pátek, 8. únor 2013

Na Sever! - Norské hudební metropole Oslo a Bergen

Napsal(a) 

Na Sever! - Norské hudební metropole Oslo a Bergen, foto Petr Weber Na Sever! - Norské hudební metropole Oslo a Bergenfoto: Petr Weber

Co spojuje dva norské přístavy – metropoli Oslo a druhé největší město v zemi Bergen? Bráno doslova, jsou to železniční koleje dlouhé několik set kilometrů a překonávající z obou stran přes hory stejné převýšení: od nuly až do výšky 1222 metrů nad mořem a pak zase dolů. Myšleno obrazně, je to hudba. V Bergenu se koná už po šest desetiletí jarní mezinárodní hudební festival, jediný svého druhu a velikosti v tomto skandinávském království. A Oslo má nové moderní divadlo, patrně nejkrásnější v Evropě, jedinou operní scénu v Norsku. Ředitelem byl letos v obou institucích Per Boye Hansen.

„V obou případech jde tak trochu o monopol, a to občas nebývá úplně jednoduchou záležitostí. Jinak jsou ale obě instituce dost odlišné: festival trvá dva týdny a opera hraje po třistapětašedesát dní v roce. A rozdíl je i v počtu lidí. V Bergenu jich mám patnáct a v Oslo šest set třicet,“ říká Hansen. Letošní jubilejní ročník festivalu byl jeho poslední, od srpna začíná novou misi. „Konečně budu po dvanácti letech pracovat zase ve svém domovském městě. Pět let jsem byl ředitelem Komické opery v Berlíně, teď jsem působil sedm let v Bergenu... Moc se těším, že už nebudu muset trávit tolik času v letadlech,“ přiznává pětapadesátiletý manažer, který se po celou tu dobu vracíval k rodině do Oslo.

Když se konal festival v Bergenu v padesátých letech poprvé, nemělo město ještě ani letiště. Norsko bylo skutečně hodně daleko od střední Evropy. Od počátků však byla přehlídka, jejíž vznik iniciovala královská rodina, místem hostování těch nejvýznamnějších umělců. Byli mezi nimi Karajan, Menuhin, Oistrach... a od té doby mnoho a mnoho dalších. Letos například Andrew Davis, Bryn Terfel, Andrew Manze, mladí žesťaři z Venezuely, Les Arts Florissants, hudebníci z Číny, Rustavi Choir z Gruzie nebo Komická opera z Berlína a také řada zástupců tanečního umění. Rovněž houslista Renaud Capucon, ten se ovšem za doprovodu hannoverské rozhlasové filharmonie neuvěřitelně ztratil v Čajkovského Koncertu D dur... Také zde hrál violoncellista Truls Mork. A s Mahlerovým komorním orchestrem pianista Leif Ove Andsnes – ale ten se nepočítá, protože v Bergenu žije.

Je konec května a v Griegově sále v Griegově rodišti se koná večerní slavnostní koncert k jubileu festivalu. Mladý pianista Christian Ihle Hadland hraje s jistotou, muzikálně, kultivovaně, robustně, s pochopením pro atmosféru díla Klavírní koncert a moll. Bergenská filharmonie, kterou teď vede Španěl Juanjo Mena, pak v druhé polovině nedostižně jemně a v dokonale vyprecizovaných detailech interpretuje Griegovu scénickou hudbu k Ibsenově hře Peer Gynt. Obsáhlý výběr obsahuje i několik ukázek s mluveným slovem – norština zní sice nesrozumitelně, ale zajímavě. Výraz herců a sdělované emoce jsou naopak univerzálně srozumitelné.

Hadland, jeden z vynikajících žáků českého pedagoga Jiřího Hlinky, hraje o pár dní později také na Troldhaugenu, v komorním koncertním sále u Griegova muzea, letního sídla i místa posledního odpočinku, kus za městem. Je tu výhled na mořský záliv, je tu větrno, ale jinak klidno, třebaže nedaleko je schována dálnice na jih. Pořádají se zde recitály a Hlinkovi žáci se objevují častěji. Pan profesor žije v Bergenu už čtyřicet let. Vychoval za tu dobu na tři sta převážně skandinávských klavíristů, mezi nimiž je i světoznámý pianista Andsnes. Také Hadland, živelný muzikant, by před sebou mohl evidentně mít značnou budoucnost. Má na repertoáru z české hudby nejen Janáčka, Smetanu a Martinů, ale i Dvořákův Klavírní koncert. Rád by si ho někdy zahrál také v Praze.

Festivalový Bergen měl od počátku dva hlavní úkoly – být místem, kde se mohou setkat norští umělci, a zvát lidi zvenku, tedy být festivalem s mezinárodní ambicí. Pro letošek bylo typické, že na jubilejní přehlídce byli ti největší norští tvůrci a interpreti a s nimi umělci či instituce, s nimiž pracují v zahraničí.

Nejméně šedesát procent návštěvníků sice přichází z regionu, současně však je snahou mít zde něco, co nenabízejí jiná místa v Evropě, totiž program typický pro severské země. „Když sem přijedete, tak máte opravdu šanci vidět, co se děje v této části světa v umění. Zpočátku festival trval jen asi deset dní a nebylo tolik aktivit jako dnes, kdy máme také programy pro děti a programy mimo město – ke dvěma stovkám akcí během patnácti dní,“ vypráví ředitel Hansen. Patří i k nim i hodinové – zejména folklórní – koncerty v katedrále, končící o půlnoci. Ani cestou z nich nepanuje v tuto roční dobu ještě úplná tma. Slunce zapadlo teprve v jedenáct.

Na Sever! - Norské hudební metropole Oslo a Bergen, foto Petr Weber Na Sever! - Norské hudební metropole Oslo a Bergenfoto: Petr Weber

Téměř podobně je tomu v Oslo. Je přelom května a června a Norská národní opera v těch dnech několikrát hraje Čtvrtou noční hlídku, pozoruhodné dílo současného skladatele Gisleho Kverndokka; inscenaci, s níž pak v létě jede do Finska na proslulý mezinárodní operní festival v Savonnlině. Po představení se můžete projít po svažitých střechách a terasách divadla, jehož bílé mramorové plochy se odrážejí od tmavomodré oblohy. Je o čem přemýšlet, je dobré nechat v sobě doznít krásnou současnou hudbu.

Námět našel autor v norské literatuře, ve stejnojmenném románu Johana Falkbergeta z meziválečných let, v baladickém příběhu odehrávajícím se někdy na sklonku 19. století. Luteránský pastor přijíždí s rodinou do městečka, svého nového působiště. Avšak selže – život mu změní osudové setkání a následný dlouhý vztah s nešťastně vdanou mladou ženou. Pro komunitu veřejné tajemství. Pod vlivem odsudků a výčitek svědomí, silou vůle, se později dvojice rozchází, aby až po letech našla při vzájemném usmíření vnitřní klid. Farář umírá a Gunhild i s dcerou bude snad sousedy přece jen přijata... Těžko si představit v našem kulturním prostředí soudobou operu s evangelickým kazatelem jako hlavní postavou, operu o jakémkoli duchovním, který má nepatřičný poměr, operu o morálce, zdrženlivosti, pochybnostech, vině a odpuštění, operu s nemalým duchovním patosem, ze života, který tu byl a je dost jiný... U nás patrně nemyslitelné, pro většinu lidí určitě nezajímavé, mnohým asi navíc směšné. Dílo mělo premiéru v roce 2005, nyní jde o obnovené nastudování. Úspěšné. Také u nás asi skoro věc nemožná, vždyť se nechodí ani na Janáčka. Kverndokk je zkušený divadelní autor; spolu s libretistou, s režisérem a se scénografem stvořili strhující hudební drama, formou do určité míry tradiční, naplněné ovšem dostatečně soudobým, rázným, zároveň přehledným a emotivně nesmírně působivým hudebním jazykem. Hudba se samozřejmostí vychází z folklóru i z kostelních písní, děj se posunuje zkratkovitě a kaleidoskopicky v prolínajících se výstupech, mnohé je jen naznačeno – a přece má příběh, nenásilně a přirozeně inscenovaný, obrovskou sílu osudového dramatu, hlubokého psychologismu i dojemného realismu. Jsou tu monumentální i syrové okamžiky, je tu místo pro úsměvné klevetnice i moudrého kostelníka, pro svatební scénu i pro Večeři Páně, pro náznak i přesnou charakterizaci... Nedá se to říci jinak, než že jde o senzaci a životní zážitek. Angelica Voje, Espen Langvik a Ketil Hugaas mají své přesně napsané postavy zvládnuté pěvecky i herecky, jako kdyby šlo o klasický repertoár. Představení, mající hudební a humanistickou sílu rodu Suchoňovy Krútňavy či Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, končí nadšením ve vyprodaném hledišti. Také u nás těžko představitelné.

„Je to privilegium, ale také velká odpovědnost, být Operou pro celý národ, a to Operou na té nejvyšší úrovni,“ přiznává Hansen jako nový ředitel souboru v Oslo. První sezona, za kterou ponese plnou odpovědnost, začíná v srpnu 2013. Z budoucnosti obavy nemá. „S novou budovou otevřenou před čtyřmi roky, nádhernou stavbou, která už vešla ve známost jako pozoruhodný příklad moderní architektury, s auditoriem s vynikající akustikou...? Nastává výjimečný okamžik, ve kterém je možné ukázat, že opera je plně současná forma umění,“ zdůrazňuje a dodává: „Jsou tedy před námi vzrušující úkoly.“ Podílí a bude se na nich podílet také dirigent John Fiore, známý v Praze zejména díky svým mimořádným wagnerovským kreacím. Američan, který se postupně zamiloval do němčiny, pak do češtiny – a teď do norštiny. V Oslo je šéfdirigentem. Má své představy a plány a nevylučuje, že se pokusí prosadit do repertoáru nejen svého oblíbeného Wagnera, ale také nějakou českou operu.

Nový ředitel Norské národní opery ještě neoznámil svůj program, a tak vyzvídám vcelku zbytečně. Něco však přece jen obecně Per Boye Hansen naznačuje: „Určitě bych chtěl rozšířit počet operních titulů dávaných během roku. Chtěl bych udržet rovnováhu mezi moderním a standardním repertoárem, který je samozřejmě nadále důležitý, zejména pro lidi, kteří nemají kam jinam jít do Opery. Proto je důležité dávat věci jako Kouzelná flétna, Bohéma, Traviata a podobně. Chtěl bych přitom ukázat, že jde o stále ještě i pro nás plně životné tituly – že nejde o muzeum, ale o kusy s moderním člověkem komunikující. Myslím, že je podstatné ukazovat operu jako žánr, v dnešním umění a kulturním dění plný vitální síly... Ale stejně tak se chci soustředit na moderní operu. Objednal jsem několik nových děl. Nechat pro náš soubor psát norské a další současné skladatele je důležité, pokud chceme přežít do budoucna. Nemůžeme jen dál a dál hrát pouze staré kusy.“

Norská vláda podle něj dává v posledních letech najevo velkou podporu. Nejen pro festival v Bergenu, ale i pro operní instituci v hlavním městě. Ekonomický základ je v Norsku dobrý, říká Hansen: „Když se rozhlédnu okolo a vidím tamní podmínky, musím říci, že jsme opravdu privilegovaní.“ Rozhovor, který se uskutečnil při festivalu v Bergenu, končí však ředitel nikoli slovy o financích a penězích, ale o lidech, kteří na tomto nádherném místě žijí a svoje (a Griegovo) město milují. Přesto se sám těší do Oslo. Z jeho hlediska v Bergenu totiž přece jen moc často prší.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.