Jsou lidé, kteří během svého života dokážou pracovat intenzivně s takovou přirozeností, že jejich činorodé chrlení může na okolí působit jako něco zcela samozřejmého. Poté, co je ale jejich pozemské putování završeno, nevěřícně žasneme, co všechno lze za jediný život stihnout. Takový pohled se naskytne, podíváme-li se na osobnost profesora Vratislava Bělského , který zemřel 26. 4. tohoto roku.
Vratislav Bělský pocházel z České Třebové (* 5. 5. 1924), kde vystudoval reálné gymnázium. Během války byl totálně nasazen, a tak mohl začít studovat na brněnské konzervatoři až v roce 1945 (varhany u prof. Josefa Černického). V roce 1949 se oženil (manželka Vlasta studovala též varhany), další studium ale ohrozily kádrové prověrky. Bělskému, přestože neměl kýžený dělnický původ (otec byl akademický malíř), se odepření absolutoria vyhnulo díky pomoci jedné z kantorek, která u prověřovací komise studenta vůbec nepustila ke slovu a vše odvykládala za něj. Bělský tak mohl postoupit na JAMU k prof. Františku Michálkovi.
Poté se věnoval koncertní činnosti s Českými komorními sólisty (řada televizních i rozhlasových nahrávek). Především se ale zabýval – jako jeden z našich prvních průkopníků – oblastí staré hudby. Připravil k vydání několik notových edic, z nejzásadnějších uveďme alespoň Zelenkovo Sub olea pacis… či Michnovo Officium vespertinum . Vzhledem ke své výrazné pedagogické praxi na brněnské konzervatoři i na JAMU sepsal Nauku o varhanách (nedávno vyšlo už 4. vydání), spis Cembalo, nástroj a jeho literatura , k vydání je připraveno dílo Provozovací praxe hudby 17. a 18. století . Významná byla i jeho činnost překladatelská, v níž se věnoval důležitým metodickým pracem: Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu J. J. Quantze, Důkladná škola na housle L. Mozarta, Úvaha o správném způsobu hry na klavír C. Ph. E. Bacha, První poznámky o hraní francouzských baletů… G. Muffata, k vydání je připraven spis Musik als Klangrede N. Harnoncourta. K tomu ještě „v šuplíku“ zůstal překlad Varhanní školy historické provozovací praxe pro varhaníky J. Lankvika.
Vratislav Bělský by si jistě zasloužil mnoho titulů (titul Mgr. však zásadně odmítal), byl to člověk, který se nikam netlačil („Kdo o mě ví, přijde za mnou“), a tak byl možná slavným jen pro určitý hudební okruh. Při pohledu na jeho plodný život ale nelze opominout, že šlo o významnou osobnost našeho hudebního života, osobnost, bez níž by zde bývalo bylo nemalé vakuum.
