Stačí Praze její sály, nebo by pro symfonické programy upotřebila i větší a modernější? Tato otázka sice v poslední době nezazněla, ale přítomna je trvale. Jistě existovala i v minulém desetiletí, když Japonci nabízeli České filharmonii ke stým narozeninám nový sál na Letné. Z plánů tehdy politickým rozhodnutím sešlo, aniž by se otázka řešila. Spíše asi převážila obava z cizího zásahu do naší kulturní identity. Až zase někdo myšlenku nového sálu oživí, jakkoli na něj nejsou peníze, právě tato otázka bude místem názorového střetu. Sál v Kongresovém centru přitom díky svému prokletí do hry nezasáhne.
Takže stačí, nebo nestačí? Vždy, když se Čeští filharmonici vrátí z japonského turné, a byli tam od roku 1959 již sedmnáctkrát, bájí o tom, jak kdekteré město má akusticky skvělý koncertní sál. Znamená to, že Rudolfinum, před deseti lety zcela rekonstruované, už se vlastně přežilo? Jsou lidé, kteří na genia loci a akustiku Dvořákovy síně nedají dopustit, cítí se tam doma. Filharmonii ve Smetanově síni během Pražského jara nevidí a neslyší tak rádi. Jsou jiní, kterým se naopak zdá, že největší partitury jsou na prostor Rudolfina zvukově příliš veliké, že z balkonu není dobře slyšet a v chodbách je o přestávce těsno. Stejně se může uvažovat o zrekonstruované Smetanově síni, tradičně spojené s Pražskými symfoniky. Je plochá, takže není z žádné řady v přízemí vidět na pódium, kdo hraje sólo; je dlouhá a neosobní, chodby zakouřené, občas bývá slyšet rachot skleniček a táhne… Jiní tam chodí rádi. Novorenesanční Rudolfinum i secesní Obecní dům jsou svým architektonickým stylem i uměleckou výzdobou magnetem, a to nejen pro cizince. Jim i domácím navíc právem připadá, že právě tyto sály jsou jedním z pokladů našeho kulturního dědictví, a vědomí, jak jimi šla historie, je vzrušující.
Praha je hodna obdivu právě proto, že není v pravém slova smyslu velkoměstem. Šlo by tedy o to, zda si přejeme poslouchat hudbu se značně jiným pocitem kdesi mimo centrum v sále, který – kdyby byl postaven – by město učinil moderní metropolí, ale který by se k naší identitě musel teprve dlouho dopracovávat. Šlo by ovšem i o to, jestli by nás, kteří budeme na koncerty chodit, bylo do velkého sálu dost. A nebo je potřeba uvažovat jinak? Rozhodnout se a stavět s tím, že nový prostor by byl úžasnou výzvou k tomu, dělat vše nově a jinak? Optimistickou výzvou k hudební ofenzívě, k zápasu o velké umělecké okamžiky, o nové posluchače?
Ale jsou tu ty peníze… Takže ještě dlouho budeme chodit do Rudolfina a do Obecního domu. A dělat vše jak dosud.
