Nechci být superstar

Kdo nebo co rozhodlo o tom, že budete hrát na klarinet? Na klavír jsem hrála už od pěti let, ale nikdy jsem moc necvičila. Pak jsem v sedmi letech začala hrát na zobcovou flétnu, ale ve hře na klavír jsem pokračovala dál. Moje matka hraje na violu v Izraelské filharmonii a u nás doma se často hrála komorní hudba. Mě rozčilovalo, že se díky „zobcovce“ nemůžu jejich muzicírování zúčastnit. A pak jsem jednou ve škole slyšela klarinet. A tak jsem ve dvanácti letech začala hrát na klarinet. Jeden člen Izraelské filharmonie mi koupil vynikající nástroj, díky kterému jsem už za půl roku hrála pořádný repertoár. Myslím si, že každý by si měl svůj nástroj vybrat.

V roce 1990 jste zvítězila v soutěži ARD v Německu. Co jste tehdy hrála a jaké to bylo? Já sama nesnáším soutěže, je to stres. Jsou dva druhy hudebníků – vítězové soutěží a samotní muzikanti. V soutěži se nikdo o hudbu nezajímá. Během týdne jsem přehrála 15 skladeb. Takže po technické stránce mi soutěž určitě pomohla. Vše přenášela televize a já byla druhá, přičemž první cena nebyla udělena. Měla jsem asi štěstí, že jsem v pravou dobu a na správném místě hrála ty pravé noty. Tehdy jsem měla agenta v New Yorku a soutěž ARD mi asi trochu pootevřela dveře do Evropy. Už před tím jsem ale hrála s Berlínskými filharmoniky. Svou rozvíjející se kariéru [po studiích na Juilliard School of Music u Charlese Neidicha pozn. red. ] jsem zanechala v USA a přestěhovala se kvůli manželovi [dirigent Gregor Bühl, pozn. red. ] do Německa. Tady se moje kariéra začala odvíjet jiným směrem. Mám děti, manžela, rodinu, jsem šťastná a to je pro mě důležitější než kariéra. Věřím, že vše v životě chce čas. Jsem tomu ráda. Ten čas jsem potřebovala. Nechci být něčí loutkou, nechci být superstar. Chci mít svůj čas, chci se pomalu a stále zlepšovat.

Byla jste považována za zázračné dítě (v šestnácti letech jste jako sólistka vystoupila se Zubinem Mehtou a Izraelskou filharmonií)? Neizolovalo vás cvičení a svět klasické hudby od vašich vrstevníků? Já bych byla izolovaná asi všude. Jsem koncentrovaný člověk. Měla jsem normální dětství jako každý. Ale nestarala jsem se tolik o své okolí. Spíše jsem se soustředila na práci. Více než okolí mě, izolovala jsem já sama sebe od okolí. Ostatní se na mě možná dívali jako na hvězdu, ale já tak sama sebe nevnímala. Nejsem klavíristka nebo houslistka, kteří jsou pod větším tlakem konkurence. Vyvinula jsem se svou vlastní cestou bez proporcí.

Nejprve jste studovala v Izraeli u Eli Ebana a Chaima Tauba. Co vám dali tito pedagogové a jaká je obecně úroveň profesionálního hudebního školství v Izraeli? Tehdy mi bylo patnáct. Eli Eban byl velmi přísný pedagog. Zaměřoval se hlavně na techniku. Často jsem po jeho hodinách plakala. Chaim Taub je houslista, takže vůči klarinetu neznal limit. Vždycky mi řekl, jak by skladba měla znít a já jsem si to nějak technicky musela vyřešit sama. Všechnu svou dnešní muzikalitu jsem se naučila u něj. Takže se vlastně s Eli Ebanem ve stejnou dobu doplňovali. Každému bych doporučila tuto metodu. Není to schizofrenie. Jsem za to vděčná. Pokud dnes občas učím (spíše konzultace, nebo se účastním různých mistrovských kurzů), beru všechna svá hudební pravidla od Chaima a techniku od Eliho. Ale na učení samotné moc času nemám. Mám dvě děti, hodně cestuji, taky musím cvičit. Co se týká úrovně izraelského školství, tak nevím. Já sama jsem nikdy v Izraeli na univerzitě nestudovala, ale ze zkušenosti vím, že více záleží na konkrétním pedagogovi než na škole. Je lepší si pedagoga vybrat a studovat jinde. Proto hudebníci cestují po celém světě za svými pedagogy, ne za určitou školou.

Nechci být superstar

Podporuje izraelská vláda kulturu a jakou? Vláda v Izraeli podporuje orchestry, operní domy, koncerty, výstavy. Myslím si, že tato podpora je dobrá. V Izraeli je mnoho orchestrů a většina z nich je podporována vládou.

Věnujete se i tradiční hebrejské hudbě, popřípadě hrajete nějaké izraelské skladatele? Folklór nebo tradiční hudbu nehraji vůbec. Co se týče soudobých izraelských skladatelů, ty se snažím hrát a být s nimi v kontaktu.

A co takhle soudobá hudba? Tu hraji pravidelně. Je to fajn. Pro mě je soudobá hudba jako hora, kterou musím zdolat. Naučím se nové techniky, zvukové možnosti atd. Ráda zkouším nové věci. Kontakt skladatele s hráčem může být oboustranně inspirující. Moje parketa je spíše tradiční repertoár.

Jak cvičíte a jak se udržujete ve hráčské kondici? Já sama cvičím každý den. I na dovolené aspoň dvacet minut. Jednou za rok si ale dávám čtrnáctidenní pohov. Hra na nástroj je svým způsobem jako sport a vyžaduje pravidelný denní režim. Cvičím dvakrát denně – ráno a odpoledne, maximálně hodinu. Pak už ztrácím koncentraci. Během této jedné hodiny zvládnu nacvičit až sedm skladeb. Samozřejmě záleží na tom, jak jsem odpočatá a nakolik je hlava schopna vnímat. Někdy mi úplně nová skladba zabere celou hodinu. Taky se snažím udržovat si skladby v prstech, tím že si je občas přehraji, protože je to jednodušší, než je po čase cvičit znovu.

Co je pro dobrého klarinetistu to hlavní? Nástroj, talent, dechová technika? Všechno dohromady. Někdy máte dobrého muzikanta, který nemá dobrou techniku. Pak je zase někdo vynikající technicky, ale je špatný hudebník. Takže to chce obojí. Všechno souvisí se vším. Technika je tu proto, aby sloužila hudbě, ne naopak.

S jakým orchestrem nebo dirigentem se vám nejlépe hrálo? V únoru 2002 jsem s London Symphony Orchestra natočila CD American Classics. Nejde o žádný crossover. Spíše jsou to jazzové elementy v klasických amerických skladbách. Při natáčení s orchestrem a spolu s manželem, který dirigoval, jsem doslova létala. Trvalo nám dva roky, než jsme celý projekt dali dohromady. Při natáčení jsem se snažila vcítit do jazzu. Benny Goodman hrál klasiku lépe než mnozí klasičtí hudebníci. Já jsem na tom byla naopak. Tvrdě jsem na tom pracovala, byla to určitá část mě, uvnitř mě, která chtěla ven. Doufám, že to pro mě není poslední podobná zkušenost. Ale o druhém podobném CD zatím neuvažujeme. Všechno chce čas a taky dvakrát totéž nemusí být totéž.

Máte raději komorní nebo orchestrální repertoár? Potřebuji obojí. Kdybych hrála jenom koncerty, asi bych brzy uschla. Spolupráce s kolegy při studování komorní hudby je důležitá a inspirující. Hrát sólový koncert je svým způsobem jednoduché. Já mám svou představu a každý mě následuje. Sólo koncert je monolog. Ale komorní hudba nevzniká na místě, ale přímo na koncertě, takže se stane, že něco někdy nevyjde, a pak jsem naštvaná.

Nahrála jste Webera, Mozarta, Krommera. Řídíte se při hraní staré hudby teoretickými poučkami tak zvané „historicky poučené provozovací praxe“? Snažím se respektovat styl. Ale nejsem muzikologický typ. Sleduji nové informace, články o změnách v interpretaci, ale nejsem ortodoxní. Nehraji ani na basetový klarinet, nejsem to prostě já. Někdo sice proti tomu může být, ale já to prostě takto dělat nemůžu. Kdo mluvil s Mozartem, že ví, jak se má správně hrát? Já se snažím ve všech skladbách být sama sebou, ne určitým stylem. Ale styl respektuji. Každý interpret má svůj osobitý styl. Proto existuje tolik různých interpretací, proto posluchači chodí na různé interprety. Není to otázka trylku shora. Je třeba hudbu adoptovat, dostat do sebe, ale vlastně je to případ od případu…

Co vás čeká v nejbližší době? Na nadcházejícím salcburském festivalu budu hrát Mozarta s mozartovským orchestrem. Pak budu také bez dirigenta hrát Krommerův koncert a na to se moc těším. Mám z toho sice trochu strach, ale určitě to bude skvělé. V květnu budu na Pražském jaru společně s Ludmilou Peterkovou hrát Krommerův Dvojkoncert. V Hannoveru pořádá rozhlasový symfonický orchestr Izraelské kulturní dny, na kterých budu hrát Koncert pro klarinet svého vrstevníka Liora Navoka. Myslím si, že by si naše hudebnická generace měla pomáhat. Je to bezva hrát se skvělými dirigenty a orchestry, ale je třeba být v kontaktu se svou generací. Je tolik talentovaných skladatelů a je potřeba najít si toho svého. Jeden od druhého se tak vzájemně učíme. A tak také daná skladba vyroste.

Sdílet článek: