úterý, 10. srpen 2010

Mozartovská léta Danielly de Niese

Napsal(a) 

Mozartovská léta Danielly de Niese, foto Chris Dunlop/Decca Mozartovská léta Danielly de Niesefoto: Chris Dunlop/Decca

S Pražskou komorní filharmonií vystoupila na začátku ledna v Rudolfinu v mozartovském programu mladá americká sopranistka Danielle de Niese, temperamentní, s výraznou tváří a s renomé nového objevu světových operních scén. Loni slavila třicetiny. Když jí bylo osmnáct, stala se nejmladší pěvkyní, která se zúčastnila Lindemannova rozvojového programu mladých umělců v Metropolitní opeře v New Yorku. O rok později už tam vystoupila jako Barbarina ve Figarově svatbě. Brzy poté přišly debuty v Amsterdamu a v Paříži a pak přelomové ztvárnění Kleopatry v Händelově opeře Julius Caesar na festivalu v Glyndebourne. Následovala řada dalších pozvání, Händelova opera Semele v Paříži či Korunovace Poppey ve Španělsku a v MET stejná Figarova svatba, ale v roli Zuzanky. Pěvkyně spolupracuje také se souborem dobových nástrojů Il Giardino Armonico. K rozhovoru svolila den před koncertem po zkoušce.

Přijela jste do Prahy k prvnímu koncertu, ale s panem dirigentem se přece musíte znát z festivalu v Glyndebourne! Ano, potkali jsme se tam. Zpívala jsem Monteverdiho Poppeu a Jakub Hrůša tam zrovna byl také – měl na starosti řadu představení Carmen. Viděla jsme ho dirigovat, je skvělý, říkala jsem si hned. Setkali jsme se tam, povídali si. Je to skvělý muzikant, ale také fajn člověk. Ale teď teprve nastává první příležitost ke spolupráci, což je skvělé.

Takže není náhodné, že jste v Praze? Je to náhoda. Pozvala mě Pražská komorní filharmonie, což jsem vzala jako krásnou příležitost. Ale když jsem se ptala agenta, kdo že bude dirigovat ten pražský koncert, a on povídá, že Jakub Hrůša, nadšeně jsem vykřikla: toho já přece znám!

Pražská komorní filharmonie je se svou patnáctiletou historií i obsazením ještě stále mladá. Vnímáte ji tak i vy? Ano, krásně to tady šumí a kypí. Zní zde spousta smíchu, jsou to skvělí lidé a je to s nimi prima. Je s nimi přítomno plno energie. Rozhodně zde není nudná atmosféra.

Máte i jiné zkušenosti s orchestry? Některé jsou především symfonické a mají tedy trochu problém s repertoárem, který doprovod pěveckého recitálu přináší. A jiné dokonce působí unaveně nebo hráči jen koukají, kdy už půjdou domů. Ale já osobně mám štěstí. Tohle se mi stalo snad jednou dvakrát... Tady u vaší komorní filharmonie to tak není!

A dokáže vás pozitivní zkušenost s orchestrem podržet? Naší prací je předávat štěstí a povzbuzovat, takže když se mi dostane tolik energie, jako u Pražské komorní filharmonie, pak i sama dávám víc. Cítila jsem už na zkoušce, že by to mohlo být i na koncertě s nimi skvělé.

Pro Prahu jste vybrala samého Mozarta. Jste teď zrovna ve svých „mozartovských“ letech? Přesně tak. Já i alba točím tak, aby reflektovala mou kariéru, ne tak, že bych nastudovala pro natáčení árie z rolí, které ve skutečnosti nezpívám, neřku-li třeba Wagnera, kterého prostě zpívat nebudu... Může se stát, že musíte natočit něco, co ve skutečnosti běžně nezpíváte, ale já jsem opravdu šťastná, že obě moje alba, händelovské, i druhé, mozartovské, opravdu odrážejí, co dělám... Teď mě čeká Metropolitní opera, San Francisco, Chicago, Covent Garden... – a zpívám tam Mozarta.

Jak vlastně jako interpretka prožíváte novou desku? Mít nahrávky je moc fajn, když si uvědomíte, s kolika lidmi se můžete podělit o hudbu – i s takovými, kteří nemají běžně možnost se dostat do operního divadla. My operní zpěváci máme teď tolik možností... Kompaktní deska je jedna z nich. Vybírat si repertoár na desku s sebou ale nese také velkou odpovědnost. Nahrávka zachycuje mou cestu.

A jak vnímáte přenosy operních představení? Podobně. Byla jsem na dovolené v Panamě. A v úplné pustině tam byl osamělý dům. Ti lidé mi říkají – vy jste operní pěvkyně? To je zajímavé... No, my jsme operu viděli pouze jedinkrát, byla to opera Orfeo a Euridice při přenosu Live in HD z Metropolitní opery. Tak jim povídám – já jsem byla ta Euridice...! A oni spráskli ruce – a že jsem se jim hned zdála nějaká povědomá... Žijí v Kolumbii a tam žádné divadlo není, ale přesto mají možnost se s operou setkat. No to je přece neuvěřitelné, takové setkání na druhém konci světa.

Začala jste zpívat velmi záhy... Ano. Zpočátku je to tak snadné! Jako dítě totiž děláte, co je přirozené, co máte od přírody, a neanalyzujete si to. Studovala jsem hlas, klavír, drama, tanec, všechno dohromady, od sedmi do sedmnácti... Zpěv studuji dodnes, ale v sedmnácti jsem přestala dělat tanec a soustředila se už výhradně na hudbu. Když jsem zjistila, že jsem schopna produkovat klasický tón... to tehdy byla úžasná zkušenost. Měla jsem výborné učitele. A rodiče mě podporovali na každém kroku. Myslím, že mám ty nejlepší rodiče na světě. Bez nich bych tu nebyla; možná bych byla doktorka, co já vím. Takže jsem velice šťastná, že mě podporovali. Jak jsem řekla, zpočátku jsem byla jak superhrdinka, měla jsem dojem, že nic není problém... Až později vám dojde, jak těžké všecko je, a že musíte studovat, jak technicky udělat to, co dosud šlo přirozeně. Teprve tehdy si uvědomujete, co jde samo a co bude potřeba studovat.

Není kariéra a vše kolem ní tak trochu břemenem? Skvělá doba, ale zároveň obtížná... Já jsem schopna si většinu věcí opravdu užívat. Když je důvodem nějakých nervů hudba, tak to není problém... Třeba takovýhle rozhovor? O hudbě bych mohla mluvit roky, o tom, proč mám ráda Mozarta nebo Händela... To mě neunavuje. Vždyť jsem o tom, že se budu věnovat hudbě, snila už jako malá holka. Kdo má takové štěstí, aby mohl dělat, co opravdu chtěl a chce? Není si proč stěžovat. Snila jsem o tom, a je to tady! Chtěla jsem být operní pěvkyně, tak jak jiné děti chtějí být policajty a podobně. Takže snad jen přílišné cestování je únavné, ale i to je snesitelná cena za vše, co můžu dělat.

Do které kultury patříte nejvíc? Cítíte se být Američankou? Náležím kulturně tolika místům... Rodiče se narodili na Srí Lance, ale předky mají evropské – ve Skotsku a v Nizozemsku. Deset let jsem žila v Austrálii, takže moje kořeny jsou na jižní polokouli. Ale vyrostla jsem v Americe, absolvovala jsem západní kulturu. Studovala jsem v Itálii italštinu, v Paříži francouzštinu, ve Vídni němčinu... Je ve mně tedy i mnoho evropského. Cítím se doma na mnoha místech a ráda se někam vždy vracím,

Mozartovská léta Danielly de Niese, foto Ben Ealovega/Decca Mozartovská léta Danielly de Niesefoto: Ben Ealovega/Decca
Je Amerika a Evropa z vašeho pohledu jedna západní kultura, nebo je každá úplně jiným světem? V hudbě, nebo v životě? V životě je rozdílů víc. Ale v hudbě je to srovnatelné. Je pravda, že v Evropě je mnoho různých stylů inscenování oper. V Americe se v podstatě nedělají tradiční inscenace. V opeře, na koncertech, při recitálech, při natáčení i při rozhovorech s mladými o hudbě je tolik různých aspektů... V různých zemích můžete vidět, kolik je různých způsobů, jimiž se klasická hudba stává oblíbenou a které jsou teď populární.

Bylo důležité a příjemné být v newyorské MET součástí projektu pro mladé? Nebo jste tam jen soupeřila s ostatními? Studio pro mladé samozřejmě je soutěživým prostředím. Ale já byla o tolik mladší než všichni ostatní, že jsem nesoupeřila s nimi, ale sama se sebou. To je takový paradox. Byla jsem na všechno velmi mladá, ale šla jsem krok za krokem. Teď o deset let později zpívám v MET každý rok. Jsem ráda, že jsem byla trpělivá. Zpívání miluji. Nedovedu si představit svůj život bez zpívání, a tak nesmím dělat nic nebezpečného pro svůj hlas. Nesmím moc létat, nesmím nakládat na hlas příliš mnoho... Musím svůj instrument chránit.

Odhadujete budoucnost svého hlasu? Dbám na to, abych postupovala přirozeně. Trochu o tom uvažuji, jednou bych například ráda zpívala Manon a jednou také Rusalku, ale nevím, kdy to bude. Nebudu na hlas tlačit. A rozhodně nechci teď odhadovat, co bude za tři roky, a říkat svému manažerovi, ať mi to už zamluví předem. Co kdybych tu věc potom zpívat nemohla? Musím dělat moudrá rozhodnutí.

Jste na ně sama? Mám dobrý tým, konzervativní, který uvažuje stejně jako já. Lidem kolem sebe naslouchám ráda, nechám si poradit. Budoucnost není věcí nějakých dohadů a odhadů. Jsou role, o kterých bych chtěla uvažovat. Když mi je někdo nabídne, budu dlouho zkoumat noty, přemýšlet. Volám v takovém případě matce, volám svému učiteli, ptám se, jestli by mi to doporučil. Chci mít dlouhou kariéru.

A nejsem ten typ, který by si prosadil, co chce. Oni by se nakonec podřídili, ale to není můj styl. Já naopak poslouchám lidi kolem sebe a čekám, co mi doporučí.

K festivalu v Glyndebourne na venkově na jihu Anglie máte úzký vztah. Vrátíte se tam? Ano, Glyndebourne je velmi specifické místo, jako žádné jiné. V roce 2011 tam budu dělat jednoho ze svých prvních Donizettiů. Pomalu tím směrem expanduji, nejdříve přijde na řadu Norina v Donu Pasquale v San Diegu a potom Adina v Nápoji lásky v Glyndebourne.

Co bude na vašem třetím albu, až vyjde? Není to tajemství? Není, ale budu ho teprve plánovat. Asi půjde o výběr nejznámějších barokních věcí. Deska zřejmě vyjde ještě někdy letos, budeme ji točit ještě teď, počátkem roku. Je to vše trochu hektické, protože jsem současně na turné. Dosud třeba hledám, s jakým souborem budu natáčet.

A teď jste na turné? Ne, jela jsem skutečně jen sem. Zpívat Mozarta v Praze! V Mozartově městě!

Zařadila jste také jeho árii Bella mia fiamma, addio. Vznikla... v Praze, já vím. Psal ji zde pro Josefinu Duškovou... Taková úžasná věc! Miluji ji. A zpívat tuhle árii v Praze, to je dar! To je ale tak těžká věc! Bez odpočinku k nadechnutí!

Patříte k nejmladší či nejnovější pěvecké generaci. Máte blízko k internetu, k novým způsobům komunikace s publikem. Je to znakem nové generace umělců? Je to jeden z aspektů. Existuje spousta nových cest. Patří k tomu třeba moje webové stránky, facebook... A taky Twitter. To je mikroblog , který vám umožňuje posílat a číst krátké příspěvky – říká se tomu tweety. Taková pípání, pár slovíček, jako ptáci. Hned teď, až se vrátím ze zkoušky do hotelu, budu takhle „pípat“ – musím poslat pár slov o Praze svým přátelům... Moderní média jsou jedna věc, ale tradice opery jsou na druhou stranu stále stejné. Lidé ještě stále chodí do divadla, ještě stále zažívají hudbu... Ale někteří autoři už přitom nežijí několik set let. To je dotyk s nesmrtelností! Ještě dosud zpíváme Monteverdiho, Lullyho, Rameaua, Mozarta, Verdiho, Pucciniho, Stravinského... My interpreti jsme jako cévy, jimiž proudí hudba. Máme privilegium zpívat a hrát hudbu skladatelů, které lidé – i my – obdivují a jimž se nikdy nevyrovnáme. Jen se můžeme modlit, abychom jim stačili. Když zpívám Mozarta, cítím, že jde skrze mě... Doufám jen, že nebudu při koncertě příliš dojatá. To je obrovský dar, moci dělat, co dělám. Každý, kdo něco takového zažívá, je šťastný člověk!

Jste i vy šťastná? Ano! Znám tolik lidí, co milují hudbu, ale z nějakých důvodů se nedali na profesionální dráhu. Já jsem vděčná pro příležitosti, které mám. I vaší filharmonii za pozvání. Doufám, že neuplyne zase dlouhých sedm let, než se do Prahy vrátím.

Vy jste v Praze už zpívala? Byla jsem tu v roce 2003 – zpívala jsem na Pražském jaru, byla jsem pozvána k jednomu představení Dona Giovanniho. Měla jsem jen dvouhodinovou zkoušku, poprvé v životě jsem přitom zpívala Zerlinu, ale bylo to tak úžasné být ve Stavovském divadle, kde Mozart dirigoval. Pro mě památné představení – snad to byla magie divadla, která způsobila, že jsem otevřela ústa a najednou měla pocit, že zpívám Zerlinu už podvousté!

Vy ovšem nejen zpíváte, ale také hodně hrajete. Jistě, to se musí. Vždyť vše v hudbě je spojeno s příběhem. Žádná skladba, nejen vokální, ale třeba i symfonie, nevznikla bez nějakého emocionálního zázemí. Za každou hudbou je příběh, který prochází působením hudby na posluchače. Když studujete hudbu, je to jako trojrozměrná věc. Máte nejen hudbu, ale i slova, text a směr, který autor naznačil, ale můžete k tomu říci i něco svého, osobního. Jsem tak šťastná, že mohu dělat, co dělám...

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.