Momentálně je Nathalie Stutzmann třetí sezonu šéfdirigentkou norského Kristiansand Symphony Orchestra, u dalších orchestrů hostuje. Natočila dohromady přes 50 snímků. A zpěv neopustila. Nathalie Stutzmann vždycky trochu vybočovala. Jako jediná ve svém okolí se v dětství věnovala hudbě, v pubertě ji začaly bavit motorky a kožené bundy, po úspěšné pětadvacetileté dráze sólové zpěvačky, v níž byla díky mimořádné barvě hlasu a skvělé technice označena za jednu z nejlepších světových altistek, se rozhodla přibrat ke zpěvu ještě taktovku. Harmonie pokračuje v představování současných významných dirigentek.
Když nastal pro francouzskou altistku Nathalii Stutzmann někdy po roce 2000 okamžik bilancování, uvědomila si, že dosáhla všeho, o čem snila: zazpívala si repertoár, který chtěla, spolupracovala se slavnými dirigenty (mimo jiné Herbert von Karajan, Marc Minkowski, Neeme Järvi, Seiji Ozawa, Colin Davis, Simon Rattle), vystupovala v nejlepších sálech. Od střední školy ji ale fascinovalo také dirigování. Sice už tehdy chodila na hodiny, nenašla však patřičnou podporu, aby se dostala na pódium. Dívky přece orchestry nedirigují… Svůj sen tedy odložila. Jakmile se zdálo, že jeho splnění nic nebrání a že se přístup k ženskému dirigování změnil, neotálela.
Ve svém současném repertoáru se dirigentka zaměřuje na kmenové autory klasicko-romantického období, nevynechává francouzskou hudbu, přičemž se snaží uchovat si otevřenost vůči raritám a novinkám, aby mohla na koncerty občas vložit nějaké překvapení a ubránila se škatulkování. Pozornost vzbudila zejména uvedením Straussovy symfonické básně Tak pravil Zarathustra, Čajkovského Symfonií č. 5, kompletem Mahlerových písní Chlapcův kouzelný roh, úzký vztah má k Mozartově Velké mši c moll, do níž se zamilovala už na střední škole. Zřejmě se od ní nedočkáme Bartóka, protože s ním si prý moc nerozumí.
Jak vidíte roli dirigenta – boss, vedoucí, pomocník, mýtický maestro, kolega…? Svým způsobem jsou pro dirigenta nutné všechny. Podle mě musí na prvním místě vést, mít jasnou vizi o architektuře a zvuku, jehož chce dosáhnout. Poté, co ukáže vizi, stává se mediátorem. Musí vnímat, co orchestr dokáže nabídnout, myslet stále na svou vizi a zároveň být flexibilní. Tajemství velkého dirigování spočívá podle mě v rovnováze mezi pevným vedením a nasloucháním. Je vzácnost tohle umět. Řekla bych, že právě tohle činí některé dirigenty mimořádnými. Mediátor je obzvlášť důležitý u velkých orchestrů s mnoha silnými osobnostmi, protože někdy zahrají něco jinak, než jste mysleli, je to ale tak krásné, že to zkrátka musíte přijmout. Dirigent by měl ctít specifičnost daného orchestru.
„Posluchači na dirigující ženy reagují velmi vstřícně,
jenže 99 % ředitelů jsou muži a ti prostě dirigentky moc nezvou.
Těžko říct, co s tím dělat.“
Jak poznáte, že jste s orchestrem skutečně propojená? Tohle je výjimečný, těžko popsatelný pocit. Představte si tažné ptáky, když letí z Evropy na jih. Nechápete, jak je možné, že vědí, jak letět pohromadě a držet směr. Jako by mezi nimi byla jistá telepatie, skoro až kouzlo. U orchestru to vnímám tak, jako by zvuk vycházel z mého těla, aniž bych ho skutečně tvořila, a hudebníci ten zvuk zahrají. Když tohle spojení cítím, při zkoušce pak jenom zazpívám, jak si představuji frázi, a oni mou představu okamžitě provedou, protože už mě pochopili. To je moc hezký pocit. Fyzicky tohle nevnímám v rukou, ale v dechu, je to společné dýchání a tvarování frází.
Jaké to je pracovat v tradičně převážně mužské profesi, co se týče komunikace s orchestrem, s publikem a v neposlední řadě také s hudbou? Moc o tom nepřemýšlím, protože svou práci vnímám jako funkci. Jako je ministr funkce, dirigent také, takže nemyslím na to, že jsem žena. Pokaždé mě překvapí, když na to někdo reaguje negativně.
Záleží také na tom, odkud jste. Souvisí to se všeobecným vzděláním, politikou, tradicemi, jež v dané zemi převládají. Mužští dirigenti si toho vůbec nevšimnou, ale my, dirigentky, to poznáme okamžitě. Bohužel jsou stále země, kde je téměř nemožné v tomhle směru něco dělat. Kupříkladu Francie je velice staromódní, ať už se podíváte do politiky, byznysu nebo do světa hudby. Četla jsem, že velké firmy ve Francii, Rakousku a Německu nemají v nejvyšších funkcích snad ani 5 % žen. Čím výš v pyramidě funkcí jdete, tím méně žen tam potkáte.
Je pravda, že za posledních asi pět let došlo k mnoha změnám, vidíte dirigovat mnohem víc žen; někdy organizátor pozve dirigentku, aby nevypadal nekorektně a tak dále, ale když se podíváte na pozice jako hudební ředitel, šéfdirigent, což je ekvivalent vedení firem, je to stále extrémně malé procento. Doufám, že se tohle změní, ačkoli já osobně tímhle netrpím, jsem docela často zvána do zemí, kde se to nepovažuje za problém, pracuji v Norsku, cestuji po Skandinávii. Tady gender vůbec nikdo neřeší, zajímá je pouze, jestli jste dobrá, nebo ne. Stejné je to v politice. V Americe je to jiné, ale také tam vnímám větší zájem o změny.
Posluchači na dirigující ženy reagují velmi vstřícně, jenže 99 % ředitelů jsou muži a ti prostě dirigentky moc nezvou. Těžko říct, co s tím dělat. Nejsem si jistá, že se tohle někdy změní úplně, a je škoda, že za to musíme bojovat, protože by to neměl být boj.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
