pátek, 23. květen 2008

Mozart v Itálii - Accademico filarmonico a la Serenissima

Napsal(a) 

Wolfgang Amadeus Mozart 1 Wolfgang Amadeus Mozart 1

Poté, co otec a syn Mozartovi strávili první měsíce svého italského pobytu v rakouské Lombardii, z jejíhož hlavního města Milána učinili - za laskavého přispění jejího guvernéra hraběte Karla Josepha Firmiana - hlavní základnu všech svých pobytů v Itálii, přesunuli se během března 1770 jižněji, do kraje Emilia-Romagna. Tam svým opěrným bodem učinili město s nejstarší universitou v Evropě a především s prestižní hudební akademií - Bolognu.

Stejně jako Milán i Bolognu navštívili Mozartové opakovaně. Poprvé do ní přijeli 24. března 1770 a ubytovali se v dnes už neexistujícím hostinci Il Pellegrino. Už následujícího dne se vydali za nejvlivnější osobností tamější společnosti a současně člověkem, který většinu svého života strávil ve službách rakouské monarchii - polním maršálkem hrabětem Gian Lucou Pallavicinim. Byl to dlouholetý spolupracovník a přítel Firmianův, a tak bylo zcela přirozené, že pro něj měli od lombardského guvernéra doporučující dopis. Leopold Mozart v něm byl představen jen stručně jako kapelník ve službách salcburského arcibiskupa, zato o Wolfgangovi tam stálo: " ... snad Vám nebude nepříjemné poznat mladého Mozarta, jednoho z takových talentů v hudbě, jaké příroda produkuje jen vzácně, a který se ve svém věku nejen vyrovná mistrům umění, ale v improvizační pohotovosti je převyšuje." Mnohostrannému mecenáši na poli umění, jakým bohatý hrabě Pallavicini prokazatelně byl, taková informace stačila a další pobyt Mozartů v Bologni se odehrál už v jeho režii, podobně jako se předtím odehrával v režii hraběte Firmiana jejich pobyt v Miláně. Právem pak Leopold psal 27. března do Salcburku své ženě o Pallavicinim, že si je v mnohém podobný s hrabětem Firmianem, že oba jsou prý kavalíři, mají stejný způsob myšlení, laskavosti, velkorysosti a zájmu o vědy.

Boloňský koncert u hraběte Pallaviciniho

Díky zmíněným vlastnostem a povahovým rysům Pallaviciniho dostal Wolfgang hned následující den po návštěvě u něj - 26. března - přesně to, po čem toužil: příležitost předvést své hráčské i skladatelské umění vybrané společnosti Bologně a okolí. Společensky a organizačně zkušený hrabě Gian Luca Pallavicini přitom obratně propojil hostování mimořádně nadaného mladého salcburského hudebníka se svou povinností dodat náležitého společenského lesku aktuální přítomnosti syna samotného rakouského kancléře Václava knížete Kaunitze hraběte Josepha Clemense v Bologni - a uspořádal při té příležitosti ve svém paláci koncert. Leopold o tom psal domů takto: "Nechci se zmiňovat o všech těch okolnostech, jak jsme byli odvezeni vozem J[eho] Exc[elence] a jak jsme byli obslouženi, a oznamuji jen, že tam bylo na 150 předních šlechticů; pozván byl i slavný P[adre] Martini a ačkoliv jindy na koncerty nechodí, přišel přece; koncert začal asi o půl osmé a trval do půl dvanácté, protože se šlechta neměla k odjezdu. Zpívali Signor Aprile a Signor Cicognani." Že Leopold v citovaném dopise z 27. 3. 1770 nepřeháněl, dokládá i dopis hraběte Pallaviciniho hraběti Firmiánovi do Milána. I jeho nadchl Wolfgangův zcela mimořádný talent ("il raro talento del giovine Mozart" ) a vlastní koncert popisuje takto: "Toto pondělí večer bylo v mém domě uspořádáno společenské setkání (hrabě tu pro označení takové společnosti použil starý výraz z jeho šlechtického prostředí: conversazione ) 70 dam, na němž byli přítomni signor kardinál legát, pánové knížata z Holsteinu, a téměř všechna šlechta, a mladý profesor jim poskytl tak obdivuhodné důkazy svých znalostí, jaké by se v tak křehkém věku zdály neuvěřitelné tomu, kdo je nevidí, všichni zůstali užaslí a bezmezně se těšili z mladíka tak jedinečné hodnoty." Pro návštěvu Říma prý dá Mozartům doporučující dopis jak pro státního sekretáře kardinála hraběte Lazzara Opizia Pallaviciniho, svého bratrance, tak pro knížete Doriu, a to s nadějí, že kardinál nalezne příležitost představit chlapce Svatému Otci.

Vedle hraběte Pallaviciniho byl v Bologni pro Mozartovi nejdůležitější osobností františkán a kněz Giovanni Battista Martini (1706--1784), jehož vyhledali hned několikrát. Tento syn houslisty a boloňský rodák získal velmi rozsáhlé vzdělání, a to nejen hudební, a dále je rozvíjel i jako člen františkánského řádu, do něhož vstoupil v roce 1721 ("Padre Martini, minore conventuale"). Ve svém rodném městě byl nejprve varhaníkem a od roku 1725 až do stáří ředitelem kůru v řádovém kostele sv. Františka, v jehož přilehlém konventu strávil valnou většinu svého života. Neodlákala ho ani nabídka na kapelnické místo v basilice sv. Petra ve Vatikánu. Jako hudební teoretik, historik a pedagog byl považován za jednu z největších evropských autorit své doby a nemálo byl ceněn i jako skladatel polyfonní hudby, kterou obohatil údajně až o 1 200 kánonů. Jeho hlavním záměrem na poli hudby však bylo něco, co do té doby nikdo neudělal: napsat velké všeobecné dějiny hudby, Storia della musica. Z plánovaných pěti svazků takové publikace vydal nakonec pouze tři a v těch nedospěl dále než k hudbě starověku (Izrael, Orient a Řecko). V badatelské situaci jeho doby by mohl být trvale přínosný asi jen poslední díl jeho Dějin , který měl obsáhnout hudbu jeho současnosti. Za tímto účelem získával Martini potřebné publikace z celé Evropy - jeho knihovna obsáhla nakonec neuvěřitelných 17 000 svazků - a udržoval neobyčejně rozsáhlou korespondenci, z níž se v jeho pozůstalosti dochovalo na 6 000 dopisů! Nepřekvapí v ní ani dopisy politických celebrit kategorie Marie Terezie, ale jednoznačně převládají dopisy hudebníků, jako byli Johann Joachim Quantz, Jean-Philippe Rameau, Giuseppe Tartini a dalších, z Čechů pak Josef Mysliveček a Václav Pichl.

Pro Mozarty však byl Martini důležitý především svým postavením a vlivem na půdě tak zvané Accademia Filarmonica di Bologna. Tato ctihodná hudební instituce, založená v roce 1666 a existující dodnes (adresa: palazzo Carrati, via Guerrazzi 13) sehrála v Mozartově životě - subjektivně i objektivně - významnou roli, což si blíže doložíme v souvislosti s druhým pobytem Mozartů v Bologni. Zatím si jen připomeňme pasus v citovaném už Leopoldově dopise ženě do Salcburku, bilancujícím jejich první návštěvu v Bologni: " ... Co mne obzvlášť těší je, že jsme zde neobyčejně oblíbeni a že se zde Wolfgangovi obdivují ještě víc než ve všech ostatních italských městech, protože je zde sídlo a oblíbené shromaždiště mnoha mistrů, umělců a učenců. Tady byly také na něho kladeny největší požadavky a to zvýšilo jeho slávu po celé Itálii, protože P[adre] Martini je pro Italy polobohem a on mluví o Wolfgangovi, kterého podrobil mnoha zkouškám, s velkým obdivem ."

Podruhé v Bologni a na luxusním šlechtickém sídle

Jestliže svou první návštěvu Bologně ukončili Mozartové po pouhých pěti dnech, ačkoliv tam měli takový úspěch, bylo tomu tak jen proto, že spěchali na jih, do Říma a do Neapole. Doufali, že v těchto dvou královských metropolích dostanou další příležitost k uplatnění. Když se tak k jejich (dobře skrývanému) zklamání nestalo, vrátili se 20. července - do Bologně. To už zase byli v nejlepším rozpoložení, protože mezitím obdrželi toužebně očekávanou smlouvu na operu pro Milán. Přes své mládí tak Wolfgang přece jen dostal příležitost komponovat v Itálii italskou operu pro italské zpěváky a pro italské publikum! Protože však ke smlouvě nebylo přiloženo libreto a Wolfgang ještě nemohl začít komponovat, vznikl problém: jak ten čas do podzimu nejlépe vyplnit? Vyřešil to za ně maršálek Pallavicini, a opět velkoryse: pozval je do svého sídla nedaleko Boloně, zvaného poeticky Alla croce del Biacco . (Dnes je tato vila součástí boloňské univerzity!) A tak zbývající část dlouhého italského léta - od 10. srpna do 1. října - prožili Mozartové skutečně po šlechticku. K dispozici měli dokonce i dva sluhy, z nichž jeden dostal pokyn spát v jejich předpokoji, aby byl salcburským hostům kdykoliv při ruce. V kruhu hraběcí rodiny, k níž patřil i syn stejného stáří jako byl Wolfgang, Mozartové každodenně hodovali a debatovali, s paní hraběnkou vyjížděli do okolí kočárem atd. Mezi hosty hraběcího domu se objevovaly i zajímavé postavičky, z nichž jednu Wolfgang popsal v dopise sestře: "Máme tu čest stýkat se zde s jakýmsi dominikánem, o kterém se říká, že je svatý. Já tomu ale dvakrát nevěřím [...] Sám jsem měl tu čest jednou s tímto světcem obědvat. Notně si přihýbal a nakonec vypil naráz plnou sklenici silného vína, spořádal dva velké řezy melounu, broskve, hrušky, pět šálků kávy, vrchovatý talíř zákusků, dva plné talíře mléka s citronem. Konečně, ať jen si dá, ale nevěřím, že je svatý [...]." (21. 8. 1770) - Podstatně důležitější ovšem bylo, že Leopold si během sedmi neděl v pohodlí Pallaviciniho vily vyléčil zraněnou nohu a Wolfgang zblízka poznal život vysoké šlechty.

Společnost příležitostně zajížděla i do Bologně, o čemž svědčí i jedno místo v hudebním cestopise Charlese Burneye, který se tam s Mozartovými zcela nečekaně setkal na mši a nešporách ke cti sv. Antonína: "Každoroční veřejná hudební produkce se koná 30. srpna ráno i večer v chrámě S. Giovanni in Monte. Letos tam byla četná společnost. Uvedl mne dr. Gentili - a s kým jsem se tam nesetkal, jako se slavným malým Němcem Mozartem, který v roce 1766 uchvátil všechny londýnské posluchače svým vyspělým hudebním nadáním. Mluvil jsem dlouho s jeho otcem. Dověděl jsem se, že bydlí v paláci hraběte Pallaviciniho. Malý Mozart hodně vyrostl, ale je to ještě stále malý chlapec. Byl v Římě a Neapoli, kde se mu velmi obdivovali. V Římě mu papež udělil řád "Speron d0˜oro", řád Zlaté ostruhy, jediný, který uděluje civilním a vojenským osobám. Mozart uchvátil italské hudebníky všude, kam přijel. Je mu nyní asi 12 let a píše operu pro Milán..."

1. října 1770 idyla skončila a Mozartovi přesídlili do Bologně, kde na Wolfganga čekala řada úkolů. 4. října se v boloňské basilice sv. Petronia zúčastnil po boku místních hudebníků výroční oslavy tohoto světce a 6. října hrál na varhany v chrámu sv. Dominika. Ta hlavní boloňská zkouška jeho hudební vyspělosti však měla teprve přijít.

Čtrnáctiletý "Accademico filarmonico"

9. říjen 1770 se stal pro Wolfganga jedním z nejvýznamnějších dnů jeho hudební kariéry. V 16 hodin toho dne se podrobil kompoziční zkoušce z kontrapunktu, jejíž úspěšné splnění bylo podmínkou jmenování členem prestižní boloňské Accademia filarmonica. Právě od přijetí do této věhlasné instituce si Mozartové slibovali překonání všech projevů nepřízně italských hudebních profesionálů vůči tomu mladičkému zaalpskému vetřelci. Jestliže totiž od začátku své cesty Itálií byl Wolfgang - s vydatnou pomocí guvernéra Firmiana a maršálka Pallaviciniho - v řadě míst Itálie úspěšně uváděn do vyšších společenských vrstev, pak mezi italské hudebníky, na nichž závisela buď operní objednávka nebo možnost uspořádat ve městě veřejný koncert, pronikal mnohem nesnadněji. Na tom se nepochybně podpisovala skutečnost, že na rozdíl od jiných německých skladatelů nepřišel do Itálie nejprve studovat u některé proslavené italské skladatelské osobnosti (srovnej například studia Johanna Adolfa Hasseho v Neapoli u Alessandra Scarlattiho a Nicola Porpory) a pak teprve se ucházet o operní objednávku. Pokud už tam nějaká zmínka o Wolfgangových hudebních studiích padla, pak byl vždy představován jen jako žák svého otce - a to Italům nestačilo.

Jak známo, o členství v boloňské akademii se ucházeli desítky skvělých evropských hudebníků před Mozartem i po něm. Před ním například Benedetto Marcello, Carlo Broschi zvaný Farinelli, Giuseppe Torelli, Nicolo Jommelli, G. B. Martini, který tak učinil až ve svých 52 letech... Renomé boloňské akademie nezaznamenalo žádné oslabení ani v 19. a 20. století, jinak bychom na seznamu jejích členů nenacházeli jména jako Rossini, Verdi, Boito, Brahms, Wagner, Puccini, Liszt, Saint-Saëns, Mascagni, Busoni, Muti, Berio, ale i Celibidache, Arthur Rubinstein, Abbado, Raimondi, Chailly a mnozí další.

Mozartovi musela být nejprve udělena výjimka s ohledem na jeho věk, protože dle statutu akademie měl být stár alespoň 20 let. Samotná zkouška spočívala v tom, že Mozart musel v uzavřené místnosti zkomponovat čtyřhlasou kompozici na antifonu "Quaerite primum regnum Dei" . Leopold o průběhu zkoušky napsal 20. října mimo jiné: "Když skladbu dokončil, byla prozkoumána censory a všemi kapelníky a skladateli, pak bylo hlasováno černými a bílými kuličkami. Protože všechny kuličky byly bílé, byl předvolán a všichni mu při jeho vstupu tleskali a blahopřáli. Pak mu předseda akademie oznámil jménem společnosti jeho přijetí. [.. .] Všichni se divili, že s tím byl tak rychle hotov, protože někteří na to potřebují 3 hodiny [...] On s tím byl hotov za dobrou půl hodinu ."

Tak hladce však zkouška zřejmě přece jen neproběhla, jak naznačují dva dochované autografy Wolfgangovy zkušební kompozice (KV 86). Vedle první verze, dodnes chované v archivu boloňské akademie, existuje ještě verze druhá, rovněž autografní a dochovaná v Civico Museo Bibliografico Musicale v Bologni. Z jejich srovnání je vyvozován závěr, že Padre Martini přece jen na Wolfgangově skladbě nejprve něco zkorigoval a Wolfgang tuto zkorigovanou verzi přepsal a jako definitivní odevzdal. Ve středu 10. října pak obdržel diplom "Maestro compositore".

S tímto vytouženým diplomem se pak Mozartovi odebrali do Milána. Tam Wolfgang dokončil partituru své první opery pro Itálii (Il Mitridate ) a na tištěném libretu samozřejmě uplatnil i svůj nový titul Accademico Filarmonico di Bologna. Jako skladatel obstál tak skvěle, že si to zaslouží samostatné vylíčení v jedné z dalších kapitol. My nyní budeme oba Mozarty sledovat ještě na jejich následující cestě do metropole kraje Veneto, to jest do Benátek.

Měsíc v Benátkách

Cestou přes Bresciu, Veronu, Vicenzu a Padovu tam dorazili v pondělí 11. února 1771. Ubytovali se v Casa Cavaletti (rio S. Fantino al Ponte di Barcaroli) a Wolfgang se smutkem zjistil, že z proslulého benátského karnevalu už zažijí pouhé dva dny, to jest pondělí a úterý před Popeleční středou. Ve městě, kde nežili šlechtici s kontakty na habsburskou monarchii, se jim stala oporou rodina zámožného obchodníka Johannese Widera, který se dobře znal se salcburským bankéřem Lorenzem Hagenauerem, v jehož domě Mozartovi v Salcburku bydleli. On sám nebyl Salcburčan, jak se často mylně uvádí, pocházel z Bavorska a v Benátkách, kde se roku 1743 oženil s místní rodačkou, už žil desítky let. Sedm Widerových dcer Wolfgang ve svých dopisech označoval jako "šest perel" ("sette perle" ) a vždy kritický Leopold psal ženě s obdivem: "Poctivost Widerů nemohu ani dost vynachválit . Všichni se Ti poroučejí a zvláště pak všem Hagenauerovým. Když pan Johannes [Hagenauer] říká o domě Widerů vždy vše dobré, pak Tě ujišťuji, že to není ještě dost." (20. 2. 1771)

Hned po příjezdu 11. února vzali Widerovi oba Mozarty do divadla. Bohužel žádný pramen neuvádí ani název tohoto divadla ani dílo, které tam zhlédli. Je pouze známo, že v Teatro San Benedetto tehdy dávali operu Giovanni Battisty Borghiho Siroe , v Teatro Tron di San Cassian hudební frašku La serata in Tartana a v Teatro di San Moise operu Antonia Boroniho Le contadine furlane. Z Reisenotizen Leopolda Mozarta je známo, že poslední den karnevalu navštívili představení této Boroniho opery.

Karneval a s ním i divadelní sezona skončily a nastala doba postní. Další společenský styk už se mohl odehrávat jen formou návštěv. Víme, že Mozartovi byli dvakrát přizváni k nedělnímu obědu u benátského patriarchy (= arcibiskupa) Giovanniho Bragadina, že obědvali s rakouským velvyslancem a někdejším vídeňským dvorním divadelním intendantem Giacomem Durazzem a že je postupně pozvali členové předních benátských šlechtických rodin Corner, Dolfin, Grimani, Mocenigo, Maffetti a dalších. Setkali se se skladateli Ferdinandem Bertonim a Giovannim Battistou Ferrandinim. Při těchto návštěvách si samozřejmě hodně užili benátských gondol, o čemž Leopold v dopise z 20. 2. 1771 poznamenal: "V gondolách už jsme se najezdili až dost. První dny se s námi houpala při spaní celá postel, a vždy jsem přitom myslel, že jsem v gondole ."

Abbé Gian Maria Ortes, kterého na nastávající návštěvu Mozartů v Benátkách předem upozornil Johann Adolph Hasse, odpověděl Hassemu s nápadnou distancí, že Salcburčané nejsou "in realte evento a Venezia" ("ve skutečnosti pro Benátky žádnou událostí"). Tomu se zdá nasvědčovat i fakt, že Wolfgangova hudební akademie, dávaná 5. dubna v Palazzo Maffei, nezanechala v žádných pramenech sebemenší stopu.

Operní kontrakt pro karnevalovou operu 1773

Benátský pobyt je proto v odborné literatuře obvykle interpretován jako celkem nepříliš úspěšný. Přitom se však přehlíží jedna skutečnost, kterou Mozartovi kupodivu v dopisech z Benátek nezmiňují: že tam totiž došlo k projednávání objednávky nové Wolfgangovy opery. 17. srpnem 1771 byl totiž datován návrh smlouvy, zaslaný Michelem dall0˜Agata, impresáriem divadla San Benedetto, jejíž originál se bohužel nedochoval. Z jejího znění vyplývá, že Wolfgang měl pro toto divadlo zkomponovat operu, která by byla jako druhá karnevalová provedena v roce 1773 na slavnost Nanebevstoupení Páně, která je v Benátkách tradičně slavena jako takzvané zásnuby dóžete s mořem ("sposalizio del mare" ). Smlouva zavazovala Wolfganga, že před provedením této opery nebude psát operu pro žádné jiné benátské divadlo a že v Benátkách bude od 30. listopadu 1772 připraven na všechny zkoušky a provedení. Honorář stanovil impresário na 70 zechinů. Smlouvu tehdy Wolfgang s jistotou podepsal, neboť ještě 1772 Leopold psal, že ohledně Benátek 1773 má už vše v rukách. Také v dopise nakladateli Breitkopfovi ze 7. února 1772 mimo jiné uváděl, že na konci září 1772 pojedou po třetí do Itálie, neboť Wolfgang má smlouvu na první karnevalovou operu v Miláně a na druhou v Benátkách ("in dem nämlichen Carneval die zweyte Opera auf dem Theater S. Benedetto in Venedig" ). Proč nakonec k realizaci této smlouvy nedošlo nevíme, v Teatro San Benedetto byla pak provedena opera Johanna Gottlieba Naumanna Solimano.

Dodejme, že Mozartovy opery pronikaly do Benátek s velkým zpožděním. Don Giovanni zazněl v Teatro San Benedetto až roku 1833 a poté znovu až roku 1876. A v Teatro La Fenice byla dokonce poprvé provedena Mozartova opera až v roce 1933 (!). Byla jí opera Cosi fan tutte , překvapivě nastudována v německém (!) překladu.

Mozartovi se s Benátkami rozloučili 12. března 1771 a lodí - doprovázení Widerovými - odpluli do Padovy. Wolfgang tam hrál ve slavné basilice sv. Antonína Paduánského na cembalo, poté v kostele sv. Justiny na varhany. A před samým koncem prvního dlouhého pobytu Mozartů v Itálii přišel ještě jeden projev italského zájmu o Mozartovo dílo: od jednoho zámožného soukromníka obdržel Wolfgang objednávku na kompozici oratoria na Metastasiovo libreto Betulia liberata. Ale to už se Mozartové vydávali na zpáteční cestu domů a přes Vicenzu, Veronu, Rovereto a Brixen Itálii po 15 měsících, 2 týdnech a 5 dnech opustili.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.