pátek, 29. červenec 2016

Moravské hudební posvěcení

Napsal(a) 

Simona Šaturová Simona Šaturová

Svatováclavský hudební festival je neodmyslitelnou konstantou kultury na Ostravsku a dávno už není regionální. Je vpravdě svátkem, slavností, posvícením. Letos se koná mezi 1. až 28. zářím potřinácté a nabídne 35 projektů. Na moje otázky odpovídal ředitel festivalu a zároveň znamenitý muzikant Igor Františák.

Letos nabízíte rekordní počet koncertů. Máte snad v roce 2016 největší rozpočet nebo si navýšení vyžádal zájem posluchačů?  Pravda je taková, že od „mladého“ festivalu se předpokládá každým rokem výrazný progres, a to po všech stránkách. A abychom byli schopni obstát v silné konkurenci českých festivalů, nemůžeme každoroční „vylepšování“ dramaturgie festivalu, tak i rozvíjení a zkvalitňování našich služeb, opomíjet. Možná i proto jsme získali v letošním roce druhé nejvyšší hodnocení grantové komise Ministerstva kultury ČR v oblasti profesionálního umění – hudební festivaly.

Další skutečností je, že jsem se našemu festivalovému publiku osobně zavázal – tím myslím sám v sobě –, že každoročně budu koncipovat dramaturgii našeho festivalu tak, aby doplnila běžnou koncertní praxi v našem regionu ojedinělými a unikátními koncerty. Proto je také značný prostor festivalu věnován „staré hudbě“, kterou ostravské (a nejen ostravské) publikum tolik miluje a vyhledává.

Povězte mi, jak vytváříte koncepci festivalu. A nepřepadá vás po 13 letech pocit dramaturgického vyhoření…?  Dramaturgické vyhoření nepociťuji. Spíše mám po těch letech vnitřní rozpor s tím, že náš festival sice již dávno ukázal a potvrdil svou vysokou profesionální kvalitu a nezastupitelné místo na kulturní mapě České republiky – za uplynulých 12 let jsme zrealizovali přes 500 koncertů –, ale přesto musím každoročně usilovně přesvědčovat významné představitele státní správy a podnikatelské sféry a neustále vysvětlovat potřebnost „živé kultury“, která jako jedna z mála může obohacovat a kultivovat všechny lidi kolem nás. Koncepce Svatováclavského hudebního festivalu vychází logicky z místa, kde realizujeme jednotlivé koncerty, a to jsou výhradně sakrální prostory. Převážná část dramaturgie je ryze duchovní hudbou, ale od počátku vzniku festivalu kladu velký důraz na prezentaci „staré hudby“ – tzv. poučenou interpretaci – a také komorní hudby. Zde vycházím ze svých vlastních zkušeností komorního hráče, kdy považuji českou komorní scénu za jednu z nejlepších na světě.

Pojďme k dramaturgii. Úvod festivalu je tak ambiciózní, že by se za něj nemusely stydět ani rozpočtově silnější festivaly – Beethovenova Missa solemnis. Jistě se budou posluchači v ostravské katedrále Božského spasitele těšit na houslové sólo koncertního mistra Pražské komorní filharmonie v Benedictus, ale co sólisté a dirigent. Jak jste je vybíral a co byste o nich řekl?  Myslím, že německý dirigent Roland Kluttig již delší čas není na české hudební scéně neznámou osobností. Mnohokrát dirigoval na festivalu Ostravské dny nové hudby – zde jsem se měl možnost s ním osobně seznámit jako hráč Ostravské bandy – nebo také v sezoně Janáčkovy filharmonie Ostrava. Na našem festivalu poprvé dirigoval zahajovací koncert 11. ročníku, kdy nastudoval a uvedl Mendelssohnova Eliáše společně s PKF – Prague Philharmonia a Pražským filharmonickým sborem. Již při této příležitosti jsme se společně domluvili na tom, že pozveme zahraniční sólisty, v tomto případě německy hovořící, což se i ve vztahu k jeho dlouholetým zkušenostem z vedení operního domu ukázalo jako skvělé řešení. Nejinak je tomu i v tomto roce. Takže do Ostravy opět zavítají vynikající zahraniční sólisté, kteří u nás sice nejsou známí, avšak v zahraničí jsou velice vyhledávanými pěvci.

Asi se nemýlím, když označím Martinu Jankovou za kmenovou umělkyni SHF. Pro Ostravu připravila speciální program, jehož části už známe, ale jako celek to bude mít jiný rozměr. Propojí lidový základ Martinů a Janáčka se spiritualitou Dvořáka… Nesmírně si vážím toho, že Martina Janková zůstala i přes svou strhující kariéru pořád úžasným a skromným umělcem a člověkem se vztahem ke své rodnému kraji. Naše osobní přátelství trvá od studijních let na ostravské konzervatoři a jsem rád, že Martina, pokud ji to její pracovní vytížení dovolí, pravidelně přijímá pozvání na náš festival. Její koncerty jsou vždy velkým hudebním svátkem. Tentokrát bude zpívat výhradně českou hudbu, kterou v minulosti natočila na CD. Její poslední nahrávka s písněmi Leoše Janáčka je úchvatná a i na koncertě v Ostravě bude jejím klavírním partnerem Ivo Kahánek - další skvělý hudebník našeho regionu. Jednotící linkou programu je intimita jednotlivých písní a jejich vyznání k Bohu. Ve své předmluvě k programu koncertu se Martina vyznává mimo jiné ke svému vztahu k domovu, kde uvádí: „Jsme Slezané, Moravané, Češi, Evropané, ale především Boží stvoření ve vztahu ke Stvořiteli. Tímto kontextem se zabývá můj svatováclavský koncert."

Tradiční opory festivalu – Collegium Marianum, Cappella Mariana, Collegium 1704. Co přivezou  na Ostravsko tentokrát? Všechny tři soubory se v podstatě každoročně na našem festivalu představují se svými stěžejními projekty. V případě Collegia 1704 a Collegia Mariana se dá hovořit o tom, že mají na Ostravsku svůj silný „fan klub“. Collegium Marianum společně v vynikající sopranistkou Simonou Šaturovou v tomto roce uvede program nazvaný Gloria – skladby J. S. Bacha, A. Vivaldiho a G. F. Händela, který před několika lety natočili na CD. Cappella Mariana představí program středověké vokální hudby nazvaný „Ó, sladká smrti“, kde se nesmírně těším na andělsky čistý hlas sopranistky Hany Blažíkové. Collegium 1704 s Václavem Luksem přiveze do Ostravy program sestavený ze skladeb J. S. Bacha a J. D. Zelenky, čímž doplňuje repertoár duchovních skladeb velikánů barokní hudby. Do moravskoslezské metropole přijede Collegium 1704 z polské Wrocławi a následně zamíří se stejným programem do italské Pisy na festival Anima Mundi.

Debutantem nebude ani slovenský soubor Solamente Naturali. Proč tak silný akcent na dílo Samuela Capricorna?  Ano, Solamente Naturali se svým uměleckým vedoucím a skvělým houslistou Milošem Valentem nejsou žádným nováčkem a naše publikum je mělo možnost v minulosti vyslechnout v různých rovinách převážně barokní hudby. Letošní program bude prezentovat hudbu z inventárního seznamu hudebnin evangelického kostela v Bratislavě z roku 1657, kde byl Samuel Capricornus regenschorim. Vedle jeho duchovní hudby zde zazní skladby J. Rosenmüllera, H. Schütze či J. H. Scheina. Jsem přesvědčen, že tento program bude jistě oživením a obohacením prostřednictvím méně známých a uváděných autorů hudebního baroka, což vnímám zároveň jako povinnost a poslání každého festivalu.

Málo známá je u nás Capella Cracoviensis, i když v Evropě je velmi uznávaná, o čemž svědčí i aktuální nahrávka Pergolesiho opery Adriano in Siria pro label Decca. Jak se vám podařilo tento soubor získat a myslíte, že Gorczycki obstojí vedle svého vrstevníka Händela?  Světově uznávaný barokní orchestr Capella Cracoviensis jsem se pokoušel v minulosti získat pro náš festival již několikrát, ale teprve v letošním roce se mi konečně podařilo najít společnou řeč a termín koncertu. Program koncertu jsme nakonec sestavili z hudby G. F. Händela a u nás naprosto neznámého polského barokního autora Grzegorze Gorczyckého. Jsem přesvědčen, že jeho slavnostní hudba rozhodně obstojí ve srovnání s Händelovou hudbou. Ne nadarmo se mu přezdívá „polský Händel“!

Capella Cracoviensis, foto Piotr Kucia Capella Cracoviensisfoto: Piotr Kucia

Podobně málo známý je i Haydn Ensemble. Proč jste jej zvolil a jak zapadá do dramaturgie festivalu?  Nový český soubor Haydn Ensemble založil v roce 2016 fagotista České filharmonie Martin Petrák. Jedná se v podstatě o navázání na jeho původní komorní aktivity s ansámblem Venti Diversi, se kterým se systematicky věnoval interpretaci barokní a klasicistní hudby, avšak na moderní nástroje. Pod jeho uměleckým vedením se tento nový komorní orchestr představí s pilotním programem „Concerti Grossi“, ve kterém zazní kompoziční umění Vivaldiho, Locatelliho a Händela. Vedle hlavní programové linie duchovní hudby bude tento program reprezentovat ryze instrumentální hudbu vrcholného baroka, která je pravidelně neodmyslitelnou součástí každého festivalového ročníku.

Přiznávám, že další neznámou osobností je pro mě izraelský cellista Gavriel Lipkind. Zahraje dvakrát hodně náročný sólový program. Povězte mi o něm.  Gavriela Lipkinda jsme měli možnost u nás hostit už před třemi lety a jeho výkon byl naprosto strhující. Jedná se o umělce s mimořádnou virtuózní technikou, ale mě osobně uchvátil svou energickou, spontánní a opravdovou hrou. Byla jen otázka času, kdy k nám opět zavítá. Jeho nabídka kompletního provedení všech 6 suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana  Bacha v průběhu jednoho večera se jednoduše nedala odmítnout. Je to přesně ten druh koncertu, který patří na festivalová pódia. Věřím, že jeho letošní vystoupení bude opětovně výraznou ozdobou našeho festivalu.

Vzrušujícím konduktem nebo opozitem by mohly být recitály Lenky Torgersen, která svoje barokní housle propojí s barokním cellem Lotyšky Ilze Grudule, a určitě to nebude běžný program.  S Lenkou se známe již řadu let a několikrát jsme měli příležitost společně hrát. Naposledy to bylo v únoru tohoto roku v Toulouse, kde jsme hráli Zelenkovy Lamentace proroka Jeremiáše. Její houslovou hru, ale především hluboký muzikantský ponor a poctivý přístup ke studiu hudby upřímně obdivuji. Zvolený program je z velké části výsledkem nahrávání jejího sólového CD „Il Violino Boemo“ pro Supraphon. Se svou spolužačkou Ilze Grundule ze Scholy Cantorum Basiliensis přichystá milovníkům barokní hudby jistě nevšední zážitek.

Zaujalo mě, že jste pozval  fagotistu Václava Vonáška, dříve člena České filharmonie, nově kontrafagotistu Berlínské filharmonie. Se svými kolegy se v transkripcích zmocní hudby Mozarta a Martinů a dokonce Bachových Goldbergovských variací. Premiéra, nebo to byla nabídka pana Vonáška?  Tato nabídka přišla přímo od Václava Vonáška a musím se přiznat, že jsem na počátku trošičku zapochyboval. Přestože jsou všichni čtyři zúčastnění muzikanti předními reprezentanty naší dechové školy – a mými blízkými přáteli –, je provedení Goldbergovských variací v transkripci pro hoboj, klarinet, basetový roh a fagot na hranici hráčských možností. Když jsem však vyslechl jejich živou nahrávku z koncertu, musel jsem svůj názor radikálně přehodnotit a sklonit se před jejich interpretačním uměním. Moc se na tento nevšední koncert těším.

Jak zapadá do vaší koncepce chrámové spojení saxofonu a varhan?  Tento pokus jsme realizovali již před dvěma roky (Philippe Portejoie – saxofon a Pascal Vigneron – varhany) a myslím, že velice úspěšně. Propojení zvuku saxofonu s kostelními varhanami se dle mého názoru velice daří a navíc tímto částečně boříme mýty o tom, že saxofon patří především do „populární muziky“. Transkripce skladeb především barokních autorů vyznívají velice dobře. Letos se ve stejném nástrojovém obsazení představí jeden z nejvýznamnější evropských saxofonistů a profesor Varšavské akademie Pawel Gusnar společně se svým kolegou varhnaníkem Bartoszem Jakubczakem.

Ensemble Inégal je už dobře známý svými interpretacemi Jana Dismase Zelenky. Zelenkovský program určitě bude zážitkem, ale nebylo by zajímavější jej představit v jiném repertoáru? Zvláště když Zelenku má na programu i Collegium 1704… S Adamem Viktorou se znám již řadu let a jeho systematickou práci a neutuchající entusiasmus obdivuji a logicky z nich také čerpám. Provedení Zelenkova prvního nešporního cyklu  – Psalmi Vespertini I v průběhu minulého podzimu natočili a vydali na CD – je součástí víceletého projektu Ensemblu Inégal, v jehož rámci soubor postupně natáčí všechny čtyři Zelenkovy nešporní cykly. Upřímně věřím, že Zelenkova hudba je natolik kvalitní a atraktivní, že se dvěma festivalovými koncerty nevyčerpá, zvláště, když zazní v odlišné interpretaci dvou předních českých barokních orchestrů.

Marek Eben poměrně často participuje na provádění děl svého otce. Co to bude tentokrát?  Jsem moc rád, že si Marek Eben našel ve svém nabitém kalendáři prostor a bude moci na našem festivalu uvést dílo svého otce Petra Ebena Job. Společně s varhaníkem Tomášem Thonem provedou tuto mimořádně náročnou kompozici na dvou festivalových koncertech – v nádherném novogotickém kostele v Ludgeřovicích a následně pak v evangelickém kostele v Havířově-Bludovicích. Jedná se o velice hluboké téma, které sám autor komentuje těmito slovy: „Po varhanním cyklu Faust jsem toužil utkat se ještě jednou s látkou, jejímž základním námětem je sázka Boha s ďáblem, tentokrát však v podobě jejího starozákonního modelu – příběhu Job. Faust se spoléhal na vlastní sílu a selhal, Job pokorně přijal neštěstí a zvítězil.“

Joba uvedete v poměrně rozdílných prostředích – v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích a v evangelickém kostele v Havířově – Bludovicích. Rozdílné jsou myslím i varhany. Ovlivní to interpretaci a vyznění díla?  Ano, rozhodně se jedná o výrazně odlišné sakrální prostory s různou akustikou a především rozdílnými nástroji. Pochopitelně jsme společně s Tomášem Thonem předem konzultovali dispozice a možnosti různých varhan a shodli jsme se právě na této volbě. V novogotickém kostele v Ludgeřovicích je jeden z nejkvalitnějších nástrojů našeho regionu. Vzhledem k velikosti obou kostelů a rozdílu v délce dozvuku jistě dojde k odlišné interpretaci. To je však na „živé“ muzice to jedinečné a originální, a proto také návštěvníci mají neustále potřebu přicházet na koncerty a opakovaně poslouchat hudbu, kterou již v minulosti měli možnost slyšet.

Opět jste nezapomněl na obor smyčcové kvarteto, čímž vytvoříte symbolickou codu letošnímu Concentu Moraviae. Pozval jste Pavel Haas Quartet (s novým violistou) a Bennewitzovo kvarteto, které má skvělý program, do něhož jako klarinetista přispějete. Předpokládám, že jste je pozval kvůli jejich kvalitám…  Pro mě samotného je česká komorní hudba to nejlepší a nejkvalitnější, čím se v zahraničí prezentujeme. Dlouholetá tradice smyčcových kvartet a jejich kvalita je prostě nepopiratelná. A to je také důvod, proč každoročně na náš festival přijíždějí naše přední komorní soubory. Letos přijede Pavel Haas Quartet na Svatováclavský hudební festival již popáté a představí atraktivní program složený ze skladeb Franze Schuberta a Antona Weberna. Druhým komorním koncertem bude vystoupení skvělé Jany Bouškové, která společně s Bennewitzovým kvartetem, flétnistou Janem Ostrým a se mnou jako klarinetistou představí program sestavený ze skladeb francouzského impresionismu, s výjimkou transkripce Schumanových Fantazijních kusů pro klarinet, flétnu, harfu a dvě violy. Tento projekt bude vyústěním předešlé spolupráce všech zúčastněných hudebníků a moc se na tento koncert těším. Pro mě samotného je Introdukce a Allegro M. Ravela vrcholem komorní hudby francouzského impresionismu. Věřím, že si posluchači užijí tuto nádhernou hudbu stejně jako my na pódiu.

Několikrát se v programu objevuje pro mě tajuplná formace Festivalový komorní orchestr SHF. Odkud jsou jeho členové? Mají docela pestrý program…  Tento „tajuplný“ komorní orchestr vznikl skutečně pro potřeby našeho festivalu a jeho členy jsou převážně hudebníci Janáčkovy filharmonie Ostrava. Od počátku vzniku tohoto souboru s ním systematicky pracuje Vojtěch Spurný a myslím, že můžu tvrdit, že postupem času dosáhli skvělých výsledků v interpretaci hudby vrcholného baroka a klasicismu (pozn. red.: hrají na moderní nástroje). Mimochodem jejich předešlé koncerty jsou zaznamenány pro Český rozhlas. Na letošním ročníku SHF představí dva různé programy. Tím prvním bude Scarlattiho oratorium Giuditta, které nastuduje a bude řídit právě Vojtěch Spurný. Druhým koncertem bude vystoupení houslisty Jiřího Vodičky, který je koncertním mistrem České filharmonie a také „novopečeným“ pedagogem Fakulty umění Ostravské univerzity. Jsem skutečně moc šťastný a zároveň hrdý na to, že se Jirka vrací zpět do místa, ze kterého hudebně vyrostl. Je to mladý umělec s mimořádným hudebním potenciálem a houslovou virtuozitou, kterou bude moci ukázat především v Locatelliho Houslovém koncertu D dur.

Když jsme u orchestrů, kromě PKF a Festivalového orchestru zahraje na festivalu Česká sinfonietta Radka Baboráka a Filharmonie Brno. Jejich programy jsou atraktivní, ale zajímavý je i kontext...  Každoročně se snažím na náš festival přivážet přední orchestry, ale ne vždy nám to finanční možnosti dovolí v takovém rozsahu, jak bych si představoval. Dobrá spolupráce Svatováclavského hudebního festivalu s Filharmonií Brno a také PKF – Prague Philharmonia je pro nás vzájemně velice důležitá. Snažíme se vždy o uvádění zásadních skladeb oratorního repertoáru (mnohdy zřídka uváděných – například loni Berliozovo Faustovo prokletí) a také významných sólistů. V tomto roce to rozhodně bude zahajovací koncert s Beethovenovou Missa solemnis  a také koncert, na kterém se představí světová „jednička“ – trumpetista Sergej Nakarjakov. Filharmonie Brno uvede společně s Pražským filharmonickým sborem pod vedením dirigenta Ondřeje Vrabce Dvořákovu Svatou Ludmilu. S Radkem Baborákem se známe osobně již řadu let a jeho loňské vystoupení mělo na festivalu velkou odezvu. Tento rok přiveze do Ostravy společně se svým orchestrem Česká sinfonietta vynikající zahraniční sólisty, se kterými měl možnost v době svého berlínského působení společně koncertovat. Osobně se těším především na provedení Koncertantní symfonie W. A. Mozarta.

Ondřej Vrabec Ondřej Vrabec
Brněnskou filharmonii povede další dirigující hornista – Ondřej Vrabec, jenž ukončí festival ještě náročnějším opusem, než je Beethovenova slavnostní mše, vámi zmíněnou Dvořákovou Svatou Ludmilou. Je to odvážný tah ředitele nebo sázka na jistotu? A co od provedení v ostravské katedrále očekáváte?  Začal bych tím, že tento program jsem zvolil záměrně a taktéž i volbu interpretů, to jest dirigenta Ondřeje Vrabce, Filharmonii Brno, Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem a sólisty  Kateřinou Kněžíkovou – soprán, Veronikou Hajnovou – alt, Martina Gyimesiho – tenor a Martina Gurbaľa – bas. Ondřeje znám osobně řadu let. Jednak jako skvělého hráče na lesní roh, ale také jako dirigenta s neuvěřitelnou důsledností, poctivostí a pokorou k původní notové partituře. Opakovaně jsem mu dal příležitost dirigovat nejrůznější projekty a vždy mě překvapil špičkovým výsledkem. Je veliká škoda,  především pro českou hudební scénu, že na Ondřeje lze na 100 % aplikovat staré pořekadlo „doma není nikdo prorokem“. V jeho případě jej navíc většina organizátorů měří příměrem „dirigujícího hornisty“, což je v jeho případě velký omyl. A jsem přesvědčen, že na má slova brzy dojde a jeho dirigentská kariéra teprve přijde. Mimochodem naši produkci Svaté Ludmily od nás převzal významný festival Anima Mundi v italské Pise, kde je uměleckým ředitelem sir John Eliot Gardiner. Takže odpověď na vaši otázku zní: „Očekávám skvělé provedení Dvořákovy Svaté Ludmily v nově zrekonstruované ostravské katedrále Božského Spasitele, které bude jistě pro posluchače hlubokým zážitkem.“

V úvodu jsem se dotkl slova „rozpočet“. Nabídka SHF je pestrá strukturálně, dramaturgií i prostým počtem umělců. To vše musí stát hodně peněz. Nebo může být špičkové umění „levné“? Takže kdo vás podporuje?  Toto je vždy nejsložitější částí mé práce – balancování mezi finančními možnostmi našeho festivalu a kvalitou a samotným počtem pozvaných umělců. Rozpočet Svatováclavského hudebního festivalu se pohybuje kolem sedmi a půl milionů korun, což je vzhledem k nabízenému programu a počtu koncertů opravdu velice nízký rozpočet. Řada mých kolegů – ředitelů a manažerů jiných festivalů a kulturních institucí – tvrdí, že je to při takto omezeném rozpočtu nemožné realizovat! Nám se to v tomto „provizorním módu“ zatím daří, a to celých 13 let. Tak jen doufám, že tato 13 nebude pro Svatováclavský hudební festival apokalypsou.

Ale zpět k vaši otázce, zda může být špičkové umění „levné“. Poměřovat a kastovat umění na levné a drahé nepovažuji za příliš vhodné. Pravda je taková, že kvalita a luxus jednoduše něco stojí, a to platí ve všech oblastech. Otázka však zní, zda peníze jsou vždy tím jediným „platidlem“. Náš festival se od svého vzniku snaží o individuální přístup ke všem umělcům bez rozdílu. Není to jen „hudební business“, kdy manažeři nakupují ideální a zaručené obchodní artikly, po kterých všichni prahnou. V tomto případě jim již zbývá pouze zajistit hromadu peněz, aby mohli prostřednictvím úspěšných koncertů realizovat úspěšný festival. Na druhou stranu jsem si plně vědom toho, že pro další kvalitní a stabilní fungování Svatováclavského hudebního festivalu a případný rozvoj je nezbytně nutné získat v příštích letech větší finanční podporu. V současné době je festival nejvýrazněji podporován statutárním městem Ostrava (řadu let je prioritní akcí města), Ministerstvem kultury ČR, Moravskoslezským krajem (přestože jsme nejvýraznějším kulturním projektem v regionu, je podpora více méně symbolická) a dalšími nadacemi a zahraničními institucemi. Vzhledem k zeměpisnému ukotvení našeho festivalu máme značně omezené šance na úspěch při oslovování podnikatelské sféry. To je však pouhé konstatování skutečnosti. Významný podíl na celkovém rozpočtu má zisk z prodeje vstupenek. Takže věřím, že i letos budou kostely v celém Moravskoslezské kraji zaplněné nadšenými posluchači.

Prvního června jste spustili předprodej letošního ročníku. Jak je to vlastně se zájmem o festival a s návštěvností? Před dvěma roky jsme konečně zavedli možnost nakupovat vstupenky také on-line prostřednictvím sítě Colosseum, což se, myslím, rovněž odrazilo na zvýšení prodeje. Festival každoročně navštíví přibližně 7 500 posluchačů a kolem osmi koncertů zaznamenává Český rozhlas a jeden Česká televize. Tak jako ředitel každého festivalu i já jsem napjatý, jaký bude zájem o naše festivalové koncerty. Řada koncertů, zvláště těch ostravských, bývá vyprodána. Doufám, že vzhledem k pestré nabídce budeme v tomto trendu pokračovat a podaří se nám sakrální prostory zcela zaplnit i v menších festivalových městech a obcích.

Festivaly se snaží zapojit „do hry“ své posluchače a získávat mecenáše, přátele. I vy máte Klub. Jak je úspěšný?   Klub SHF jsme založili v roce 2011, ale musím se přiznat, že v našem regionu široká veřejnost zjevně nepociťuje potřebu přímé podpory aktivit, které výrazným způsobem zlepšují společenskou úroveň v jejich bezprostředním okolí. Bohužel u nás stále ještě není moc lidí zvyklých na to, že se aktivně zapojuje do ovlivňování a rozvoje svého města či regionu. V současné době máme v klubu pouze pět členů, kteří jsou však natolik aktivní, že jejich náměty a doporučení zapracováváme, a tím také zvyšujeme kvalitu našeho festivalu. To je také jedna ze základních vizí Klubu SHF.

Hodně se píše o grantovém systému (někteří hovoří spíše o „nesystému“) ministerstva kultury. Jaký na to máte názor a jak by měl, podle vás, optimálně fungovat?  Myslím, že se především v posledním roce tolik diskutovaná nesystematičnost grantové politiky MK ČR výrazně zpřehlednila. Je to jednak usilovná práce jednotlivců, kteří s neutuchající energií bojují se zaběhnutými „rituály“ a poukazují na zjevné nedostatky a netransparentnost v poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu „privilegovaným“ subjektům, ale také nově vzniklé České asociace festivalů, která se snaží napříč různými druhy umění být nápomocná MK ČR ve vytvoření systému, který by měl vést k transparentnímu posuzování a hodnocení. Velice bych přivítal na všech úrovních grantových systémů víceleté financování festivalů, což je z důvodu dlouholetého plánování jedním ze základních předpokladů.

Letošní rámec SHF svou odvahou a vzletem imponuje, prozraďte, jaký bude v roce 2017?   Pořádně ještě nevím, jak to všechno dopadne v tomto roce, proto je pro mě dost složité hovořit o vzdáleném roce 2017. Základní dramaturgickou kostru však již mám vymyšlenou a v některých případech i předjednanou. Snad bych zatím mohl prozradit, že chystáme opět velký berliozovský projekt, který bude řídit francouzský dirigent a flétnista Philippe Bernold. Další výraznou osobností bude dnes již legenda a průkopník barokní hudby  belgický flétnista Barthold Kuijken. V současné době bych však raději pozval milovníky hudby na koncerty letošního 13. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu a popřál jim ve spojení krásného sakrálního prostoru a nádherné hudby spoustu nezapomenutelných zážitků.

(Výběr z rozhovoru naleznete v Harmonii 8/2016.)

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.