úterý, 6. leden 2009

Na okraji

Napsal(a) 

Maorský tanečník z Nového Zélandu (Military Tattoo 2000) Maorský tanečník z Nového Zélandu (Military Tattoo 2000)

Český Fringe

Současný vývoj scénického tance a baletu má u nás specifické národní rysy: zatímco ve světě probíhá jeho crescendo a accelerando, u nás máme oficiální diminuendo a ritardando. Česká prognóza se přiklání k teorii o nevyhnutelnosti vymření baletu jako múzického umění, nepotřebného pro naši současnost. V textech ministerstva kultury k přípravě Nové kulturní politiky na léta 2008 - 2013 (www.mkcr.cz/priprava-nove-kulturni-politiky) se už slovo balet nevyskytuje. Zmínka o baletu není ani v Návrhu koncepce rozvoje Institutu umění - Divadelního ústavu na období 2007 - 2012. Jeho Taneční sekce uvádí pouze záměr "podílet se na propagaci českého tance v zahraničí". Co se pod bezbřehým pojmem "český tanec" skrývá, není vysvětleno. Termíny tanec a balet nejsou identické. Ale kdo jiný než právě Divadelní ústav, "moderní informační a vědecké centrum pro oblast divadla s mnohovrstevnatým spektrem činnosti", by se měl zabývat baletem - touto výsostně divadelní syntézou tance, hudby a scénografie?

Vzpomínka na minulost

Když v polovině šedesátých let minulého století sólista baletu pražského Národního divadla Stanislav Buzek nastoupil do angažmá v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, v jednom z největších baletních center Německé spolkové republiky, noviny Düsseldorfer Nachrichten napsaly: "Bez jakýchkoli krkolomných manévrů, bez zrady vlasti a politického azylu, ale zcela legální cestou se pražský tanečník Stanislav Buzek stal sólistou baletu Německé opery na Rýně. V německém tanečním časopise se dočetl o baletním řediteli Erichu Walterovi, tehdy působícím ve Wuppertalu, potkal ho ve Vídni a předtančil mu v Praze. Buzek se mu líbil, zrušil svou pražskou smlouvu a v roce 1965 přišel do Düsseldorfu - Duisburgu. Jako v pohádce proběhla doba jeho učení ve "Zlaté Praze". První hodiny měl u slavné baleríny (Zdeny Zabylové). Následovalo studium baletu na pražské Státní konzervatoři (u Mariany Tymichové) a pak onen velký skok, kdy na sebe mladý umělec upozornil. Ještě jako student dostal sólovou příležitost v Národním divadle, v kulturní instituci, která svými třemi scénami a počtem sto čtyřiceti tanečníků patří ke třem největším tanečním metropolím východní Evropy po Moskvě a Leningradu."

Český tanec a současnost

Novinový výstřižek ze západoněmeckých novin je starý čtyřicet let. Do "Zlaté Prahy" putují dnes stovky turistů, neboť ve srovnání s šedesátými lety se Praha stala mnohem "zlatější" a zářivější. Taneční školství v průběhu let zdokonalilo systém výuky a rozšířilo počet tanečních konzervatoří se specifickým žánrovým zaměřením. Z Tanečního oddělení pražské Státní konzervatoře se stala samostatná Taneční konzervatoř hlavního města Prahy s vysokou mezinárodní prestiží. Čeští studenti získávají nejvyšší ocenění na mezinárodních baletních soutěžích a po absolutoriu se uplatňují na předních baletních scénách. Od šedesátých let minulého století, kdy byla uspořádána I. mezinárodní baletní soutěž v bulharské Varně, český balet a jeho představitelé získali již desítky Zlatých, Stříbrných a Bronzových medailí na prestižních mezinárodních baletních soutěžích ve Varně, Moskvě, Laussane, Osace, Tokiu, Jacksonu, New Yorku, Paříži, Ženevě, Vídni, Bordeaux, Helsinkách, Nyonu, Valenciennes. Česká baletní škola se dokázala prosadit v konkurenci s představiteli škol ruského, anglického, francouzského, italského, kubánského, čínského, japonského a amerického baletu.

Naši v cizině

V době železné opony to byli spolu s hudebníky právě baletní umělci, kteří na Západě i Východě šířili jméno Československa jako vyspělé kulturní země Evropy a získali uznání, které v zahraničí přetrvává až do dnešní doby. Mezi osobnostmi mezinárodního baletního světa je řada

Janáčkovy Listy důvěrné v choreografii Pavla Šmoka (Balet Praha - Pražský komorní balet) Janáčkovy Listy důvěrné v choreografii Pavla Šmoka (Balet Praha - Pražský komorní balet)
absolventů pražské Taneční konzervatoře: například Jiří Kylián, Jiří a Otto Bubeníčkovi, Lukáš Slavický - nositelé nejvyšší mezinárodní baletní ceny Prix Benois de la Danse nebo Daria Klimentová - ústřední postava televizního dokumentu Po světě na špičkách , který nedávno získal Ocenění Nadace "Vize 97" Dagmar a Václava Havlových. Při svém zahraničním působení nikdy neztratili kontakt se svým domovem a své poznatky přinášejí zpět českému baletu, stejně jako Ivan Liška, ředitel Bavorského státního baletu v Mnichově; Vladimír Klos, profesor Vysoké školy múzických umění, Akademie tance v Mannheimu; Petr Vondruška, profesor Vysoké hudební školy v Kolíně nad Rýnem a mnoho dalších. Patří mezi ně také legendární primabalerína Psotových a Machovových baletů, bývalá profesorka pražské Státní konzervatoře Zora Šemberová (od roku 1968 v Austrálii), vyznamenaná cenou ministerstva zahraničí ČR Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí (2005) a u příležitosti svých 95. narozenin medailí Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury (2008).

Poučení ze světa

Tradice mezinárodních úspěchů českého scénického tance začala vlastně již před první světovou válkou. Podílely se na ní představitelky různých směrů tehdejšího novodobého tance (Jarmila Kröschlová, Jarmila Jeřábková, Milča Mayerová, Jožka Šaršeová), které patřily k nejlepším ve střední Evropě. Z I. mezinárodní choreografické soutěže v Paříži roku 1932 si Taneční skupina Jarmily Kröschlové odvezla bronzovou medaili za inscenaci Podvečer Parného dne (ch. J. Kröschlová, h. V. Smetáček). Jarmila Jeřábková převzala poselství Isadory Duncanové a rozvinula ho do specifické formy mezinárodně uznávaného "českého duncanismu".

Čeští umělci získali uznání záhy po válce na III. mezinárodní choreografické soutěži v Kodani, kterou uspořádal Rolf de Maré a jeho pařížský Mezinárodní taneční archiv (Les Archives Internationales de la Danse) roku 1947. Mezi dvaceti třemi soubory ze sedmi zemí získalo čtvrtou cenu Taneční divadlo Borise Milce za svou kreaci Již nikdy válka! (ch. B. Milec, h. V. Nelhýbl). Poznatky z prvního poválečného setkání představitelů tanečního umění zaznamenal v časopise Taneční listy Jan Reimoser, vedoucí tanečního oddělení Státní konzervatoře (Poučení z Kodaně, TL č. 3, 1947): "Je pozoruhodné, že vysloveně klasický balet, ostatně v menšině, neměl úspěch. Spíše se ukázalo, že obojí školení, akademické i novodobé, a odtud vyplývající choreografické řešení, poutá zájem obecenstva a dalších baletních scén, a má budoucnost. Škálu pohybových možností a výrazových prostředků je tedy nutno rozšířit. O Češích se hodně mluvilo a psalo. Jury byla mile překvapena. Mohu to potvrdit z rozhovorů s jejími členy. Získali jsme sice 4. cenu, ale Angličané a domácí Dánové, nemluvě o holandské skupině, se neumístili vůbec. České jméno letí světem. Malý národ, vlastně bez baletní tradice, zvítězil. Budiž nám to podnětem k houževnaté další práci, k přísnému a svědomitému školení tanečních a choreografických talentů, vlídné a účinné podpoře nejpřezíranějšího umění u nás, umění tanečního."

Osudová rozhodnutí

V roce 2004 ministr kultury Pavel Dostál veřejně přiznal, že "v důsledku systémových změn při přechodu z centrálně řízené kultury na svobodnou kulturní politiku demokratického státu... se samozřejmě učinila chybná rozhodnutí, neboť, jak se o revolucích alibisticky říká, když se kácí les, tak také lítají třísky: A při transformaci kultury sem tam pár třísek lítalo". Těmi třískami byl podle ministra kultury mimo jiné "špatně připravený převod divadel na města či zrušení některých reprezentačních státních uměleckých souborů, které šířily po světě dobrou pověst o české kultuře a které byly zlikvidovány jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o komunistickou propagandu."

Mezi první transformační činy patřilo zmenšení početních stavů baletních souborů českých divadel a zrušení zákonného práva profesionálních tanečních umělců žádat o penzi po dvaceti letech svého vystupování na divadelním jevišti. Také baletní soubor Národního divadla byl zmenšen na méně než šedesát členů a vypuzen z největší pražské scény Smetanova divadla (dnes Státní opery Praha) do Národního a Stavovského divadla, kde jsou prostory jeviště pro baletní inscenace malé. Pro řadu svých produkcí nemá k dispozici ani orchestr Národního divadla a baletní představení doprovází hudba z reproduktorů. Podmínky pro domácí prezentaci baletního souboru včetně společenského postavení neodpovídají úrovni uměleckých schopností ani tvůrčímu potenciálu jeho členů.

Zcela zrušeny byly profesionální soubory specifického zaměření: Balet Československé televize a Balet Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého zvaný Bohemia Balet. Zájezdový soubor Pražský komorní balet Pavla Šmoka, mezinárodně uznávaný reprezentant specificky české autorské komorní baletní tvorby s českou komorní hudbou, byl takzvaně odstátněn, to jest zbaven finančních prostředků. Po letech živoření byl v roce 2003 vrácen zpět do státního rozpočtu jako "nedomyšleně odstátněný" a začleněn do divadla s největší pražskou scénou - do Státní opery Praha. Repertoár komorního souboru, jehož umělecká koncepce stála vždy v opozici vůči baletnímu repertoáru kamenných divadel, přestal v nových podmínkách de facto existovat. V současné době se bývalí členové snaží činnost Pražského komorního baletu obnovit, jejich žádosti o udělení grantu hlavního města Prahy však bylo vyhověno jen částečně, údajně pro nedostatek financí.

Finále Military Tattoo 2000 Finále Military Tattoo 2000

Nové trendy vývoje

Český národní nihilismus slavil úspěch při likvidaci Československého státního souboru písní a tanců. Taneční skupina, orchestr a pěvecký sbor byly rozpuštěny, kostýmy a rekvizity rozprodány, partitury skladeb včetně rozepsaných notových partů zničeny, archiv souboru vyhozen na smetiště. Šlo o celoživotní dílo desítek etnochoreologů, choreografů, pedagogů, tanečníků, výtvarníků a hudebních skladatelů (Karel Plicka, Jožka Šaršeová, Libuše Hynková), neboť idea souboru se tříbila již v době druhé světové války. Oficiálnímu zahájení činnosti Československého sboru národního tance (pěvecký sbor byl přiřazen později) na jaře roku 1948 předcházelo mnoho let studia mizejícího českého, moravského a slovenského hudebního a tanečního folklóru, včetně organizačních, metodických a právních příprav. Poválečný rozmach lidového tance u nás navázal na široké mezinárodní hnutí přerušené válkou. Již v roce 1935 byl uspořádán I. mezinárodní festival lidového tance v Londýně a není bez zajímavosti, že na místě administrativní ředitelky Československého sboru národního tance stanula v roce 1948 válečná emigrantka z USA.

Vakuum po zrušených aktivitách stávajících profesionálních tanečních a baletních souborů vyplnilo hnutí za rozvoj současného tance. Vyjádřilo všeobecnou touhu po svobodném projevu a tanečním vyjádření individuality člověka. Na umělecký odkaz Jarmily Jeřábkové navázala všestranná činnost Taneční konzervatoře Duncan Centre. Výrazných úspěchů dosáhl Festival Tanec Praha a jeho pražské divadlo Ponec, kde ze skromných začátků vyrostla uznávaná mezinárodní událost vyznavačů takzvaného "současného tance" a nezávislých pohybových aktivit nejrůznějších druhů a žánrů zvaných Fringe, které stojí na okraji (fringe) hlavního proudu uměleckých forem profesionálního múzického a divadelního umění. Hnutí v podstatě navázalo na předválečné úspěchy novodobých tanečních směrů, které vznikaly v opozici proti formálním strukturám tehdy stagnujících baletních forem. V sametovém porevolučním varu a v kontaktu s umělci Západu se poměrně snadno prosadilo, neboť jeho individuální akce vyžadovaly mnohem méně finančních prostředků a byly zdůvodněny voláním po nápravách společenských proměn po roce 1948. Tehdy byly zrušeny soukromé školy i soukromé taneční skupiny a jejich působení bylo převedeno do osvětových besed, domů kultury ROH, základních uměleckých škol, amatérských souborů LUT a podobně. Umělecká činnost v nich pokračovala, nadále však podřízena iniciativě státní a politické byrokracie. Třebaže zestátňování postihlo školy a skupiny všech žánrů tance, to jest nejen novodobého, ale také klasického, společenského a lidového, stepu, akrobacie, pantomimy a dalších, byly to představitelky tance novodobého, které v nových podmínkách dokázaly prosadit svůj nárok na státní finanční podporu svých současných, takzvaných nezávislých uměleckých aktivit. Nicméně také Festival Tanec Praha musel letos zmenšit svůj rozsah pro nedostatek financí, které dosud dostával formou grantů na úkor ostatních žánrů.

Dicit arma silent musae

Ani česká armáda prý už nepotřebuje svůj Vojenský umělecký soubor Ondráš a dokonce ani Ústřední dechovou hudbu české (dříve československé) armády. Co na tom, že všechny armády světa mají své reprezentativní umělecké hudební a taneční soubory, které od roku 1950 přijíždějí do skotského Edinburghu na armádní festival Britského společenství národů a spřátelených států Military Tattoo. Na stadionu pro 10 000 diváků, vybudovaném speciálně před panoramatem edinburského hradu, se každoročně setkává vždy tři týdny v srpnu průměrně 800 účinkujících a dvě stě tisíc diváků z celého světa, z toho třicet pět procent ze zámoří. Hudebníci a tanečníci vystupujících souborů jsou příslušníky vojenských praporů a pluků, které připomínají své působení ve válce o Falklandy, v Perském zálivu, Kosovu, Makedonii, Afganistanu, Iráku. Československo ani Česko svého uměleckého reprezentanta na festival nikdy nevyslalo, ačkoliv bylo zváno! A tak dnes už 11 600 000 diváků Military Tattoo v Edinburghu a dalších 100 milionů z mezinárodního vysílání TV po celém světě zná nejen ruskou Kalinku slavných Alexandrovců, ale také bojové tance vojáků kmene Zulu z Jihoafrické republiky, původní tance aboriginů v podání australské policie nebo brilantní cvičení s puškou posluchačů vojenské akademie Westpoint z USA či vojáků základní služby ze stodvacetičlenné Gardy Jeho veličenstva krále Norska. Slova Česká republika však mnohým z nich neřeknou nic. Ti starší si vzpomenou na Československo, Prahu a písničku Roll Out the Barrels .

Zuluští tanečníce z Jižní Afriky (Military Tattoo) Zuluští tanečníce z Jižní Afriky (Military Tattoo)

Fringe jako výzva

Military Tattoo je jen jednou z významných uměleckých událostí letního Edinburghu. Rozšiřuje uměleckou paletu Edinburského festivalu, který zastřešuje několik současně organizovaných festivalů: Edinburgh International Festival, Edinburgh Jazz and Blues Festival, Edinburgh International Film Festival, Festival of Spirituality and Peace, Festival of Politics a Edinburgh Festival Fringe. Na rozdíl od Edinburského mezinárodního festivalu, který probíhá v devíti divadlech a koncertních sálech celého Edinburghu a představuje umělecký vrchol vytříbeným výběrem koncertů a představení ze současného světového repertoáru hudby, divadla, opery, tance a baletu, Edinburský festival Fringe je určen pro aktivní tvořivost uměnímilovné mládeže. Jak uvádí programová brožura Fringe, vystupovat na něm může každý, koho něco napadne a chce se zúčastnit. Umělecký výběr se neprovádí. Pořadatelé nabízejí odbornou pomoc, marketing, prodej vstupenek, propagaci, včetně prezentace "How to do a show at the Fringe". Umělecké aktivity Fringe se organizačně dělí na Dětská představení, Komedii, Tanec a fyzické divadlo, Výstavy, Koncerty, Muzikál a operu, Divadlo. Od roku 1947, kdy festival vznikl z touhy po opětovném sjednocení válkou rozdělené Evropy, počet zájemců o Fringe neustále vzrůstal a záběr festivalu se rozšiřoval. Od sedmdesátých let se Edinburgh stal místem, kam přicházejí studenti a začínající umělci nejrůznějších žánrů, aby byli objeveni. Podle statistiky organizátorů se na něm v průběhu tří srpnových týdnů předvede 20 000 vystoupení (performance probíhají ve všech veřejných prostorách, na ulicích a náměstích), což znamená až 1 500 denně, a to v provedení 1 200 účinkujících.

Pražský Divadelní ústav připravil v roce 2006 projekt Invaze do Evropy , jehož cílem bylo "představit současné české divadelní a taneční umění evropskému publiku a zvýšit prestiž české kultury v zahraničí". O vyslání tanečního nebo baletního tělesa, které by v Edinburghu obstálo na Mezinárodním festivalu vedle souborů jako jsou například New York City Ballet nebo Suzanne Farrell Ballet a Nederlands Dans Theater, se u nás zřejmě neuvažovalo. Českou uměleckou Invazi do Evropy uskutečnila taneční skupina Farma v jeskyni na festivalu takzvaných okrajových uměleckých žánrů - Fringe. Na letošní Edinburský festival, kde hostoval Gruzínský státní balet Niny Ananiashvili, Batsheva Dance Company z Izraele, Mariinské divadlo z Petrohradu s Valerijem Gergijevem a britský soubor choreografa Matthew Bourna s premiérou baletu Dorian Gray , odjelo z Česka pět reprezentantů na Fringe: taneční skupina DOT 504, soubor Adriatic, duo Skutr, ruský soubor Teatr Novogo Fronta a brněnské Divadlo Neslyším.

Vystoupení tří českých skupin bylo situováno do Hlavní budovy, Voliéry a Pavilonu opic v edinburské Zoologické zahradě. Programová brožura, vydaná Českým centrem v Londýně, zahrnula pod název Czech Republic @ the Fringe 2008 také tři akce Edinburského mezinárodního festivalu 2008: koncert klavíristy Ivana Moravce a Pavel Haas Quartet v sále Queen's Hall a Dvě vdovy v Edinburském festivalovém divadle. Jak se ukázalo, jednalo se o Smetanovu operu, kterou za finanční podpory První skotské železnice nastudoval soubor Skotské opery. Nicméně informace ČTK uvedla: "Pět českých souborů tanečního a pohybového divadla bude bojovat o přízeň zahraničního publika na jednom z největších světových festivalů divadla a performance Edinburgh Festival Fringe. Pro Českou republiku je srpnová skotská přehlídka jednou z největších letošních kulturních prezentací v zahraničí. Účast dva roky připravovalo londýnské České centrum, finančně přispělo i ministerstvo kultury a také divadla samotná." Zatímco česká mediální odezva byla velkolepá, zahraniční tisk věnoval českým reprezentantům pozornost, úměrnou postavení festivalu Fringe ve světové hierarchii uměleckých hodnot, to jest fringe - na okraji.

Námět k zamyšlení

Ve Skotsku je Edinburský festival Fringe jen jedním z mnohých. Jaké místo má zaujmout Fringe v českém žebříčku uměleckých hodnot? Ačkoliv se u nás kde co ruší, systém řízení kultury podle pětiletých plánů zůstal zachován. Změnila se pouze hlediska. Dříve se plánovalo, co bude, teď se hlavně plánuje, co nebude.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.