O houslích a jejich výrobě je toho veřejnosti známo poměrně dost. Myslím, že i člověk, který se zrovna nepohybuje v hudebním světě pravděpodobně zareaguje na jméno nejznámějšího houslaře historie Antonia Stradivariho a nejeden by si snad i vzpomněl, že Stradivari byl Ital. Jeho housle, postavené před více než třemi sty lety, jsou dodnes považovány za vrchol houslařského umění a pro krásu zvuku jsou vyhledávány předními světovými houslisty. V aukcích se pak prodávají za astronomické částky, například na newyorské aukci v květnu 2006 se prodaly housle „Hammer Stradivarius“ za rekordní cenu v přepočtu přes 70 miliónů korun.
Nejznámější houslista všech dob, Niccolò Paganini také vlastnil Stradivariho nástroj.
Stradivari byl významným cremonským houslařem, bylo by však bláhové se domnívat, že byl jediným. Cremona je kolébkou světového houslařství a po staletí představuje vrchol tohoto řemeslného umění.
Jedním z nejoslavovanějších současných mistrů houslařů je Riccardo Bergonzi, žijící, kde jinde, než právě v Cremoně. Jeho nástroje se řadí k tomu nejlepšímu, co dnes světové houslařství nabízí.
Pro přiblížení, existuje prestižní soutěž houslistů Michael Hill International Violin Competition, která se koná každoročně na Novém Zélandu. Mezi cenami pro vítěze, jež zahrnují mimo jiné značnou finanční částku, nahrávací smlouvu a světové turné, je i zapůjčení nástroje Riccarda Bergonziho.
Vloni v létě jsem od mistra Bergonziho dostal výjimečnou nabídku přijet si vybrat jeden z jeho nástrojů k němu, do jeho dílny v Cremoně. Mám překrásný nástroj pražského mistra Karla Josefa Dvořáka z roku 1926, ale mít možnost hrát na Bergonziho nástroj je už po léta můj sen. Netrvalo dlouho a po výměně několika e-mailů jsem zvonil na zvonek u Bergonziho dílny. Přivítal mě sympatický, trošku zarostlý pán s brýlemi: „Ahoj Tomáši, pojď dál, to jsem rád, že jsi dorazil, už na tebe čekám.“ Bez dlouhého otálení mi ukázal polici, na které byly zavěšeny housle a vyzval mě, abych si je vyzkoušel. V Cremoně bylo 35 stupňů, ani lísteček se nepohnul, vlhkost vzduchu byla vysoká. Krůpěje potu na mém čele však nezpůsobovalo jen horké letní počasí, ale především veliký respekt, s nímž jsem k Bergonziho houslím přistupoval. Už v minulosti, u příležitosti světového houslařského veletrhu Mondomusica, který se každoročně v Cremoně koná, jsem se dostal ke zkoušení několika Bergonziho nástrojů. Proto jsem byl připraven na vysoký standard kvality zvuku i samotného zpracování. Když si odmyslíte fakt, že se na housle dá vyloudit zvuk, který dokáže vznítit pocity v celém spektru lidského vnímání (ano jistě, ty nepříjemné někdy také, ale já mám teď na mysli především ty nádherné, libé – když to někdo dokáže), jsou housle překrásný objekt i na pohled a na dotek. A věřte, vjemy se násobí, když vedle vás stojí sám tvůrce takového uměleckého artefaktu. Bergonzi, přesto, že za svou houslařskou kariéru vyrobil celou řadu excelentních houslí, na které hrají špičkoví hráči, stál a poslouchal, co mi z jeho houslí leze a s pohledem malého zvědavého kluka zkoumal mé reakce.
Jako by to byl jeho první nástroj a on se nemohl dočkat, jak bude znít a co řeknu. Po prvním kole výběru mě pozval do vedlejší místnosti, ve které byly pod stropem zavěšeny nástroje, čekající na dodělání a na lak. Kromě toho, že je lak houslí estetická finesa, je jedním z vůbec nejdůležitějších faktorů pro kvalitu zvuku. Jeho tajemství si většinou každý houslař pečlivě chrání. „To okno ve stropě jsem si navrhl sám. Je tam dvojité sklo s fólií. Takhle mi sem svítí denně jen jednu hodinu přímé světlo. Víc by bylo moc. Tady mi housle zrají.“ Bral do ruky jedny nedodělané housle za druhými a vysvětloval, že je tam nechává viset tak dva roky, než se rozhodne je nalakovat. Visí tam mezi nimi jeden extra hezký kousek, u kterého doufám, že budu mít v budoucnu příležitost si na něj zahrát.
Po krátkém odpočinku jsme šli zpět hrát a poslouchat. Bavili jsme se o různých charakteristikách tónů, o vibracích dřeva a čas jen plynul.
„Nevěřil bys, jak málo houslistů vlastně rozumí houslím. Neumějí vyjádřit, co chtějí, co hledají nebo popsat charakter zvuku. Komentář většiny houslistů se zúží na: to zní hezky nebo to nezní hezky“, posteskl si Bergonzi. „Jsem moc rád, že budeš hrát na mé housle a budeš mi k tomu dávat zpětnou vazbu. Kolik že je to do Prahy, 900 km? Hm, to není tak daleko. Naložím třeba několik nástrojů, přijedu za tebou a budeme hrát, zkoušet a diskutovat. Nebo přijeď častěji. Já prodávám housle do celého světa, ale zdaleka ne každý je schopen se k nim vyjádřit sofistikovaněji. To je paradox.“
Můj příjezd do Cremony samozřejmě nevznikl tak, že by mi Bergonzi zavolal: „Hej Tome, já chci, abys hrál na mé housle.“ Jak jsem již předeslal, setkal jsem se s ním už několikrát u příležitosti veletrhu Mondomusica. Přes pět let jsem fungoval jako testovací hráč. Houslista, pokud se zrovna nezabývá historií a nezkoumá detaily výroby houslí, má průměrně za život v ruce, řekněme, desatery housle. Od svých malých školních, přes studentské až po mistrovské, na které hraje po většinu své aktivní kariery. Tím jeho obzor obvykle končí. A houslař, ten samozřejmě studuje nástroje, prohlíží, přeměřuje originály, ale pak se opět věnuje především těm svým výrobkům. Navíc houslař zpravidla není technicky vyspělý hráč, aby si své housle mohl důkladně vyzkoušet. Mně prošly rukama doslova tisíce nástrojů. Proto takovéto spojení houslaře a houslisty, který se aktivně zajímá o zvuk, stavbu a historii, je ideální a obohacuje oba.
Protože vedle samotného hraní na housle také komponuji hudbu, daroval jsem Bergonzimu své CD Al’ Argentino, které jsem natočil se svým kvartetem. Po čase mi napsal dopis plný komplimentů a navrhl, že se zasadí o to, abych byl pozván na festival Cremona Violin Festival. Bohužel, vloni se peníze na kulturu a na tento festival nenašly a nad existencí příštích ročníků se vznáší veliký otazník. Naneštěstí ani Itálie a Cremona se svou hudební tradicí není ušetřena současných ekonomických kolapsů a je smutné, že získat finance na kulturu je velmi těžké i tam.
Později u večeře jsem se ho zeptal: „Riccardo, nejsi z toho už znuděný? Nebo frustrovaný? Podívej, houslařina je konzervativní obor. Nic nového se nevymýšlí. Znám řadu excelentních houslařů. Všichni se snažíte o to samé – vytvořit housle jako Stradivari. A nejlepší z vás je ten, kdo se tomu nejvíce přiblíží. Přitom, i kdybyste udělali nástroj jako on, není možné srovnávat nové housle s houslemi, na které 300 let hrají nejlepší světoví interpreti. Změnilo se klima, dřevo zraje jinak, je jiné ovzduší. Máme sice modernější technologie, ale ideál houslového zvuku je zahalen tajemstvím dávných časů. Mluvil jsem s mnoha houslaři a někteří jsou z toho opravdu frustrováni. Z toho, že už to nejde udělat lépe. Co ty“? Bergonzi mi však odpověděl jako pravý umělec: „Chápu o čem mluvíš, ale to není můj případ. Já se nesnažím někoho předhonit. Dělám to, co mám rád a pokaždé, když dokončuji další nástroj, se už nemohu dočkat, až ho uslyším. Člověk se pořád učí. I já se učím rád. Umím si dost přesně představit, jak které housle budou znít už podle zvuku dláta, když opracovávám desky. Ale přesto, když ty housle pak slyším, je to jako by se mi narodilo nové dítě. Kdepak frustrace. Miluji to, co dělám. Miluji ty rána, když chodím do dílny. Rád pracuji brzy ráno. A v dílně de facto žiju.“
Za zmínku určitě stojí fakt, že i Bergonziho žena je houslařka. A po zkušenosti s jejími houslemi musím říct, že velmi dobrá. „Když odejde do vedlejší místnosti, ťuknu jí do duše, aby jí to tak nehrálo“, vtipkuje Bergonzi o seřizování pro zvuk nejdůležitější části houslí, takzvané duše.
Riccardo Bergonzi je uznávaný umělec se smyslem pro introvertní humor. S vážnou tváří dokáže mile vtipkovat. V jeho humoru a přirozenosti lze číst, že je to velmi pokorný člověk, který dobře zná svou uměleckou hodnotu, ale nenechá své ego, aby za něj jednalo. Kromě houslařství se věnuje i malbě a vytváří krásné sochy z bronzu. Vše obvykle na motivy houslí. Po Cremoně má vystaveno několik soch a aby toho neměl málo, je dirigentem jazzového big bandu čítajícího 20 hudebníků.
Tomáš Mach; houslista, skladatel, pedagog. Studoval na Konzervatoři v Teplicích a na Berklee College of Music v Bostonu, USA. Vyučoval na Bangkok Symphony Music School v Thajsku a na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Bývalý člen orchestru Melody Makers Ondřeje Havelky, Severočeské filharmonie a dalších hudebních těles. Žije v Praze, koncertuje a komponuje.
www.tomasmach.eu
