čtvrtek, 26. červenec 2007

Můj Šostakovič

Napsal(a) 

Můj Šostakovič Můj Šostakovič

Mé první setkání s Dmitrijem Šostakovičem se odehrálo uprostřed padesátých let. Vzpomínám si, že na stěně hudební učebny základní školy, do níž jsem chodil, visela řada portrétů českých a ruských národních klasiků - Smetany, Dvořáka, Fibicha, Suka, Glinky, Čajkovského, Rimského-Korsakova, a mezi nimi také - Dmitrije Šostakoviče. Svým civilním vzhledem mi nějak mezi ony jmenované klasiky nezapadal, působil na mne - tehdy desetiletého - spíše jako úředník. Má znalost jeho díla byla tehdy omezena na jedinou jeho skladbu, s níž jsme byli v hudební výchově seznámeni - Píseň míru. Není tedy divu, že na mne o dva roky později zapůsobila doslova jako zjevení dvě díla, s nimiž jsem se za poměrně náhodných okolností seznámil: 24 preludií a fug pro klavír a Sonáta d moll pro violoncello a klavír . Plochý černobílý portrét oficiální celebrity pro mne náhle nabyl plasticity a živé barvitosti skutečné tvůrčí osobnosti. Tato dvě díla pro mne byla vstupní branou k dalšímu poznávání a studiu Šostakoviče a jeho díla, poznamenanému hlubokým obdivem, respektem a láskou.

Dívám-li se dnes s odstupem zpět na svá studia skladby, musím konstatovat, že jsou velmi úzce spojena s podrobným a hlubokým studiem Šostakovičových partitur symfonických i komorních. Je zřejmé - a není tajemstvím - že od Šostakoviče jsem se jako skladatel mnohému naučil, v něm jsem hledal a nalézal svůj vzor - jak ve věcech skladatelské profesionality, tak v obecnějším smyslu - pokud jde o inspiraci k náročnosti na skladatelskou práci, k otevřenému uvažování o hudbě jako jazyku, nástroji komunikace, k uvažování o smyslu hudební tvorby, o jejím společenském kontextu aj.

Při vlastní kompoziční činnosti již po absolutoriu vysokoškolského studia jsem měl - a neustále mám - Šostakovičův vzor před očima - v jeho mistrovství poučeném a inspirovaném generacemi předchůdců, v jeho skladatelské etice, vylučující vyhledávání snadného a laciného úspěchu, v humanismu jeho sdělení. O všech těchto skutečnostech svědčí jeho patnáct vynikajících symfonií a stejný počet smyčcových kvartetů, dva houslové a dva violoncellové koncerty, opery Nos , Lady Macbeth Mcenského újezdu ...

Šostakovič, stejně jako řada dalších vynikajících ruských umělců, žijících v Rusku 20. století, byl nucen žít a pracovat pod neustálým silným ideologickým tlakem, mnohdy s hrozbou nejistoty vlastního přežití. Umělecké tvorbě se dostávalo v podmínkách SSSR velkorysé podpory. Bylo tomu však proto, že totalitní režim potřeboval umění jako účinný nástroj ideologického působení, propagandy. Velcí umělci byli vystavováni neustálému tlaku oficiálního požadavku služby ideologickým potřebám režimu. Nedostatek loyality byl tvrdě postihován hrozbou exkomunikace. Důsledkem těchto tlaků je pak u Šostakoviče - a nejen u něho - zřetelná rozeklanost tvorby: vedle řady vynikajících a závažných kompozic vytvořil Šostakovič i četné oslavné kantáty - včetně hudby k řadě stejně ideologicky motivovaných filmů. Díky vysoké umělecké a společenské autoritě, jíž se těšil na sklonku svého života doma i za hranicemi, i v důsledku postupného úbytku sil režimu a v situaci relativního uvolnění v období Chruščovovy éry mohl si Šostakovič v šedesátých letech dovolit mnohem otevřenější kritický postoj - tak mohla vzniknout například 13. symfonie na silně kritické verše Jevgenije Jevtušenka. Samostatnou kapitolou jsou pak poslední symfonie a kvartety.

Volkovem zapsané a zveřejněné Šostakovičovy paměti, které vyšly nedávno díky HAMU v českém překladu, podávají sugestivně velmi úderný a otřesný obraz poměrů, v kterých skladatel žil a tvořil - a v jakých žila sovětská společnost. Umožňují nám proniknout k samotným kořenům jeho duchovního světa, z něhož vyvěrala jeho hudba - monumentální, tragická, konfliktní, jindy ironická nebo zase hluboce meditativní.

Po léta jsme byli svědky masivní ideologizace Šostakovičovy osobnosti a jeho díla. Přijímejme jeho paměti jako důležitý a nezpochybnitelný pramen poznání, svědectví, avšak s vědomím, že skutečnou doménou Šostakovičova tvůrčího ducha je jeho hudba. Zaposlouchejme se do jejích tónů soustředěně, zaujatě a zúčastněně jako do sdělení velikého hudebníka, člověka oduševnělého, hlubokého, nadmíru citlivého a trpícího.

Nejnovější od Vladimír Tichý

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.