pondělí, 3. červen 2002

Nejsem blázen, abych žil pořád na západě

Napsal(a) 

Nejsem blázen, abych žil pořád na západě Nejsem blázen, abych žil pořád na západě
Ruský dirigent VALERIJ GERGIJEV (*2. 5. 1953) patří k současné absolutní mezinárodní špičce. Je žádán po celém světě, své místo však sám cítí především doma. Řídí jako operní šéf Mariinské divadlo v Petrohradu, v sovětských letech známé jako leningradské Kirovovo divadlo. Během 90. let učinil z tohoto souboru proslulý magnet programů západních festivalů a katalogu firmy Philips. Právě s orchestrem Mariinského divadla, s ruskými pěvci a s houslistou Vadimem Repinem se poprvé objeví na konci září jako jedna z hlavních hvězd na hudebním festivalu Pražský podzim.

Vadim Repin je podle jeho slov absolutně úžasný - je mnoho mladých virtuosů, ale on je výjimečný, moderní. Gergijev pražským novinářům řekl, že jsou lidé, kteří také hrají tak rychle, ale jen někteří z nich umí kombinovat virtuozitu, muzikalitu a zvukovou kvalitu. Repin je jedním z nich. Navazuje na ruskou tradici, nese dál vlajku. "Kdekdo chtěl jít na Západ. Taková škola jako ruská však nemůže celá emigrovat. Repin je nyní dospělý, už hrál všude možně a nyní je čas, aby převzal odpovědnost za velkou ruskou školu," soudí dirigent. Na Pražském podzimu spolu uvedou Čajkovského Houslový koncert . "Už jsem ho dělal mnohokrát. Bez velkého sólisty bych nesouhlasil. S Repinem to má smysl," říká Gergijev. Na turné, které má orchestr Mariinského divadla například zavést před a po vystoupeních v Praze i do Lince a Drážďan, má Gergijev také Šostakoviče a Brucknera. V Praze je naopak na programu Patetická symfonie a výběr z Louskáčka . Pěvce, které chce přivézt, označuje za mladé, ale všichni už působí mezinárodně. V prvním večeru proto právem zazní ukázky z ruských oper.

Dirigent miluje Prokofjevovu hudbu, často hraje Šostakoviče. Sofia Gubajdulina mu věnovala své Janovy pašije , které uvedl v premiéře v Hamburku - je to podle něj úžasná hudba. Zařadí ji i na příští festival, který pořádá v Rotterdamu a který byl loni celý věnován Šostakovičově tvorbě.

Ještě před deseti lety to bylo "dost těžké", ale stejně nikdy nechtěl žít jinde než v Rusku. V operních domech na Východě je podle jeho názoru důležité, kdo je vede. Od roku 1977 působí v Kirovově divadle; roku 1988 převzal umělecké vedení jeho opery a roku 1996 řízení celého divadla. "Nevím, jestli jsem byl dobrý, ale byl jsem mladý. A to bylo důležité," pohlíží zpět.

Jak naznačuje, moskevské Velké divadlo nemělo v 90. letech dobré časy, ani dobré vedení. O úrovni nechce příliš hovořit, nezná nynější tamní představení. Avšak sám v "Bolšom" hostuje s Mariinským divadlem. Uvedli tam již například Legendu o neviditelném městě Kitěži od Rimského-Korsakova, Prokofjevovu operu Semjon Kotko , ale i Wagnerovo Zlato Rýna a také operní galakoncerty a symfonické koncerty.

Na týden pravidelně s divadlem jezdí na festival do sousedního Finska. Má mimochodem rád saunu i finská jezera. Gergijevovy kořeny jsou ovšem na Kavkaze, účinkuje tedy i tam a jednou za dva roky tam pořádá festival. Jako součást své sezóny vytvořil rotterdamský festival. Třikrát se objevil na festivalu v izraelském Eilatu na břehu Rudého moře. Jak konstatuje, nyní už to kvůli tamní situaci nepůjde. Za svůj nejdůležitější projekt však považuje petrohradský festival Bílé noci.

Ještě v 90. letech Gergijev z pochopitelných důvodů nečekal velkou kulturní výměnu mezi Ruskem a bývalými zeměmi východního bloku. Nyní se to podle jeho názoru už mění k lepšímu a do Prahy se velmi těší.

Říká se o něm, jak sám připomíná, že je diktátor, že mění režiséry. Jako uznávaný operní dirigent však přiznává, že není snadné najít režiséra, který rozumí hudbě. Mnozí jdou podle jeho názoru jen po slovech. Neuvědomují si však mnohdy, jak nějaká postava něco říká, co je v té chvíli slyšet v hudbě. "Vždyť my přece neuvádíme knihy, ale opery," oponuje Gergijev. Živě reaguje na slova o pražském hostování Roberta Wilsona s Janáčkovým Osudem , zajímá se o Davida Radoka, který v Praze s mimořádným ohlasem inscenoval Bergova Vojcka a Šostakovičovu Lady Macbeth . Wilson přijede do Moskvy. Třeba se Gergijev jednou setká i s Radokem.

V Československu byl nejméně třikrát, ale ještě jako student - bylo to někdy na počátku 80. let. V Olomouci dirigoval Dvořákovu 1. symfonii , v Praze rozhlasové symfoniky a zřejmě i orchestr Národního divadla, v Bratislavě Slovenskou filharmonii. Také byl jednou v Brně, ale už si nepamatuje, co přesně tam tehdy dělal.

"V Praze U Fleků jsem vypil hodně piva... Když přijedu do New Yorku, žádám české pivo. Netváří se tam moc nadšeně...," uvolněně vypráví dirigent, který se vrací do Metropolitní opery a na Salcburský festival, do Covent Garden a do Musikvereinu. Českou filharmonii ještě nedirigoval. Třeba se u ní objeví, až bude šéfdirigentem Zdeněk Mácal. Gergijev o něm hovoří jako o významném českém umělci a příteli. "Říkal jsem mu už před deseti lety, že se musí stát v Praze šéfdirigentem, tehdy mu to znělo jako legrace. Jeho místo ale je v Čechách. Je mnohem důležitější - pro něj i pro českou hudbu, aby dirigoval Českou filharmonii než orchestr v New Jersey," vypráví Gergijev a obhajuje tak své přesvědčení, že například i jeho samotného je třeba více v Rusku než u amerických orchestrů. Pro HARMONII odpověděl Valerij Gergijev na následující otázky:

Nejsem blázen, abych žil pořád na západě Nejsem blázen, abych žil pořád na západě

V druhé polovině 19. století byl vaším předchůdcem v Mariinském divadle český skladatel a dirigent Eduard Nápravník. Uvádíte tam sám českou hudbu? "Samozřejmě hrajeme Dvořákovy symfonie. Dirigent Chalabala uvedl v Kirovově divadle před nějakými čtyřiceti lety Rusalku . Já sám jsem uvažoval o Rusalce s Renée Fleming. Snad se záměr jednou podaří. Náš operní repertoár v Petrohradu se velmi rozšiřuje, ale ještě jsme nedělali Janáčka. Snad bychom měli vybrat nějakou jeho operu na ruský námět - Káťu Kabanovou nebo Z mrtvého domu ... Ostrovskij a Dostojevskij nejsou přece žádní špatní spisovatelé!"

Cítíte se být ruským, nebo spíše kosmopolitním umělcem? "Nemám ambice být moc venku. Koncentruju se na Rusko, netoužím se odstěhovat. Někteří lidé si myslí, že každý z Východu chce na Západ, nechápou mě. Já ale hlavně chci učinit Mariinské divadlo co nejlepším. Orchestr, operu, jeho rozpočet, náš festival Bílé noci... Všechno. Letos jsem v Moskvě začal nový festival Ruské velikonoce. Situace v Moskvě je lepší. Prezident je mladší, je při věci, ví, že kultura je důležitá. Máme silnou tradici a neztratili jsme nejlepší umělce ani repertoár, jsme v Rusku nyní schopni dělat dobré věci. - Nyní ve Vídni jsem připravil nový program, to je samozřejmě skvělé. Jezdíme do New Yorku a Londýna, do Japonska... Šest let už pracuji na Salcburském festivalu... Ale nejsem blázen, abych byl pořád na Západě."

Uvádíte i některé opusy poznamenané dobou komunismu. Je to podle vás živá, nebo mrtvá součást historie? "Některé takové skladby diriguji, protože je to prostě dobrá hudba. Například Prokofjevova kantáta k dvacátému výročí říjnové revoluce je výjimečně silné a vizionářské, zároveň sarkastické dílo. Prokofjev byl naprosto fantastický, neuvěřitelně schopný skladatel. Nikdo neuměl kombinovat filmovou, symfonickou, baletní, operní a klavírní hudbu jako on. Nechci říkat nic proti hollywoodským autorům, ale Alexandr Něvskij a Ivan Hrozný jsou filmovou hudbou úplně jiné třídy! Také Šostakovič je nyní univerzálně uznávaným skladatelem. Jeho symfonie jsou jako Mahlerovy. Velké, hluboké, dramatické, plné myšlenek. Začal jsem natáčet Stravinského. Stravinskij a Prokofjev mají ještě mnoho věcí k uvedení."

Jak si vysvětlujete úspěch vašeho divadla - úspěch ruské kultury na Západě vůbec - od 90. let? Pomohla vám tehdejší změna politické situace? "Neřekl bych. Především jsme tvrdě pracovali. Soustředili jsme se. V naší popularitě nehrála politika roli. Svět potřeboval dirigenty a já jsem před dvanácti lety dirigoval snad čtyřicet orchestrů. Náhle jsem ale poznal, že to není to, co jsem chtěl. Všichni hráli úžasně, bylo to pro mě skvělé. Ale nepatřil jsem jim. Když jsem se vrátil do Evropy a do Japonska, uvědomil jsem si, že opravdu dobří dirigenti se vždy na něco koncentrují. Před lety o Mariinském nikdo nevěděl. A dnes...?! - Mnoho věcí děláme stejně, ne-li lépe než americké orchestry. Respektujeme je, ale děláme to po svém. Jsem nějakých dvě stě dvacet dní ročně u Mariinského divadla. Žádný z kolegů to tak nedělá. - Často diriguji jen Vídeňské filharmoniky. Je to nejlepší orchestr na světě, neuvěřitelný. Máme mnoho plánů na koncerty a turné, na festivaly, desky... Asi už toho nechci víc. Nepotřebuji dirigovat pětadvacet dalších orchestrů. Proto trávím tolik času v Rusku. Je mnohem důležitější, abych udělal festival v Moskvě, než abych dirigoval třeba orchestr v Chicagu. Tam ať je odpovědný Daniel Barenboim. Je mnohem víc potřeba, abych já pomáhal doma. Není nutné být někde pryč. Mnoho lidí takový omyl dělá. Ale podívejte se třeba na pěvkyni Olgu Borodinu - jakou dělá kariéru - a žije v Petrohradu. Nepotřebuje kvůli tomu žít v New Yorku. Naše země spěje k normálu, stejně jako vaše, umělci mohou pokračovat v tradicích. Vezměte si Rachmaninova či Šaljapina, nebyli mimo domov úplně šťastní, ani Dvořák... Ruští umělci trpí a strádají, když jsou odtrženi od své tradice."

Čeho dalšího chcete ještě dosáhnout? "Postavení nového Mariinského divadla. Operního domu, který bude rovnocenný všem ostatním a bude plně vyhovovat našim potřebám. Dále modernizovat je třeba i jeho organizační strukturu. - Jinak ale jsem se svým orchestrem spokojen. Můžeme jet, kam chceme, hrají mi velmi dobře - co můžu ještě chtít, co potřebuji víc? Umělecky budeme silní a věřím, že i rozpočet se zvýší, protože Rusku se nyní daří lépe. Stabilita a důvěra jsou důležité. Nelze toho moc plánovat, když lidé střílí jako v Izraeli. Snad bude 21. století - na rozdíl od toho minulého - pro východní země úspěšné."

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.