Klavírista MURRAY PERAHIA patří ve svém oboru k naprosté elitě. Když ho ale potkáte, pompéznost, jakou očekáváte od hvězdy ošlehané září reflektorů, se prostě nedostaví. Je spíše opakem extrovertního Horowitze, který byl jeho idolem a s kterým se mu díky jeho talentu podařilo také hrát a spolupracovat. Potkala jsem tedy skromného, přirozeného a velice sympatického člověka, který je hluboce ponořen do hudby a který je, alespoň se mi tak zdálo, neobvykle sám sebou. Bydlí v západním Londýně v nenápadném staromódním domku s typicky anglickou elegancí. Uvnitř je všechno uspořádané tak, aby ani nejmenší detail nebudil pozornost. Něco přes hodinu jsme rozmlouvali v úplně normálním obývacím pokoji v přízemí jeho úplně normálního rodinného domku, na zemi záplava CD, police plné staře působících elpíček a kolem na stěnách fotky jeho synů a manželky. Murray Perahia je pravděpodobně asi nejnormálnější hvězda v pozitivním slova smyslu, jakou jsem doposud potkala.
Sedmapadesátiletý Perahia se narodil v New Yorku rodičům sefarského (španělsko-židovského) původu, před emigrací do Států žijícím v Řecku, a až do svých školních let mluvil jenom španělsky. Říká, že adaptovat se na angličtinu nebylo pro něho vůbec lehké, a tak si „povídal“ s dětmi hudbou a hrál jim na klavír, což uměl dříve než mluvit anglicky. Prý ještě do sedmnácti poctivě necvičil, jenom četl z listu a skladby si přehrával. Pak začal studovat na newyorské Mannes College of Music, kterou ukončil diplomy ve hře na klavír, dirigování a skladbě. Rudolf Serkin jej pozval na Marlboro festival ve Vermontu (letní škola založená Serkinem) a tam mladý Perahia účinkoval s umělci jako Pablo Casals. To mu otevřelo dveře jednak do Curtis Institutu, kde byl rok Serkinovým asistentem, jednak k jeho dubutu ve slavné Carnegie Hall v roce 1968. Zlomem, který ale transformoval jeho americkou kariéru na britskou, bylo prvenství na významné Leeds International Piano Competition. Perahia byl prvním Američanem, který vyhrál tuto pro Brity nejprestižnější klavírní soutěž. Dostavily se také kontakty a spolupráce s Benjaminem Brittenem a jeho partnerem Peter Pearsem a s Amadeus Quartet, což posléze vedlo v roce 1976 k usídlení se v Británii, v domě, kde žije dodnes. V osmdesátých letech byl společně s Oliverem Knussenem a Stuartem Bedfordem požádán, aby vedl Aldeburgh Festival (1981- -1989), což mu sice z uměleckého hlediska přinášelo radost, ale administrativa ho dosti omezovala. Tehdejší pianistův diář totiž už tehdy zaplavovaly vlny závazků na koncerty a recitály s nejvýznamnějšími tělesy, umělci a v nejprestižnějších sálech. Ale pak přišla nečekaná katastrofa. V devadesátých letech si o list papíru pořezal palce a na počátku nevinná septická infekce se rozrostla ve vážné zranění, s kterým si doktoři nevěděli rady. Infekce a následná operace mu odepřely hru na klavír na celé čtyři roky. Tehdy hluboce deprimovaný Perahia se ponořil do studia kontrapunktu a Bacha. Později to zúročil ve vynikajících a kritiky velice ceněných bachovských klavírních deskách (Anglické suity – 1998, 1999, Goldbergovy variace – 2000, Klávesové koncerty – 2001, 2002). „Vím, že většina skladatelů studovala kontrapunkt a také ho i vyučovali. Byl jsem proto velice zvědavý, jak se tato pravidla uplatňují ve vrcholných skladbách jednotlivých skladatelů. A myslím, že jsem našel mnoho zajímavého.“
Je poněkud neobvyklé, že od roku 1984 Perahia vždy nahrával u jedné nahrávací firmy, kterou je Sony Classical, a to obyčejně více než jednu desku ročně, s výjimkou vzpomínané vynucené přestávky. „Původně to bylo CBS, které se poté stalo Sony. Je to výborný stav! Určitě dnes dělají mnohem méně klasických nahrávek, ale v podstatě mi to nevadí, i tak bych zvládl jednu, maximálně dvě nahrávky ročně. Do určité míry mám volnou ruku, ale o repertoáru samozřejmě diskutujeme. Jenom vyjímečně dělám na věcech, které bych jinak nenahrál… Své nahrávky si nikdy nepouštím. Mnoho z toho, co jsem nahrál, jsem připravil úplně sám. Nehrál jsem to žádným učitelům, s nikým jsem to nestudoval, připravil jsem je sám a pro sebe. Když nad tím tak teď přemýšlím, většina skladeb byla nahrána tímto způsobem. To je případ i mojí kompletní nahrávky Mozartových klavírních koncertů, nikdy jsem je předtím nehrál. Byl to pravděpodobně jediný způsob, jakým jsem mohl pracovat.“
Na letošním Pražskem jaru uvede s londýnským komorním orchestrem Academy of St Martin-in-the-Fields (ASMF), u kterého je hostujícím šéfdirigentem, jeden z Bachových (d mol BVW 1052 ) a Mozartových (C Dur KV467 ) koncertů, Adagio a fugu c moll KV546 a Symfonii Es Dur KV543 . „V Praze jsem byl jednou, když jsem hrál s Georgem Soltim na koncertu v nějakém starém zámku. [bylo to na Pražském hradě – pozn. red.] Myslím, že to byl koncert organizovaný Princem z Walesu na záchranu nějakých budov,“ nejistě začíná Perahia na téma Praha. „Velice se mi tam líbilo! Zajel jsem se podívat do Stavovského divadla a náhodou tam hráli Dona Giovanniho , což byl ohromný zážitek. Být v Praze bylo vzrušující, cítil jsem, že lidé tam milovali hudbu a hudba byla všude. Takže se již velice těším na návrat.“ Na otázku, proč přináší poměrně konzervativně formulovaný program, dává Perahia logické vysvětlení: „Je to hudba, kterou miluji a obzvlášť rád hraji právě tenhle Mozartův koncert. Mozartovu Symfonii Es Dur budu dirigovat poprvé, jinak jsem už právě s tímto orchestrem dělal všechny ostatní symfonie.
Poslední dobou hrajeme hodně Bacha, takže program také odráží to, co jsme dělali za posledních pár let a co nás zajímá.“ Právě když Perahia nemohl hrát kvůli zranění palců, přišli za ním hráči ASMF, kteří si ho během času velice oblíbili, a snažili se ho přesvědčit, aby vyměnil klavír za dirigentský pult. Perahia svolil, stal se jejich hostujícím šéfem, a tak po letech začal opět dirigovat. V jednom londýnském časopise se sice vyjádřil, že nemá žádnou techniku, ale to mu asi nikdo neuvěří. Význam dirigentské techniky však ustoupí, když si uvědomíte, jak si rozumí s hráči a jakou má v sobě muzikalitu! Je mu tedy dirigování přirozeností? „Ve své podstatě nejsem dirigent, takže je to pro mě vždy tak trochu výzvou. Ale rád pracuji s hráči a vždy spolu strávíme spoustu kvalitních okamžiků, takže se nakonec přes to dostaneme,“ zní až překvapivě se podceňující odpověď. „Je to pravda,“ dodává přímo nevinně a bez jakéholiv afektu, „nejsem dirigentem, který by se v dirigování cvičil. Je to jako s klavírem, prostě nad tím musíte strávit čas a soustavně se tomu věnovat. Já jsem v první řadě sólový klavírista a dirigování dělám jenom někdy, když mi na to zbyde čas. S tímhle orchestrem mám možnost pracovat každý rok přibližně dva měsíce, což mi vyhovuje. Nemohl bych dělat víc, protože mám příliš mnoho sólových projektů.“
Klavíristé jako András Schiff nebo Mitsuko Uchida si na koncerty také vozí svůj vlastní klavír, patří k nim i Perahia? „Ne, vezmu, co je mi dáno, někdy s dobrým, jindy s méně uspokojujícím výsledkem.“ Před několika lety byl při nahrávání převozem zničen jeden z jeho nejoblíbenějších klavírů, který měl speciální zvuk. „Ještě stále hledám náhradu. Rád hraju na několik klavírů, ale najít skutečně ideální křídlo, pro které máte speciální empatii, je velice vzácné. Slyšel jsem, že klavír, na kterém jsem nahrál svou poslední desku Schubertových pozdních sonát, byl také zničen převozem.“
O Perahiovi tisk tvrdí, že jeho přístup k hudebnímu nastudování je vysoce intelektuální. Po rozhovoru a pozorném poslechu jeho desek a návštěvě mnoha koncertů bych řekla, že je to pravděpodobně určitá svérázně osobitá balance mezi intelektuálním a emocionálním. „Lidé obyčejně říkají, že můj přístup je hodně intelektuální, ale mně se tak vůbec nepřipadá. Je to určitě ovlivněné mým studiem kontrapunktu a harmonie. Nabyté porozumění však nevychází jenom z rozumu, ale také ze srdce. Způsob, jakým poslouchám hudbu, je závislý na tom, jestli je to konsonantní, disonantní, tonální, kde nacházím jednotlivá tonální centra. Jsem přesvědčen, že skladatelé pracovali právě s těmito zákony kontrapunktu a harmonie a že jakýkoliv interpret skladbu může pochopit pouze tehdy, když tyto zákonitosti zná a tím získá ke skladbě klíč. Zní to intelektuálně, ale vůbec tomu tak není,“ tvrdí Perahia. Až nyní, když mluvíme konečně o hudbě, je na něm vidět skutečné zanícení. „Ted právě připravuji novou kompletní notovou edici Beethovenových sonát, co je však práce na léta. Je to úžasné, protože mi to dává možnost podívat se na první i druhou edici, manuskripty a také Beethovenovy skicy. Tím, že mohu dokumentovat skladatelův vývoj, speciálně u Beethovena, který zanechal tisíce skic, můžu také najít odpověď na to, jak došel k myšlence napsání konkrétního díla. Beethoven měl víceméně celou skladbu v hlavě již hotovou předtím, než ji začal psát. Ani tak ne po formové stránce, jako například jakou emocí bude skladba naplněna a o čem bude. Připomíná mi v tom Shakespeara.“ Budeme tedy po této nesporně mravenčí práci svědky další kompletní sady nahrávek Beethovenových sonát? „To je další věc, nad kterou teď uvažuji. Ještě ale nevím. V létě budu nahrávat jednu desku z této nové edice zahrnující op. 101 , ale co bude dále, to uvidím.“
Z programu koncertu a diskografie je jasné, že Perahia je umělcem orientovaným především na hudbu klasicismu a romantismu. Možná proto a možná kvůli tomu našel velkou inspiraci v německém hudebním teoretikovi Heinrichu Schenkerovi. Jediné dvě nahrávky vybočují z této quasi klasické linie: je několik výborně interpretovaných skladeb od Bartóka (1987 a 1994) a brilantní Bergova a Tippettova sonáta (1994). Perahia však kupodivu tvrdí, že těmto skladbám nerozumí, i když prý začínal jako horlivý modernista a Bartók měl na něj hluboký vliv. „Tehdy jsem hrával Bartóka často, hlavně jeho sólové skladby. V posledních několika letech jsem se ponořil do tonální hudby, protože když jsem nemohl hrát, cítil jsem nutkavou potřebu porozumět Bachovi. Ale i teď se často podívám na skladby, které nejsou zcela tonální. Mám z nich radost, i když si je úplně neumím vysvětlit. Skladatelé jako Bartók, Debussy a Ravel, jejichž skladby se nedají nazvat tonálními, mě i nadále zajímají, i když, jak jsem již řekl, jim nerozumím a nevím, proč si vybrali tenhle tón a ne jiný.“ Způsob, jakým Perahia vypráví o tonalitě – nesmírně zasvěceně, jakoby v ní spatřoval odpověď na jakousi magickou světovou otázku -, mi připomněl filozofii. „Ne, filozofií se nezabývám,“ zněla rázná odpověď. „Filozofii jsem sice studoval, mám ji rád, ale nejsem filozofem, a tedy plným implikacím tonality v širším chápání úplně nerozumím. Jsou lidé, které musím prostě respektovat, protože jejich vědění je mnohem větší než moje. Celý život trávím tím, že se snažím těmto lidem rozumět, jsou to například Bach nebo Beethoven. Za žádných okolností se jim ale nikdy nebudu moci vyrovnat. Ano, je to širší téma, i když netrávím mnoho chvil tím, že bych o tom přemýšlel.“ Znovu a znovu mě okouzlovala opravdová skromnost tohoto vyjímečného umělce. Narážím však opakovaně na výchozí bod naší úvahy – tonalitu – a ještě jednou se tedy ptám, proč má pro něho tak nesmírný význam? Zdá se mi, jako bych se na kořen jeho hry a její zvláštně svévolné přirozenosti mohla dostat jenom přes tuto odpověď. A ta také postupně přichází: „Je to pro mne jediný způsob, jak mohu poslouchat hudbu. Před tím jsem poslouchal koncerty a jejich záznamy, to jak nádherně Casals zahrál některou pasáž a podobně. A stále ještě obdivuji technickou zručnost a imaginaci. Ale uvědomil jsem si, že to není ta správná cesta naslouchání hudbě. Vždy se v mysli ptám, zda bych byl jeden z těch mála posluchačů, kteří když uslyšeli Mozartův kvintet, uvědomili by si jeho výjimečnost nebo jeden z těch mnohých, kteří by skladbu pokládali jenom za hezké dílo? Možná že teď, když jsem získal celou škálu hudebních poznatků, bych mohl tu výjimečnost rozeznat. A způsob, jak si uvědomit více než to základní, jde skutečně jenom přes harmonii, tonalitu a kontrapunkt. Takže takhle hudbě naslouchám.“
Dne 8. 3. 2004 převzal Perahia na slavnostním ceremoniálu britskou královnou udělovaný titul Knight Commander of the Most Excellent Order of the British Empire.
