Návrat Vivaldiho pražské opery

Po téměř třech stoletích Praha přivítá vzácného hosta – barokního kavalíra jménem Argippo . Na počátku května bude ve Španělském sále pražského Hradu provedena opera, kterou přímo pro pražské publikum napsal roku 1730 slavný benátský skladatel Antonio Vivaldi. Dílo, donedávna považované za ztracené, v loňském roce z velké části nalezl cembalista a muzikolog Ondřej Macek . Jeho objev byl uznán odbornou veřejností na mezinárodní konferenci v Benátkách, a tak Macek připravuje k letošnímu 330. výročí Vivaldiho narození obnovenou premiéru zrekonstruované opery.

Antonio Vivaldi byl v Praze ve dvacátých a třicátých letech 18. století známým operním autorem. Impresário zdejší divadelní společnosti, Benátčan Antonio Denzio, byl Vivaldiho přítelem a řada jeho zpěváků před příchodem do Prahy účinkovala v benátských premiérách Vivaldiho oper za autorova řízení. Vivaldi působil pro Denzia také jako agent – posílal mu za Alpy partitury operních novinek a vyhledával a doporučoval mu zpěváky.

Ze šesti Vivaldiho oper, které Denzio v pražském Sporckově divadle provedl, je kromě Argippa znám ještě jeden titul, který zazněl pouze zde a nikde jinde – Alvilda, Regina de' Goti (1731). V tomto případě se však jednalo o pasticcio, tedy dílo složené z árií z předešlých Vivaldiho oper, patrně bez autorského zásahu samotného skladatele. U Argippa je tomu jinak: v textu libreta, které se dnes nachází v pražské Národní knihovně, se vyskytují pouze tři árie známé z jiných Vivaldiho děl. Dvě z nich – „Gelido in ogni vena“ a „L'incerto tuo pensiere“ – pocházejí z opery Siroe, Re di Persia (Reggio nell'Emilia 1727), jejíž hudba se nedochovala, první jmenovanou však Vivaldi použil později v druhé verzi svého Farnace (Pavia 1731). Třetí árií je „In bosco romito“, která poprvé zazněla v L'Atenaide (Florencie 1728). Počet tří árií přejatých ze starších oper je přitom u Vivaldiho naprosté minimum. Texty dalších šestnácti árií jsou odjinud neznámé, což dokazuje, že Vivaldi svého Argippa skutečně zkomponoval pro Prahu. Nejnovější výzkumy předního badatele v oboru italské opery Reinharda Strohma navíc potvrzují, že slavný Benátčan pravděpodobně také osobně řídil premiéru díla.

Hofmusici

Pro pátrání po hudbě Argippa , jehož pražská partitura se nedochovala nebo nebyla dosud nalezena, se ukázalo jako velice důležité sledovat další osudy Denziovy operní společnosti. V době baroka bylo obvyklé, že árie z oblíbených oper putovaly spolu se svými interprety po celé Evropě, a tak bylo snad možno nalézt některé části z Argippa v hudebních pramenech, které měly nějakou souvislost se zpěváky pražského provedení. Časově nejbližším působištěm Denziovy společnosti bylo bavorské Řezno, kde pražští operisté v roce 1733 provedli dva tituly: Filindo a Il Condannato Innocente (v obou případech šlo o pasticcia vytvořená impresáriem společnosti). V těchto dvou představeních přitom účinkovali dva ze sólistů, kteří o tři roky dříve vystoupili i v Argippovi – kromě tenoristy a impresária Antonia Denzia to byla mezzosopranistka Anna Cosimi.

Myšlenka spojitosti Prahy a Řezna skrze Denziovu společnost se ukázala jako zásadní krok při hledání ztraceného notového materiálu. V řezenské Fürst Thurn und Taxis Hofbibliothek byl nalezen anonymní svazek devatenácti árií, z nichž sedm se textově shoduje s áriemi z libreta pražského Argippa . Prostudování jejich hudební stránky vedlo k nepochybnému zjištění, že autorem nemůže být nikdo jiný než Antonio Vivaldi.

Händel: Sosarme, Re di Media (česká premiéra, 2003 Mnichovo Hradiště, 2004 Český Krumlov)

Další důkaz o tom, že se jedná o árie právě z Vivaldiho Argippa , přinesla analýza všech známých libret na tento námět. Autorem původního libreta je Domenico Lali, na poměry 18. století se jedná o málo zhudebňovaný text. První operu na toto libreto napsal roku 1713 v Neapoli Francesco Mancini pod názvem Il Gran Mogol , kromě toho existuje Argippo z pera Andrey Stefana Fioreho (Miláno 1722) a dvě benátské verze Giovanniho Porty z let 1717 a 1722. Jak bylo v té době zvykem, libreto se v různých zhudebněních liší: pouze část árií je shodná, některé jsou společné jen dvěma textům, některé se vyskytují unikátně apod. Pečlivé srovnání všech verzí přineslo zajímavé zjištění: texty tří árií v anonymním řezenském rukopise se vyskytují pouze v jediném dalším prameni, a tím je právě libreto pražského Argippa Antonia Vivaldiho. Jsou to árie „Io son rea dell'onor mio“ (Zanaida, II/6), „Mi sento nel core“ (Silvero, III/1) a „Che farai? Perdonerai!“ (Osira, III/8). To vylučuje možnost, že by tyto árie mohly pocházet z některého z výše zmíněných zhudebnění Argippa . Kromě toho se partirura Portova Argippa dochovala v Drážďanech – její hudba nemá s áriemi z Řezna nic společného.

Není výjimkou, že hudební vědci či umělečtí vedoucí různých souborů staré hudby ohlásí objevení a nastudování dávno ztracené opery, ovšem když se pozorněji začteme do programového textu či do bookletu nahrávky, zjistíme, že z původní opery byl nalezen třeba jen jediný akt (z nedávné doby připomeňme například Vivaldiho operu Motezuma ) nebo že se dokonce jedná o operu zcela nově zkomponovanou na základě více či méně přesvědčivých dohadů. Podobně ani v případě Argippa nebyla původní Vivaldiho hudba nalezena v úplnosti, ovšem na rozdíl od řady dalších případů se jedná o mimořádně vysoké procento. Z omnácti árií pražského libreta bylo v řezenském rukopise identifikováno celých sedm, což se dvěma áriemi, k nimž známe hudbu z jiných Vivaldiho partitur (jsou to již zmíněné „Gelido in ogni vena“ a „In bosco romito“) tvoří plnou polovinu opery!

Fux: Giunone Placata (novodobá světová premiéra, Český Krumlov, 2005)

Pro rekonstrukci díla bylo tedy třeba nalézt hudbu k devíti áriím a dvěma sborům. Přitom byla využita metoda přetextování, běžná v době baroka a koneckonců s úspěchem využívaná i dnes. Přísný výběr byl veden řadou otázek, vedle čistě hudebních (je možno přesvědčivě podložit text pražského libreta? odpovídá hudba afektu textu? zapadá árie svým charakterem do celkové hudebně dramaturgické výstavby díla?) to byly především otázky hudebně historické. Po prostudování kompletního Vivaldiho operního díla uloženého ve fotokopiích v  Istituto Italiano Antonio Vivaldi v Benátkách se nakonec ukázalo jako nejúčelnější obrátit se k zaalpským pramenům. Nejdůležitějším zdrojem se stala sbírka Vivaldiho árií v Sächsische Landesbibliothek v Drážďanech. Je to z větší části Vivaldiho autograf obsahující pětadvacet árií z jeho oper z let 1726 – 1732, včetně zmíněných dvou árií z AtenaideSiroe (potažmo Farnace ), které se vyskytují i v Argippovi . Z tohoto svazku byla doplněna naprostá většina chybějící hudby. U některých árií je shoda nového textu s hudbou natolik přesvědčivá, že lze s velkou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, že v Argippovi skutečně zazněly.

Objev partitury identifikované jako část jediné Vivaldiho pražské opery i připravované nastudování Argippa vzbudily značnou pozornost především mezi odborníky na Vivaldiho dílo – za všechny jmenujme alespoň muzikologa Michaela Talbota a dirigenta a nového redaktora Ryomova katalogu Vivaldiho skladeb Frederica M. Sardelliho. Zkušenosti Ondřeje Macka v oboru italské opery, stejně jako sehraný tým spolupracující již řadu let na oživování zapomenutých děl barokní epochy v historické inscenační praxi (Zuzana Vrbová – režie a barokní gestika, sólistky Jana Bínová KouckáPavla Štěpničková aj.) dávají záruku kvalitního posluchačského i diváckého zážitku. Vivaldiho Argippo zazní ve Španělském sále na pražském Hradě dne 3. května v 19:00 hodin. V červnu je plánováno uvedení opery v zámeckém divadle v Českém Krumlově a na podzim dílo poprvé v historii zazní také v italských Benátkách.

Sdílet článek: