pondělí, 26. leden 2004

Mrtví se bránit nemohou

Napsal(a) 

Touhou každého normálního člověka je určitě i to, aby po něm na světě zůstala nějaká stopa. Nejhmatatelnější jsou děti, domy, stromy; pro tvořivého umělce jsou to výtvarné artefakty, knihy, filmy, partitury. Není-li schopen vytvořit umělecká díla, tak je alespoň reprodukuje - nahrávky - nebo jako součást nějakého týmu vytváří festivaly, dramaturgie, časopisy, hudební konzervy nebo je kritikem. O kritice jsem psal v minulém čísle, ve vánočním čase si dovolím glosu na margo těch, kteří dávají svými opusy a následnými interpretacemi šanci těm, které múzy zapomněly políbit.

Skladatel vytvoří dílo, řekněme Dona Giovanniho nebo Carmen, má nepochybně přesnou představu o zživotnění své partitury. Má-li štěstí, tak ji realizuje, když ne, tak umře v pochybách o osudu svých materializovaných idejí nebo se na něj zapomene a čeká v archivu, až přijde jeho čas. (Jsou i tací, jejichž čas už asi nepřijde nikdy.) Občas se najde Tvůrce, o jehož odkaz se pietně stará manželka (Wagner, Martinů) nebo jakž takž děti (Bach), přátelé (Brahms) nebo nakladatel (Dvořák, Puccini), většinou však padá v plen lidem, stane se majetkem lidstva. Lidé ho pak v běhu času všelijak interpretují, nemalý zástup se pokouší zpětně autenticky odhalit záměry Tvůrce, fan kluby drží jeho standartu a prosazují jej seč mohou. Jedná-li se o Tvůrce chráněného ještě autorskými zákony a nemajícího potomky, pak se o jeho propagaci, ochranu jeho duchovního odkazu, o finanční, distributorské a právní aspekty stará často příslušná nadace. Do provozovací praxe však může zasáhnout jen málokdy. Interpreti, upravovatelé, promotéři, agenti mají skutečně velkou moc. Mají totiž v rukou opus perfektum, který když se jim nezdá dost perfektní, dost up to date, přetvářejí jej k obrazu svému. Pak se vynořují spekulativní otázky, co by tomu řekl Mozart, Dvořák, Bach, Vivaldi, Beethoven (doplňte si v podstatě libovolné jméno), jiní zase kontrují tajuplným sdělením, že Mozart, Dvořák... by nás pochopili, kdyby dnes žili.

Typickým polem pro modernizaci klasiků je opera. Uvést operu s dobovým koloritem a vyjádřit emoce hudby a příběhu hlavně pomocí pěvecko-herecké akce, je už doslova trapným přežitkem. Ne, musíme být za každou cenu moderní, pakliže operní text komicky neladí s interpretací dnešního tvůrce - režiséra, scénografa, dirigenta - je jedno, hlavně buďme aktuální. Zápis a ideje Tvůrce samozřejmě nejsou nedotknutelné, je možné je různě interpretovat, přetvářet, mějme ale na paměti, že mrtvý skladatel se už nemůže bránit a jeho hudba je jako krásná nahá dívka. Nechtějme z ní udělat ve jménu tvůrčí svobody třeba dívku z E 55. Hledejme v sobě pokoru a úctu k mrtvým Tvůrcům.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.