pátek, 27. listopad 2015

Moravské srdce Martiny Jankové

Napsal(a) 

Foto Markus Senn Foto Markus Senn

Pokud sledujete úspěšnou dráhu sopranistky Martiny Jankové, určitě jste si nenechali ujít přímý přenos z letošního Salcburského festivalu, kde se představila ve své parádní roli – jako Zuzanka ve Figarově svatbě po boku Adama Plachetky. Možná ale mnohé překvapí, že pro svou nejnovější desku zvolila moravské a ukvalské písně Leoše Janáčka, se kterými má společného víc, než by se na první pohled zdálo.

V létě jste zpívala na Salcburském festivalu v inscenaci Figarovy svatby společně s Adamem Plachetkou a díky přímému přenosu ČT art vás mohli sledovat i čeští diváci, kteří byli nadšení! Jak jste si užila letošní salcburské působení vy? Bylo to jedno z nejteplejších let, která jsem v Salcburku od roku 2000 zažila, snad jen léto 2003 tomu bylo podobné. Už po prvních krocích na scéně ze mě lilo, jako kdybych byla pod sprchou. Během představení jsem vypila až 5 litrů a to se mi dobrovolně nestává. Celou operu jsem běhala přes tři hodiny na dvou patrech a byl to pěkný fitness. Člověk měl co dělat, aby měl ve čtvrtém dějství na tu niternou růžovou árii ještě klidný dech. Někdy se podařilo, někdy ne. Vzpomněla jsem si na citát Edity Gruberové, která říkala, že se nejlépe kritizují kolegové z klidného místečka v lóži... Je to velká pravda. Pro Zuzanku v této produkci je to těžký maratón, ale já tuhle intenzivní práci na jevišti moc miluji. Jinak jsem si vše hezky užila. Máme totiž se synem narozeniny ve stejný den (jsme oba lvi narození 28. 7.), a tak jsme to mohli s naším „taťkou“ a mými rodiči v Salcburku vše nádherně oslavit a mohli jsme podnikat i spoustu krásných výletů. Počasí bylo teplejší než u Středozemního moře! V Salc­burku je to vždy hop nebo trop – buď je hezké léto, nebo celé měsíce jen prší a člověk zničí několik bot, říkají tomu salcburský „schnurregen“. A tak jsme měli vlastně „upocené štěstí“.

Máte zkušenosti s písňovým repertoárem, ale s českou lidovou písní nebo s hudbou inspirovanou českým folklórem vaše jméno dosud spojováno nebylo… Jako malé dítě jsem trávila spoustu času u babičky ve Frýdlantu nad Ostravicí, maminka musela pracovat a o mě se starala babička. V neděli večer mě za ní přivezli a v pátek večer mě zase vzali rodiče k sobě. Hrála jsem si často sama na zahradě a zpívala si vlastní divoké kompozice, prý byly velmi koloraturní. V létě měli sousedé, rodina Kotkova, otevřená okna a pravidelně se scházeli a cvičili se svou cimbálovkou na letní slavnosti a já je tím svým divokým a hlasitým tvořením rušila. Primáš cimbálovky, Štěpán Kotek, to vyřešil šalamounsky. Pozval mě jako čtyřletou k nim na zkoušky a naučil mě těm starodávným krásným lašským písním našeho regionu.

A dovolil mi, abych s nimi již ve svých čtyřech letech na slavnostech před frýdlantským publikem vystoupila. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Na náměstí před kostelem postavili lavičky, přišli Frýdlanťané i lidé z okolních vesnic, uprostřed stála cimbálovka, vzadu se čepovalo víno, pivo, opékaly párky. Všichni lidé ty písně znali, a tak je spolu s muzikanty zpívali až do hluboké noci. Bylo to něco nepopsatelně magického. Můj první open air. Mým tehdejším hitem byly Rožnovské hodiny, protože tam mají to opakující se „bim bam“, a to děti uchvacuje. Den po koncertě jsme šly s babičkou nakoupit do samoobsluhy a lidé mě poznávali a prosili mě, abych jim to znovu a znovu zpívala, a tak jsem stála před plnou samoobsluhou, a capella na objednávku zpívala a mým prvním honorářem byly bonbony a zmrzlina. Ani jsem tenkrát netušila, jaké cti se mi dostalo. Leoš Janáček, vášnivý sběratel lidové písně, se v roce 1906 sám za předkem Štěpána Kotka, Ignácem Kotkem, do Frýdlantu vydal a ve svém fejetonu Myšlenky cestou o tom setkání krásně píše. Ocituji jen kousek: „Jen ze živé písně jest možný vývoj umělé hudby téhož slohu... Na hru a skladbu Kotků, Manků..., dosud živých hudců, cimbalistů a gajdošů, my navazujeme své skladby.“

A tak jsem se ve svých čtyřech letech setkala s úžasnými muzikanty tělem i duší, již čtvrtou generací, která se této tradici intenzivně věnuje a směla se od nich učit. Bylo to mé vlastní „otvírání studánek“. Pila jsem z tohoto čistého pramene a tato vášeň mě už nepustila.

Kde vznikl prvotní impuls ke vzniku nahrávky Janáčkových písní? Pan Štěpán Kotek mi už jako studentce Ostravské konzervatoře daroval staré, zažloutlé první vydání Janáčkovy Ukvalské poesie v písních. Dlouho jsem neměla příležitost do nich nakouknout, a tak odpočívaly v regále. Ale stále mě něco jako vnitřní hlas naťukávalo, až jsem asi před deseti lety ty noty vytáhla a začala si je pročítat a přemýšlet o celém janáčkovském programu. Moravskou lidovou poesii jsem z konzervatoře znala, ale ukvalská se často nezpívá. Bylo mi to líto. Začala jsem se snažit o jejich provedení, ale Štěpán Kotek už nebyl mezi námi a já tedy hledala odbornou radu u pana Rokyty staršího. Moc mi pomohl. Ale zase se mi nepodařilo projekt dlouho uskutečnit. Až nyní po dalších letech se mi naskytla příležitost písně, které mi tak leží na srdci, pro Supraphon natočit a prosila jsem o možnost vzít si k tomu hosta – mužský hlas, abychom ty písně mohli dělat jako dialog mezi mužem a ženou a aby tak mohly vzniknout celé příběhy. Supraphon našel skvělého barytonistu Tomáše Krále a janáčkovského specialistu Ivo Kahánka. Při první zkoušce jsme zjistili, že všichni – původem Moraváci – jsme vědomě či méně vědomě z tohoto pramene už jako děti „pili“ a zůstalo nám to „v krvi“.

Martina Janková a Tomáš Král, foto Barbora Hrdá Martina Janková a Tomáš Králfoto: Barbora Hrdá

Nahrávka je citlivě dramaturgicky vystavěná – jak vznikala dramaturgie? Bylo od počátku jasné, že bude na desce pouze Janáček? Při sestavování dramaturgie jsem se snažila o to, abychom přední místo dali té nespravedlivě méně známé Ukvalské poesii. Je to pro mě jakoby uzavřený písňový cyklus, a jelikož končí písní o verbování, navázala jsem na tento příběh těmi vojenskými písněmi z Moravské poesie a vytvořili jsme tak tematický celek, pokračovala jsem písněmi o lásce a zakončili jsme blokem písní zbojnických, abychom tak náš kruh započatý zbojnickou písní Ondráš na úplném začátku podobně i uzavřeli. Úplnou tečku tvoří pak píseň Toto je ten chodníček a je to pro mě symbolicky výzva, abychom ten „zarostlý chodníček“ naší nádherné lidové tradice znovu prošlapali. Pro mě osobně je to cesta zpět k mým lidským i muzikantským kořenům. Uvědomění si, z jaké nádhery jsem vzešla, a vnitřní pokorné uklonění se té kráse a vřelý dík.

Dokážu si tedy spolu s Janáčkem uvědomit, jakým pokladem jsme byli lidovou písní obdarováni.

Na albu je 51 miniatur, 51 minipříběhů. Bylo pro vás složité vytvořit z nich kompaktní, hluboký celek? Jaká byla vaše příprava na natáčení? Příprava na natáčení byla u mě zběsilá, jsem od roku 2012 stále na cestách, a tak moc času na takové usebrání nebylo. Vše jsem tak nějak dělala za pochodu mezi Bachy, Händly, Mozarty, Purcelly... různými trablemi se školkou mého syna a podobně. Chtělo by to klid a čas. Teď jej bohužel ještě nemám.

Spolupracovala jste už někdy před nahráváním s Ivo Kahánkem a Tomášem Králem? Ivo Kahánek za mnou přišel, pokud se správně pamatuji, už v roce 2009, kdy jsem na Pražském jaru dělala haydnovský písňový recitál, nebo dokonce už 2007, kdy jsem v Rudolfinu představovala svůj písňový program manželů Schumannových a Mendelssohna a jeho sestry. Už si nevzpomínám – prostě dávno – a žádal mě, abychom vytvořili náš vlastní písňový program. A tak se nám to konečně podařilo. Tomáše jsem před natáčením neznala, ale jsem moc ráda, že jsme se potkali!

Ivo Kahánek nemá s doprovodem zpěváků tolik zkušeností, ale je ohromně citlivý a samozřejmě skvělý muzikant a sólista. Jak se vám s ním spolupracovalo? Interpretačně jsme se shodli, a když bylo třeba, tak mě Ivo vyzval, abych to Tomášovi nějak předvedla a já si vzpomněla, jak se hudci kdysi u těch rytmů pohybovali a Tomášovi jsem vše „předtančila“ (smích). Ono se to jinak vysvětlit nedá, to se musí zažít, je to něco nepopsatelného, atmosférického. Kdyby se ty písně zazpívaly, jak jsou notovány, vůbec by to nebylo ono. Když je člověk zná v původní formě s cimbálovkou, vidí, že ten Janáčkův zápis je jen snaha o zorganizování nezorganizovatelného, jakéhosi divokého tepu moravského srdce. Kdo to nezažil, nepochopí.

Plánujete provést Janáčkovy písně i koncertně? Na základě tohoto janáčkovského programu jsem vytvořila také svůj nový písňový program – Lidová poesie v písních různých skladatelů – a vytvořila tak cestu Evropou. Začínám samozřejmě doma u Janáčka, pokračuji Německem přes Brahmsovy lidové písně, do Francie v písních z Auvergne od Marie-Josepha Canteloubea, do Španělska (Manuel de Falla: Siete cancionas Espanolas) až do Itálie v poctě Toskánsku (Rispetti toscani) a vracím se opět k Janáčkovi, tento program uvedu na Pražském jaru 20. května 2016 a v komorní řadě v Bernu s Gerardem Wyssem, naším rodinným přítelem a mým bývalým učitelem písňové interpretace na Basilejské hudební akademii, a poté uděláme janáčkovský program s Ivo Kahánkem na Janáčkově Festivalu v Brně na podzim 2016 a také bychom chtěli uvést Janáčka s Ivem ve spojení s Jankem Rokytou a jeho cimbálovkou na jeho festivalu v Ostravě. Chtěli bychom takto ukázat tyto písně v původní formě, ze které Janáček sbíral inspiraci pro jejich přepracování do své sbírky Moravská a Ukvalská lidová poesie v písních. Ráda bych také vytvořila společný projekt v tomto duchu s Hanou Kot­kovou, dcerou Štěpána Kotka, vítězkou soutěže Pražského jara a skvělou houslistkou, žijící ve Švýcarsku.

Foto Markus Senn Foto Markus Senn

V bookletu alba zmiňujete Jana Rokytu, předního moravského folkloristu a hudebníka, i jeho syna Jana Rokytu mladšího, mezinárodně uznávaného cimbalistu, s nimiž jste konzultovala interpretaci písní. Jaké rady jste od nich dostala? Probírali jste spíš hudební stránku, nebo obsahovou? S Jankem Rokytou mladším jsem se setkala již po smrti jeho otce, který tenkrát mému projektu pomáhal dodat původnost. Starý pán mi z archivu vyhledal nahrávky interpretace lidových zpěváků, abych si tak vzpomněla na ten „svéráz a odraz“ naší muziky. Když jsem dostala šanci vše natočit, oslovila jsem tedy Janka Rokytu ml. a spolu s ním a Ivem jsme na tom začali interpretačně pracovat. Zajímala mě jen původnost, nechtěla jsem to zpívat operně či nijak uměle, a proto jsem se inspirovala pouze těmito prameny.

Je o vás známo, že jste silně duchovně založená a tíhnete k výrazově čisté, nadějeplné hudbě. Janáček byl naopak svéráz s komplikovaným, bouřlivým přístupem k člověku, k ženě, k Bohu… A jednou jste také uvedla, že blízcí vám jsou „tiší introverti, jejichž svět musí člověk objevovat“. Jak se individuality vás dvou prolínají na tomto albu? A jak na operním pódiu? Neustále mi zní v duši Janáčkův citát z Lišky Bystroušky: „Ten nerozumí, že je člověk křehká nádoba!“ Miluji texty lišky Bystroušky a znám je z Těsnohlídkova originálu i Janáčkovy opery a často si je pro sebe opakuji. Že je člověk věřící, neznamená, že je bez problémů, ale snad si je více těch svých chyb vědom a kdo si je vědom vlastních chyb, snese i chyby druhých. My všichni jsme křehké nádoby a musíme si navzájem odpouštět i sami sobě, a to pořád. Víra není instituce, je to vlastní vztah ke Stvořiteli a jeho Stvoření. Dokážu si velmi dobře představit tehdejší rigorózní dogmatickou církev na vesnici. Vždyť o tom zkomponoval Janáček Její pastorkyni, kde takzvaná víra dohnala Kostelničku k vraždě. Litera zabíjí a Bohu jde vždy o život a lásku, a o té Janáček pěje ódy, svým divokým způsobem, o to věrohodněji. V jeho hudbě je tolik lásky. Uvedu jen závěrečný citát revírníka z Lišky: „Zas rozdělí štěstí sladkou rosou do tisíců květů, petrklíčů, lech a sasanek, a lidé budou chodit s hlavami sklopenými a budou chápat, že šlo vůkol nich nadpozemské blaho.“ Popsal Boží lásku tak trefně, že mě oslovuje víc než kterékoli kázání v kostele. Je to óda na Stvořitele v jeho Stvoření, a toho Janáček našel.

Čeká vás v nejbližší době nějaká premiéra Janáčkovy opery? Loni jsem měla to štěstí si v naprosto technologicky revolučním oper­ním projektu losangeleských animátorů a izraelského režiséra Juvala Scharona pod vedením Franze Welsera-Mösta s jeho fantastickým Cleveland Orchestra a řadou kolegů z MET zazpívat v USA Lišku Bystroušku. Tento projekt oslovil natolik, že jej chceme zopakovat a vše se plánuje.

Spoustu interpretů, kteří se etablovali na scéně staré hudby, se věnuje i soudobé hudbě. Ne však vy… Neláká vás? Necítím srdcem soudobou hudbu, a proto ji neinterpretuji. Dělám jen to, co cítím a dokážu vyjádřit. Třeba se to změní a já k tomu získám vlastní přístup. Stále mě to neoslovuje, a tak to nedělám.

Ivo Kahánek a Martina Janková, foto Barbora Hrdá Ivo Kahánek a Martina Jankováfoto: Barbora Hrdá

Před třemi lety jste odešla z angažmá v curyšské opeře kvůli velké vytíženosti – jste teď spokojená s rozložením svých závazků mezi operu, koncerty, písňové recitály? Jsem velmi spokojená a vděčná, mohu si tak čas matky a zpěvačky lépe zorganizovat a dělat jen ty projekty, které mě vnitřně oslovují. Člověk míní, Pán Bůh mění, a tak: dá-li Pán Bůh, zrealizuji tuto sezonu svou vysně­nou roli Belezzy v Händelově fantastickém oratoriu Il Trionfo del Tempo e del Disinganno v úžasné scénické produkci Jür­gena Flimma, kterého mám osobně moc ráda, pod vedením skvělého Diega Fasolise, v milánské La Scale, poté turné s Williamem Christiem a Rolandem Villazónem po Evropě, Matoušovy pašije s Richardem Chaillym, kterého velmi obdivuji, a jeho Gewandhaus orchestrem v Lipsku, písňové recitály pro mou duši v České republice a Švýcarsku a v létě se pustím do nové produkce Così fan tutte s režisérem Svenem E. Bechtolfem, se kterým nesmírně ráda spolupracuji. Před lety jsme spolu udělali celý Da Ponte cyklus v Curychu a natočili jej na DVD. Když se stal šéfem činohry v Salcburku, dopustil se „prohřešku“, že si dovolil uvést své curyšské nápady i zde, a za to byl nesmírně potrestán. Tentokrát, kdy uvádí svůj celý Da Ponte Cyklus 2016 na Salcburském festivalu už jako jeho inten­dant, se rozhodl, že celou tvář této produkce Così fan tutte z roku 2013 změní. A požádal mě o opětnou spolupráci a já se rozhodla neopakovat Zuzanku a zkusit vytvořit něco nového. Snad se nám to povede.

Po vašem prvním písňovém recitálu v Praze v roce 2008 jste v rozhovoru řekla, že byste se ráda vracela do Prahy častěji. Daří se vám to podle vašich představ? Kdy vás v nejbližší době v Čechách uslyšíme? Do Prahy a vůbec do České republiky se vracím, jak jen je to možné. Zmínila jsem již Pražské jaro, budu také zpívat v koncertní řadě Collegia 1704 v Rudolfinu, na Janáčkově festivalu v Brně, zpívám na třech různých festivalech v Ostravě, budu zpívat na festivalu Smetanova Litomyšl a ráda bych zpívala i na festivalech Dvořákova Praha a Struny podzimu.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.