pátek, 29. březen 2019

Najponk: Můj dům je plný jazzu

Napsal(a) 

Najponk, foto Lukáš Hubínek Najponkfoto: Lukáš Hubínek

Málokdo má u nás takový přehled o klasickém jazzu jako pianista Najponk. Jeho alba tvoří směsi standardů a dalších převzatých skladeb, které jako koření doplňují Najponkovy autorské skladby. Platí to i o novince What’s Next, která vyšla v samém závěru roku 2018.

Album What’s Next, které vám vyšlo na konci minulého roku, jste natočil v mezinárodní sestavě. Jak jste přišel na švédského kontrabasistu Hanse Backenrotha? Hans Backenroth je „světový sideman“, který hrál například s Kennym Barronem, s Houstonem Personem, s Jeffem Hamiltonem a desítkami dalších. Ve svém věku 53 let je velkou legendou evropského jazzu. Na dálku mě s ním seznámil náš společný známý, Švéd Mats Werner, bratr už zesnulého pianisty Lasseho Wernera. Jednou mi o Hansovi napsal jako o „nejlepším švédském basistovi“ a doporučoval mi, abychom spolu hráli. Pak se dlouho nic nedělo, až jsem o několik let později dostal další e-mail: „Dnes večer budeš mít v klubu U Malého Glena návštěvu ze Švédska, Hanse Backenrotha.“ To bylo asi před třemi lety a tehdy jsme se s Hansem seznámili. Protože je velký obdivovatel George Mráze, dal jsem mu dvě svoje společná alba s Georgem. Když mi poštou přišly na oplátku jeho desky, už jsem jej měl naposlouchaného z internetu a věděl jsem, jaký je to basista! Zní mu to fantasticky, krásně swinguje, umí všechny písničky. A ještě je to úžasný člověk! Pozval jsem jej tedy znovu do Prahy, přizval Jirku Slavíčka, a navíc ještě svého starého kamaráda Barneyho Kantora. Ten měl původně nahrát jen do dvou skladeb rytmickou kytaru, ale nakonec jsme si řekli, že by měl mít na albu aspoň jedno sólo.

Když spolupracujete se švédským basistou, který má za sebou tolik spoluprací, je pro vás důležitější jeho hudební životopis, nebo samotný fakt, že pochází ze skandinávské země? Vlastně ani jedno. Nejdůležitější, a to jsme cítili oba, byla láska k tomu druhu muziky, který hrajeme a máme rádi. Hans je stejně jako já sběratelem desek a cédéček, oba dva jsme archiváři. Já už jsem byl dvakrát hrát u něj ve Stockholmu a pokaždé jsme spolu běželi do prodejny CD.

Jak vlastně vaše domácí sbírka desek vypadá? To byste si nepřál vidět. Desky sbírá i můj táta. Začal ve svých šestnácti letech a dnes je mu přes sedmdesát. Dům, ve kterém jsem vyrostl, je plný jazzu. Já už ta cédéčka nemám kam dávat, to množství je neúnosné. Potřeboval bych na to nějakou velkou místnost, skutečný archiv, kde bych měl vše srovnané v regálech podle abecedy.

Jakým způsobem se ve vás role sběratele, archiváře a hudebníka pojí? Probíráte se množstvím nahrávek, když sestavujete album? Neprobírám se deskami cíleně tak, že bych hledal inspiraci, jak sestavit album. Samozřejmě mě tu a tam nějaká píseň nebo téma praští do ucha, ale spíše se snažím pro každou desku najít kontrastní materiál, aby to mělo dramaturgický smysl. Jestli se to daří, musí posoudit druzí. Ale muzikanti jako Hans Backenroth, Jirka Slavíček nebo Barney Kantor tomu mohou jen pomoci.

Jinak je to album zajímavá směs jazzových standardů a písní z oblasti populární hudby, což se samozřejmě prolíná. Otevíráte je však autorskou skladbou Some Groove for the King. Proč právě ona album zahajuje? Já jsem ji chtěl mít původně na konci alba, ale vydavatel Petr Ostrouchov přišel s nápadem, že by si zasloužila album otevírat. A měl pravdu. Ta skladba vznikla asi před rokem a půl a je věnována opravdovému Králi. Jde o Michala Krále, českého velvyslance v Jihoafrické republice. Když jsme tam s mým triem hráli, choval se k nám skutečně královsky, moc pěkně se o nás postaral. Já jsem mu tou skladbou chtěl za všechno poděkovat.

Je pro vás zásadně jiné hrát vlastní skladby a léty prověřené kompozice? V zásadě ne. Máme s mým koncertním triem v repertoáru pár mých věcí, které jsou formou lehce podobné standardům. Kostru našich koncertů ale tvoří hlavně standardy a převzaté věci. Repertoár se snažím pořád rozšiřovat, stále přicházím na nové nápady nebo oprašuji písně, které jsem měl kdysi rád. Některé mé autorské skladby ale také hrajeme rádi, například Based On Bach, Bird & Trane, která je už na několika deskách a stále se vyvíjí. Současná verze se velmi liší od toho, jak jsme tuto skladbu hráli před třemi nebo více lety.

Před několika lety vám vyšlo také sólové album A Child Is Born. Jak často se vám daří vystupovat sólově? Sólových hraní je málo. Mne by bavilo hrát sólově víc, protože tak mohu hrát jiné věci, mohu zkoušet dostat z nástroje nové barvy, když mám k dispozici i dobrý nástroj. Tu a tam je například dobré zahrát si na kvalitní piano v hotelu, což je zase úplně jiný zážitek. Je to, jako když cvičíte doma, ale občas vás u toho také někdo poslouchá. Je to tedy příjemná změna.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2019 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.