Mstislav Rostropovič – hudebník, který psal dějiny

Mstislav Rostropovič, jehož smrt 27. dubna vnímá jako ztrátu nejen hudební svět, byl skutečnou „renesanční osobností“ světového umění. A když čteme jeho životopis, máme zprvu dojem, že by vydal na tři čtyři dosti bohaté životní osudy. Mezi umělci, jejichž příběh je spojen se sovětským Ruskem 20. století, je ten jeho výjimečný i proto, že to je příběh s dobrým koncem. Za ten vděčil šťastné shodě okolností i tomu, že byl mladší než většina jeho slavných přátel. Za svého života se stal podobnou legendou jako jeho vzor, neméně pozoruhodný violoncellista Pablo Casals. S ním se stihl ještě několikrát osobně setkat, stejně jako s Heifetzem, Piatigorským, Hindemithem, Sibeliem – a ovšem s Prokofjevem, Šostakovičem a Brittenem, kteří své stěžejní skladby pro violoncello složili pro něj. Rostropovič byl geniální umělec a krásný člověk schopný velkého přátelství. Člověk, který nikdy neodděloval hudební umění od obecně lidských postojů a činů. Ale také člověk temperamentní a společenský, s pověstným smyslem po humor.

Mládí a kuráž

Na počátku jeho hudebních cest stál otec Leopold Rostropovič, který byl rovněž violoncellistou – a talentovaným. Syna v dětství nenutil zkouškovým drilem, jako to zažily mnohé zázračné děti. Mladý hudebník ale záhy přišel na to, že mu systematičnost chybí a brzy byl mnohem cílevědomější než jeho otec. Jako mladík byl Rostropovič odhodlán denně cvičit navzdory hladu nebo dvacetistupňovému mrazu. Nejtragičtější událostí války pro něj ovšem byla otcova smrt v červenci 1942.

Hlavním uměleckým impulsem bylo setkání se Sergejem Prokofjevem, ke kterému přilnul takřka synovskou láskou. A dá se říci, že mladý Rostropovič Prokofjevovi prodloužil život, nebo určitě tvůrčí život. Dvě léta, a ve dvou posledních a nejtěžších rocích skladatelova života 1951?-?1952 bydlel na Prokofjevově „dače“ na Nikotině hoře, důvěrně poznal jeho svět a kompoziční styl. Byl u vzniku Sedmé symfonie a společně pracovali na Symfonii-Koncertu, což je první velké nové dílo, které mu bylo věnováno a které premiéroval. To vše v dusné atmosféře konce stalinismu, kdy byl skladatel v tvrdé nemilosti.

Na konzervatoři se pokoušel také sám komponovat, ale tuto dráhu brzy opustil. Na otázku, jestli by nechtěl dirigovat nějaké své dílo, odpověděl, že si váží svých posluchačů a něco takového by jim nikdy nemohl udělat. Koncem čtyřicátých let se z „miláčka konzervatoře“ stal slavný a uznávaný umělec.

Když slyšel mladého cellistu Dmitrij Šostakovič, začal také on uvažovat o koncertech pro violoncello. A také jeho violoncellové koncerty jsou Rostropovičovi věnovány.

Jak koncertní, tak brzy i pedagogická činnost byla vedena touhou povýšit violoncello na koncertní nástroj stejně respektovaný, jako jsou housle nebo klavír. I proto tak často oslovoval skladatele, aby pro něj něco zkomponovali. A málokterý si takovou výzvu nechal ujít, takže závěrečná bilance je obdivuhodná: premiéroval 55 skladeb pro violoncello a orchestr, 29 pro violoncello a 35 jich pouze dirigoval. A v seznamu autorů nechybí snad nikdo, kdo ve 20. století něco znamená. Vedle obou slavných Rusů vzpomeňme Brittena, Lutoslawského, Dutilleuxe, Beria, Bernsteina, Messiaena, Schnittkeho či Pendereckého. Stejně intenzivně jako novými díly se zabýval i zdokonalením techniky hry a hledáním nových způsobů, jak hrát přirozeně a zároveň brilantně.

K šíři jeho talentu přidejme, že byl znamenitým pianistou. V této roli ovšem vystupoval prakticky výhradně jako doprovazeč své manželky, pozoruhodné operní pěvkyně Galiny Višněvské.

Přátelství a odvaha

I v Sovětském svazu byla šedesátá léta dobou velkých nadějí a částečného uvolnění. A krok, který zavinil střet se sovětským režimem, měl nenápadný začátek. Rostropovič, fascinován četbou prvních Solženicynových knih, se začal zajímat o osudy autora. Ten žil v zapadlé vesnici Rjazani, kde měl bídné podmínky a režim si tajně přál, aby tam navěky zůstal. A tak se stala nevídaná věc – prominentní hudebník, který se mohl těšit v rámci socialismu značným privilegiím, pomohl nepohodlnému spisovateli. „Byla to pomoc příteli v nouzi,“ říkal jednoduše. S přáním „chci, aby ses zcela soustředil na tvorbu“ pozval Solženicyna do své letní vily na Žukovce, která se nachází v prominentní vládní čtvrti poblíž Moskvy. Slavný spisovatel tu strávil několik let, mohl se soustředit na tvorbu, setkávat se s přáteli, sledovat živě veškeré dění. U Rostropovičů se pořádala soukromá „autorská čtení“ a setkávali se tu příslušníci ruského disentu.

Mstislav Rostropovič - hudebník, který psal dějiny

Zprvu nepřišla žádná reakce, teprve s utužováním Brežněvova režimu začaly potíže, jejichž dosah nikdo zprvu netušil. Opakovaně neuposlechl výzvu Solženicyna vystěhovat. Následovalo rušení zahraničních zájezdů, pak i koncertů doma – často na poslední chvíli a s odůvodněním, že Rostropovič sám koncertovat odmítl. Nakonec nemohl vystupovat prakticky vůbec.

Když dnes píšeme s odstupem o „boji s komunismem“, jeví se nám jakoby snadnější a vnímáme ho jen jako určitý řetězec příčin a následků. Snadno pak vzniká mýtus neohrožených bojovníků a zároveň se vytrácí skutečný rozměr hrdinství. Je dobře, že už v roce 1997 vyšla česky alespoň základní monografie Sofie Chentovové „Rostropovič“. Líčení všech byrokratických procedur a mocenských nástrojů je v knize dodnes mrazivé. Autorka si ženským okem citlivě všímá i role Rostropovičovy manželky Galiny Višněvské. „Bez ní by se k odjezdu z Ruska nikdy neodhodlal. Vlastně ho svou rozhodností zachránila.“ Po mnoha ponižujících jednáních, ale i intervencích vlivných osobností ze západu nakonec manželé vycestovali 26. května 1974 do Londýna. Oficiálně na uměleckou zahraniční stáž, stále ještě s platným pasem. Sami netušili, že se za nimi v Sovětském svazu zavře voda a že se tam vrátí až v roce 1990.

Bojovníkem i celebritou

„Když jsem odcházel z Ruska, myslel jsem, že je všemu konec. Ale na druhou stranu, doma bych nikdy nepoznal takové přátele, jakými byl Chagall, Picasso nebo Chaplin.“ Tato umělcova věta charakterizuje obě stránky exilu. Stesk po domově i blízkost snad ke všem významným osobnostem této planety – od politiků přes herce, režiséry, výtvarníky a hudebníky. Připomeňme, že výjezd z Ruska se mu vydařil také díky Bernsteinovi, který osobně požádal senátora Kennedyho, aby při oficiální návštěvě Sovětského svazu intervenoval u Leonida Brežněva. Sám Rostropovič během pobytu ve vynuceném exilu neformuloval své postoje přímo politicky, ale vždy z obecnějšího lidského a uměleckého pohledu: „Domů se mohu vrátit jenom v případě, že mi tam bude umožněno dál rozvíjet své umění. Mám ale naději na zlepšení.“ Po výjezdu ze Sovětského svazu v roce 1974 se rozhodně nechtěl považovat za emigranta a řádně se během „umělecké cesty“ hlásil na sovětských zastupitelstvích. Vyhnancem se stal, až když mu bylo roku 1978 odebráno občanství. Ale i tak odmítl přijmout kterékoli jiné a cestoval jen na monacký pas. Sám politiku přímo nekomentoval, ale sovětský režim se usvědčil sám. Rostropovič se stal asi nejslavnějším emigrantem a jeho osud byl pro mnohé lidi „Západu“ důležitým signálem.

Od nejistého a kočovného života ho roku 1977 zachránila Amerika a místo šéfdirigenta Národního symfonického orchestru při Kennedyho centru ve Washingtonu. Dirigováním se začal zabývat už v Moskvě. Sám ho nikdy nestudoval, ale jak říkal, učil se u všech slavných dirigentů, s nimiž spolupracoval. „Bylo pro mě neuvěřitelně zajímavé sledovat při práci Muncha, Karajana nebo Bernsteina. A nestyděl jsem se poprosit, aby mi ukázali, jak to či ono udělat lépe.“

Když v roce 1953 zemřel Prokofjev, byly všechny květiny na Stalinově pohřbu, který zemřel týž den. Když zemřel roku 1975 Šostakovič, byli jeho nejbližší přátelé Rostropovič a Višněvská v zahraničí a přijet nemohli. Na jejich přání zhotovili příbuzní smuteční věnec s jejich jmény na stuhách, který se podařilo propašovat na oficiální smuteční slavnost. Vzpomíná se, že tento věnec pak někdo umístil na hrob na nejviditelnější místo hned vedle věnce oficiálního sovětského vedení.

Pád komunistického režimu pro něj byl vrcholem slávy i velkým zadostiučiněním. A fotografie, na které hraje na violoncello před Berlínskou zdí, je přímo učebnicovým symbolem. Při prvním koncertu v Rusku, bylo to během zájezdu s Washingtonským orchestrem v únoru roku 1990, se setkal s naprosto manifestačním přijetím. Jinak ale patřil k něm, kteří měli daleko k pocitu, že tím je vše hotovo. Záhy se začal i s manželkou angažovat v dalších a dalších nadacích, v Moskvě se svou nadací postupně vybudovali mimo jiné dětskou nemocnici. Jeho angažmá ve prospěch Borise Jelcina při protivládním puči je neméně pověstné.

Mstislav Rostropovič - hudebník, který psal dějiny

Živý na nahrávkách

Mezi jeho gramofonovými snímky se hodí psát na prvním místě o vůbec první nahrávce Dvořákova Violoncellového koncertu h moll s Václavem Talichem z roku 1952. Sám si ale nemyslím, že to je důvod nezajímat se o ty pozdější. První stereofonní natočil v roce 1958 s Adrianem Boultem, asi nejexpresivnější je ta Karajanova nahrávaná s Berlínskými filharmoniky v září 1968. Zvláštně melancholická je nahrávka s Giulinim z konce 70. let a úžasnou sumou zralého umění je snímek se Seiji Ozawou, jeho velkým dirigentským přítelem z konce let osmdesátých. I když máme dojem, že v každé nahrávce je svým způsobem všechno, jeho umění se celý život vyvíjelo.

Pro snímek Schumannova Violoncellového koncertu našel v mládí citlivého Gennadije Rožděstvenského a v emigraci velkoromantického Leonarda Bernsteina. Do zlatého fondu právem patří Brahmsův Dvojkoncert s Davidem Oistrachem, který řídí Georg Szell. Ale vznikl i snímek barokních cellových koncertů Vivaldiho, Tartiniho a Boccheriniho, kde ho doprovází Paul Sacher – nepostrádáme tu stylové cítění ani strhující muzikálnost, stejně tak v koncertech Haydnových. A že jeho snímky Prokofjevova a Šostakovičových cellových koncertů na dlouho zůstanou vzorem a metou, je skoro zbytečné dodávat.

Když byl v roce 1977 dotázán německým novinářem, jestli se změnila s odchodem z domova jeho hra, odpověděl jednoznačně: „za poslední 3 roky se změnila tak, jako za 20 let, a to v pozitivním smyslu. Rozvíjí se mé vnímání času v hudbě. Nejdu tolik po detailech, moje prožívání času je širší… pronikám do hlubších stránek hudby, které jsem dosud neznal.“ A ještě jedna věc je klíčová. „Koupil jsem nový nástroj z dílny Stradivariho, musím najít jiné kvality, jiné barvy, nový zvuk. Měl jsem velmi tvrdý nástroj, který ale neměl dostatečné hloubky, hluboké tóny byly vždycky problém. Můj nový nástroj hloubky má, a proto je jeho zvuk tak krásný. Je mi teď jasné, že musím najít úplně jinou hudební řeč.“

Za nahrávku obou Brahmsových violoncellových sonát spolu s Rudolfem Serkinem získal cenu Grammy a těžko si představit působivější spojení emocí a racionálního řádu. Brilantní a energická nahrávka všech Beethovenových sonát se Svjatoslavem Richterem je další perlou diskografie. Schubertův kvintet ve spolupráci s Emerson String Quartet může být ukázkovým příkladem citu pro komorní hru. A tak jako řada fenomenálních nahrávek začíná Dvořákovým koncertem pod Talichovým vedením, závěrečným testamentem je souborná nahrávka violoncellových suit Johanna Sebastiana Bacha. Vznik této nahrávky v prostorách románské baziliky ve Vézelay by sám vydal na rozsáhlý článek.

Ve violoncellu obsáhl celý repertoár, jako dirigent zaujme hlavně klasiky 20. století. Pregnantní rytmus a zajímavá práce s polyfonií upoutá na nahrávce Suit z Prokofjevova Romea a Julie. I notoricky známé části tu znějí naprosto nově. A jeho provádění Šostakovičových symfonií přispělo k novému chápání jeho osobnosti a tragickému rozměru těchto skladeb, považovaných někdy málem za oslavu Sovětského svazu. Několik snímků romantické hudby bývá přijímáno s většími rozpaky. Ne že by jeho podání Labutího jezera chyběl lyrický výraz, ale jakoby se na něj stejně díval skrze své duchovní otce Prokofjeva a Šostakoviče.

Legenda Pražského jara

Přesně takto se jmenuje kapitola, která v knize vydané k šedesátinám festivalu líčí Rostropovičovy cesty do Československa. A v malém tu najdeme vše, co charakterizovalo celý jeho život. Brilantní nástup a vítězství v soutěži, životní setkání s Václavem Talichem a nahrávku Dvořákova Violoncellového koncertu, také seznámení s Galinou Višněvskou, které se odehrálo v Praze, i společné úspěšné koncerty.

Pokračování příběhu má jiný podtext. Ještě jako „řádný sovětský umělec“ Rostropovič odmítl koncertovat v Československu, dokud je okupováno sovětskou armádou. Svůj porevoluční návrat odložil až na léto roku 1991, pár dnů poté, kdy odešel poslední sovětský voják. Jeho vůbec poslední vystoupení na Pražském jaru bylo v roce 1997.

V té souvislosti se Antonímu Matznerovi podařilo v knize zachytit i něco z jeho neoficiálního programu. Když si nechával v jihočeských Ledenicích v roce 1955 zhotovovat nábytek, ochotně koncertoval v místním kině a během venkovského bálu dostal titul čestného hasiče. I v roce 1997 se do Ledenic vrátil, zúčastnil se jakési přehlídky hasičských oddílů, předával diplomy, byl obdarován hasičskou sekerou a slavnostně se zavázal, že v případě požáru určitě zasáhne. Autentický výrok, že čestných doktorátů má několik desítek, ale titul čestného hasiče jenom jeden, krásně dokresluje povahu jednoho z největších umělců 20. století, povahu, která nikdy nikoho nezarmoutila.

Poslední rozhovor

V dubnu 2006 otiskl Die Zeit velký rozhovor, natočený v jeho pařížském, důsledně v ruském stylu zařízeném bytě. Nevím, jestli je opravdu poslední, ale mluví se tu o posledním vystoupení v roli cellisty ve Vídni v květnu roku 2005. Premiéroval Violoncellový koncert K. Pendereckého, jak říká „posledního žijícího skladatelského přítele mé generace.“ „Byla to poslední premiéra a poslední veřejné vystoupení s violoncellem. Musel jsem na tom díle hodně pracovat, a od 20. května jsem pouzdro na violoncello více neotevřel.“ Dirigentský diář na rok 2007 ovšem měl už prakticky zaplněn asi osmdesáti koncerty a žertoval, že když s dirigováním později začal, musí také později přestat. A od koho ze slavných skladatelů minulosti byste si nejraději objednal cellový koncert, ptá se redaktor. „Od Mistra Beethovena.“ A poslední citát z tohoto rozhovoru: „Když hraji na violoncello, cítím se jako pěvec. Mám jedinečný hlas, nejkrásnější, jaký mohu mít. Rozsah tónů tu je mnohem větší než dejme tomu na houslích. A violoncello má nejblíže k lidskému hlasu.“ Na závěr ale připojme jiný klíčový citát, o pár desítek let starší: „Svědomí je ta nejpodivuhodnější síla pro umění, ne rozum, nýbrž svědomí.“

Sdílet článek: