Marku, jaká je historie udělení ceny vaší nahrávce?
Byli jsme velice potěšeni, protože je to opravdu výrazné ocenění. Nahrávka Sub olea pacis byla zařazena do chorální kategorie, což v praxi spíše znamená nahrávky vokálně instrumentálních skladeb. Do nejužší nominace, která vzejde z široké škály tipů asi sto padesáti recenzentů sedmi nejprestižnějších evropských hudebních časopisů a jednoho amerického, se dostaly tři nahrávky – vedle nás ještě Janovy pašije nahrané Philippem Herreweghem (Harmonia mundi) a Hercules Marca Minkowského (Archiv).
Takže jste porazili ty nejsilnější soupeře!
Já myslím, že to není ani tak v tom, že by naše interpretace byla lepší než jejich, i když už jenom to, že je náš způsob interpretace srovnatelný s takto renomovanými ansámbly a dirigenty, je v našich podmínkách více než potěšitelné. Navíc jsme po dramaturgické stránce na rozdíl od nich přinesli něco nového, neotřelého, i na Zelenku v zahraničí nezvyklého. Zelenka je znám hlavně jako přísný kontrapunktik s mírnou oblibou v experimentech a Sub olea pacis je vůči této vyhraněnosti kontrastní – je převážně napsána ve světském italském koncertantním stylu, až na tři výjimky je sestavena z rychlých vět, protože hudba je napsaná ke školské hře, probíhá k ní divadelní akce a musí mít spád. I Zelenkova instrumentace je velmi osobitá, takže to vše dohromady asi nadchlo canneskou porotu.
To ocenění je vlastně i distributorským úspěchem Supraphonu.
Určitě. Když jsem byl na udělení ceny na canneském veletrhu, jel jsem s paní ředitelkou Supraphonu Janou Gondovou a malou delegací, která měla domluvené schůzky s mnoha distributory a obchodními partnery z různých zemí a „masírovala“ je svými nabídkami. Zdá se mi, že to Supraphon dělá opravdu dobře, jak dosvědčuje jeho skvělá pozice na tomto veletrhu.
Chystáte se nějak z té ceny vytěžit – myslím koncertní příležitosti?
Producent vítězné nahrávky Marek Vrabec s námi na rok 2004 připravuje velké evropské turné se Sub olea pacis – budeme hrát na festivalech v Concertgebouw v Amsterdamu, ve vídeňském Konzerthausu, v Mnichově, Regensburgu a u nás na Pražském jaru. S pořadateli jsme se dohodli na jiném sólistickém obsazení, než jaké je na nahrávce – budou to zvučná jména přijatelná pro tak významné sály. Zřejmě to bude Nancy Argenta, Susanne Rydén a další. Na nahrávce jsou převážně čeští sólisté. S nějakými zahraničními hvězdami by byla nahrávka pro Supraphon třikrát až čtyřikrát nákladnější. Takhle se uskutečnila vlastně mezi generálkami na představení ve Vladislavském sále a byl to hrozný maraton, protože po tři dny jsme od devíti ráno do večera natáčeli, pak byla do půlnoci generálka a od rána znovu natáčení. Potom byl do půlnoci koncert a ráno po něm jsme zase dotáčeli některá místa. Bylo to hektické, určitě bych si představoval lepší podmínky pro natáčení, pěvecké obsazení a další věci, ale není jasné, jestli by se to ještě někdy uskutečnilo, kdybychom to tenkrát odložili na neurčito. A když se nakonec ukázalo, že se podařila dobrá věc, která má úspěch, tak to tak asi mělo být.
Vraťme se k desetileté existenci Florey. Měl jsi v roce 1992 nějakou představu, kam chceš soubor dovést, co chceš hrát, co bys chtěl dokázat?
Před deseti lety byly cesty staré hudby u nás tak nevyšlapané, že si člověk představu, jakým směrem se to všechno ubere, vlastně ani nemohl vytvořit. Nic nebylo jasné, vše se tvořilo tak nějak průkopnicky, „z ničeho“. Měl jsem nějakou představu, jak se autentické interpretaci věnují v zahraničí, z nahrávek a poté z kurzů, které jsem navštěvoval, a chtěl jsem něco podobného vytvořit i u nás – to byla velká motivace. Samozřejmě člověk má nějaké vize, čím by se chtěl v budoucnu zabývat, ale vesměs dělám v daném okamžiku to, co mě zrovna nadchne a o čem si myslím, že má smysl. Musím říci, že z velké části se mé prvotní představy splnily.
Deset let v životě souboru je poměrně dlouhá doba a bývá pravidlem, že se jeho složení značně promění. V případě souboru Musica Florea tomu však tak není – nezůstal jen název a jméno uměleckého vedoucího, ale i většina jmen v tom úzkém jádru.
Tomu jsem skutečně velmi rád – jádro tvoří lidé, kteří se mnou opravdu začali v prvopočátku na teplické konzervatoři. Byli to vesměs nejlepší hráči – jak po technické, tak i po muzikální stránce, kteří tam v té době byli. Velkým hnacím motorem byla pro mě na začátku zkušenost ze souboru Musica Antiqua Praha. Poté v něm začali hrát i někteří další kolegové z budoucí Florey a zřejmě i u nich to zapůsobilo ve prospěch rozhodnutí věnovat se výhradně staré hudbě. Protože každý, kdo s námi zkoušel hrát, se jednoho dne musel rozhodnout, jestli je ochoten opustit vidinu existenčně jistějšího místa v nějakém orchestru – totiž hrát „naplno“ zároveň na moderní a starý nástroj opravdu nelze. I když u mě jako dirigenta je situace jiná.
Právě probíhající festivalový cyklus, v jehož rámci se můžeme těšit ještě na tři koncerty, je dramaturgicky jakousi retrospektivou vaší činnosti?
Naopak – mnoho skladeb v programech koncertů jsou premiérovými záležitostmi. Festival jsme pojali spíše jako příležitost k uvedení nových a zajímavých věcí. Samozřejmě že je i poohlédnutím za uplynulým desetiletím, ale to je vyjádřeno spíše přizváním hostů, se kterými jsme v minulosti spolupracovali – Magdaleny Kožené, Susanne Rydén, Pavla Ryjáčka, Boni pueri a Scholy Gregoriany Pragensis. Na prvním z koncertů, které se ještě uskuteční, uvedeme 9. března v Břevnovském klášteře Purcellovy fantazie, které dnes tvoří stěžejní repertoár gambových ansámblů. Avšak tyto skladby vznikaly v době a místě, kde gambové soubory neexistovaly, Purcell je koncipoval jako mistrovské kompoziční „etudy“ plné experimentů pravděpodobně pro housle a violy. Poté 31. března uvedeme s Magdalenou Koženou ve Španělském sále dramatickou Händelovu kantátu Lukrécie a několik árií z jeho opery Julius Cesare . Dále Telemannovy orchestrální koncerty ovlivněné slezským folklórem. A na posledním koncertě 5. dubna u Šimona a Judy v Praze se ukáže v trochu jiném světle Schola Gregoriana Pragensis – kromě jednohlasu ji uslyšíme i ve vícehlasých Zelenkových responsoriích.
Myslím, že tento cyklus je pro náš soubor průlomový i po provozní stránce, protože dosud jsme byli závislí na jednotlivých koncertech, o které si nějaký pořadatel řekl, ale nikdy jsme neměli vlastní koncertní řadu, kterou bychom si dramaturgicky koncipovali podle svého. A to je tentokrát možné také díky tomu, že se nám poprvé podařilo sehnat dotace od Ministerstva kultury České republiky – a to jak na předvánoční turné, tak na tento cyklus, který zároveň podporuje pražský magistrát. Co se týká sponzorů, je zvláště po povodních situace trochu pesimistická.
Marku, přeji tobě i souboru mnoho dalších úspěchů a zajímavých projektů, ale i nějaké ty osvícené mecenáše. Děkuji za rozhovor.
