Jedna z nejvyhledávanějších koloraturních sopranistek současnosti, vyvolávající nadšení pěveckou virtuozitou i neobyčejným
hereckým nadáním, se koncem září chystala na recitál zahajující ve Stavovském divadle 10. ročník festivalu Struny podzimu.
Má za sebou v posledních třinácti letech řadu strmých úspěchů,
k jejím rolím patřily a patří Zerbinetta, Olympia, Sophie, Královna noci, Lakmé, Fiakermilli, Ofélie, Alcina, Amina, Lucia, Manon, Lulu…
Nyní se chystá na Julii, Marii a už sní i o dalších, včetně Violetty. Na jaře získal film Slavík, v němž účinkuje, hlavní cenu na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha. Natalie Dessay přijela
zpívat do české metropole poprvé. Na setkání s novináři
se podřekla, že v případě jedné neznámé opery zastoupené v programu koncertu vlastně ani sama neví nic bližšího o jejím ději.
Navázat pak při rozhovoru právě na to se opravdu nabízelo samo. „Nejsem si jistá, jestli se to vůbec dá někde najít. Jde o první árii na samém začátku opery, která navíc není součástí příběhu. Takže je to skutečně spíše jen píseň,“ vysvětlovala drobná černovlasá umělkyně,
skoro jako kdyby se omlouvala.
Předpokládám, že však jinak většinou víte, o čem jsou opery, které zpíváte…? Ano, tohle se skutečně stává velmi zřídkakdy, že bychom o opeře nic nevěděli. V tomhle případě to tak prostě ale je.
I píseň však není jen hudba, ale také text. Jak je tomu zde? Tady ta báseň není nic zvláštního…
Písně zpíváte ráda. Chcete v nich, například v písních Richarda Strausse, hledat do svého repertoáru dál? Ano, rozhodně, chtěla bych.
Čím je pro vás konkrétně Strauss tak přitažlivý? Mám tenhle repertoár obzvláště ráda, týká se to celé s ním související kultury. Myslím, že umím docela dobře německy… Je to část mého života, mého zázemí. Myslím celou německou kulturu.
Ale jste Francouzka… Němčina byla mým prvním cizím jazykem, jezdila jsem do Německa, mám tam přátele. A pak Vídeň, to je sice Rakousko, ale také německá jazyková oblast…
Ve vašem životopise se lze dočíst, že právě Vídeň ve vaší kariéře sehrála zásadní roli, ať už to souvisí se soutěžním vítězstvím, nebo pak se záskokem ve Vídeňské státní opeře za Cheryl Studer v roli Olympie, po boku Plácida Dominga. Je pro vás Vídeň opravdu tak důležitá? Ano. A z ní pak vyplynuly i další opery – New York a tak dále. Když viděli, že jsem byla ve Vídni, chtěli mě také… Získala jsem tam velké zkušenosti, mimo jiné i díky tomu, jakým způsobem se tam pracuje – takovým, jaký já jsem do té doby neznala.
V čem například? Například ve zkouškové práci.
Jsou Metropolitní opera, La Scala a jim podobné i ve vašem vnímání tak významné operní domy, nebo je to vše spíše legenda pěstovaná pro lidi? Je to samozřejmě součást legendy, ale zároveň jde o divadla, která mají ty nejlepší orchestry… Čili – tak i tak.
Znala jste předem pražské Stavovské divadlo? Vím, že je to divadlo, kde byl poprvé uveden Don Giovanni… Na to nesmím myslet! To je příliš silné… Znervózňuje mě to. Jsem také zvědavá na akustiku. Akustické parametry prostoru jsou zvláště pro vyšší hlas velmi důležité. Pro nás pěvce jde mimochodem často o jiný pocit, než má posluchač.
Které operní domy považujete za nejdůležitější? Nebo není mezi těmi pěti šesti nejznámějšími z tohoto hlediska nutno rozhodovat? Pro kariéru je samozřejmě důležitá Vídeň, New York, Covent Garden, Paříž, Barcelona, Berlín… Pro mě osobně je to Opera v Paříži, to je moje Opera. I kvůli Chagallovým malbám…
Asi nebudu daleko od pravdy, když budu předpokládat, že operní domy, o nichž mluvíme, pouze „nelovíte“ do své sbírky… Už se stalo! Ale ne, vážně – samozřejmě, že mnohem důležitější pro mě je mít možnost volit si lidi, se kterými budu pracovat. Na tom mi záleží.
Máte takové možnosti? Ano. Pokud jsou navrhováni lidé, kteří mi nesednou, nejdu do toho.
Současně ovšem jste i vy vybírána režiséry a dirigenty. Ale většinou naštěstí jako první! Bývám na začátku projektu. Takže pak mohu dávat pozor na ten zbytek. Teď to tak je a je to příjemné.
A nebývalo? Jistěže, kdysi ne. Nyní však mohu říkat, že nejdůležitější pro mě není, co budu dělat, ale s kým.
Takže s některými lidmi byste naopak šla do čehokoli? Ano, řekla bych že ano. Omezena jsem ovšem pochopitelně typem svého hlasu.
A do filmu byste se nepustila? Ne, to ne.
Spíše žertuji… To je v pořádku, je řada lidí, kteří by mě na plátně rádi viděli, ale já se na to necítím.
S herectvím jste kdysi ovšem koketovala, že? Ano, jako studentka jsem hrála divadlo.
Pomohlo vám to? Jistě. Mým cílem je na scéně nadále vyprávět příběhy, hrát charaktery. Divadlo je velký cíl. Hudba je v opeře prostředek.
Jak chápete pojem belcanto? Belcanto je způsob psaní pro hlas. Hlas není jen nástrojem jako u Mozarta nebo Strausse. U belcanta není téměř nic v orchestru, mnoho toho není ani v partu pro hlas, ale přesto má zpěvák možnost mít duši přímo ve svých rukou pro ostatní. Belcanto mi umožňuje být dostatečně odvážná a mít důvěru sama v sebe. Cítím, že právě to je teď můj čas.
Říká se, že máte komediální talent. Mým cílem skutečně je hrát. Ale dřu jako pes na své vokální pěvecké technice a snažím se 
dosáhnout stavu, abych byla tak uvolněná, jak jen to je možné. Abych mohla hrát roli.
Je váš hlas skutečně jen a jen vysoko posazený koloraturní soprán? Byl.
Jeho barva… Je velmi čistá.
…ale zároveň se objevují i tmavší polohy, nebo se mýlím? S věkem se hlas mění, rozvíjí. Ty úplně nejvyšší tóny se postupně ztrácejí, hlas se zároveň protepluje. Člověk se může dostat i k dalším zajímavým rolím, nemusí to být už jen Královna noci, Lakmé a podobně. A tak teď přišla má první Julie v Gounodově opeře Romeo a Julie. Jsem moc ráda, kvůli roli, kvůli charakteru té postavy i kvůli hudbě. Je to dramatická postava, nejde jen o zpěv.
A co Traviata? Jednou…? Zatím se necítím být na ni připravena. To je vůbec jedna z nejtěžších rolí – pěvecky i herecky.
Rozhodnutí, že jste už na Traviatu zralá, bude jen na vás? Ano. Myslím, že by to mohlo být tak za čtyři nebo pět let.
Zkoušíte si ji už jen tak pro sebe? Ne, jen o ní zatím sním.
A máte nějakou jinou roli, o které už nejen sníte, ale kterou si pro budoucnost i zkoušíte? Donizettiho Dceru pluku. Mám ji zpívat poprvé v příštím roce. Donnu Annu v Donu Giovannim bych měla také zpívat. Samozřejmě trochu méně obvykle. I když nevím proč, většinou se totiž nerespektuje, že je napsána pro vysoký soprán.
Jak to budete mít v mozartovském roce 2006? Mám před sebou nějaké koncertní programy. Mozarta mám velice ráda, ale musím na něm pracovat, všechno znova promyslet a přestavět.
Myslíte, že takové výročí může něčemu v přijímání Mozartovy hudby pomoci? Je určitě důležité.
Jak je to s Richardem Straussem? Je ještě nějaká role, kterou byste v jeho operách mohla zpívat? Už ne. Nic jiného pro můj hlas už nenapsal.
Tvrdíváte, že nechcete zpívat hudbu spojenou s jazykem, kterým nemluvíte. Není to příliš náročný postoj? Potřebuji prostě návaznost na jazyk, jinak to podle mého ztrácí smysl. Ano, mohla bych to dělat jako ostatní. Ale nerozumím tomu, jak to dělají.
Jsou pěvci, kteří zpívají Janáčka v češtině, i když česky neumí… Ano, a dělají to dobře. Ale já to nedokážu. Jednou jsem tuto zásadu – v případě Stravinského v ruštině – porušila. Ale tak mě to frustrovalo! Nebudu to opakovat. Jen pokud bych se naučila rusky.
Aspoň trochu? Ne, pořádně, doopravdy rusky. Ale nemám na to prostě čas. Potřebovala bych rok nebo dva. A to mám ruskou hudbu tak ráda…! Tolik mi vadí, že ji nemohu zpívat!!
Takže zpíváte vedle francouzštiny italsky, německy, anglicky a španělsky? Španělsky ne.
Co vám říká slovo virtuozita? Je to způsob vyjádření. Na počátku jsem myslím byla velmi hrdá na to, že umím, co ostatní ne, a že se můžu ukázat, že můžu říci: podívejte se na mě!
Kde se mimochodem vzaly vaše mimořádné hlasové schopnosti? Prostě byly. Ale musela jsem na nich pak samozřejmě ještě hodně tvrdě pracovat, aby například vysoké tóny byly teplejší.
Kdo ve vás koloraturní soprán vlastně objevil? Moje první pedagožka.
Bylo to překvapení? Ano. A vůbec jsem se ničemu takovému nechtěla věnovat. Vysoké tóny nebyly nijak hezké. Odmítala jsem se pokoušet o zazpívání tónů vyšších než vysoké c. A ona mě do toho nutila. Po nějaké době už mi to šlo – a byla to radost.
Cítíte nějakou sounáležitost s umělkyněmi, jako byla Maria Callas, jako je Edita Gruberová…? Myslím, že ke Callas mám velmi úzký vztah. Je pro nás všechny tak inspirující! Používala hlas naprosto neuvěřitelným způsobem. Gruberová má přirozenou virtuozitu, kterou může člověk jen obdivovat! Co mě ale fascinuje, je umění Callas: její výrazová síla. A Cheryl Studer? To je pro mě především hlas, více než osoba. Velmi ráda také poslouchám Renattu Scotto.
Jste spokojena se svou straussovskou deskou Amor? Ano, jsem. Je to část mého života. Ale současně vím, že z mnoha důvodů by mohla být lepší. Nahrávka je prostě momentka. Zůstane, ale je dokumentem nějakého dne, nějakého okamžiku. Jako fotografie. Je pro mě důležitá jako součást mé paměti.
Na této desce je zajímavé, že neobsahuje árie, ale spíše celé scény… Ano, to byl můj nápad. Bez ostatních, kteří na ní jsou, bych tu desku nechtěla točit.
Co vám říká slovo spontaneita? V hudbě? V hudbě musíte hodně, opravdu hodně pracovat, abyste byl spontánní…! Podobně jako v baletu.
Jak na sebe pohlížíte? Jste uprostřed života? Měníte se? Život nejde jednoduše kupředu. Je to jako na horách. Nahoru – dolů… Už neplánuji. Jenom prostě chci prožít současné okamžiky. Lidé mi nabízejí různé věci a já říkám: dobrý nápad. Myšlenka udělat to za dva nebo tři roky se mi líbí.
A říkáte někdy ne? Když kontrakt přichází moc brzy. Pak říkám: možná ano. A pak třeba nepodepíšu.
Jaký bývá důvod? Uchování kvalit hlasu? Ne. Prostě nevím, kým budu za čtyři roky.
Je zpěv celý váš život? Doufám, že ne! Je to část života. A víte, co mám nejraději? Nedělat vůbec nic. Musím mít čas na to, abych mohla nedělat vůbec nic. Znamená to nezpívat a nemyslet na zpívání. Neznamená to však nepřemýšlet.
To musí být obtížné, nemyslet na zpívání, když i váš manžel Laurent Naouri je pěvec… Ani ne, nás spojuje mnoho dalších věcí. My vůbec o zpívání moc nemluvíme. A navíc – máme dvě děti, takže to je náš skutečný život.
