úterý, 20. duben 2004

Naše sály

Napsal(a) 

Stačí Praze její sály, nebo by pro symfonické programy upotřebila i větší a modernější? Tato otázka sice v poslední době nezazněla, ale přítomna je trvale. Jistě existovala i v minulém desetiletí, když Japonci nabízeli České filharmonii ke stým narozeninám nový sál na Letné. Z plánů tehdy politickým rozhodnutím sešlo, aniž by se otázka řešila. Spíše asi převážila obava z cizího zásahu do naší kulturní identity. Až zase někdo myšlenku nového sálu oživí, jakkoli na něj nejsou peníze, právě tato otázka bude místem názorového střetu. Sál v Kongresovém centru přitom díky svému prokletí do hry nezasáhne.

Takže stačí, nebo nestačí? Vždy, když se Čeští filharmonici vrátí z japonského turné, a byli tam od roku 1959 již sedmnáctkrát, bájí o tom, jak kdekteré město má akusticky skvělý koncertní sál. Znamená to, že Rudolfinum, před deseti lety zcela rekonstruované, už se vlastně přežilo? Jsou lidé, kteří na genia loci a akustiku Dvořákovy síně nedají dopustit, cítí se tam doma. Filharmonii ve Smetanově síni během Pražského jara nevidí a neslyší tak rádi. Jsou jiní, kterým se naopak zdá, že největší partitury jsou na prostor Rudolfina zvukově příliš veliké, že z balkonu není dobře slyšet a v chodbách je o přestávce těsno. Stejně se může uvažovat o zrekonstruované Smetanově síni, tradičně spojené s Pražskými symfoniky. Je plochá, takže není z žádné řady v přízemí vidět na pódium, kdo hraje sólo; je dlouhá a neosobní, chodby zakouřené, občas bývá slyšet rachot skleniček a táhne... Jiní tam chodí rádi. Novorenesanční Rudolfinum i secesní Obecní dům jsou svým architektonickým stylem i uměleckou výzdobou magnetem, a to nejen pro cizince. Jim i domácím navíc právem připadá, že právě tyto sály jsou jedním z pokladů našeho kulturního dědictví, a vědomí, jak jimi šla historie, je vzrušující.

Praha je hodna obdivu právě proto, že není v pravém slova smyslu velkoměstem. Šlo by tedy o to, zda si přejeme poslouchat hudbu se značně jiným pocitem kdesi mimo centrum v sále, který - kdyby byl postaven - by město učinil moderní metropolí, ale který by se k naší identitě musel teprve dlouho dopracovávat. Šlo by ovšem i o to, jestli by nás, kteří budeme na koncerty chodit, bylo do velkého sálu dost. A nebo je potřeba uvažovat jinak? Rozhodnout se a stavět s tím, že nový prostor by byl úžasnou výzvou k tomu, dělat vše nově a jinak? Optimistickou výzvou k hudební ofenzívě, k zápasu o velké umělecké okamžiky, o nové posluchače?

Ale jsou tu ty peníze... Takže ještě dlouho budeme chodit do Rudolfina a do Obecního domu. A dělat vše jak dosud.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.