Vystoupení na Pražském jaru, Concentu Moraviae, festivalu EuroArt Praha – to je letos pro Zemlinského kvarteto jen několik zastávek na cestách po světě. Vloni vyhráli soutěž ve francouzském Bordeaux a předtím byli třetí v Londýně, kde získali i cenu publika. Soubor vznikl už v roce 1994 (jako Penguin Quartet) a od roku 2005 (kdy získali 2. místo v soutěži Pražského jara) nese název rakouského skladatele, o kterém ne každý ví, že psal i kvartety. Soubor hraje ve složení František Souček, Petr Střížek, Petr Holman a Vladimír Fortin. Hovořil jsem s violistou Petrem Holmanem.
Hráli jste teď v Japonsku. Při jaké příležitosti? Byli jsme v Tokiu na dost originálním festivalu Folle Journee, což je v překladu něco jako „bláznivý den“. Je to původně francouzský projekt poprvé realizovaný v Nantes, kde se v jednom velkém kulturním domě se spoustou koncertních sálů, takovém lepším Paláci kultury, po celý týden od rána do noci odehrávají koncerty – ve Francii se například během pěti dnů odehrálo 290 koncertů! V Tokiu je to prostor ještě větší a pro nás je dobrá vizitka, že tam můžeme hrát, za týden se tam vystřídá mnoho vynikajících souborů a je neuvěřitelné, kolik posluchačů na koncerty přijde. Mám pocit, že vloni na tuto akci přišlo přes milion návštěvníků!
Takže je to takové multikino s koncertními sály? Dá se to tak říct. Ale počet návštěvníků je snad ještě větší než v kině, to se opravdu jen tak nevidí. Každý ročník je nějak zaměřen, teď například na velikány pozdního romantismu, takže my jsme hráli kvartety od Brahmse, Zemlinského a dokonce Dvořáka, a pak ještě s Pražákovým kvartetem sextety od Brahmse a Schönberga.
A Schönberga jste teď znovu hráli ve Vídni… Ano, druhý smyčcový kvartet na koncertě pro Schönbergovu nadaci – toto mimořádné dílo, v jehož třetí a čtvrté větě kvarteto doplní sopranistka, jsme provedli s vynikající německou zpěvačkou Annou Maria Pammer.
Máte v kalendáři vystoupení na řadě zajímavých míst, jak se tam mladé kvarteto postupně dostává? Vzniká to postupně, celkově je to ale kombinace několika věcí: Samozřejmě je potřeba dobře hrát, ale také pak potkat správné lidi: nějaké starší zavedené kvarteto, dobré pedagogy a samozřejmě agenty… Pro nás má asi největší význam Pražákovo kvarteto a ze zahraničních pedagogů Walter Levin, dlouholetý primárius LaSalle Quartet, to je fenomenální učitel.
Jak je to s agenturami? My jsme se rozhodli, že nechceme jeden „general management“, zastoupení máme rozdělené geograficky podle oblastí, takže máme jednu agenturu v severní Americe, jinou pro německy mluvící země, další pro francouzsky mluvící země, atd… a teď například jednáme s agenty pro Španělsko a Portugalsko. Něco je teprve v počátečním rozjezdu, ještě se snad pořád můžeme zařadit mezi mladá kvarteta… A když vyhrajete nějakou soutěž, zase vás to někam posune – díky vítězství v Bordeaux jsme se dostali na lepší místa ve Francii a získali nové zastoupení v Holandsku. A třeba v Německu jsme před pár lety přišli k jedné začínající agentuře, která se ale velmi dobře profiluje; jsme z té spolupráce nadšení. Takže z Japonska jsme jeli rovnou na tradiční festival do Schwetzingen, což je v Německu velmi prestižní akce.
A Česká republika? V Čechách nás zastupuje agentura EuroArt Praha. Tu kdysi zakládal violoncellista Vladimír Leixner, vynikající člověk, noblesní, který ale přesně věděl, co je potřeba. A vcelku vzato – říkám to nerad, ale kvarteto, které by hrálo jenom u nás, se prostě neuživí. Přitom tady chceme hrát, často akceptujeme i honoráře, které jsou násobně menší, a čím víc zahraničních kontaktů máme, tím víc to pak bije do očí. Je to vlastně těžší a těžší, ale stejně jako ostatní kvarteta se vždycky snažíme nějak se s českými pořadateli dohodnout.
Je to opravdu tak, že v nejprestižnějších místech platí nejlépe? Anebo jsou místa, která hřeší na svou dobrou pověst a peníze musíte vydělat jinde? Určitě ano, taková místa jsou… Například v New Yorku jsou v rámci USA relativně nízké honoráře. Je prostě prestižní záležitost tam hrát, skoro kdekoliv, a mnozí tam jezdí i zadarmo, jen aby se mohli představit. Všichni agenti tohle vědí a musí to akceptovat – ovšem mohou zase na koncert pozvat nějaké správné a důležité lidi… Ale i zde existují výjimky, to je jasné.
Jak je to pak s návraty? Když nás pozvou znovu, pak do stejné, ale často i do lepší série. Už se začínáme vracet a v některých sálech hrajeme podruhé nebo potřetí. Naše oblíbené místo je třeba Havaj, což asi nepřekvapí (smích)… Byli jsme tam teď podruhé a příští pozvání je už na čtrnáctidenní turné, které zahrnuje nejen koncerty, ale také akce ve školách, kurzy, dětské koncerty; minule jsme třeba hráli i v havajské Waldorfské škole a sešli jsme se na jedné zkoušce i s jejich dětským orchestříkem…
Když se sejdete všichni i s manželkami a dětmi, jak velký je to dnes ansámbl? Zatím je nás čtrnáct. Tedy čtyři hráči plus čtyři manželky a celkem šest dětí. Mimochodem, všechny manželky jsou muzikantky… Nemyslím si, že je to nutnost, ale je to veliká pomoc, když někdo má pochopení pro muzikantské cestování… a zatím nám to vychází. Sice cestujeme poměrně dost, ale na druhou stranu, když jsme potom doma, tak tady opravdu jsme. Vím z vlastní zkušenosti, že jsem na tom lépe, než třeba úspěšný bankéř – i s tím cestováním jsem nakonec leckdy doma více než on.
Zmínil jste důležité učitele… Je to především Walter Levin. Tento dnes šestaosmdesátiletý pán je takový světový kvartetní guru – snad osmdesát procent všech kvartet u něj někdy studovalo, vychoval neuvěřitelné množství souborů. Mimochodem legendární Alban Berg Quartet jsou jeho prvními žáky… Říká se o něm, že jako primárius LaSalle Quartet nepůsobil jako nejbrilantnější houslista – ale kantor je to vynikající a seznam žáků má neuvěřitelný. My jsme za ním jezdili asi čtyři roky do Basileje, kde se pořádaly celé kvartetní akademie, například v jednom roce jsme spolu s několika dalšími mladými kvartety nastudovali a několikrát veřejně provedli všechny Beethovenovy kvartety. Jinak naše kvarteto vzniklo vlastně už na ZUŠce, nikdy jsme nebyli všichni spolužáci na konzervatoři nebo na AMU, jak to často bývá. Na začátku nám hodně dali členové Kocianova kvarteta, ale pak musím jmenovat především Pražákovo kvarteto – ti jsou dodnes našimi mentory, takzvané „páté ucho“ je velmi důležité. Dodnes jim chodíme čas od času něco zahrát…
V kvartetu samozřejmě nejste všichni stejní – máte nějak rozdělené role? V každém souboru to vždycky nějak vykrystalizuje. Většinou to končí tak, že violista to organizuje (smích). Primista by měl nejlépe hrát, takže ten musí hlavně cvičit, a je potřeba ho pokud možno do ničeho nezatahovat. A třeba náš sekundista výborně vaří – a hudebně vzato u nás výrazně táhne emocionální stránku věci. My ho naopak upozorňujeme na některé technické záležitosti, ale po té citové stránce pak zase výrazně provokuje on nás. No a cellistům bývá všechno jedno – ale například náš cellista vytvořil a spravuje naše webové stránky – můžete se podívat na www.zemlinskyquartet.cz.
Chodíte na koncerty? Posloucháte nahrávky? To jsou podle mě dvě různé věci. Chodit na koncerty bych považoval za důležitější. Stejně jako u všech jiných povolání – člověk má vědět, co se v jeho oboru aktuálně děje. Kvartetní život je v tomto smyslu trochu nevděčný, protože na cestách jiná kvarteta většinou nepotkáváme, jen zřídka máme možnost hrát na festivalu, kde jsme třeba sedm dní na jednom místě a hrají tam i jiné soubory, ale pro kvarteťáky jsou to oblíbené akce právě proto, že se potkáváme s kolegy a kamarády. Třeba teď na Casalsovo kvarteto v Praze stihl přijít jen jeden z nás a já jsem je pak přišel alespoň pozdravit po koncertě… Nahrávky jsou jiná věc. Je poučné slyšet interpretace různých kvartet, ale když člověk má něco hrát, je potřeba si postupně udělat vlastní názor, který by na jiných nahrávkách neměl být moc závislý.
Vaše oblíbené soubory? Myslím, že jsme ze stejného rodu jako Pražákovci, snažíme se ctít notový zápis, ale zároveň chceme, aby to mělo ksicht, a především – aby se to líbilo posluchačům, to je nakonec hlavní cíl každého muzikanta… Když někdo přijde na koncert, má si odnést zážitek. To se ne vždy spojuje s technickou dokonalostí – znám dokonale zahrané, ale přitom velmi nudné výkony, naopak jindy může někdo mít výhrady technického charakteru, ale na koncertě se výborně baví. Myslím, že v tomhle jsou Pražákovci samostatná kategorie a pro nás představují velký příklad, jakým směrem by se mělo kvarteto ubírat.
A co váš erbovní autor Alexander Zemlinsky? Zemlinsky byl ve své době vnímán spíš jako průměrný skladatel. Vývoj, kterým prošel, je ale mimořádně zajímavý. Byl to výborný pedagog, mimochodem jediný Schönbergův učitel, a také velký dirigent – jen během jeho šestnáctiletého pobytu v Praze za ním zůstal úžasný kus práce. Zemlinsky začínal v romantickém stylu – jeho známá Lyrická symfonie, to jsou trochu takové Hvězdné války a do tohoto období spadá také jeho první kvartet. Vždycky říkám, že to je nejlepší Brahmsův kvartet… A na dalších třech kvartetních opusech je pak vidět, jak se Zemlinsky vyvíjel – postupně se transformoval směrem ke stylu druhé vídeňské školy, jen nakonec nedošel tak daleko jako jeho celoživotní přítel Schönberg. Druhý Zemlinského kvartet je pozdně romantický a má velkou spojitost s druhým Sukovým kvartetem – půlhodinová jednovětá záležitost na samé hraně romantismu. Třetí a čtvrtý kvartet si jsou podobné – ale to už jsme v modernější sféře, někde trochu připomínající Bartóka, jinde ale najdeme zpěvné melodie, barvy, nové zvukové možnosti. Ale na svou dobu je to pořád relativně klasické, Zemlinsky nebyl rozený experimentátor, což je nám blízké. Je to krásná muzika a v tomto smyslu jsme zcela spokojeni s výběrem jména.
Jste v kontaktu také s nadací Alexandra Zemlinského ve Vídni. Jak funguje? To je velmi dobře fungující organizace, v její radě jsou výborní lidé. Mimochodem Zemlinského druhá manželka žila tuším až do roku 1991, takže tam ještě existují přímé osobní vazby na nejbližší rodinu, a také jednoznačné zadání, jak má nadace fungovat a využívat finanční prostředky získávané z autorských práv za provádění Zemlinského děl.
Když jsme se v roce 2005 přejmenovávali, rozhodli jsem se, že se pokusíme získat toto jméno oficiálně právě od Zemlinského nadace, takže jsme se vypravili se všemi materiály, CD, kritikami a doporučeními do Vídně a vyšlo to. S nadací jsem si posléze vytvořili krásný fungující vztah, za který jsme velmi vděční – my hrajeme na akcích nadace, ta nám zase vychází vstříc, když ji tu a tam požádáme o podporu pro nějaké své projekty. Nadace nám již dokonce udělila jednu ze dvou svých cen za propagaci díla Alexandera Zemlinského.
Nahráváte postupně také Zemlinského dílo? Ano, samozřejmě. Všechny kvartety jsme už nahráli, dva už jsou vydané, druhé dva vyjdou v nejbližší době. A nedávno vyšlo cédéčko, které obsahuje violoncellovou sonátu, dva kusy pro smyčcový kvintet a krásné malé dílko pro soprán a smyčcový sextet – to vše u francouzského vydavatelství Praga Digitals.
Natočili jste také rané Schubertovy a Dvořákovy kvartety. Co vám to dalo? Byl to požadavek vydavatele. Hledal způsob, jak nás na trhu uvést a představit a v obou případech to nakonec byla dobrá volba. Ale nebyla to jednoduchá práce, hlavně v případě Dvořáka. Je tam spousta krásné muziky, ale také mnoho formálně nejasných a ne zcela přehledných míst. Rané kvartety jsou jak známo neuvěřitelně dlouhé, nicméně my jsme respektovali všechny doporučené škrty Burghauserovy kritické edice (čímž je naše nahrávka unikátní), a tím jsme některá díla zkrátili do časově přijatelné podoby – ale i tak to byla dřina a spousta hraní. Výběr repertoáru jsme pak ještě ocenili, když jsme za Dvořáka dokonce dostali Diapason d‘Or, a rané Schuberty zase chtělo nečekaně mnoho pořadatelů zařadit na program koncertů. Těchto kvartetů je jedenáct; několik z nich se hraje častěji, ale ne každý soubor má na repertoáru ty ostatní. Zase nám to pootevřelo nějaké dveře.
A co projekty pro naše festivaly? Nejdůležitější bylo asi kompletní provedení kvartetů Viktora Kalabise na Pražském jaru v roce 2009 (společně s Kocianovým kvartetem) – za účast v tomto projektu děkujeme především profesorce Růžičkové. My jsme kdysi jeden Kalabisův kvartet hráli, a když paní profesorka s Pražským jarem chystali souborné provedení, vzpomněli si na nás. Na Pražském jaru jsme byli součástí projektu Pocta atonalitě a abstrakci; jednalo se o přelom století, kde je Zemlinsky doma. Jeden koncert hrajeme také na festivalu Concentus Moraviae, a pro příští rok se pokusíme připravit v Praze sérii koncertů, na kterých postupně provedeme celé komorní dílo Zemlinského.
