pátek, 14. únor 2014

Nejkrásnější spolupráce vznikají z ryzího přátelství a pro radost

Napsal(a) 

Nejkrásnější spolupráce vznikají z ryzího přátelství a pro radost, foto Maurice Jerry Beznos, Chris Lee/New York Philharmo Nejkrásnější spolupráce vznikají z ryzího přátelství a pro radostfoto: Maurice Jerry Beznos, Chris Lee/New York Philharmo

Klavírní festival Rudolfa Firkušného je v bohaté pražské koncertní nabídce novinkou. Je pořádán jako podzimní doplnění MHF Pražské jaro. Pro svůj vznik má ušlechtilý důvod. Nese jméno největšího českého klavíristy 20. století Rudolfa Firkušného, který byl s festivalem Pražské jaro velmi těsně spjat. V roce 1946 stál u jeho zrodu a po změnách v roce 1989 se stal jeho prvním prezidentem. Nový klavírní festival je proto věnovaný oslavě klavíru a milovníkům klavírního umění a během jednoho listopadového týdne každoročně nabídne sérii recitálů. Pořadatelé slibují vystoupení světových klavíristů, kteří se představí  společně s domácí špičkou. Pokud se podíváme do programové nabídky v příštích letech, jednoznačně nás upoutá příjezd Yefima Bronfmana, v současnosti jednoho z nejžádanějších klavíristů. Úplně první festivalový koncert ale v pražském Rudolfinu dne 24. listopadu přednese Emanuel Ax, který v minulých letech již několikrát koncertoval také na Pražském jaru. O mimořádném postavení obou klavíristů v hudebním světě mluví za své skutečnost, že zatímco v letošní sezoně se stal rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie 55letý Yefim Bronfman, v sezoně minulé se této prestižní role ujal o devět let starší Emanuel Ax. Jeho světová kariéra se rychle rozběhla v roce 1974, kdy získal 1. cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. O pět let později následovala Avery Fisher Prize, prestižní ocenění udělované americkým umělcům za mimořádný přínos v oblasti klasické hudby. Domluvit osobní rozhovor s tímto vytíženým klavíristou byl nelehký úkol. Nakonec jsme ale s malým týmem z řad organizátorů v neděli 15. srpna ráno vyjeli do rakouského Linze, kde večer Axe čekalo provedení Beethovenova 3. klavírního koncertu.

Pane Axi, v České republice jste vystupoval už mnohokrát, ale právě s vaším jménem bude spojeno samotné zahájení Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Měl jste příležitost tohoto klavírního velikána osobně poznat? Ano, Rudolfa Firkušného jsem osobně potkal opravdu mnohokrát. Vlastně už na svých studiích na Juilliard School, kde v té době působil jako vyhledávaný pedagog. Často jsem také navštěvoval jeho koncerty. Později jsme se několikrát potkali v různých hotelích po světě na našich koncertních turné. To už bylo v době, kdy jsem plně koncertoval a naše cesty se občas křížily. Byl to opravdu skvělý klavírista a v osobní rovině skutečný gentleman.

Co se vám na Firkušného hře líbilo? Měl jste u něj někdy klavírní lekci? Bohužel jsem u něj nikdy nestudoval ani mu nezahrál, ale opravdu mnoho jsem se od něj naučil právě tím, že jsem poslouchal, jak na klavír hraje, a chodil na všechny jeho koncerty. Ve hře měl úžasnou kombinaci elegance a síly, měl zkrátka obojí a to je vzácné. Pamatuji si na jeho provedení Beethovenových koncertů, Dvořákova klavírního koncertu i Martinů, jehož hudbu jsem díky Firkušnému slyšel poprvé. Všechny jeho koncerty byly fantastické.

Jaké vlastně bylo vaše rodinné zázemí a kdo vás jako dítě přiměl hrát na klavír? Můj otec byl výborný amatérský zpěvák a doma jsme měli menší klavír. Jednoduše jsem na klavír začal hrát běžným způsobem tak jako ostatní děti v té době. Totiž abych to upřesnil. Tehdy bylo běžné, že se každé dítě na nějaký nástroj učilo hrát, aby ho hudba do dalšího života obohatila. Dnes je to bohužel poněkud jinak...

A kdy nastal zlom a rozhodl jste se klavíru opravdu věnovat? Myslím, že se mi klavír prostě líbil, jednoduše mě to bavilo. Víte, talent není všechno. Je mnoho talentovaných lidí, ale hudba nebo hra na nástroj je může dokonce i nudit. No a já jsem zkrátka patřil k těm šťastnějším... Potom se už vše vyvíjelo přirozeně.

Když už jsme otevřeli téma vaší rodiny, měl jste určitě zajímavou životní cestu. Narodil jste se v polském Lvově a jako malé dítě jste spolu s rodiči emigroval do Kanady. Počítám, že se ve vaší rodině mluvilo polsky, stále ještě polštinu ovládáte? Ano, polsky rozhodně mluvím a dokonce rozumím i trochu slovensky. Čeština je pro mne už komplikovanější.

Jaký potom máte vztah k polské hudbě? Chopin tvoří samozřejmě značnou část vašeho repertoáru... To je sice pravda, ale Chopin je běžnou součástí repertoáru každého klavíristy, takže výjimkou nejsem. Upřímně, myslím si, že k Chopinovi nemám mimořádný vztah, tedy jiný než k ostatním světovým skladatelům. Kdybych k Chopinovi měl emotivnější vztah i vzhledem k tomu, že jsem vlastně rodilý Polák, asi by to bylo moc hezké. Ale dnes je svět hudby zcela na mezinárodní úrovni a vlastně hudbu vnímáme až bych řekl nadnárodně. Takže kdybych to shrnul z mého hlediska, bylo by krásné mít speciální vztah k Chopinovi, ale pro mne osobně by nebylo příjemné, pokud bych tím zároveň ztratil svůj skutečně mimořádně intenzivní vztah k Beethovenovi a Brahmsovi... To je pro mne z hudebního hlediska důležitější.

Uvedl vás do hudby Beethovena a Brahmse někdo z vašich pedagogů, nebo jste si k nim cestu našel sám? Pravda je, že pokud se podíváme na programy vašich koncertů, právě jejich díla uvádíte nejčastěji... Ano, ale připomínám, že nejsem Němec... (smích ) a určitě svou láskou k této hudbě nejsem nijak zvláštní. Pokud jste hudebník, je obtížné nemít rád právě Beethovena a Brahmse. A myslím, že každý kdo má hudbu rád a poslouchá ji, nakonec začne milovat právě díla těchto velikánů. Letos navíc připravuji menší brahmsovský projekt. Bude to série programů tří koncertů – sólový recitál, koncerty s mezzosopranistkou Anne Sophie von Otter a violoncellistou Yo-Yo-Mou. Budeme hrát v několika velkých městech. Na programu bude hudba Brahmse, ale také nová díla vytvořená současnými skladateli na objednávku významných orchestrů a institucí (Losangeleská filharmonie, Cal Performances Berkeley, Chicagský symfonický orchestr a Carnegie Hall, pozn. red.). Idea je, aby nově zkomponovaná hudba měla na uváděné Brahmsovo dílo přímou návaznost pohledem 21. století. Celý projekt zakončím provedením obou klavírních koncertů Johannesa Brahmse v Los Angeles, kde také celý originální nápad vznikl. Takže vlastně máte pravdu, letos mám doslova intenzivní brahmsovský rok.

Je zajímavé, že jste vašeho oblíbeného Brahmse doplnil právě hudbou současných skladatelů. Soudobou hudbu jsme vás v minulosti slýchali hrát opravdu málo. Až se zdálo, že se jí trochu vyhýbáte... Je tu i druhá strana mince. Nové koncerty příležitostně hraji už asi 25 let, ale ne každé místo má zájem je uvádět. Tady bych rád připomněl například premiéru klavírního koncertu „Century Rolls“ od Johna Adamse, ale hrál jsem už také hudbu od Christophera Rouse, Krzysztofa Pendereckého, Brighta Shenga nebo Melindy Wagner. To vše byly nové koncerty, které jsem uvedl ve světové premiéře. Čas od času se hrají, ale pravda je, že spíše v USA. V Evropě téměř vůbec. Hudbu soudobých autorů se snažím čas od času uvádět tak, jak plyne můj život a jak přicházejí příležitosti. Ale také je pravda, že se jí věnuji pouze okrajově. Rozhodně ne tak jako například francouzský klavírista a kolega Pierre-Laurent Aimard. V jeho případě se už můžeme bavit přímo o zaměření, což u mne skutečně nenajdete.

Změnil se váš hudební vkus za dobu dlouhé umělecké dráhy? Preferujete dnes jiné skladatele než v mládí? Myslím, že ani moc ne, a vlastně se v mém životě v průběhu let vůbec nic nezměnilo. Ale tady vás asi překvapím. Moji nejoblíbenější hudbu totiž hledejte v oblasti opery! Možná je to i díky mému tatínkovi, který kdysi amatérsky zpíval.

Jak často tedy do opery chodíte? Když jsem doma v New Yorku, chodíme, jak je to možné, s manželkou do Metropolitní opery. Naštěstí jsou teď také skvělá představení přímo na DVD a to mám také rád. To je samozřejmě jednodušší. Vlastně využívám každou příležitost. Včera jsem například přiletěl nočním letadlem po koncertě z kanadského Quebecku a nad Atlantikem jsem si užíval poslech představení opery Carmen v provedení Berlínské filharmonie se Simonem Rattlem a také nahrávku Dona Giovanniho z letního festivalu v Baden-Badenu s dirigentem Yannickem Nézet-Séguinem a mnoha skvělými zpěváky. Takže jsem si tentokrát dlouhé cestování skutečně velmi zpříjemnil.

Když tolik milujete zpěv a operu, neláká vás také více se zpěváky koncertovat? Mám pocit, že to také není oblast, kterou byste dosud vyhledával... Ano, to je pravda a právě spolupráci se zpěváky bych se rád věnoval více. Jak jsem se zmínil, letos mne čekají koncerty s Anne Sophie von Otter, už od loňského roku hraji s barytonistou Simonem Keenlysidem – měli jsme spolu recitál a čekají nás i další projekty, koncertoval jsem mimo jiné také s mezzosopranistkou Susan Graham. Rád také vzpomínám na jednu ze svých úplně prvních spoluprací v této oblasti. Bylo to se švédským barytonistou Håkanem Hagegårdem, který byl Papageno ve slavném Bergmannově filmu Kouzelná flétna. Je stejně starý jako já, takže už pravděpodobně nezpívá, ale byla to hezká hudební setkání. Byl fantastický, byla to úžasná tvůrčí práce a máme spolu několik nahrávek.

Ano, ale pokud tu zmiňujeme vaši spolupráci s jinými umělci, tak musíme připomenout, že jste také držitelem několika prestižních cen Grammy. Vedle vašich sólových nahrávek byly mimo jiné oceněny komplety Beethovenových a Brahmsových sonát pro violoncello a klavír, které jste natočil s Yo-Yo-Mou. Proč toto zaměření na violoncellové sonáty? Víte, s „Yoyo“ spolupracuji už asi 40 let. Skamarádili jsme se jako velmi mladí, jsme opravdu skvělí přátelé a velmi nás oba baví spolu hrát a vystupovat. Užíváme si to. V našem případě je to otázka přátelství, tak vznikají nejkrásnější spolupráce. Byli jsme spolu na pódiu už tolikrát...Takže bylo zcela přirozené, že jsme spolu nastudovali skoro celý repertoár pro violoncello a klavír. Myslím, že nám už zbývají pouze Mendelssohnovy sonáty, ale jinak jsme spolu celý standardní violoncellový program už koncertě provedli. A budeme stále pokračovat. V minulosti jsme s „Yoyou“ také měli klavírní kvartet společně s Issacem Sternem, to byla krásná spolupráce! Bylo to opravdu krásných 15 společných let se Sternem a dalším spoluhráčem, violistou Jaimem Laredem. Ani nevím proč, nikdy jsem neměl tak dlouhodobé a intenzivní pevné přátelství s houslistou. Ale samozřejmě hraji s lidmi, kterých si velmi vážím, se skvělými houslisty! Letos například koncertně provádím všechny Beethovenovy houslové sonáty s Leonidem Kavakosem. Je to ohromující a opravdu úžasný hráč. A naopak svého oblíbeného Brahmse a jeho houslové sonáty jsem nedávno provedl s Frankem Peterem Zimmermanem. To bylo také nádherné. To jsou skutečně výjimečné osobnosti. No a nesmím zapomenout, že také občas hraji s Itzhakem Perlmanem, to si také velmi užívám...

A jak se vyvíjela spolupráce s klavíristou Yefimem Bronfmanem? Svého času jste často koncertovali a vaše dvě CD s hudbou Brahmse a Rachmaninova jsou zcela výjimečná. To je podobný příběh jako s Yo-Yo-Mou. Jsme skvělí přátelé, bydlíme ve stejném domě na Manhattanu a jednou jsme si řekli, že by byla legrace si spolu také zahrát. A už nás to baví docela dlouho. Takhle jednoduše vznikají nejlepší spolupráce, prostě jen tak, bez velkých prvotních cílů, čistě pro radost.

To vypadá, jako že přijedete konečně z turné domů a tam místo odpočinku vyhráváte s Bronfmanem... To by sice bylo fajn, ale máme problém. „Fíma“ je tak nesmírně vytížen, že se vlastně ani doma v New Yorku nikdy nesejdeme, spíše se náhodně potkáváme někde na cestách. Mám pocit, že snad ani nikdy není doma. Pořád někde hraje a koncertuje a je docela těžké ho ve světě dohledat. Ale jsme opravdu dobří přátelé, často si dlouho povídáme, i když stále častěji spíše po telefonu.

Tolik vaše hudební přátelství a spolupráce... Ale co vaše sólová vystoupení? V loňské sezoně jste možná z hlediska vašeho repertoáru prožíval zajímavou změnu. V rámci vašeho působení jako rezidenčního umělce Newyorské filharmonie jste v říjnu 2012 hrál Bachův Koncert pro klavír a orchestr d moll. Jak jste to prožíval? To bylo snad poprvé, co jsme si ho mohli ve vašem provedení poslechnout. Tak zcela upřímně, z tohoto koncertu jsem měl opravdu velký strach. Hrát veřejně Bachovu hudbu mě doslova děsí. Když si ji hraji doma, tak mě Bach nestraší (smích). Koncert s Newyorskou filharmonií byl pro mne opravdu velkým strašákem. Je to proto, že jsem na této hudbě nevyrůstal, takže teď je pro mne pravdu obtížná.

Až mám teď trochu trému za vás, jak mi to vyprávíte... Proč jste si tedy na tyto prestižní koncerty vybral právě Bacha? Tady jsem trochu doplatil na to, že jsem s Newyorskou filharmonií v minulosti odehrál snad všechny klavírní koncerty. Během mého rezidenčního působení bylo samozřejmě vhodné najít koncert, který jsem s tímto tělesem nikdy nehrál, což bylo docela obtížné. Prvotní idea byla nastudovat nově klavírní koncert Arnolda Schönberga. K němu jsme ale z časových důvodů potřebovali další skladbu, která by s Schönbergem ladila a přitom byla kontrastní. Navrhl jsem d moll koncert J. S. Bacha a orchestr souhlasil. Byla to otázka celkové dramaturgie, ale díky tomu jsem ve svém věku znovuobjevil Bacha. Byl to pro mne velký zážitek.

Tak to vypadá, že vás Bach uchvátil. Nechystáte se nyní právě jeho hudbou více zabývat? Myslím, že ne. Budu ho hrát častěji, ale doma, v klidu, bez publika... Na koncertech ho sice budu hrát trochu víc, ale stále pouze příležitostně. Určitě ale budu Bachovu hudbu více poslouchat, možná občas i místo své oblíbené opery (smích).

Jak jste se ale na ten koncert připravoval? Zahrál jste si někdy na nějaký historický nástroj – jeden z prvních klavírů? Ano, ale byl to nástroj z pozdější doby. V minulosti jsem měl příležitost připravovat jeden projekt na starý nástroj z roku 1826. Dokonce jsem natočil i Chopinovy klavírní koncerty na klavír z roku 1850 značky Erard, a také jsem měl příležitost spolupracovat s předními odborníky na starou hudbu a historicky poučenou interpretaci. Byl to například Roger Norrington s anglickým Orchestrem doby osvícení, mimochodem to je opravdu skvělý název... Právě s nimi jsem měl možnost hrát koncerty na klavír z roku 1826 a na tento nástroj jsem také hrál s Yo-Yo-Mou Beethovenovy sonáty. Bylo to opravdu zajímavé a pro mne i zábavné. Každého klavíristu to obohatí. Ale upřímně vám řeknu, svůj koncertní Steinway, který mám doma, bych nevyměnil...

A na závěr možná jedno překvapení. V poslední době je stále více populární dvojice Igudesman & Joo, skvělý houslista a klavírista, kteří se proslavili smyslem pro humor a kouzelnými scénkami především ze života hudebníků klasické hudby. Upřímně, jaké bylo mé překvapení, když jsem v jejich show viděla mimo jiné spolupracovat i vás! Od klavíristy, který si postupně vybudoval image hlavně interpretací hudby Beethovena a Brahmse bych opravdu nečekala, že dokáže na pódiu běhat kolem klavíru jako v grotesce Tom a Jerry a odhánět přitom během koncertu jiného klavíristu... (Smích.) Já jsem také netušil, že tohle dokážu! Všechno to začalo na velké narozeninové party osmdesátin Bernarda Haitinka. Byl jsem pozván, protože jsme spolu dlouhá léta úzce spolupracovali. Jeho manželka Patricia si řekla, že by skvělou zábavu mohli zajistit právě Igudesman & Joo. A měla pravdu. Jenomže tehdy je napadlo, jestli by nějakou scénku mohli připravit také se mnou. Já jsem tedy opatrně souhlasil, oni připravili scénáře, a pravda je, že od té doby jsme spolu postupně připravili už celé show. Dokonce jsme ho provedli i na tak veleváženém místě, jako je Beethovenův festival v Bonnu. Při jednom čísle jsme na pódiu měli i tenisové rakety a vymýšleli jsme mnoho další legrace. Doufám, že ještě něco veselého připravíme. Jsou to neuvěřitelně talentovaní mladí lidé a navíc opravdu výjimeční hudebníci. Hyung-ki Joo je skvělý komik, ale hlavně fantastický klavírista a naprosto brilantní je i houslista Alexej Igudesman. Jsou to navíc báječní lidé, ta spolupráce je opravdovou radostí. Těžko se jí odolává.

Myslíte, že humor občas na pódiích chybí? Nemyslím, že je na pódiích přímo nedostatek humoru, ale podobné scénky a podobná show jsou úžasné. Dávají nový humorný pohled na koncertní vystoupení a zákulisí hudebního světa. Když jsem vyrůstal já, měli jsme také podobného klavíristu a komika v jedné osobě. Byl to neodolatelný a geniální Victor Borge. Každý jeho scénky miloval a toto je v podstatě další generace hudebních komiků. Je skvělé sdílet úsměvné okamžiky našeho života a dívat se na život muzikantů humorným okem.

Zatímco rozhovor s Emanuelem Axem probíhal v jeho šatně po generální zkoušce v rakouském Linzi, s Yefimem Bronfmanem, jenž už mnoho let patří mezi naprostou světovou klavírní špičku, bylo možné pohovořit pouze po telefonu. Oba klavíristé se totiž v září na svých koncertních turné po Evropě doslova prostřídali. Bronfmanova klavírní kariéra se začala vyvíjet v roce 1973, kdy celá rodina emigrovala z uzbeckého Taškentu do Izraele. Bronfmanův americký debut s Newyorskou filharmonií se váže k roku 1978. Tehdy naopak Bronfman na základě stipendia přijel studovat do USA. V roce 1991 získal prestižní cenu Avery Fisher Prize a za své četné nahrávky také mnoho ocenění včetně prestižní ceny Grammy, která mu byla udělena v roce 1997 za nahrávku kompletu klavírních koncertů Bély Bartóka. V České republice tento fenomenální klavírista vystoupil už několikrát a vždy se sem rád vrací. Milovníci klavírního umění ale naštěstí nemusí čekat až do listopadu 2015, kdy Yefim Bronfman přijal pozvání k vystoupení v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Yefim Bronfman se do pražského Rudolfina vrátí už za několik měsíců, 1. února 2014. Ovšem při zcela jiné příležitosti. Jako sólista nově vzniklého orchestru Česká Sinfonietta, který založil a umělecky vede Radek Baborák.

Pane Bronfmane, už téměř 35 let jste sólistou největších orchestrů po celém světě, letos vás čeká prestižní role rezidenčního umělce Newyorské filharmonie... Vaše plánované únorové vystoupení s nově vzniklým tělesem Česká Sinfonietta je milé překvapení. Jak vaše spolupráce vznikla? Radka Baboráka znám už velmi dlouho ještě z doby, kdy působil jako první hornista Berlínské filharmonie, se kterou pravidelně koncertuji. V sezoně 2004–5 jsem byl navíc u Berlínské filharmonie rezidenčním umělcem a při této příležitosti jsem několikrát koncertoval také v rámci komorního cyklu společně s dalšími hráči orchestru. A mezi nimi byl i Radek Baborák. Takto jsme se seznámili a od té doby se potkáváme na různých festivalech po celém světě. Z hudební spolupráce se tedy známe velmi dobře. Je to vynikající hornista a především muzikant a těším se, že si s Radkem zahraji tentokrát jako s dirigentem. Provedeme společně 2. klavírní koncert Ludwiga van Beethovena.

Nejkrásnější spolupráce vznikají z ryzího přátelství a pro radost, foto Maurice Jerry Beznos, Chris Lee/New York Philharmo Nejkrásnější spolupráce vznikají z ryzího přátelství a pro radostfoto: Maurice Jerry Beznos, Chris Lee/New York Philharmo

V roce 2015 budete na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného naopak hrát sólový recitál. Na jaký program se můžeme těšit v tomto případě? Moje úplně první pražské vystoupení bylo v roce 1991 společně s Issacem Sternem. Takže ačkoliv jsem se od té doby do Prahy vrátil už asi pětkrát jako sólista s orchestrem, na festivalu Rudolfa Firkušného budu mít v Praze svůj úplně první recitál. Konkrétní program ale teprve začneme řešit. Bude do značné míry záviset na mých ostatních projektech. Chtěl bych ale především říci, že jsem nesmírně rád, že tento festival vznikl. Od organizátorů je opravdu velmi hezké, že ho pojmenovali po tomto výjimečném klavíristovi. Osobně mě to velmi dojímá, protože u Firkušného jsem studoval a velmi si ho vážím. Jsem moc šťastný, že na tohoto skvělého umělce lidé nezapomínají a prokazují mu takovou úctu.

Jak vaše spolupráce s Firkušným vznikla? Náhodou, nebo jste se zcela cíleně chtěl na studiích stát jeho žákem? Bylo to na Juilliard School v New Yorku počátkem osmdesátých let. Prožili jsme spolu dva nebo tři roky studií. V USA jsem ale byl také žákem Rudolfa Serkina a Leona Fleishera, bylo běžné studovat u více osobností. Ale léta prožitá s Firkušným měla své kouzlo. Jeho hru jsem obdivoval po mnoho let ještě před tím, než jsem k němu přišel do třídy. Byl skvělý učitel, mimořádný umělec a nádherná osobnost. Měl jsem ho moc rád a také jsem měl rád celou jeho rodinu. Takže můj koncert v Praze na festivalu nesoucím jeho jméno je pro mne skutečně velké potěšení a velká čest.

Jaké vzpomínky vám zůstaly? Co vás nejvíce oslovilo? Rudolf Firkušný byl v první řadě vynikajícím klavíristou, mimochodem velmi slavným. Měl skutečně nádherný tón. Pamatuji si jeho noblesní přístup k hudbě. Byl to úžasný a velmi pokorný muž, laskavý a hodný. Žil velmi jednoduše a přitom velmi aristokraticky. Skutečný gentleman! Pamatuji si, že když vyučoval, vždy nosil oblek a kravatu. Aristokraticky působil obzvláště na svých koncertech. Rozhodně to byl člověk s velmi vytříbeným vkusem a tradicí, která měla jasné kořeny ve střední Evropě. Od té doby všechny české hudebníky vnímám jako umělce s obrovským kulturním rozhledem a s velkým smyslem pro styl hry.

Vyprávěl vám o Janáčkovi a o české hudbě? Ano, samozřejmě, obzvláště o Janáčkovi. Některé jeho klavírní skladby jsem u Firkušného také studoval. Ale uvedl mne i do světa Martinů a Dvořáka, i když Martinů jsem hrál minimálně. A dnes opravdu velmi lituji, že jsem s ním českou hudbu nehrál více.

Co jste tedy s Firkušným nastudoval? Na jaký okruh repertoáru se zaměřoval? Doslova jsme hráli to, co bylo potřeba. Už tehdy jsem hodně vystupoval a studoval náročné klavírní koncerty. Hráli jsme spolu Beethovena, Schuberta, ale také Liszta, Prokofjeva, Chopina a mnoho dalších. Pamatuji si, že jsem například právě s ním nastudoval Stravinského Petrušku. To bylo úžasné, žádné limity tu nebyly, mohl jsem mu hrát vše, co jsem chtěl a potřeboval.

Firkušný ale také často koncertoval. Jak zároveň zvládal výuku? Ano, koncertoval opravdu hodně. Když odjel, musel jsem nějakou dobu pracovat sám a připravit hodně nového repertoáru. Po jeho návratu jsme se naopak viděli velmi intenzívně. Měl jsem třeba tři lekce za sebou a následně zase na měsíc odjel. Ale vždy mi vše vynahradil.

Máte na Firkušného nějakou mimořádnou osobní vzpomínku? Pamatuji si, že mě jednou Rudolf Firkušný s celou svou rodinou pozval v New Yorku do české restaurace. Chtěl mi představit českou kuchyni. Takže jsem poprvé ochutnal české knedlíky už v New Yorku... Bylo prostě hezké být v jeho blízkosti. Byl to fantastický muzikant a nádherný člověk. Takto si ho budu navždy pamatovat.

Letos vás čeká mimořádně náročná sezona. Své působení rezidenčního umělce Newyorské filharmonie jste začal provedením Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll. Opravdu krásný koncert na zahájení této mimořádné spolupráce, navíc jste jej hrál s tímto tělesem zcela poprvé... Jak jste ale připravoval dramaturgii ostatních koncertů? Měl jsem svoji představu, kterou vedení orchestru zčásti přijalo a naopak některým požadavkům jsem vyhověl. Naší společnou snahou bylo přednést stěžejní i nová díla mého repertoáru, ale některé úspěšné projekty z minulosti také připomenout. Navíc jsem chtěl vedle koncertů s orchestrem také uvést některá díla ve světové premiéře a zahrát si v rámci cyklu komorní hudby. Je to neuvěřitelné, ale s Newyorskou filharmonií jsem měl svůj debut už před 35 lety. Hrál jsem tehdy Beethovenův Trojkoncert společně s Yo-Yo-Mou a Shlomo Mintzem. To je například také důvod, proč si Trojkoncert zahraji i v této sezoně na samotný závěr svého působení jako rezidenčního umělce.

To bude hezký symbolický oblouk. Trojkoncert skutečně v červnu vaše letošní angažmá zakončí, ale samotný závěr sezony zároveň završí také nový Filharmonický festival, během něhož společně s Newyorskou filharmonií každý večer po tři týdny postupně zahrajete komplet Beethovenových klavírních koncertů – každý týden denně vždy jeden program. Ráda připomínám, že jste všech pět koncertů provedl už v Praze v roce 2000 společně s PKF a Jiřím Bělohlávkem. Změnil se za tu dobu váš pohled na Beethovena? Hrát Beethovenův cyklus klavírních koncertů s největšími orchestry – to je myslím sen každého klavíristy. Jsem přesvědčen, že tato hudba v minulosti naše životy skutečně změnila.

Abychom ji mohli dobře interpretovat, potřebujeme mnoho zkušeností. Uměleckých i životních. Jenom tak Beethovena v jeho klavírních koncertech skutečně prožijeme, pochopíme každou notu a budeme na interpretaci zralí. Ale ty dlouhé roky, které jsem už s Beethovenovými koncerty prožil, mi postupně ukazují, jak tato hudba ve mně zraje, jak roste spolu se mnou a já s ní... Jednotlivé koncerty samozřejmě hraji už od počátku své kariéry, ale provést celý komplet je vždy svým způsobem událost. Praha byla jedním z prvních měst, kde jsem všechny koncerty během tří večerů provedl. Ještě letos celý komplet zahraji i ve Vancouveru a později v březnu i v Bostonu. S touto hudbou žiji opravdu velmi dlouho, takže se postupně vyvíjela i moje interpretace. Někdy bych si měl sednout a nahrávky porovnat.

Je třeba říci, že jste s Newyorskou filharmonií překvapivě opět zařadili 2. klavírní koncert současného finského skladatele Magnuse Lindberga. Přitom premiéra byla s obrovským úspěchem teprve v květnu 2012. Trochu mě překvapuje, že tento extrémně obtížný koncert tak brzy znovu uvádíte právě s Newyorskou filharmonií, se kterou jste ho mimo jiné také natočil. Ano, to právě bylo jedno z dramaturgických přání orchestru, kterému jsem rád vyhověl, přestože se opravdu jedná o velmi obtížný koncert. Nejen hudebně. Koncert je také mimořádně náročný po technické stránce. Ale o provedení Lindbergova klavírního koncertu je zájem i v Evropě. Vlastně hned po svém pražském koncertě s Radkem Baborákem ho uvedu v Amsterdamu s Royal Concertgebouw Orchestra a následně na turné s Newyorskou filharmonií mimo jiné v Japonsku. Takže Lindberga budu asi muset v Praze ve volném čase cvičit...

Ale jaké máte plány v oblasti už zmiňovaných koncertů komorního cyklu? Pozval jste někoho ze svých dlouholetých hudebních přátel? Komorní hudbu jsem hrál vždy po celou dobu své kariéry. Právě díky Issacu Sternovi ji mám nesmírně rád a je pro mne velmi důležitá. Ale pravda je, že ty opravdové dlouholeté spolupráce nepřicházejí odnikud, mají své hluboké opodstatnění. Do určité míry se jedná o tu pověstnou lidskou „chemii“. Moje letošní spolupráce s Newyorskou filharmonií mi ale přináší mimořádnou příležitost poznat nové skvělé muzikanty a zahrát si společně krásnou hudbu. Vlastně i proto, že jsem na pozici rezidenčního umělce, jsem se rozhodl pozvat pouze orchestrální hráče.

S Newyorskou filharmonií intenzivně spolupracujete už 35 let, titul rezidenčního umělce jste získal poprvé, jak se na tuto sezonu těšíte? Ano, je to poprvé, je to velká čest, ale také závazek a velká odpovědnost. Doufám, že celý tento rok prožiji v dobré kondici a že si koncerty opravdu užiji.

A co budete studovat po této náročné sezoně? Je nějaká oblast ve vašem repertoáru, na kterou se chcete nově zaměřit? Chybí mi mnoho krásné hudby, na kterou prostě není čas. Ale plánuji připravit celý komplet Prokofjevových klavírních sonát, který bych v příštích letech na některých místech provedl. Čeká mě také nastudování dalšího nového klavírního koncertu, který je pro mne napsán a provedu ho ve světové premiéře. Tentokrát to bude od německého skladatele Jörga Widmanna. Rád bych také zmínil, že například v sezoně 2016/2017 opět vystoupím s Magdalenou Koženou. Poprvé jsme spolu hráli už asi před 10 lety. Jako vždy mě čeká mnoho zajímavých projektů a hlavně hodně práce...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.