Český balet žije v regionech
Bylo by zajímavé zjistit, jaké představy dokáže v současnosti vyvolat pojem „český balet“ čili „balet Česka“. Mnozí si dokáží vybavit ještě tak představení baletu Národního divadla v Praze či v Brně, Státní opery Praha nebo Souboru Taneční konzervatoře hlavního města Prahy zvaného Bohemia Balet, případně Pražského komorního baletu Pavla Šmoka.
Slovo balet se u nás v české kotlině stalo nemoderním, neboť v uplynulých letech se do oficiální taneční terminologie s úpornou zavilostí prosadily termíny „současný tanec“ a poté „taneční a nonverbální žánr“. A to díky praxi takzvaných odborných grantových komisí, které výběrovým financováním určitých uměleckých aktivit podle vlastních zálib a lobbistických zájmů zastupují božského demiurga, který utváří svět umění. Stalo se tak kupodivu za tichého souhlasu celé baletní obce, která proti mizení pojmu balet z úředních dokumentů české kultury vůbec neprotestuje. Jenže slovo balet není ani moderní, ani nemoderní, stejně tak jako slovo hudba. Skrývá se za ním vyhraněný umělecký žánr, který se v globalizovaném světě 21. století dočkal nebývalého rozmachu. A to bez ohledu na českou virtuální realitu.
Naštěstí život společnosti neurčují pouze direktivy „z centra“, ale princip regionalismu. Pojem „český balet“ vytvářejí baletní soubory regionální, o nichž se příliš nepíše ani nemluví, které si však svým významem nikterak nezadají s obdobnými soubory v zahraničí a mnohdy svou uměleckou úrovní předčí soubory centrální. Umění baletu se již tradičně rozvíjí nejen v Praze a Brně, ale také v Ostravě a Olomouci, v Plzni, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem a v Liberci. Ve srovnání s Prahou a Brnem regionální soubory trpí větším nedostatkem finančních prostředků a zejména menšími početními stavy. Jestliže v hudbě se ví, že symfonický orchestr nelze zmenšovat natolik, aby se stal souborem komorním, neboť například Beethovenovu Devátou symfonii nemůže zajisté zahrát například Janáčkovo kvarteto, na umělcích českého baletu se taková kouzla běžně vyžadují a odvahu „přešít“ některý slavný Petipův „grand ballet“ na „současný mini balet“ považují někteří hodnotitelé nejen za normální, ale dokonce za velmi průkopnické.
Co se týče umělecké úrovně regionálních baletních souborů, ta je poměrně vyrovnaná. Ve většině zemí světa totiž profesionální baletní umělci získávají odborné znalosti mnohaletým studiem na tanečních konzervatořích, jejichž systém výuky se po druhé světové válce výrazně sjednotil. A tak v regionálních baletních souborech Česka mohou působit nejen umělci domácí, ale také Rusové, Italové, Japonci, Ukrajinci, Maďaři, Poláci, Estonci, Francouzi a další adepti baletního umění z různých zemí světa. Umění baletu je mezinárodní a baletní soubory českých a moravských regionů se již dávno staly pro zahraničí reprezentanty kultury národní.
První v pořadí – Ostrava
Renomé kulturní sounáležitosti baletu Česka s vývojem světového baletu zachránila v minulém roce Ostrava. Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského, vedený od roku 1996 uměleckým šéfem Igorem Vejsadou, se jako jediný v České republice připojil k loňským mezinárodním oslavám dvou významných výročí Ďagilevova Ruského baletu (1909 – 1929) uvedením baletu Giselle a výstavou fotografií ve foyeru ostravského Divadla Jiřího Myrona. V letošním roce vstoupila do mezinárodní soutěže o titul „Evropské město kultury“ pro rok 2015.
Ostrava je městem československé a české baletní tradice. „Historie ostravského baletu začíná trochu atypicky nikoli od Adama, ale od Achilla. Právě jménem bájeslovného antického reka pokřtili totiž v kterémsi římském kostele v roce 1869 mrně, z něhož se posléze vyklubal Achille Viscusi. Tanečník, choreograf, operní režisér, pedagog, kromě jiného pak i otec baletu v Ostravě…“ Úvodní slova studie o ostravském baletu z almanachu k šedesátému výročí ostravského Státního divadla v roce 1978 naznačují kulturní význam, jaký mělo město Ostrava již od dávných dob. Vždyť Achille Viscusi vedl dvanáct let také balet Národního divadla v Praze a prvně uvedl na scénu původní české balety Oskara Nedbala Pohádka o Honzovi, Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta, Andersen. V ostravském baletu se v průběhu let uplatnili četné přední osobnosti českého baletu, mimo jiných také Saša Machov i současný umělecký šéf pražské Laterny magiky Zdeněk Prokeš.
Nejvýraznější stopu zde však zanechal zejména Emerich Gabzdyl, který s Ostravou spojil převážnou část svého uměleckého života od dětství až do zralého věku. V Ostravě se v roce 1908 narodil a u Viscusiho začínal jako žák i tanečník. Ostravský balet pod Gabzdylovým vedením v letech 1938 až 1970 získal renomé reprezentanta československého baletního umění. Ostravská baletní dramaturgie souzněla s tehdejšími světovými trendy, které si Gabzdyl osvojil během svých angažmá doma i v zahraničí.
Ostravské obecenstvo je baletně vzdělané, zná baletní díla širokého žánrového rozpětí od světové baletní klasiky devatenáctého století přes stěžejní díla mezinárodního baletu století dvacátého i četné opusy původní baletní tvorby českých hudebních skladatelů. Ti zejména v době po druhé světové válce až do sametové revoluce v roce 1989 věnovali českému baletu svou tvůrčí potenci za vydatné podpory Svazu českých skladatelů.
Současnost ostravského baletu
Na bohatou minulost navazuje současný umělecký šéf Igor Vejsada. Sám vynikající tanečník, nositel četných ocenění z mezinárodních soutěží, odchovaný brněnskou taneční konzervatoří (1975), roční stáží na Moskevském akademickém choreografickém učilišti (1975 – 1976) a bratislavskou Vysokou školou múzických umění (1995), rozvíjí ostravskou baletní tradici na základě svých zkušeností z domácího i zahraničního působení.
Po angažmá sólisty v brněnském Národním divadle nastoupil do baletního souboru v maďarském Györu, jehož baletní soubor vzbuzoval v té době mimořádnou pozornost jak svým avantgardním repertoárem nedějových baletních děl, tak vysokou uměleckou úrovní interpretace. Založil ho a vedl Ivan Márko, bývalý tanečník Baletu XX. století Maurice Béjarta. Márko komponoval baletní obrazy specifickým způsobem – obsah sugestivních scénických obrazů vznikal ze vzájemného vztahu tance, hudby a výtvarných jevištních prostředků, z jejich souvislostí, následností, prolínání a opakování. Působivost Márkových děl závisela na interpretační dokonalosti všech členů ansámblu, z nichž každý byl sólistou.
V Györu Igor Vejsada, jak sám říká, „získal nový pohled na progresivní pohybové taneční divadlo využívající maximální technické a výrazové schopnosti tanečníků“.
V devadesátých letech vedla Vejsadova cesta za baletními zkušenostmi do izraelské Kibbutz Contemporary Dance Company k choreografce Yehudit Arnon, kde zůstal dva roky. Zde ho zaujala „vysoká umělecká úroveň, uplatňování nových tanečních směrů 
a především vnímání humánní otázky v životě a umění“. V Izraeli tančil mimo jiné v choreografiích Jiřího Kyliána, Matse Eka a navázal trvalou spolupráci s Jeanne Solan, pedagožkou Kyliánova souboru Nederlands Dans Theater. Poté následovalo působení v Národním divadle v Mannheimu u francouzského choreografa Phillipe Talarda.
Repertoár, který Igor Vejsada dosud v Ostravě uvedl, zahrnuje reprezentativní vzorek nejširší škály baletního umění současného světa. Je v něm zastoupena jak světová baletní klasika, tak nová tvorba současných tvůrců baletního divadla – choreografů, hudebních skladatelů a scénografů. Svou představu současného tance a současného baletu prezentuje Igor Vejsada v dramaturgickém plánu baletního souboru i ve vlastní tvorbě.
Street dance na scéně
Letošní baletní novinkou je inscenace nazvaná U2 – You Too – Ty taky? . Základní osnovu tvoří skladby slavné irské rockové kapely U2, čili You Too. Kanadský choreograf Eric Trottier v něm povýšil současné taneční formy mládeže, jako jsou street dance, hip hop a další na taneční jazyk, schopný společenské výpovědi. Obsah pohybového textu vychází z obsahu vybraných písní a z pocitů, které v posluchači – divákovi vyvolávají. Název U2 – You Too – Ty taky? se inspiruje slovní hříčkou, neboť písmena U2 se v angličtině čtou jako Jú Tú, psáno You Too, což česky znamená Ty taky?
Šestnáct skladeb z tří desetiletí čtveřice dublinských muzikantů z aznívá v opačném chronologickém sledu. Pořad uvádí choreografická kreace No Line – Bez hranic na píseň No Line on the Horizon (z posledního stejnojmenného alba z roku 2009) a uzavírá ho kolektivní tanec One More Time – Ještě jednou na hit z 80. let minulého století Where the Streets Have No Name . Ostravské obecenstvo, hudebně vzdělané a obeznámené se současnými trendy populární hudby z hudebních festivalů Colours of Ostrava, rozumí textům známých písní jako jsou New Year‘s Day nebo October , a umí ocenit spontánní výpověď tanečního kolektivu, který ovládá stejně tak hip hop jako klasická jetés a pirouettes. Ústřední téma baletu nesou tři hlavní mužské postavy: sólista baletu Lukáš Leopold, klavírista – korepetitor baletu Jaroslav Domanský a student Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě Zdeněk Kremláček.
Inscenace oslovuje diváky všech věkových skupin. Některým připomíná slávu, s níž kapela U2 přijela 14. srpna 1997 na pražský Strahovský stadion. Písničkám s co největším zvukem a angažovanými tématy odpovídá vitalita taneční interpretace a je jen těžko k uvěření, že titíž tanečníci a tanečnice umí s odpovídajícím vnitřním zaujetím interpretovat formálně vybroušené tvary éterického klasického tance v představeních baletů Giselle nebo Spící krasavice .
