Zažíváte na své vyvýšené židličce pocit výlučnosti? Ani ne. Je samozřejmě třeba dbát na zevnějšek, nemohu přijít s motýlkem nakřivo, když jsem tak vidět… Jinak je to spíše větší zodpovědnost. Člověk je obklopen hradbou nástrojů, nemá tedy přímý kontakt s kolegy, je tam trochu osamocenější. Pocit zodpovědnosti musí být větší než ve skupinovém hraní. Velmi slyšitelní jsou ostatně všichni hráči na bicí – jsme vlastně sólisté, každý hraje sám za sebe.
Jsou skladby, v nichž tympánista třeba nemá ani příliš mnoho not. Nenudíte se v takových případech? Studoval jsem dirigování, skladby mě zajímají, jsem stále při věci; a zajímají mě i dirigenti. Sleduji, jak s orchestrem pracují, učím se. A pak – porovnejte Haydna s Janáčkem nebo Stravinským či Orffem. V žádném případě to není nuda. Pokaždé jde o jiné hraní. I hráči na smyčcové nástroje musí hrát Haydna jinak. Takže se snažím přizpůsobit zvuk tympánu stylu jejich hraní, docílit zákrytu s orchestrem. Nejde tedy o počet úderů, ale o kvalitu. Velmi dobře by se poznalo, pokud by úder nezazněl přesně a ve správné kvalitě. Záludný je v tom Dvořák. Nebo Berlioz. Mistři instrumentace, kteří dokázali bicí užívat geniálním způsobem.
Podle čeho se pozná dobrý tympánista? Tympány byly prvním bicím nástrojem, který se dostal do orchestru, je to nástroj náročný na ladění, rytmus i na souhru s orchestrem. V určitém okamžiku musí tympánista vycítit ten správný moment, kdy udá dechové harmonii impulz, musí si s ní umět dýchnout. V romantické a novější hudbě už to prostě není jen „raz dva tři čtyři…“ Tympánista musí dokázat cítit s orchestrem, odhadnout správnou sílu úderu a kvalitu zvuku… Asi tak se dá rozlišit rozdíl mezi hráči.
Cvičíte doma? To se v paneláku opravdu nedá. Doma mám jen své barokní tympány s přírodními kůžemi – jako raritu, když jsem hrával s barokními soubory. Ale jinak mám místo na přípravu v Rudolfinu.
Kolik má filharmonie mimochodem k dispozici bicích nástrojů? Něco ani nebudu počítat, jako třeba ty zvukomalebné – je toho celý sklad. Já tu mám k dispozici 17 různých tympánů, jsou tu dvě marimby, dva vibrafony, dvě zvonkohry, dvoje zvony… Jinou sestavu tympánů mám na zájezdy a jinou na koncerty. Koncertní jsou těžké, ale od toho se odvozuje lepší zvuk. Máme i lehoučké, vylehčené, ale jejich zvuk je spíš pro komorní orchestr než pro filharmonii.
Jak vypadají koncertní? Mají litinové podstavce, měděný kotel, správné dimenze… záleží samozřejmě i na kůži. Nejmodernější kůže jsou ovšem unikátní – takové, že na umělé bláně je struktura jako přirozená kůže; výhodou je minimální vliv vlhka a tepla, ale zvuk je přitom velmi podobný tympánům s telecí kůží. Na zájezdech je tympánista z kotlů z přirozené kůže ve vlhkém ovzduší totiž nešťastný – pořád musí hlídat ladění.
Máte nějakou hudbu hodně rád? Jako muzikant musím říci, že můj miláček je Antonín Dvořák. Od Třetí symfonie jeho skladby žijí a právem jsou uznávané. U nás se bohužel zanedbává. Filharmonie nyní jeho skladby zařazuje minimálně.
Jsou dnešní filharmonici ve svém orchestru hrdí a spokojení? Když je s orchestrem člověk spjat tak dlouho a prožil s ním všechno dobré i zlé, tak si zvláště v pozdějším věku uvědomí sounáležitost naplno. Situace se ovšem změnila k nedobrému všeobecně, kultura je na vedlejší koleji. Filharmonie dříve bývala jako špičkový orchestr uznávána, bylo jí víc přáno. Točilo se také víc desek. Hráči museli vydávat prvotřídní výkony a byli podle toho odměňováni. A dneska? Výkony se očekávají stále prvotřídní, na orchestr jsou kladeny daleko větší zátěže zkouškové i zájezdové, ale finanční efekt adekvátní není.
Hrával jste také v Pražském souboru bicích nástrojů. Působil jsem tam asi dvacet let, ale před pár lety se činnost ukončila. V mém věku však už stejně spíše dělám „decrescendo“. Převzít to musí mladí.
V Kralupech nad Vltavou, kde dirigujete poloprofesionální orchestr, to však zatím na vaše „decrescendo“ nevypadá … Máte pravdu, Komorní orchestr Dvořákova kraje vedu už 26. sezónu. Zakládal jsem ho v září roku 1976. Předtím tam už pracoval symfonický orchestr, ale jeho vedoucí byl „odsunut“ po roce 1968, takže se soubor rozpadl a zanikl. Moje manželka učila tehdy v Kralupech a já s nimi nastudoval její absolventský koncert. Vzpomněli si pak, abych jim pomohl. Dobře, řekl jsem, na jeden rok to rozjedu, ale hledejte si někoho dalšího… Nikdo se nenašel, tak už to rozjíždím 25 let.
Uplatňujete dirigentskou praxi i ve filharmonii? Tradují se různé legendární historky… Prvně jsem dirigoval v roce 1978 jako záskok v Japonsku za pana dirigenta Košlera. Taky jsem dirigoval, když si pan šéf Neumann potřeboval v Kremlu poslechnout, jak ozvučili sál; řídil jsem tehdy na zkoušce Dvořákův Karneval , ale to nebyl záskok. V listopadu 1989 jsem dirigoval za Libora Peška druhý z revolučních koncertů – Tábor a Blaník . A pak na Silvestra 1999 za Vladimíra Válka silvestrovský koncert, to byla opravdu nálož.
Jak se vlastně stalo, že jste musel vzít svůj první záskok? V Japonsku Zdeněk Košler nedorazil na koncert kvůli tajfunu, když přestala létat letadla. Vědělo se však, že se určitě do sálu dostaví, tak se čekání překlenovalo… Koncert začal později, pak jsem řídil předehru k Prodané nevěstě a asi tři Slovanské tance – no a po pauze už na Novosvětskou policejní eskorta pana dirigenta přivezla, takže jsem se mohl vzdálit.
Daří se vám práce s vaším kralupským orchestrem? Myslím, že ano. Jsme opakovaně zváni k vystoupením. Máme stálé obecenstvo i v cizině, třeba v Drážďanech, kde je hudební konfrontace veliká. A nechat toho v Kralupech? To nejde, to by asi znamenalo konec existence orchestru.
Zdá se, že žijete jen hudbou. Máte nějakou velkou zálibu? Mám filharmonii, konzervatoř … a jako koníčka Kralupy, kde si dělám i vlastní úpravy skladeb. Nehrajeme jen starou hudbu, ale například i Janáčka a Dvořáka. Hraje tam celá rodina. Moje paní na cembalo. Syn Viktor dělá koncertního mistra i reprezentačního sólistu, když jedeme do ciziny; dcera hraje na flétnu; učí tam na hudební škole. Když mi vypadne hráč na kontrabas nebo jiný klíčový nástroj, přijdou mi vypomoci kamarádi z filharmonie. Rádi si s námi zahrají. A na každém koncertě mám kolegy jako sólisty. Sami si o to říkají. Zatím jsme nikdy nevybouchli. Takže – i když jsem kolikrát utahaný, že se mi ani moc nechce sednout si do auta a jet večer na zkoušku, tak když přijedu do Kralup a vidím ty nadšence, únava je pryč.
