Letošní mozaiku Pražského jara tvoří i následující pětice koncertů, které jsou pozoruhodné každý po svém. Ivan Moravec měl na festival v uplynulých letech smůlu, anebo spíš obráceně – Pražské jaro mělo smůlu na něj, a tak věříme, že se letošní recitál 29. května vydaří. Jaroslav Tůma bude v Rudolfinu hrát 27. května na varhany program, kde nechybí Bach ani Eben. Adam Viktora dostal příležitost znovu uvést biblické oratorium Bronzový had Jana Dismase Zelenky, po úspěšné nahrávce to bude 19. května v Emauzském opatství potřetí. Jakub Hrůša přišel s nápadem na koncertní provedení Beethovenovy jediné opery Fidelio, což bude pro leckoho z účinkujících 30. května premiéra. A skutečnou premiérou bude skladba Víta Zouhara nazvaná Den, komponovaná pro Terezínskou nadaci, provedená 15. května v Kostele sv. Šimona a Judy. Každý z protagonistů hovoří o programech svým charakteristickým způsobem; začněme od nejstaršího a nejváženějšího.
Kdo by se domníval, že profesor Ivan Moravec na svém recitálu jen jaksi zopakuje skladby, které má dávno na repertoáru, je na velkém omylu. Svůj program pečlivě chystá téměř rok a v každé skladbě znovu hledá pověstné interpretační nuance.
Pane profesore, zdá se, že máte raději kombinované programy, které zahrnují více hudebních stylů. Hrál jste vlastně někdy monotematické recitály? Hrál jsem kdysi recitál francouzského impresionismu. Ale jinak vždycky myslím na publikum: mít odvahu zahrát třeba poslední Schubertovu sonátu, jejíž první věta trvá i s repeticí jednadvacet minut, to už musí udělat jenom někdo, kdo té skladbě obrovsky věří, jako třeba Richter. A i z koncertu Lang Langa bylo jasné, jak této sonátě věří a nevadí mu, že hraje desítky minut ve velmi tiché dynamice, ta skladba sama nikomu nepomáhá. Má to ale kouzlo, pokud jde o totálně pravdivý přístup, žádná lež, žádná show. Sám myslím také na vzpomínku Artura Rubinsteina, který radil: když v druhé polovině pianista zařadí Chopinovo Nokturno, tak prosím jedno, ne čtyři. Lidé v druhé půlce jsou už trochu unavení a uposlouchaní… Bylo dojemné, že tento světoběžník myslel na publikum, protože ne každý z obecenstva je znalec. Pro publikum je dobré střídat styly, eventuelně ukázat, jak se hráč k různým technikám postaví.
Chopinovo Nokturno hrajete skutečně jen jedno, doplnil jste ho ale třetí Baladou a Barkarolou… Já se přiznám, že s Nokturnem Des dur vlastně stále bojuju. Kdysi jsem ho spolu s dalšími natočil a zdá se mi, že základní tempo toho nokturna, zejména začátek, je tam až excesivně pomalé. A v tom je možná změna, kterou přináším teď, užití tempa je jednotnější než na té nahrávce. A po tomto Nokturnu jsem chtěl spíše jasnější tóninu As dur, takže třetí Balada, trochu heroická a zároveň elegantní. A Barkarola, to jsem si dost ztížil úkol, je to myslím nejtěžší skladba celého večera. Je tu největší kumulace širokých harmonií a dosáhnout toho, aby tón svítil a skladba se hýbala dopředu – to je velmi obtížné.
A co vaši oblíbení impresionisté? Debussyho Rytiny jsou nesnadné a je potřeba je slyšet opakovaně. Existují skvělá provedení Nokturen, ale když budete hledat ideální provedení Pagod z tohoto cyklu, tak ho asi nenajdete. Ještě včera jsem se vracel k některým slavným interpretům Pagod a musím říct, že jsem nenašel řešení, které by bylo v duchu věci a správně v rytmu. Jenom to přečíst, aby tam bylo všechno v časovém řádu, je nadlidský úkol. A jestli je skladba, kterou z toho večera nejvíc cvičím, tak jsou to Pagody. Co se týče Ravela, zejména k této Sonatině mám zcela mimořádný vztah, je to drahokam klavírní literatury. Je to skladba plná citu, ale napsaná jakoby na skle, to je myslím jeho výrok… Myslím, že se mýlil, v té skladbě je daleko větší bohatství, než by uneslo rydlo na sklo. Ale hrát se musí velmi konzistentně, žádné boule, je to dílo velké uměřenosti.
Úvod vašeho recitálu ovšem patří Mozartovi, vždy jste se hlásil k výroku, že Mozart je příliš lehký pro začátečníky a příliš těžký i pro nejlepší interprety. V čem je úskalí právě Sonáty B dur KV 333? Mimochodem je to první skladba, kterou jsem se jako mladík představil Benedetti-Michelangelimu a on to komentoval: „Sonáta, která je možná nejkrásnější, ale také nejtěžší.“ Technicky ji zahraje kdekdo, nejsou tam technická úskalí. Jenomže existují nuance setiny milimetru, které teprve ze sonáty udělají velkou hudbu. Tímhle jemným citem vládne Daniel Barenboim, nedá se to vůbec spočítat, že mu perlivá pasáž nezní jako kulomet, ale je oduševnělá. Je na cítění každého hráče, aby pomocí miniaturních změn v tempu a úhozu vyčetl ze sonáty její hudební bohatství.
V pomyslném setkávání s interprety letošního Pražského jara pokračujme Jaroslavem Tůmou. Volil svůj program podle nástroje v Rudolfinu, anebo ho ke zvolenému programu přivedly jiné důvody? Vždycky musím respektovat, co daný nástroj umí. Ale někdy se dá udělat jakýsi krok stranou, jako třeba když teď hraji Bacha na moderní varhany. Ale já budu hrát nejenom Bachovo Preludium a fugu e moll, jedno z jeho největších a nejvýznamnějších děl lipského období, ale hraji také jednu velice zajímavou transkripci. I když má Bach mnoho původních skladeb, tak mnozí neodolali a upravovali pro varhany skladby pro jiné nástroje. Známý je hlavně Busoni, který upravil pro klavír Bachovu Ciacconu d moll pro sólové housle. A stejný oblíbený kus upravil pro varhany dnes prakticky neznámý skladatel Wilhelm Middelschulte, který se narodil v Porýní v roce 1863, ale ještě před první válkou emigroval do Ameriky. Byl neobyčejně slavný a tato jeho úprava se hodně uváděla, přestože je dost náročná. Místo jedné houslové linky napsal složitou polyfonickou fakturu, což se málokdy vidí.
A má tato Ciaccona d moll ještě bachovského ducha, anebo jsou to spíš romantické imprese… Ne, ne, duch zůstal zachován. Kdyby ji někdo slyšel jako ukázku v rádiu, tak by v prvním okamžiku zbystřil, že tu hudbu zná, ovšem to, že zní varhany, by mu přišlo matoucí. Je to úplně stejná hudba jako ta pro sólové housle, Middelschulte ovšem přidává další hlasy, které jsou v bachovském stylu až na několik chromatických výjimek, kdy překročí barokní rámec. Skladba se liší charakterem zvuku, Bach nikdy nepíše tak složitou varhanní sazbu, zatímco on neváhá použít šestihlas. A je opravdu velmi zajímavé, jak třeba nahradil na varhanách původně houslová arpeggia. Varhany pozdního romantismu měly úplně jiné rejstříkové vybavení. Není to jiná hudba, ale jiná stylizace.
A ještě hrajete dvě české skladby 20. století. Nejen Ebena, což zase tolik nepřekvapí, ale také Kalabise… Od Ebena sice budu hrát možná jeho nejznámější dílo, Nedělní hudbu, ale jako celek ji slyšíme málo. Populární je zejména třetí část a pak finále. Ale kromě toho jsou zde dvě Fantazie a jako celek je skladba nesmírně zajímavá. Je to skoro varhanní symfonie v moderním duchu, ale ve volnější formě. Pro provedení celého cyklu je potřeba mít dost času v rámci koncertu, skoro půl hodiny, a velké varhany. A také bohaté varhany, bohaté na rejstříkové vybavení. Ale pokud by měl posluchač strach, že to je už příliš moderní, tak je dobré připomenout, že cyklus je z roku 1958. Tedy pořád ještě období doznívání doby romantické a mnoho klasických postupů. Nedělní hudba je posluchačsky nesmírně přívětivá a jako materiál je zde použit gregoriánský chorál. Je to také hudba, která je hodně výrazná a výrazová, silná hlavně jako ztvárnění vzdoru – vzdoru vůči době vzniku, konci 50. let. Tematicky a charakterem je to vzdor proti ateismu a totalitnímu režimu, který chce rozhodovat o lidech a jejich víře. Chodit do kostela bylo téměř zakázáno.
Od Kalabise hraji jeho jedinou skladbu pro varhany, což je tato Symfonická freska. Hraje se málo, protože končí poměrně rozsáhlou pianissimovou pasáží. Mnozí varhaníci a asi i publikum to považuje za nevýhodu, protože chtějí, aby se končilo nějakým velkým efektem: fortissimo, rychle, nahlas, vysoko – to je to pravé místo pro aplaus. Kalabisova skladba končí naopak meditativně a zasněně; a je velmi kvalitní i v tom, jak dovedl polyfonicky myslet.
Zatímco recitál Jaroslava Tůmy obsáhne baroko i nedávnou minulost, zůstává koncert Ensemble Inégal s Adamem Viktorou zcela v barokních intencích, i pokud jde o dobové nástroje. Nedávnou minulostí je ale nahrávka oratoria Bronzový had, kde Zelenka překvapí velmi odvážným zpracováním biblického námětu ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Podle uměleckého vedoucího Adama Viktory překvapí, že takové dílo patřilo k těm méně známým. Co pro něj ale znamenala tato nahrávka? V roce 2005 to byla vůbec naše první nahrávka Zelenkovy hudby a přelomový okamžik, protože od té doby pravidelně znovuoživujeme Zelenkovu hudbu. A stal se z toho promyšlený proces, který časem nabývá na objemu. Je zajímavé, že po každé takové nahrávce se oživí zájem o nově představené dílo, potěšující je, že všude po celém světě. Bronzový had se pak nezávisle na nás objevil v Drážďanech a leckde jinde. A tak je to i s dalšími skladbami, které jsme provedli.
Kolikáté provedení celkově to pro vás je? V našem případě to teď bude třetí provedení. Bronzového hada jsme tehdy uvedli kromě Prahy ještě v Chorvatsku v přímém televizním přenosu Varaždinských hudebních večerů… Naše provedení bude teď určitě znít jinak než na nahrávce. Interpretace je velmi proměňující proces. Bál jsem se toho, abych neustrnul v nějaké rutině. Obsazení bude také z větší části jiné, jediným stejným protagonistou bude Jaroslav Březina v roli Mojžíše.
Když jste uvažovali o tom, proč právě Bronzový had, co rozhodlo? U Zelenky není tak jednoduchá věc vybrat ve správnou chvíli tu správnou skladbu. Je ale neuvěřitelné, kolik významných děl pořád čeká na uvedení. Nejedná se vždy o lásku na první pohled, ale tady je velmi nosný i ten mimohudební program. Jde o příběh plný zvratů a zajímavých způsobů, jak je vyjádřit. To činí neuvěřitelně trefně a skvěle.
Koncertní provedení Zelenky je ale pořád méně vzácné než koncertní provedení opery. O to vzácnější je možná příležitost slyšet Beethovenova Fidelia. Dirigent Jakub Hrůša za provedením i za dílem velmi stojí. A na provokativní otázku, jestli není náhodou opera Fidelio nakonec vhodnější pro toto koncertní uvedení než na scéně, odpovídá s přehledem. Je to skutečně dílo, které velmi dobře unese koncertní uvedení. Hodí se pro tento účel rozhodně víc než některé romantické opery. Opravdu se může zdát, že některé pasáže a zejména závěr působí jako velké oratorium. Beethovenovi nešlo jenom o to, napsat operu, ale vyjádřit určitou ideu. Málokterá opera má takový humanistický náboj a takovou energii, zejména v závěru. Ale důležité také je mít ty správné zpěváky, kteří se dovedou plně ztotožnit se svými rolemi. A v neposlední řadě je to skladba, která v Praze není už dlouho na repertoáru a celkově se u nás uvádí málo. Tahle příležitost je jedinečná.
Byla toto vaše hlavní motivace zařadit Fidelia na Pražské jaro? Chtěl bych podtrhnout, že Fidelio je také velmi náročná skladba pro orchestr. A hledal jsem dílo, které by se hodilo i pro Pražskou komorní filharmonii a které si nemůže během sezony jen tak zahrát. Myslím si, že to je ideální skladba, kde se orchestr může opravdu zaskvět. Klíčoví jsou samozřejmě oba hlavní představitelé, ideální by určitě byl Jonas Kaufmann, ale i bez něj je myslím obsazení velmi dobré. Velkou radost samozřejmě mám z angažování Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky.
Premiéry soudobých skladeb jsou na Pražském jaru docela vzácností. O skladbu Víta Zouhara se ovšem zasloužila Terezínská hudební nadace, což autor vždycky zdůrazňuje. Nebýt Marka Ludwiga, ředitele Terezín Music Foundation, tak ta skladba neexistuje. Několikrát jsme zvažovali různé varianty, až jsme se dohodli na obsazení flétna, housle, viola, violoncello a cembalo, které mi navrhl. Velmi se mi líbí celý koncept, kdy nadace oslovuje skladatele a nechá je komponovat volně a bez dalších obsahových limitů. Konkrétní objednávka je pro mě vždycky velice důležitá. Píšu výlučně na zakázky. Ne že bych bez nich nemohl být – ale je to pro mě velice inspirativní jako druh komunikace s interprety, s daným kontextem a nakonec i s posluchačem. Nicméně vždy se snažím psát tak, aby ta společná energie neměla jen krátkodobý charakter. Komponuji tak, aby skladba mohla existovat v jakémkoli jiném kontextu, nepíšu jen pro jednu unikátní situaci.
Nechcete tedy dávat žádný konkrétní klíč? Zvolil jsem název Dny proto, aby byl co nejneutrálnější. A je za tím velký okruh asociací a vzpomínek: Symfonie Pavla Haase, kterou na zakázku dokončil můj otec, pak vyprávění jedné maminčiny kolegyně, která zpívala při premiéře Brundibára, a také dokument o Terezínu Hitler dal Židům město. Když jsem dostal objednávku, vybavil se mi sled právě těchto momentů – ale nechtěl jsem je znovu tematizovat. Dny mohou znamenat cokoli, ale hlavním rámcem je pozorování, opakování.
