středa, 18. listopad 2015

Na návštěvě u Petrofů

Napsal(a) 

Zuzana Ceralová Petrofová, foto PETROF Zuzana Ceralová Petrofováfoto: PETROF
Královéhradecká firma PETROF, náš největší a nejznámější výrobce klavírů, oslavila vloni 150 let své existence. Od roku 2004 je její prezidentkou a jednatelkou paní Zuzana Ceralová Petrofová, hlavní představitelka páté generace Petrofů a jedna z nejzajímavějších a nejúspěšnějších žen české podnikatelské sféry. O tom, že se jedná o dámu skutečně pozoruhodnou, svědčí mimo jiné i to, že se její jméno objevilo v roce 2012 v anketě Hospodářských novin v první pětadvacítce nejvýznamnějších žen českého byznysu, prestižní magazín Forbes ji v roce 2013 zařadil mezi pět desítek nejvlivnějších Češek a 23. dubna letošního roku byla vyhlášena nejlepší manažerkou roku.

Sto padesát let existence je pro tuzemskou rodinnou firmu úctyhodně dlouhá doba. Víte o nějaké další naší firmě s tak dlouhou nepřerušenou tradicí? Nad tím jsem se nikdy nezamýšlela. Mám dojem, že Becherovka je tu hodně dlouho, i když jejími majiteli už nejsou Češi. Možná že starší než PETROF je také Koh-i-noor a Solo Sušice, a mohl by to být i Prazdroj.

Ale jako rodinná firma jste u nás asi výjimkou. Opravdu nevím. Nerada bych střílela od boku. Ale určitě je tu dneska spousta šikovných rodinných podniků, o kterých se ani tak moc neví. Pětadvacet let po revoluci vyrostla první generace podnikatelů a ti dnes řeší, co se svými firmami budou dělat v budoucnosti a jak – a komu – je budou předávat: jestli rodinným příslušníkům, nebo manažerům-profesionálům. Absolvovala jsem spoustu nejrůznějších školení tohoto druhu a vždycky jsem byla překvapená, kolik tu máme skvělých firem, které mají našlápnuto na to, že budou vícegenerační. Myslím, že všude ve světě tyhle rodinné firmy, či malé firmy vůbec, tvoří páteř podnikání.

Má ve vaší rodině kdo pokračovat? Dcera Anna studuje mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a hrozně ji to baví. Nedávno byla na půlroční stáži v Holandsku. Hodně nám pomáhá, mimo jiné s námi byla už popáté na veletrhu v Číně. Dokonce se kvůli tomu učila čínsky, ale pak to vzdala, protože je to hrozně těžký jazyk. Jak svou bakalářskou práci, tak i diplomovou práci psala na téma „piano-byznys“. Pro nás je to ohromně zajímavé, dozvíme se něco víc o našem oboru, o konkurenci, o světovém trhu s klavíry – a ona má na oplátku zajímavé a neotřelé téma. Zkrátka je to oboustranně přínosné. Jsme s ní domluvení, že k nám přijde, ale až ještě nabere zkušenosti někde jinde. Myslím, že by nebylo dobře, aby šla rovnou po škole do rodinné firmy, kde už jsou zaběhané určité stereotypy. Bude lepší, když se ještě přiučí u jiných a přinese nám sem něco nového. A pak máme ještě pětiletého syna Antonína. Pojmenovali jsme ho po zakladateli firmy. Hodně jsme se přeli, ale nakonec jsme si řekli – musí to bejt Tonda. Strašně rád muzicíruje, má skvělou školku, kde se denně hraje na klavír, moc rád zpívá a má hudební sluch. A doma mi vždycky říká: „Mami, ukaž mi to piáno, oddělej desku, ať vidím, jak se tam vevnitř hejbou ty kladívka.“ Takže ho zajímá také technická stránka – jako každého správného kluka.

Muzicírujete u vás doma? Ano, a moc rádi. Dneska existuje taková spousta krásných zpěvníků, tak si přehráváme písničky – jednak ty, co zná Tonda ze školky, jednak ty, co máme rádi my. Já hraju na piano, děti zpívají a manžel se k tomu dokonce i někdy připojí s houslemi. Na Velikonoce se nám stala taková hezká příhoda. Manžel chodil s malým Tondou po koledě, já jsem si říkala – co tu budu doma sama dělat, tak jsem si otevřela zpěvník a hrála jsem si písničky, které mám ráda, a čekala jsem na koledníky. No a pak přišla taková velká parta, a říkají: „Jé, ty tu máš otevřený piáno, tak to budeme hrát a zpívat.“ A tak se to rozjelo, bylo tu takových deset patnáct kluků s tatínky dohromady, manžel vybalil housle – a místo oběda jsme dvě hodiny hráli a zpívali! Takže letošní Velikonoce byly u nás opravdu veselé.

Pojďme teď trochu do historie. Jaké vůbec byly začátky firmy PETROF? To musíme zajít hluboko do devatenáctého století. Zakladatel firmy Antonín Petrof byl synem truhláře Jana Petrofa. Když mu bylo osmnáct, dostal od truhlářského cechu výuční list. Ale místo k truhlařině ho to víc táhlo k výrobě klavírů. V hradecké katedrále sv. Ducha, která stála naproti jejich truhlářské dílně, měli totiž klavír a on se na něj stále chodil dívat. Bylo to pro něho neuvěřitelně inspirativní – říkal si: proč se klavíry nevyrábějí v Čechách? Tenkrát se totiž klavíry dělaly jen ve Vídni. Nakonec se rozhodl, že půjde do Vídně za strýcem Josefem Heitzmannem, který měl firmu na výrobu klavírů. Mimochodem značka Heitzmann dodnes existuje, ale už ji vlastní Číňané. U tohoto svého strýce se Antonín učil pět let, potom od něho dostal velice pěkné vysvědčení a strýc ho propustil s tím, že umí stavět klavíry. Antonín si ale po odchodu od strýce řekl, že se ještě domů nevrátí – a šel se zdokonalovat ke konkurenci. Následující dva roky se pohyboval u dalších vídeňských a německých výrobců, do Hradce se vrátil v roce 1864, založil si firmu na výrobu klavírů a postavil první čtyři nástroje.

Na návštěvě u Petrofů, foto Martin Jahoda Na návštěvě u Petrofůfoto: Martin Jahoda

Tušíte, jaký byl jejich osud? Úplně první klavír si koupil pan Petříček, to byl místní řezník a zároveň taky radní. Takže asi byl dost movitý. Nevím, kde přesně ten nástroj skončil. Kdo si koupil další tři, také nevím. Nicméně jeden z nich je teď umístěný v expozici zámku Hrádek u Nechanic a je skutečně z roku 1864.

Jak firma pokračovala? Výroba klavírů se v následujících deseti letech po roce 1864 rozběhla velmi slibně. Antonín se oženil, vzal si poměrně bohatou ženu, která mu přinesla tak velké věno, že si mohli dovolit přestěhovat se z původní staré dílny, kterou měli proti katedrále sv. Ducha, do perspektivnější královéhradecké lokality – na takzvané brněnské předměstí. Tady si koupili hospodu a z ní začali budovat továrnu. Ta továrna je dodnes na stejném místě, takže my jsme na téhle adrese opravdu už od roku 1874. Nástroje, které vyrobili v oněch deseti letech, se už daly počítat na stovky a Antonín si musel najmout řemeslníky. Brzy se jeho klavíry prodávaly po celém Rakousko-Uhersku a od roku 1879 už šly do celého světa. V období po první světové válce se vyvážely do čtyřiceti zemí.

Měl PETROF v době svých začátků v Čechách nějakou konkurenci? Neměl. Byli jsme první a dlouho jediní. A byli jsme tak dobří, že jsme někdy na přelomu století dokonce získali titul „c. k. dvorní dodavatel“. Takže jsme dodávali klavíry na císařský dvůr, a to poměrně hojně. S císařskou rodinou je spjat také náš jubilejní 30 000. nástroj – pianino, které jsme poslali na Konopiště následníku trůnu Františku Ferdinandovi d’Este. Vychovatel jeho dětí pan Stanovský tehdy napsal naší firmě děkovný dopis, plný chvály. Ten dopis byl odeslán jen pár týdnů před sarajevským atentátem. Když se vloni připomínalo sto let od toho atentátu a od začátku první světové války, tak moji rodiče vyjeli na Konopiště, aby ten nástroj vypátrali. Paní kurátorka se jim ohromně věnovala, prohledali spolu kdejaký kout, až konečně našli pianino se svícny, hodně podobné tomu, které máme na fotografii. Jenže to nebyl PETROF, ale Prokesch. Asi toho původního PETROFA někdo ukradl.

Jak to vypadalo s firmou během první světové války? To si asi dokážete představit. Nic hezkého to nebylo. Navíc v roce 1915 zemřel zakladatel firmy Antonín Petrof a tři měsíce po něm i jeho manželka. Do vedení firmy vstoupil jejich syn Vladimír, představitel druhé generace Petrofů. Byl velmi mladý, bylo mu šestadvacet a musel řešit spoustu problémů, které s sebou válka přinesla. Už třeba jen to, že měl nedostatek zaměstnanců, protože jich řada byla odvedená do armády. Zato hned po válce došlo k obrovskému rozkvětu firmy. Naše klavíry se vyvážely opravdu do celého světa a na soutěžích sbíraly jednu prestižní cenu za druhou: v Gentu, v Barceloně, v Bruselu, v Paříži a já nevím kde všude ještě. Těch ocenění bylo ke konci třicátých let kolem stovky. O skutečné světovosti PETROFA svědčí i jeden dost kuriózní detail: zatímco náš 30 000. nástroj dostal František Ferdinand d’Este, nástroj s výrobním číslem 40 000 putoval mnohem dál – až do Číny.

PETROF prý tehdy vyráběl nejen klavíry, ale i jiné nástroje. Petrofovi byli vždycky inovátoři a rádi zkoušeli všechno nové a nezvyklé. Tak jsme třeba ve dvacátých letech vyrobili – a také financovali – jedinečný „barevný klavír“, který navrhl architekt a sochař Zdeněk Pešánek. Tímhle nástrojem, který mohl kombinovat hru tónů a světel, předběhl Zdeněk Pešánek o několik desetiletí svou dobu. Dalším zajímavým technickým po­kusem byl tzv. Neo-Bechstein, elektroakustický klavír, který můžeme považovat za jakého­si vzdáleného prapředka dnešních digitálních klavírů. Ale těch Neo-Bechsteinů jsme udělali jen několik desítek kusů. Nějakou dobu jsme také vyráběli harmonia. Ta se vyvážela hlavně do Indie, kde jsou dodneška velice populární. Ale chtějí je tam za neúměrně nízkou cenu, a my je za tu cenu nejsme schopni udělat, takže jsme s jejich výrobou skončili. Mezi naše úspěšné výrobky patřily také pianoly, což je kombinace piana s aeromechanickým orchestrionem. Hudba je zaznamenaná na děrovaném pásku, navinutém na váleček. Jeden váleček je jedna písnička. Pianoly byly oblíbené hlavně na farmách v Americe. Tenhle nástroj můžete vidět i v našem muzeu. A můžete si na něm i nějakou písničku pustit.

Zuzana Ceralová Petrofová, foto PETROF Zuzana Ceralová Petrofováfoto: PETROF
Vy máte skutečně přímo tady v továrně muzeum? Ano, ale ne dlouho. Otevřeli jsme ho vloni u příležitosti 150. výročí založení firmy. Byl to nápad mého tatínka. Nosil ho v hlavě už léta. Ředitelkou muzea je moje sestra Ivana Petrofová. Sami jsme měli řadu historických nástrojů a co chvíli nám lidé volají, že mají doma něco zajímavého, co by stálo za zařazení do našich muzejních sbírek. Nejstar­ší vystavený klavír je z roku 1869 a návštěvníci tu mohou vidět mnoho dalších pozoruhodných exponátů. Na všechny nástroje, které v našem muzeu vystavujeme, se dá hrát.

V historii firmy jsme skončili v meziválečném období. Jak to s ní pokračovalo dál? Počátkem třicátých let se do čela firmy dostali zástupci třetí generace Petrofů: Dimitrij, Eugen a Edvard. Pod jejich vedením firma úspěšně zvládla i období světové hospodářské krize, ale druhá světová válka ji srazila na kolena. Přišli jsme o řadu skladů a o spoustu materiálu, došlo k prudkému poklesu poptávky, zaměstnanci byli odvedení na nucené práce do Německa a v naší továrně se místo klavírů musely vyrábět bedničky na munici.

Je neuvěřitelné, že tohle všechno firma nakonec přežila. Taky si to někdy říkám. Ale ono to bezprostředně po válce vypadalo všechno úplně jinak. Do Hradce se hrnuly objednávky z celého světa, firma nestíhala. Všichni se vrhli do práce a snažili se na válku co nejrychleji zapomenout. Pak ale přišel rok 1948, komunisti firmu znárodnili a Petrofy z ní vyhnali. Řadu členů rodiny postavili před soud jako „třídní nepřátele“ a pět jich nakonec poslali do vězení. Tak skončila třetí generace Petrofů.

A následující generace? Mému tatínkovi Janu Petrofovi – to už je čtvrtá generace Petrofů – bylo v roce 1948 osm let. Samozřejmě že jako dítě těžce nesl všechno, co se tehdy dělo s jeho rodiči a s továrnou. Události v roce 1989 byly pro něho jistým zadostiučiněním. Už v roce 1991, kdy se začínalo privatizovat, vstoupil do tehdejšího stále ještě státního podniku jako obchodní ředitel. Podnikovému vedení se pochopitelně moc hodil. Hrál na klavír, mluvil německy, anglicky a rusky, uměl vystupovat, byl komunikativní, a navíc pro ně bylo obrovskou reklamou, když mohli přijet na veletrh a tam říci: tohle je opravdový živý Petrof. Průběh privatizace byl svým způsobem komický, protože tatínek vlastně zprivatizoval továrnu sám sobě. Ale jinak to tehdy nešlo. Celý privatizační proces byl nesmírně náročnou záležitostí a nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo: v restituci jsme dostali 4 %, zbytek, tj. 96 %, jsme si museli koupit. Tím pádem jsme se už od začátku ohromně zadlužili. Firma sice zvenčí vy­padala, že by mohla fungovat, ale byla to jen taková skořáp­ka na povrchu. Vnitřek nebyl tak zdravý, jak jsme čekali. K PETROFU totiž patřily ještě další značky: Rösler, Scholze a Weinbach, a ty všechny jsme museli zprivatizovat v jednom balíčku. Vláda řekla: buď všechno, nebo nic. A tak jsme převzali rozbujelý socialistický podnik, který měl 1 200 zaměstnanců. Dnes jich máme 220.

Kdy jste se vy sama objevila ve firmě? Já jsem sem nastoupila v roce 2000. Jsem vystudovaná farmaceutka, předtím jsem pět let pracovala ve farmaceutické firmě. Ale tatínek mi řekl: tak já to tady privatizuju, a buď mi pomůžeš, nebo já nevím..., tak to prodáme? Poprosila jsem ho, aby mi dal čas na rozmyšlenou. Nechal mi na rozmyšlenou rok. A tak jsem do toho šla. Nejdřív jsem sem nastoupila jako vedoucí propa­gace, protože k tomu jsem v tu dobu měla asi nejblíž. Se svým platem jsem šla na třetinu a všechno v mém životě bylo najednou jinak.

Na návštěvě u Petrofů, foto Martin Jahoda Na návštěvě u Petrofůfoto: Martin Jahoda

Jaké to bylo, přejít z farmacie do tak odlišného oboru? Zas tak úplný převrat to nebyl. Doma jsme měli pianino i křídlo, hráli jsme, tak jsem věděla, co je to za nástroj. ☺ Ale samozřejmě jsem si musela vzít do ruky slavnou knihu Josefa Pracha o stavbě klavírů a po nocích jsem ji studovala, abych tomu aspoň trochu rozuměla. Neměla jsem tolik času, jako měla moje maminka a sestra, když sem nastupovaly. Obě šly rovnou do výroby, půl roku si tam daly kolečko a dá se bez nadsázky říci, že si vyrobily celé pianino – samozřejmě s pomocí zaměstnanců. Takže obě znají výrobu opravdu do detailů. S propagací to bylo trochu jinak. Tatínek mi řekl: Hele, máme tady novou generaci klavírů. Všechny budou výrazně lepší a o třetinu dražší než současné nástroje. Potřebuju propagaci a hlavně název pro nové nástroje. Tak se do toho pusť. A tak jsme vyhlásili velikánskou celosvětovou soutěž pro pojmenování nového koncertního křídla, nazvali jsme ji „Dej mi jméno“. Oslovili jsme asi dva tisíce škol po celém světě, popsali jsme jim, jak ten nový klavír vypadá, přidali jsme spoustu informací o firmě a taky jsme připojili dotazník, jestli nás znají, abychom měli zpětnou marketingovou vazbu, jak si stojíme na trhu. Vrátilo se nám neuvěřitelných devět set odpovědí. Nabídli jsme totiž zajímavou výhru: jedno pianino do vítězné školy a jedno pianino pro toho, kdo vymyslí to jméno. Podmínkou bylo, že název bude začínat písmenem „M“. Nakonec se v té anketě objevil asi stokrát název Mistral. O vítězi se samozřejmě muselo losovat, svolali jsme na to dvacetičlennou komisi. A vyhrála to soukromá škola nedaleko Varšavy a jedna třináctiletá dívenka z té školy. Jeli jsme tam oba nástroje osobně předat a potom jsme zorganizovali velký koncert ve Varšavě právě na ten nový Mistral a tam jsme ho taky pokřtili.

Takže všechna ta další „větrná“ jména vašich klavírů se odvíjejí od tohohle Mistralu? Ano – Monsoon, Pasat i Storm. Ale i tyhle názvy vybírali naši zákazníci. Na veletrhu jsme dali lidem více možností k pojmenování, ale když už jsme začali počasím, chtěli jsme v něm pokračovat. A pak jsme ten Mistral pospojovali s mořem a s racky a s cestou Antonína Dvořáka do Ameriky a s jeho Novosvětskou. Prodáváme deva­desát procent své produkce do zahraničí a zákazníci pozitivně reagují na našeho slavného skladatele a na naši kulturní tradici vůbec. Když chcete proniknout do světa, musíte nabídnout příběh.

Váš nejnovější, nejvzácnější a nejdražší klavír ale zůstal svým názvem věrný tradici. To máte pravdu. Pojmenovali jsme ho ANT. PETROF – po zakladateli firmy, a důvěrně mu říkáme „Antonín“. Je to naše chlouba. Docela jsme se na něm vyřádili, hlavně šéf našeho vývojového oddělení, pan inženýr Ivan Vaculík. Když jezdil po světě po veletrzích, tak sbíral od zákazníků, servisáků a muzikantů jejich názory, námitky a připomínky a ukládal si je do šuplíku. Pět let pak na jejich základě vymýšlel všechna možná technická vylepšení, která chtěl na „Antonínovi“ uplatnit. Měl jich asi sto šedesát. Takže jsme si udělali takovou velkou oponenturu, co přijmout, co oželet, a nakonec jsme jich vybrali asi polovinu, které se on potom snažil promítnout do toho nového modelu. Ten má úplně novou kostru, která je vzadu o 10 cm širší než u běžných nástrojů, takže se především zvětšil prostor pro basové struny. Tím, jak je ta kostra větší a pevnější, tak i zvuk je barevnější a nosnější. Máme tam některé hodně zajímavé technické vychytávky – jsou to naše patenty, nemá je nikdo na světě. Kromě toho: kovové součástky jsou ošetřené čtyřiadvacetikarátovým zlatem, aby nekorodovaly. Při výrobě používáme ty nejkvalitnější materiály, a to nejen co se tkne stavby, ale i v designu. Kupříkladu vnitřek jsme obložili dýhou z olivového dřeva, které má překrásnou kresbu. Vypadá to nádherně, nikdo jiný nic takového nedělá. Ale musím přiznat, že bych nikdy nevěřila, jaká je to složitá věc vpasovat olivovou dýhu do klavíru. A protože jsme samozřejmě dělali pro ten nástroj úplně všechno nově, tak se všechno muselo vypracovat ve vývojovém oddělení doslova na koleně. Všechno je stoprocentně ruční práce. To hlavní je ale samozřejmě zvuk. A ten se nám, myslím, opravdu vydařil.

Kolik „Antonínů“ jste už vyrobili? „Antonín“ je náš nejluxusnější model. Stojí 160 000 EUR. Momentálně se vyrábí šestý kus. Dva si koupili v Číně, jeden v Rusku, jeden půjde do Turecka a jeden půjčujeme na koncerty k mimořádným příležitostem, například do Rudolfina nebo Filharmonii Hradec Králové.

Máte na ten nástroj už nějaké ohlasy? Ano. A velice pěkné. My jsme „Antonína“ napřed otestovali u našich místních špičkových klavíristů: hráli na něj kupříkladu Ivoš Kahánek, Martin Kasík, Jitka Čechová, Karel Košárek, Igor Ardašev, Jana Chaudhuri, Matyáš Novák, Jitka a Milan Fraňkovi, ale také Richard Clayderman nebo Kirill Gerstein a spousta dalších – určitě jsem na někoho zapomněla. A všichni si ho velice chválili.

Ocenil jsem, že jste „Antonína“ dali letos v květnu k dispozici i dětem na klavírní soutěži Broumovská klávesa. My jsme tu zápůjčku spojili s docela zajímavým průzkumem. Rozdali jsme soutěžícím dotazníky, aby nám napsali, jak se jim na našeho „Antoní­na“ hrálo. Nedovedete si představit, jaká spousta zajímavých názorů se nám sešla.

Na vaše nástroje hrála a hraje spousta slavných klavíristů. Pokud se dobře pamatuji, tak jednou z největších hvězd byl – ještě hluboko před revolucí – Arturo Benedetti Michelangeli. Tohle je hodně zajímavá historie a my jsme po ní dost pátrali. Michelangeli hrál dlouho výhradně jen na PETROFA. Na jeho koncerty se vždycky vozily dva nástroje. Jeden stál na pódiu v místě koncertu, druhý se už vezl na další štaci, kde měl Michelangeli hrát, a tam ho připravovali naši technici. Takhle se to praktikovalo poměrně dlouho, Michelangeliho turné byla někdy třeba i půlroční. Jedno to křídlo Michelangelimu nakonec zůstalo, ale kam se podělo to druhé, nikdo neví. Celou tuhle záležitost zařizoval tehdy pan Mario Ciampi, jeden z největších propagátorů PETROFA nejen v Itálii, ale v celé Evropě. Naše rodina s ním spolupracovala už před válkou a s jeho synem jsme v kontaktu dodnes.

A co současní pianisté? Nejzajímavější ze všech je pravděpodobně náš australský kamarád David Helfgott. O jeho životě byl dokonce natočený film Shine, který získal v roce 1997 Oscara. David má o dvacet let starší manželku Gillian, která mu dělá zároveň manažerku i ošetřovatelku. Nesmírně obětavě se o něho stará, protože on je velmi nemocný. David objevil v jednom obchodu v Austrálii náš nový koncertní Monsoon a neustále si tam na něj chodil hrát. Doslova se do něj zamiloval – a že ho chce domů. Gillian mu to vymlouvala: máme malý byt, nevejde se nám tam. A on: Tak zbourejme zeď. A opravdu nakonec tu zeď zbourali a ten nástroj je teď u něho doma. Před nějakými osmi lety měl David velké turné po Evropě, a během něho neustále své ženě připomínal: já se musím hlavně podívat k PETROFOVI. A tak přijel do Hradce a říkal: to jsem já, co má ten váš nádherný klavír, a chtěl bych všem vašim lidem poděkovat, jak ho krásně udělali. A uspořádal tady pro zaměstnance koncert, byl tu strašně nadšený – s každým si podával ruku, s každým se přátelil. Víte, ono je moc hezké a příjemné vědět, že někde na úplně druhém konci světa je někdo, kdo vás má rád.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.