, když hobojistka takového formátu vychvaluje šikovnost českých hudebníků. Jako sólistka vystoupí v květnu na Pražském jaru spolu s Ludmilou Peterkovou, která přednese sólový part Faschova koncertu na chalumeau.
Místo klasické otázky, „jaké byly tvé hudební začátky“, to vezmu z druhého konce. Myslíš si, že budeme stále hrát starou hudbu, až budeme penzisty?
Možno-li u hudebníka mluvit o důchodu… Za současné situace bych jako hudebnice na volné noze odcházející do důchodu obdržela v Německu rentu 65 eur měsíčně… – budu tedy muset ještě pár let hrát na hoboj! Doufám ale, že zvládnu odejít dříve, než o to budu požádána, případně mi budou tajně schovávány hobojové strojky.
Jsem přesvědčena, že přes a nebo právě díky těžké ekonomické situaci v kultuře, zakoření stará hudba ještě hlouběji v koncertním životě, jehož je již dnes neodmyslitelnou součástí. Nesčetné obrovské orchestrální aparáty v Německu, subvencované státem, jsou naprostým šílenstvím. O kolik flexibilnější jsou nezávislé soubory (staré hudby), které dokáží prezentovat významnou část repertoáru na vysoké úrovni!
Jakým způsobem by se dala zpřístupnit historická hudba široké vrstvě posluchačů, zvláště mladým lidem?
Ve městě s tak mimořádně rozmanitou kulturní nabídkou, jako je Berlín, je třeba být velmi kreativní, abychom vedle tradičního publika a „insiderů“ získali pro naši věc mladé publikum a zbavili klasickou hudbu nálepky čehosi zastaralého, zaprášeného a neodpovídajícího duchu naší doby. Dobře se osvědčily například crossoverové projekty, které realizujeme s Akademie für Alte Musik Berlin společně se slavnou taneční skupinou Sashy Waltz již několik let. Takováto představení mimo jiné navštěvují taneční „freaks“, kteří nás často po představení kontaktují, naprosto ohromeni emocionalitou a vitalitou staré hudby. Později potkáváme některé z nich i na našich samostatných orchestrálních koncertech. Tento vývoj naplňuje mě i moje kolegy nadějí v omlazení a rozšíření našeho publika.
Co tě přivedlo ke studiu barokního hoboje?
Je pravda, že jsi na moderní hoboj předtím nikdy nehrála? Ano, to je pravda. Ve svých dvaceti letech jsem byla hráčka na zobcovou flétnu tělem i duší a na moderní hoboj jsem nikdy nehrála. Roznětkou mého zájmu o barokní hoboj bylo doporučení jistého Hi-Fi odborníka, který mi při koupi mé první stereo-soupravy (tehdy mi bylo sedmnáct) vřele doporučoval nejnovější Gardinerovu nahrávku Bachovy Mše h moll a Pašijí. Tehdy jsem uslyšela poprvé zvuk barokního hoboje a byla okamžitě fascinována a šťastná, když jsem později našla učitele, který mě i přes pozdní začátky neodrazoval od studia. Deset let po tomto osudovém setkání v obchodě s Hi-Fi technikou se mi pozváním ke spoluúčasti na projektu Bach Cantata Pilgrimage za řízení Johna Eliota Gardinera splnil můj sen.
Dnes existuje několik vzdělávacích center zaměřených na „starou“ hudbu. Ty sama jsi měla možnost studovat na školách v Basileji i v Den Haagu. Kterou z nich bys současnému zájemci o studium historické interpretace doporučila?
Vedle Basileje a Haagu existují další výborně obsazené vysoké hudební školy jako například v Brémách, Trossingenu, Amsterdamu nebo v Paříži. Nabídka studijních možností je dnes skutečně veliká.
Co se týká výběru mezi Basilejí a Haagem, mohu těžko objektivně posuzovat, neboť na Schole jsem strávila během studia obou diplomů (zobcová flétna a hoboj) celkem sedm let, zatímco v Haagu jsem v rámci externího nadstavbového studia absolvovala pouze roční výuku hry na hoboj. Bezpochyby mají obě školy svoje specifické výhody. V Basileji jsem si velmi považovala rozsáhlé nabídky teoretických předmětů a příležitostí provozovat komorní hudbu v každém myslitelném obsazení na vysoké úrovni. Veškeré nástroje byly dosažitelné a knihovna snad nevyčerpatelná. Domnívám se, že tento aspekt je skutečně jedinečný. Tehdejší společné večerní muzicírování po náročném denním programu bylo pro mě nesmírně důležité.
Tyto možnosti vedly v roce 1996 k založení našeho dechového oktetu AMPHION. Dnes muzicírujeme ve stejném obsazení a tehdejší společná léta v Basileji byla základním kamenem naší spolupráce.
Nedávno jsi začala učit barokní hoboj. Pociťuješ stejný zájem o starou hudbu jako v 90. letech?
Ano, domnívám se, že zájem ještě vzrostl a že stará hudba dávno nemá pověst „únikové cesty“ pro druhořadé hudebníky a svérázné šílence. Stali jsme se rovnocennou konkurencí etablovaných „moderních“ kolegů. Díky flexibilitě, která je od nás očekávána a která se projevuje mimo jiné rozšířením našeho repertoáru směrem k romantismu, dochází k jisté nediferencovanosti a nepřesnosti v hledání originálního zvuku, kterému jsme se upsali. Tato nekonsekventnost se týká hledání správného instrumentaria, výšky ladění, která byla jak známo v různých částech Evropy odlišná, výběru nástrojů bassa continua a veškerého dalšího vědění v oblasti artikulace, frázovaní a tak dále.
Úkolem nás učitelů je podpořit tento vývoj a snažit se dorost motivovat k tomu, aby se kromě vlastního studia hry na svůj nástroj zabýval i všemi těmito aspekty. V opačném případě skončíme u jakéhosi „univerzálního zvuku“. Tedy u estetiky, od které se hnutí staré hudby ve svých počátcích distancovalo. Vždyť hledání netušených zvukových možnosti a kouzla starých nástrojů byl jeden z motivů, proč jsme se staré hudbě upsali!
Mezi ty, kteří se upsali staré hudbě, patří i mnoho velkých osobností. Jaká je spolupráce s nimi?
Za velkými jmény stojí většinou charismatické, cílevědomé osobnosti s jasnými hudebními vizemi. Podílet se na realizaci těchto vizí může být velmi vzrušující, obzvlášť, když máme možnost nahlédnout do kuchyně takovýchto osobností a sledovat, jak během zkoušek začínají do sebe zapadat kamínky mozaiky konceptu a jak se formuje mnohdy nečekaný a překvapivý výsledný tvar. Se špičkovými orchestry staré hudby máme také příležitost spolupracovat s nejlepšími sólisty – zpěváky i instrumentalisty a vystupovat ve velkých, slavných koncertních sálech s fantastickou akustikou. To vše je opravdovou výzvou!
Tvůj manžel je v českých hudebních kruzích dobře známý houslista Daniel Deuter. Když hrajete ve společných hudebních projektech, panuje mezi vámi stejně láskyplný soulad?
Daniel je skvělý člověk a excelentní, zodpovědný a kreativní hudebník, kterým se nechávám ráda inspirovat. Doma hodně společně muzicírujeme – přehráváme neznámý repertoár (naše objevy z archivů a knihoven), nebo prostě jenom hrajeme pro radost. Čas od času sáhnu dokonce po violoncellu, což je již od mládí moje tajná vášeň (přichází v úvahu pouze pro domácí užití!!!). Nedokážu si představit harmoničtější společné muzicírování.
Při společných projektech stojí pochopitelně v popředí hudba a ta či ona sporná otázka bývá pochopitelně diskutována s kolegiálním respektem velmi důkladně. O to větší je pak radost z nalezeného společného řešení!
Když se řekne barokní hobojista, tak k němu nepatří pouze jeden nástroj a zdaleka nejen barokní, nemluvě o strojcích. Na kolik vlastně hraješ nástrojů?
Ano, přestože nejsem žádná velká sběratelka, vlastním pár zajímavých nástrojů. Ten nejdůležitější pro mě je mnou nečastěji hraná kopie podle Bradburyho z roku ca. 1720 v ladění 415 Hz a kopie Grundmannova klasicistního hoboje z roku 1782. Dále samozřej-
mě hoboj d0amore a hoboj da caccia – tedy nástroje, které vyžaduje pro své sklad-
by především Johann Sebastian Bach. Pro repertoár začátku 19. století používám 8-klapkový hoboj a dále vlastním dva originální nástroje z doby kolem roku 1850 (francouzský a německý) a jeden francouzský barokní hoboj v ladění 392 Hz. Opravdovým klenotem mé sbírky je originální německý barokní hoboj, postavený kolem roku 1740, který mi věnovali rodiče jedné přítelkyně.
To je nemalý záběr. A to ještě v každé volné chvilce musí hobojista něco vyřezávat ze dřeva…
Strojky. Ty zůstávají Achillovou patou hoboje, za předpokladu, že nástroj, který vlastníme, je kvalitní. Jsou velmi náchylné a závislé na změnách klimatu, a tak když přicházím do nového koncertního sálu, zažívám občas nepříjemná (vzácně i příjemná) překvapení. Proto je třeba s sebou nosit celý arzenál předpřipravených strojků a operativně vybrat ten nejvhodnější. V listopadu loňského roku jsme s Akamusem (Akademie für alte Musik Berlin pozn. JS) provedli v Mexico City všechny Mozartovy koncerty pro dechové nástroje a já jsem tak měla příležitost zahrát si Mozartův hobojový koncert jako sólistka. Mexico City leží ovšem ve výšce 2600 metrů nad mořem, kde vládnou naprosto odlišné klimatické podmínky, než na jaké jsme zvyklí, a tak při prvním pokusu jsem nevyloudila ze svého strojku ANI TÓN! Pak je neradno propadat panice, zavřít se v hotelu na pokoji, snažit se strojky kutit a doufat…
Každý hoboj potřebuje jiné strojky, a tak zabere opravdu mnoho času je připravit. Co strojek, to zhruba 45 minut bez záruky, zda se mi podaří vyrobit koncertní strojek, nebo pouze strojek na cvičení. To vše může být frustrující, především pokud pracujete pod časovým tlakem a víte, že investovaný čas by bylo prospěšnější věnovat cvičení, což ale bez strojku nejde. Takže je to takový začarovaný kruh. Každý nástroj má prostě svoje a vláčet po cestách například kontrabas by se mi také nechtělo.
Jaký vztah máš k Čechám a k české hudbě?
První český hudebník, kterého jsem měla možnost poznat, byl v roce 1992 Václav Luks, který přišel ve stejné době jako já studovat do Basileje. Již od začátku jsme spolu muzicírovali v nejrůznějších formacích a hned po prvním roce společných studií jsem vyrazili se skupinkou spřátelených studentů do Čech, abychom si s Václavovými českými přáteli zahráli dva krásné koncerty v Plzni a v Praze. To byla skvělá zkušenost a začátek trvalého muzikantského přátelství. Později přišli do Basileje další a další čeští hudebníci, ale Václav byl quasi jejich předvoj.
Spolupráce s tvým Collegiem Marianum a Václavým Collegiem 1704 je pro mě velmi důležitá. Nikde jinde jsem nepoznala hudebníky, kteří tak svobodně, muzikálně a navíc fundovaně muzicírují, jako je tomu v Praze – stejně jako tomu bylo v 18. století! Ano, v Praze jsem se mnohému naučila.
Máte nějaký vysněný program, který byste chtěli s oktetem Amphion provést?
Předně bych si přála za 15 let oslavit se svými kolegy z okteta naše pětadvacetileté jubileum! Máme to štěstí, že jsme ve vydavatelství Accent nalezli nový motivovaný label, který je ochoten akceptovat riziko uvádění děl neznámých skladatelů. Právě pro tyto objevy jsou české archivy tou pravou pokladnicí. Díky našim českým kolegům – hornistům Václavu Luksovi a Miroslavu Rovenskému – máme dobré spojení k těmto pramenům a považujeme za velmi důležité zabývat se tímto repertoárem a snažit se objevy z této oblasti představit posluchačům.
I přesto, že jsi procestovala kus světa, jsou ještě nějaká místa, která bys chtěla zařadit do svého koncertního itineráře?
Osobně bych si ráda někdy zahrála s Amphionem v Praze noční koncert za svitu loučí v Ledeburské zahradě s Mozartovou „Gran Partitou“ a absolvovala turné po Asii, protože tam jsem doposud neměla příležitost si zahrát. Věřím, že tamní publikum by mělo velkou radost z naší hudby.
Myslíš, že existují skladby pro barokní hoboj, které jsou nehratelné?
Skladatelé 18. století se naštěstí výborně vyznali ve specifických nástrojových možnostech, hlavně Telemann. Někteří z nich berou na tyto možnosti méně ohledů, například takový Johann Sebastian Bach. Jeho hobojové party jsou občas celkem „nepohodlné“, ale nikoliv nehratelné. Jako hobojistka jsem pochopitelně jednomu českému baroknímu skladateli za jeho mému nástroji přející tvorbu velmi vděčná. A to i přesto, že jeho díla nejsou vždy zcela bezelstná. Jan Dismas Zelenka a jeho slavné a obávané triové sonáty jsou dramatické rozsáhlé skladby, které se dotýkají samotných hranic technických i fyzických možností. Tato díla jsou výzvou a současně přinášejí obrovskou radost pro hráče i posluchače. Při zmínce o českém repertoáru pro můj nástroj nemohu zapomenout na všechny ty skladatele doby klasicismu jako Kramář-Krommer, Mysliveček, Koželuh nebo Družecký, kteří komponovali tu nejkrásnější hudbu pro dechovou harmonii.
Jak dokáže žádaná hobojistka skloubit časově náročnou hudební profesi s rodinným životem?
Měla jsi vůbec někdy nějakou jinou představu o svém povolání? Myslím, že v tomto směru jsou na tom všichni cestující hudebníci na volné noze podobně. Každý občas zatouží po pravidelném životě, po stabilní práci, volných víkendech, osmihodinovém spánku v noci a podobně. V konečném důsledku si ale nikdo nemyslí, že by své štěstí našel na postu úředníka. Procestujeme celý svět, zažíváme nové, neočekávané zážitky, potkáváme zajímavé lidi, kteří s námi sdílí naši vášeň – hudbu. Svůj život máme do značné míry ve svých rukách.
Ne, určitě bych neměnila a jsem přešťastná, že jsem se rozhodla pro studium hudby a ne pro studium medicíny, k čemuž jsem neměla daleko.
Jaké zajímavé projekty tě čekají?
Vedle projektů s Akmusem a dalšími orchestry se těším obzvlášť na příležitost vystoupit s Collegiem Marianum v květnu jako sólistka na pražskojarním koncertě. Na podzim mě čeká nahrávání mého prvního sólového CD s Batzdorfer Hofkapele a s neznámými koncerty z drážďanské Pisendelovy sbírky. To je velmi zajímavý projekt, který umožní posluchačům nahlédnout do náročného a překrásného repertoáru drážďanského dvorního orchestru v první polovině 18. století.
Přeji ti, aby se ti splnila všechna přání v profesním i osobním životě, a děkuji za rozhovor.
Děkuji ti. A doufám, že si spolu ještě zahrajeme spoustu pěkných projektů!
