pondělí, 15. červenec 2019

Nástin prvních 40 let Iva Kahánka

Napsal(a) 

 , foto Tomáš Nosil foto: Tomáš Nosil

Klavíristu Iva Kahánka (1979) jsem poprvé jsem slyšel v roce 2004 na soutěži Pražského jara. Měl jsem pocit, jako by bych byl svědkem zrodu hvězdy, podobně jako v roce 1995 v případě Magdaleny Kožené. Dalších patnáct let mi dalo za pravdu. Letos dospěl do věku, kdy už se o něm nadále nebude psát jako o mladém talentovaném pianistovi. Svůj vysoký kredit musí potvrzovat na každém koncertu.

V první fázi kariéry si muzikant lehce zvykne na adjektiva mladý, nadějný, talentovaný. Jenže čas se zastavit nedá a většinou se čtyřicítkou se hodnocení přelomí ve spojení - na vrcholu sil, blahodárné propojení mládí a vyzrálosti a podobně. Vy jste dospěl právě do tohoto bodu. Nuže, jakých bylo prvních čtyřicet let života, zvláště ta klavírní? Člověk má samozřejmě tendenci pamatovat si hlavně to hezké, takže hodnocení ex post může být zkreslené. Nicméně i tak se dívám na svých prvních 40 let (z toho 36 klavírních) s pocitem štěstí a vděčnosti, protože jsem během nich zažil okamžiky, které mi o životě a jeho smyslu řekly vše, co jsem potřeboval vědět, a ještě ve správnou chvíli. Mohu říct, že dnes s láskou pohlížím i na okamžiky méně úspěšné, úzkostné i bolestné, protože až dnes vidím, kam a proč mne vedly.

Které hudební okamžiky ve své paměti hýčkáte jako ty nejvzácnější, vašemu srdci nejdražší? Zde by se asi čekalo, že vyjmenuji největší úspěchy své kariéry. Skutečně tomu bývá tak, že ty okamžiky, kdy může člověk hodně získat, ale i ztratit, jsou naplněny nejvíce emocemi, a tudíž si je člověk nejintenzivněji pamatuje. Takto mám v hlavě třeba semifinále Pražského jara, vystoupení před 7000 posluchači v Royal Albert Hall či dvojí společné účinkování s Berlínskými filharmoniky – ale neméně intenzivně vzpomínám třeba na okamžik, kdy jsem na kurzech u Alicie de Larocha konečně pochopil, jak hrát určitý druh legata, či na jedno velkopáteční rande s dívkou, která mi sice nakonec dala košem, ale předtím jsme si spolu zahráli pro mě nezapomenutelný duet.

 , foto Tomáš Nosil foto: Tomáš Nosil

Jaká tedy byla hudební cesta, kterou jste dosud ušel? Těch pohledů, jak ji charakterizovat, by bylo mnoho, ale já to cítím tak, že postupuji směrem od pohrávání si s jednotlivými vnějšími parametry hudby směrem k jejímu celistvějšímu vnímání. A také snad od hudebního „mluvení o sobě“ k intenzivnější komunikaci s autorem skrze jeho hudbu. To znamená méně mluvit a více naslouchat, ale zároveň si tak člověk uvědomí zákoutí vlastní duše, o nichž neměl tušení.

Rád hrajete hudbu Janáčka a Martinů. Co je spojuje a co rozděluje? Určitě je spojuje vztah k domovu a jeho lidové hudbě, i když je každý pojal zcela po svém, a Janáček v něm hudebně vězel ještě o něco hlouběji. Další styčný bod vidím u obou v neukojitelném hledání vlastního autentického hudebního jazyka. I toto hledání bylo velmi rozdílné – Martinů při něm prošel neuvěřitelné množství stylů, zatímco Janáček toto činil ve skrytu, aby se prakticky až ve třetí třetině svého života najednou „zjevil“ se svým nezaměnitelným rukopisem – ale ta touha vyjádřit se přesně a jít na dřeň sdělení je u obou impozantní. Naopak je rozděluje způsob práce – v Janáčkovi se dlouze hromadily hudebně-magmatické procesy, až začal nakonec nekontrolovaně „vybuchovat“, zatímco Martinů byl hemingwayovským typem tvůrce, píšícího s každodenní pravidelností. Odlišnost bych také viděl ve způsobu vyjadřování – janáčkovská sugestivita je nesmírně emocionální, někdy až atakující neuralgické body posluchačovy, zatímco Martinů se vyjadřuje daleko zakódovaněji, emocionalita stojí někdy až za clonou různých hudebních struktur, jeho svět je surreálnější a nepostrádá často přítomnou hravost, na rozdíl od spíše naléhavého Janáčka.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 7/2019 (koupit)

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.