úterý, 25. únor 2003

Nebeská brána Jiřího Stárka

Napsal(a) 

Nebeská brána Jiřího Stárka Nebeská brána Jiřího Stárka

Ke galerii jmen českých dirigentů, kteří dosáhli velké proslulosti doma i v zahraničí, patří po dlouhá léta i jméno prof. JIŘÍHO STÁRKA , který dosáhl světové proslulosti poté, co odešel z rodného Československa do zahraničí, aby propagoval českou hudbu v nejvýznamnějších kulturních metropolích světa, samozřejmě nejednou ve spolupráci s významnými symfonickými orchestry. Tento renomovaný a v zahraničí velmi ceněný český dirigent není však u nás ani vzdor svému dlouholetému působení v cizině osobností neznámou. V rozmezí let 1953 - 1968 byl totiž velmi úspěšným dirigentem Československého rozhlasu a od roku 1963 působil navíc jako umělecký vedoucí komorního souboru Collegium Musicum Pragense, s nímž uskutečnil řadu rozhlasových i gramofonových nahrávek. Již tehdy se mu dostalo uznání i v podobě Ceny Československého rozhlasu či OIRT, a to za nastudování a provedení Šostakovičovy opery Nos a Dallapiccolova Vězně , stejně jako za nahrávku Symfonie K. A. Hartmana. Ale i jeho mnohé rozhlasové nahrávky z oblasti české operní a symfonické klasiky jsou mimořádné a mnohé z nich patří již po léta ke zlatému fondu rozhlasového archivu. V roce 1968 opustil Jiří Stárek Československo a mezinárodní kariéra jej zavedla do řady zemí včetně USA, Austrálie, Nového Zélandu a Dálného východu. V letech 1976 - 1980 byl ředitelem a uměleckým vedoucím orchestrálního tělesa Sinfonietta-RIAS v Berlíně, v letech 1980 - 1984 šéfdirigentem Norského symfonického orchestru v Trondheimu, od roku 1988 hlavním dirigentem ABC West Australian Symphony Orchestra. V roce 1989 začal působit jako generální ředitel Falcké opery v Kaiserslauternu. Našel si čas i na učení. Od roku 1973 byl profesorem dirigování na Vysoké hudební škole ve Frankfurtu nad Mohanem, kde od roku 1980 zastával po jedenáct let také funkci děkana fakulty. Současně spolupracoval s řadou významných zahraničních symfonických orchestrů. Častá byla jeho vystoupení na mezinárodních hudebních festivalech (například Salcburk, Berlín, Praha). Na Pražském jaru 1993 zaujal znamenitým koncertem ke stoletému výročí Dvořákovy Novosvětské symfonie , když provedl toto dílo se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

Jiří Stárek byl hned po válce jedním z prvních posluchačů pražské AMU, kde studoval u takových osobností, jako byli Pavel Dědeček, Hubert Doležil, Karel Ančerl, Alois Klíma, Robert Brock a především největší z nich - Václav Talich. Jiří Stárek obdivoval jeho práci s orchestrem a o jeho lekcích nad partiturami Dvořáka či Suka hovoří dodnes s okouzlením i úctou. Nikdy také nezapomněl na Talichovu zásadu, že "když má orchestr hořet, musí jej dirigent zapalovat." Jako mladý dirigent byl pak povolán k řízení obou rozhlasových symfonických orchestrů, kde už v roce 1964 postoupil na post šéfdirigenta. Po odchodu do zahraničí však na českou hudbu nezapomínal a je pyšný na to, že i v emigraci jí směl prokázat nejednu platnou službu. Rozsáhlý Stárkův operní repertoár, čítající více než 40 titulů standardního repertoáru. Četná nastudování a provedení českých i světových oper byla a jsou v zahraničí hodnocena velmi kladně, přičemž je kritickými hlasy nejednou zdůrazňováno, že dirigentské výkony Jiřího Stárka, vysoce muzikální a po všech stránkách hluboce promyšlené, neopomenou ani jedinou pasáž, jediný motiv, který by nepřivedly k jejich přesvědčivé plasticitě a dramatické účinnosti. Navíc tento dirigent nejednou osvědčil a prokázal vytříbený smysl pro hudební styl řízených děl, pevnou stavebnou strukturu, i smysl pro působivé zdůraznění a využívání barevného specifika nástrojových skupin. Připomenuté přednosti i důkazy Stárkova umění jsou důkazem nejen velké dirigentské erudice, ale i velkých zkušeností, jež opravňovaly k nadějím, když tohoto dirigenta povolala ve své době ředitelka Státní opery Praha Eva Randová do funkce šéfdirigenta. A skutečně, v osobě Jiřího Stárka přišla do Státní opery osobnost, která vedla orchestr i umělecký soubor nesporně k vyšším tvůrčím metám a která vahou svého umění i příkladu měla vliv na konsolidaci skupinových těles. Mezi Stárkovými nahrávkami zaujímají čelné místo opět vrcholná díla české klasiky, jak dokazuje kompletní záznam koncertu s Českou filharmonií (k jejímu 100. výročí) s nahrávkou Smetanovy Mé vlasti , kterou natočil a vysílal Bavorský rozhlas v Mnichově (prosinec 1991) a v nedávné době i nová nahrávka obou cyklů Dvořákových Slovanských tanců , kterou nahrál na CD se Symfonickým orchestrem německého Jihozápadního rozhlasu v Kaiserslauternu (Hänssler). Při příležitosti dirigentova pražského pobytu jsem požádal Jiřího Stárka o interview, aby se mohli i čtenáři HARMONIE seznámit s jeho názory.

Nebeská brána Jiřího Stárka Nebeská brána Jiřího Stárka

První otázka se přirozeně týkala prof. Václava Talicha a jeho práce se žáky. Na studium u Václava Talicha mám ty nejkrásnější vzpomínky. Musíte ovšem vědět, že vyučoval na mistrovské škole a přirozeně techniku dirigování učit nechtěl: "Sám nevím, jak to dělám", říkával vždy, ale hodiny které jsme strávili nad partiturami takového Sukova Asraela , Zrání , Pohádky léta , nebo některých z Dvořákových symfonií, zůstanou pro mne nezapomenutelné. Vzpomínám si, jak mi jednou řekl: "Až ti orchestr zahraje vše tak, jak to má být, intonačně, rytmicky i dynamicky, pamatuj si, že to je pouhý začátek. Teprve pak, až se otevře ona ťnebeská bránaŤ a ty do toho vložíš celou svou bytost, představu i umění, můžeš začít dělat muziku." Jeho hodiny nelze nazvat jinak než jako skvostné chvíle, plné tvořivé umělecké práce. Talich byl nejen mimořádný hudebník a Bohem požehnaný dirigent, ale byl i velký člověk a každé setkání s ním, ať to byla hodina, konzultace, setkání či náhodný rozhovor, byly a jsou nezapomenutelné.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dlouholeté působení v Českém rozhlase? Krásné a nesmírně bohaté. Pro mne to byla velká škola, neboť jsem se tu setkal s řadou velkých dirigentských osobností, ať to byli vedle Václava Talicha třeba dr. Václav Smetáček, Jaroslav Vogel, Zdeněk Chalabala, Karel Ančerl, Alois Klíma, František Jílek nebo Jaroslav Krombholc, ale byla tu i inspirativní setkání se světovými sólisty, mezi jiným i s prvotřídními pěvci domácími i zahraničními, a v neposlední řadě i setkání s jinými vynikajícími orchestry. Prošlo mi tu rukama obrovské množství skladeb nejrůznějších stylů - ať už při natáčení ve studiu, či na koncertech, nebo na zájezdech. Na ta dřívější léta vzpomínám velmi rád. Stejně jako na velmi dojemné shledání s rozhlasovým orchestrem po 22 letech, kdy jsem se opět mohl vrátit domů na české koncertní pódium. A rozuměli jsem si stejně tak dobře jako před lety.

Kterého z autorů a které z děl preferujete? Jako český dirigent miluji především Smetanu, Dvořáka, Fibicha, Nováka, Janáčka, Foerstera, Suka a Martinů - a opravdu nevím, kterého více. Miluji ovšem také impresionisty, romantiky a samozřejmě také klasiky, Mozarta, Haydna a Beethovena. Ale zásadně platí, že miluji vždy nejvíce tu skladbu, kterou právě studuji a provádím.

Nebeská brána Jiřího Stárka Nebeská brána Jiřího Stárka
Která česká díla se vám podařilo v cizině provést? Byl by to velmi dlouhý seznam. Již v roce 1968 zazněla pod mým vedením v BBC London a BBC Scotland, Glasgow, díla Sukova, Novákova, Janáčkova, Fibichova, Foersterova a Ostrčilova a samozřejmě také díla současných českých skladatelů, například Otmara Máchy, Miloslava Kabeláče, Vladimíra Sommera, Jindřicha Felda, Jana Klusáka - abych jmenoval aspoň některé. S BBC Scotland Symphony Orchestra jsem provedl mimo jiné i anglickou premiéru Sonáty da camera pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů, stejně jako jeho symfonie i Fresky Pierra della Francesca . S dojetím vzpomínám i na své nastudování a provedení Smetanovy Prodané nevěsty a Dvořákovy Rusalky v době mého působení na místě generálního hudebního ředitele Falckého divadla v Německu, stejně jako na provedení Janáčkova Tarase Bulby a Dvořákova Vodníka na slavnostním koncertě k výročí 200. let Austrálie se Sydneyským symfonickým orchestrem v koncetním sále Sydney Opera House a s Melbournským symfonickým orchestrem. Vzpomínám, jak jsem provedl ve Švýcarsku s Angelikou May Koncert pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů, dále na provedení Janáčkova Tarase Bulby ve Vídni se slavným Tonkünstlerorchestrem. Ale nechci zapomenout ani na provedení Dvořákových symfonií a symfonických básní, které jsem řídil v Berlíně s Bamberskými symfoniky, i s Rozhlasovým orchestrem ve Stuttgartu, s nímž jsem po léta velmi úzce spolupracoval. Moje provedení mnou velmi milované Smetanovy Mé vlasti na četných místech v zahraničí a s významnými orchestry jsou známa, ale i koncerty, které jsem řídil v San Franciscu, v Manile či na Novém Zélandu nebo v Paříži, všechny měly ve svém programu českou hudbu. Není to nadsázka, ale v době, kdy jsem se domů nemohl vrátit, cítil jsem se vždy při provádění českých děl, ať to bylo kdekoliv ve světě, domovu nejblíže.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dobu, kdy jste byl šéfdirigetem Státní opery Praha? Na tato léta vzpomínám nesmírně rád. Ředitelka opery, paní Eva Randová, byla totiž nejen vynikající znalkyní opery, ale operní dům vedla i tak, jak jedině má a musí být veden. Proto také úroveň souboru a interpretace v jejím období doznala prudkého vzestupu a řada provedení inscenací, často velmi zajímavých, působivých a divácky přitažlivých (například Ponchielliho La Gioconda , Musorgského Boris Godunov , Pucciniho Turandot, Janáčkova Káťa Kabanová i Její pastorkyňa , Rossiniho Turek v Itálii ), dosahovala v řadě případů světové úrovně a byla obdivována i řadou zahraničních ředitelů a intendantů velkých operních domů.

Kteří z našich slavných pěvců vám nejvíce imponovali? I po letech stále vzpomínám na nádherné hlasy, velké umění i nezapomenutelné výkony, jimiž nás obdarovávaly Marie Podvalová, Drahomíra Tikalová, Maria Tauberová, Milada Šubrtová, Ivana Mixová nebo Helena Tattermuschová, stejně jako na hlasy a výkony Bena Blachuta, Viléma Zítka, Václava Bednáře, Eduarda Hakena, Karla Kalaše ad. Vždy jim budu vděčen za těžko změřitelné množství krásy, kterou našim posluchačům rozdávali a jejíž síla a velikost vystupuje v současné době, kdy pěvecké umění doznalo bohužel značného úpadku, ještě daleko výrazněji a přesvědčivěji.

Spatřujete nějaké naděje mezi našimi mladými pěvci? Krize pěveckého umění je bohužel celosvětová, její projevy nevidíme jen u nás. Je zřejmé, že krize pěveckého umění má bohužel své počátky často už v pěveckém školství. Odvolal bych se tu proto na hluboce platná slova Plácida Dominga, který v jednom interview řekl: "Na uměleckých školách studuje mnoho lidí bez talentu. Nemůžete se stát zpěvákem, když nemáte průkazný materiál, hudebnost, píli, inteligenci. Věc je tak vážná, že by si to učitelé zpěvu měli uvědomit, být tvrdí a říci pravdu, protože je důležité soustředit se na skutečné a opravdové talenty. Je dnes tolik zpěváků, ale je hrozné, co je někdy slyšet." Ale přesto jsem šťasten, že i u nás jsem poznal a slyšel některé skutečně talentované pěvce. Budu jmenovat alespoň několik: Eva Dřízgová, Erika Šporerová, Aleš Briscein, Jana Havranová, Simona Šaturová.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.