S Valerijem Gergijevem jsem se poprvé setkal ve Vídni, sedli jsme si k čaji a jeho první otázka byla: „Jaká je vaše pozice v rámci festivalu?“ Odpověděl jsem mu, že mně festival patří – to způsobilo, že jeho postoj ke mně doznal značné změny. Koncerty byly připraveny z obou stran velmi profesionálně, nicméně jistý mrak se objevil. Pár dní před nimi mně Valerij volal a požádal mě, abych do Prahy pozval moskevského místostarostu. Takové pozvání s sebou nese samozřejmě spoustu závazků včetně ručení za případné zdravotní obtíže, takže jsem odmítl, neboť taková návštěva neměla s naším festivalem nic společného. Valerij se zlobil a řekl mi: „Kdybys mně to byl býval řekl, tak jsem mohl zavolat vašemu prezidentovi a domluvit si to s ním, protože já mohu zavolat komukoliv na světě.“ Odvětil jsem, že to tedy měl udělat, a vztahy poněkud ochladly. Snad se letos opět zahřejí!
Riccarda Mutiho jsem potkal v dirigentské šatně Státní opery Praha, kdy mě Riccardo Muti oslovil italsky: „Come stai?“ Odpověděl jsem mu: „Tutto va bene, maestro. A jak se daří vám?“ – samozřejmě česky. On pochopil, že já pán, ty pán a začali jsme spolu mluvit směsicí jazyků, jak se hodily k různým situacím. Po cestě ze šatny na zkoušku na pódiu, neboť v tom roce jsme zavedli novou tradici dvou státních hymen na začátek úvodního koncertu, mne Riccardo Muti požádal, abych mu zazpíval českou hymnu kvůli tempu. Tak jsem mu ukázal první dobu jako pauzu a pak mu zazpíval a oddirigoval zbytek. Řekl mi: „Proč to děláš na čtyři?“ Nemohl jsem odpovědět jinak, než že to tak František Škroup a pozdější upravovatelé napsali. Riccardo Muti mi řekl: „Já to budu dělat na dvě“. Zkuste mu dál radit – výsledek byl vynikající.
Paco Peňa je moc příjemný člověk. Známe se dlouhá léta a už se mezi námi vžil určitý zvyk, že kdykoliv dá Paco dohromady nový program, přijede s ním nejprve do pražské Lucerny, kde si jej před více než dvěma tisíci návštěvníků ověří a teprve poté s ním zpravidla šest týdnů vystupuje v londýnském divadle Peacock. Paco má šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů, tanečníků i zpěváků. Nachází je v samém srdci flamenka na jihu Španělska, kde také nový program nazkouší. Jeho kolegové jsou bez zábran – mezi dvěma pražskými představeními jedí, pijí i kouří. Když jsem se Paca jednou ptal, jak poté mohou další dvě hodiny tančit, odvětil: „Já tomu také nerozumím.“
Vladimír Spivakov přijel na náš festival se svými Moskevskými virtuózy, patnácti pány již ve zralém věku a krásně spolu muzicírovali. Spivakov byl jako sólista dominantní a dával koncertu jednolitý řád, formu i tempo. Potíž nastala ve chvíli, když odložil housličky a začal pouze dirigovat. Najednou se ukázalo, že doslova komorní hra celého orchestru je založená na dokonalé souhře, zkušenosti hráčů i respektu jednoho k druhému a nikoliv na dirigentovi. Prakticky žádný z hráčů se na dirigenta nedíval, hráli zpaměti a soustředili se jeden na druhého. Proto se snažíme i my vyhnout se dirigujícím instrumentalistům – inu dirigování je jiné řemeslo.
K Iris Vermillion se váže jiná historka. Když mi pro mne dosud neznámou zpěvačku nabídl vídeňský agent pro provedení Mahlerových Písní o mrtvých dětech, požádal jsem ho o zvukovou nahrávku. Nebyl jsem si jist, ale chtěl jsem mu věřit. Při procházce sázavskými lesy jsem si ji pustil a hned mi bylo jasné, že je to pro festival ta nejideálnější představitelka tohoto nesmírně náročného, ale krásného Mahlerova díla.
