Neeme Järvi – Smetana byl i skandinávský patriot

Patnáct let dělí dirigenta Neeme Järviho od koncertu, jímž v roce 1994 zahajoval se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Letos přijede ke stejnému úkolu znovu.

Původně měl tentokrát řídit Českou filharmonii, pořadatelé však kvůli setrvalým autorskoprávním sporům v orchestru už na podzim usoudili, že si nemohou dovolit, aby úvodní koncert nebyl natáčen a přenášen, a úkol pro jistotu svěřili rozhlasovým symfonikům. Už řadu let není neobvyklé, že koncert s Mou vlastí, erbovní skladbou festivalu, původně rezervovaný výhradně České filharmonii a českým dirigentům, je přidělován i jiným tělesům, včetně zahraničních, a hostujícím cizincům. Pro Estonce Järviho, už třetí desetiletí působícího na Západě, hovoří nejen jeho umění a jeho renomé, ale také zásluhy o naši hudbu. Během své kariéry dirigoval už množství českých děl a v jeho diskografii mimo jiné figuruje i výjimečný nahrávací počin v podobě všech Fibichových symfonií.

Považujete uvedení Mé vlasti při prvním večeru pražského festivalu za výjimečný úkol? Smetanovu Mou vlast miluji. Je to jedno z největších děl, která dávají národu sílu existovat. Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – vždy patřilo k mým preferencím dirigovat hudbu právě těchto skladatelů. A tak jsem moc rád, že mohu znovu. Smetana je pojem a je pěkné, že vy Češi každý rok oslavujete začátek festivalu právě touto skladbou, tak vlasteneckým dílem. Já jsem také reprezentantem malého národa, podobně hrdého. A také my máme takový kus – oratorium Jonášova mise od Rudolfa Tobiase. Nedávno jsem navrhl, abychom právě touto skladbou zahajovali festival nebo sezonu. Nebo si vezměte Sibeliovu Finlandii, to je něco dalšího podobného. Takže jsem nesmírně rád, že mohu zahájit Pražské jaro. A zdaleka ne pouze proto, že mám osobně rád českou hudbu. Česká hudební kultura patří mezi ty největší.

Dá se předpokládat, že jste od minulého vystoupení na Pražském jaru dirigoval Mou vlast někde ve světě? Částečně. Vltava je velice populární skladba, její melodii každý pozná. Ta se pochopitelně hraje nejčastěji, takže Vltavu jsem řídil mnohokrát. Další symfonické básně se objevují v programech mnohem méně často.

Celek šesti básní není tak často hrán. Není. Ale i kdyby managementy orchestrů uvedení celého cyklu plánovaly, existují zároveň obecně obavy z toho, hrát celý večer jednoho skladatele. A – jak víte – dnes se velmi přemýšlí nad návštěvností, nad prodejem lístků, tedy nad tím, jak upoutat pozornost publika, jak vyjít posluchačům vstříc.

Jaká je vaše zkušenost s celým cyklem? Například v Detroitu a v San Francisku jsem Mou vlast uvedl kompletně. A nic špatného se nestalo. Lidé, kteří tam, pravda, mají abonmá, koncertní síně zcela naplnili.

Tak to je příjemné slyšet. A čemu se věnujete letos na jaře? Na internetu lze číst cosi o vašem „koncertním sbohem“ v New Jersey – co to znamená? Mým hlavním orchestrem byl po patnáct let Detroitský orchestr, jeden z nejlepších v Americe. Teď jsem pracoval tři roky s orchestrem v New Jersey, je to ostatně velice blízko New Yorku, kde žiji. Orchestr v New Jersey, to je skvělá instituce. Působí sice jakoby na trochu zvláštním místě, doslova mezi New Yorkem a Filadelfií, ale mám těleso moc rád. Teď jde o můj třetí a poslední rok s nimi. A já se těším na pokračování své kariéry kdekoli jinde na světě.

Vracíte se mimochodem někdy do Göteborgu, kde jste tak významně pracoval? Ptám se i proto, že tam několik let také žil a tvořil Bedřich Smetana. Ano. O tom vím moc dobře. Kdykoli se tam vracím, míjím dům, kde napsal své symfonické básně. Existuje řada dopisů, které mu do Göteborgu psal Franz Liszt. Odvažuji se říci, že Smetana byl nejen český, ale také trochu skandinávský patriot. Několik symfonických básní věnoval tamním příběhům. A to je něco, co pro mě rovněž činí Smetanu blízkým.

Nahrávky, které jste pořídil v Göteborgu, jsou pro vás určitě důležité. A není jich málo. Rozhodně ano. Tamní orchestr má velké tradice, které založil Wilhelm Stenhammar – mimochodem jeden z mých nejmilejších skladatelů. Byl blízkým přítelem Carla Nielsena a Jeana Sibelia. Hovořím o době, kdy působil jako šéfdirigent göteborského orchestru. Pochopitelně, že to prožívám osobněji – vždyť jsem v Göteborgu pracoval vlastně pětadvacet let. Natočili jsme spolu řadu desek, mnoho se skandinávskou hudbou, která je ještě stále na některých místech nedoceňována. Je skvělé, když máte šanci seznamovat svět se skandinávskou hudbou. Dirigoval jsem švédskou, norskou i dánskou hudbu. A také jsme společně uváděli estonskou hudbu, konkrétně více skladeb od Eduarda Tubina. Byl to jeden z našich největších skladatelů. Žil ve Švédsku, ve Stockholmu, a právě tam napsal větší část svého symfonického díla.

Neeme Järvi - Smetana byl i skandinávský patriot, foto Tiit Veermae

Cítíte vy sám příslušnost ke Skandinávii? A nebo je rozdíl být Estonec a být Skandinávec? Každé je něco jiného. Podobně je tomu s Finy. Finsko je Finsko. Lidé si často myslí, že Sibelius je Skandinávie. Ale není tomu tak. Skandinávii tvoří tři země – bývaly jedním královstvím: Švédsko, Norsko, Dánsko. Ona tomu dokonce odpovídá existence leteckých společností: na jedné straně SAS, na druhé straně Finair. Také my máme své aerolinie – Estonsko má úplně jinou historii, stejně jako mají rozdílnou minulost Finové. Jak víte, mnohem větší podobnost je mezi Estonskem, Lotyšskem a Litvou. Po staletí jsme patřili do německé sféry, pak přišly švédské časy, potom ruský car, po něm sovětská okupace. Vy Češi mimochodem moc dobře víte, co je to sovětská okupace. Až pak, později, se vrátila svoboda.

Jak silný byl a je mimochodem ruský kulturní vliv? Během naší dlouhé historie se na poli umění udála řada zajímavých věcí. Estonsko mělo řadu dobrých skladatelů i umělců v dalších oborech. Blízko jsme měli pochopitelně do Petrohradu, kde byly dobré školy. I já jsem studoval na tehdy leningradské konzervatoři. Nešlo o to, že bychom patřili k Rusům, ale prostě tamní školství bylo dobré. Estonští skladatelé procházeli vlivem Rimského-Korsakova a petrohradské konzervatoře. V tomto směru jsme ovlivněni ruskou kulturou. Ale naopak v architektuře a dalších věcech nás ovlivnily spíše germánské tradice.

Emigroval jste počátkem osmdesátých let. Jaké to bylo být součástí Sovětského svazu? Jsme malý národ a teď jsme konečně svobodni. Pamatuji si samozřejmě, jak jsem jezdil, ještě v sovětské době, do Československa. Tehdy jste měli povinně velkou vzájemnou kulturní výměnu a jednou Sovětský svaz poslal na výstavu k vám Estonce. Reprezentovali jsme u vás, jenom my sami, sovětskou kulturu. My i vy jsme nenáviděli komunistické politiky. A já si moc dobře pamatuji, jak jsem dirigoval v Praze Prokofjevovu Ódu na konec války, partituru s osmi harfami a čtyřmi klavíry. Na okupaci a na okupanty, na politiku, jsme měli, myslím, podobné názory.

Ano, to nebyly dobré časy. Moje generace na ně nemůže zapomenout… S Čechy jsme se přátelili. Ruština byla v tomto přece jen výhodou. V Estonsku jsme všichni mluvili rusky a angličtina nebyla ani u vás tak obecně užívaná jako teď. Ale pamatuji si, že Češi nebyli na druhou stranu moc rádi, když slyšeli ruštinu. Orchestr, když jsem začal rusky, demonstrativně dělal, jako že nerozumí. A přitom vím, že rozuměli všemu.

Máte dva syny, oba – Paavo i Kristjan – jsou dirigenty. Objevují se také v Estonsku? A stává se to častější než ve vašem případě? Dirigují po celém světě, ale Estonsko je pro ně srdeční záležitostí. Dirigují ovšem hned tam, hned zas jinde, mají toho opravdu hodně. Starší syn pracuje s orchestrem v Cincinnati, s frankfurtským rozhlasovým orchestrem, Estonským národním orchestrem a s Německou komorní filharmonií. A bude šéfem Orchestru de Paris. Kristjan má Tonkünstlerorchester ve Vídni, Absolute Ensemble v New Yorku, pracuje s Londýnskými symfoniky, Basilejským komorním orchestrem, s Velšským orchestrem BBC, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a s dalšími.

Ovlivňujete syny? Nebo jsou zcela nezávislí? Ještě stále se cítím jako otec, i když všichni tři dirigujeme. Takže asi ano, trochu je ovlivňuji.

Míváte příležitost či právo jim radit? Vždycky hovoříme o hudbě. Hudbou všichni tři žijeme od večera do rána. Nejčastěji spolu ovšem mluvíme po telefonu. Ale když se vidíme, mluvíme často také o hudbě. I rady jsou přijímány, pokud jsou dobré.

Nacházíte vlastně vůbec někdy možnost být na koncertě, který diriguje některý ze synů? Není to tak snadné. Teď jsem v Paříži, zatímco Kristjan je v Americe. Naštěstí druhý den po tomto našem rozhovoru letím do New Yorku a měl bych být na jeho koncertě s orchestrem v New Jersey, má s nimi francouzský program. Něco podobného se ale stává velmi vzácně.

Ve své diskografii máte mimo jiné symfonie Zdeňka Fibicha. Naskytne se vůbec někdy šance uvést je koncertně? Miluji je. Když ovšem hovořím s někým ze své generace a zmíním Fibicha, nejspíš se zeptá, kdo to je. Odpovídám, že český Schumann! Je to vynikající hudba a já byl nadšený, jak krásně zní.

Natáčel jste víc českých věcí. Janáčka, Martinů… A v Detroitu celou Mou vlast. Fibichovy symfonie cítím jako součást světové kultury. Česká hudba a české orchestry byly vždy mé oblíbené. Mimochodem, mou vůbec první českou deskou byla nahrávka Supraphonu – Mahlerova Čtvrtá symfonie s Českou filharmonií a Karlem Šejnou, koupil jsem ji v Estonsku. Obal byl vyroben pro sovětský trh s azbukou! Nikdy předtím jsem Mahlerovu hudbu neslyšel! To bylo něco! Od té doby jsem si kupoval všechny české nahrávky.

Mnozí hovoří o zvuku českých orchestrů – jak jste desky vnímal vy? České orchestry a jejich zvuk, to byla vždy kvalita. Dodnes si ho považuji jako něčeho světově jedinečného. Je mi líto, že na tom čeští hudebníci v těchto časech, jak jsem slyšel, nejsou dobře. Ale ono je to všude – umění je podceňováno, nemá podporu nových generací, nových vlád. Nechápu proč, vždyť je to tak důležitá část života! Jak je možné, že Česká filharmonie nemá dobré platy, dobré dirigenty? To je ostuda. V jiných zemích – dobře. Ale v Čechách? Česká kultura je přece tak vyspělá! Vaši politici by se měli o ni starat jako o něco zcela jedinečného, ne ji považovat za cosi nedůležitého.

Neeme Järvi - Smetana byl i skandinávský patriot, foto Tiit Veermae

A sbíráte ještě stále desky? Máte čas je poslouchat? Desky pořád kupuji. Ale mám pocit, že se s těmi všemi i-pody a dalšími technologiemi schyluje ke konci všech těch vynikajících CD. Dneska je v západním světě už pomalu těžké najít dobrý obchod s deskami. Když bývám u orchestru v Haagu, tam je jeden obchod, takové vetešnictví, a prodávají i velmi levné desky. Když kápnu na Supraphon, jsem rád. Prodávají je i za jedno euro.

Počítáte své vlastní nahrávky? Mám jich na čtyři stovky. A ještě stále mě zajímá i to, co dělají další dirigenti a interpreti, co je nového v hudbě. To je můj celý život.

Co je nejdůležitější pro dirigenta? Jako pro každého hudebníka technika. Dirigování není ukazování taktu. Dobrý dirigent musí mít dobrou dirigentskou školu a techniku. Aby mohl rukama a taktovkou sdělit ty nejmenší podrobnosti – a to beze slov. Je to pochopitelně ošidné. Učím teď v Estonsku naše mladé dirigenty. Co vidím, je velmi limitovaná schopnost. Nevědí, co je technika. Ale je to s ní podobné, jako když hrajete na klavír nebo na violu. Bez techniky nemůžete dobře hrát. Ani dobře dirigovat.

Zažil jste éru Jevgenije Mravinského. Jak na něj vzpomínáte? Jako i další z jeho generace vycházel z německé školy: V mladém Sovětském svazu ve dvacátých a třicátých letech, kdy byl studentem, dirigovali Bruno Walter, Otto Klemperer a další. Ať to byl Petrohrad, nebo Leningrad, veškerá dobrá hudba šla odtamtud. Studoval jsem tam i já – mezi roky 1952 a 1960. Znal jsem Mravinského velmi dobře. Jeho technika mi byla blízká.

Kdo vás ještě ovlivnil? Byla doba Chruščova a přijížděly orchestry z New Yorku, Filadelfie, Clevelandu, Mnichova, Bostonu. Jako student jsem měl velké štěstí, podobně jako Mravinskij viděl ještě Waltera, viděl jsem já třeba Stokowského. To jsou důležité zkušenosti. Vedle Mravinského byl druhým dirigentem Leningradské filharmonie Kurt Sanderling. A působil tehdy také Arvid Jansons, otec Marisse Jansonse. Byla to velká doba a mnohému jsem se naučil.

Na DVD existuje záznam koncertu pořádaného před dvěma roky k vašim sedmdesátinám. Zní na něm hudba Villema Kappa, Veljo Tormise, Jeana Sibelia, Heino Ellera, Carla Nielsena a Franze Liszta. Jaké to bylo, slavit takové jubileum? Skvělé. Byla tam celá rodina, oba synové, také dcera Maarika, která je flétnistkou. Než jsem odešel na Západ, byl jsem před rokem 1980 šéfem estonských orchestrů a opery, takže jsem při oslavě znovu potkal i tento státní orchestr. Byla tam prostě spousta skvělých přátel a dalších lidí, s nimiž jsem studoval, které znám od doby, když jsem byl ještě mladý.

V Praze si pamatujeme Neeme Järviho velmi dobře. Vnesl do tradice uvádění Mé vlasti svou muzikantskou živelnost, profesionální perfekci, přímočarost a nekompromisnost. Jeho impozantní postava s velitelskými gesty je ztělesněním jasného přesvědčení nerušeného přehnanými intelektuálními pochybnostmi. Později přijel ještě dirigovat Berliozovu Fantastickou.

Narodil se v Tallinu 7. června 1937. V Leningradu studoval u Nikolaje Rabinoviče a Jevgenije Mravinského. Roku 1968 řídil premiéru Creda od Arvo Pärta. Roku 1971, kdy už působil u Estonského rozhlasového orchestru a v Estonské národní opeře, vyhrál první cenu v dirigentské soutěži na Akademii sv. Cecílie v Římě. V roce 1980 emigroval ze Sovětského svazu do USA. O sedm let později získal americké občanství. Od roku 1982 byl šéfem Göteborského symfonického orchestru na jihu Švédska, v letech 1990 – 2005 šéfoval Detroitskému symfonickému orchestru a v posledních třech letech orchestru v New Jersey. Vedle toho je od roku 2005 také šéfdirigentem Residentie Orchestra – Filharmonie v Haagu. Pohostinská vystoupení zavedla Järviho k řadě těles v Evropě, Americe i Asii, počínaje Berlínskými filharmoniky a Chicagským symfonickým orchestrem a konče Japonskou filharmonií v Tokiu. Pořídil za svou dráhu na 400 nahrávek, z toho téměř desetinu s orchestrem z Detroitu pro britskou firmu Chandos. Bohatě je však zastoupen i v katalozích firem Deutsche Grammophon či BIS. Neeme Järvi a jeho žena Liilia mají tři děti – dirigenty Paava a Kristjana a flétnistku Maariku – a šest vnoučat.

Sdílet článek: