Je mužem mnoha zájmů a nikdy se nerozhodl věnovat větší přízeň jen jednomu z nich. Ve všech směrech je jeho talent pozoruhodný. Už pětaosmdesát roků chodí tímto světem a stále je pln energie a touhy jít životem dál v oborech, které mu jsou prací i zálibou. Rudolf Pellar (1923) překvapuje i ve svém úctyhodném věku úžasnou aktivitou. Jedna její část je věnována hudbě.
Je to tak, že vás v průběhu života hudba vždycky povznášela? Platí obecně, že hudba má člověka povznášet, vést ho k tomu, aby byl lepší, ale jsou to velká slova. Když je mu smutno, tak si ji rád poslechne a jistěže mu pomáhá.
Byla to právě vážná hudba, která vás kdy těšila? No samozřejmě. Právě v dobách, kdy se život těžce snášel. Víte, já na pop kulturu moc nejsem, i když pracuju většinou v jiných oborech než ve vážné hudbě. Když sám něco poslouchám, tak určitě vážnou muziku.
Za co se vlastně v umělecké oblasti považujete? Jste herec, zpěvák, pedagog, překladatel? Co na prvním místě? Nic z toho bych neřadil na první místo. Dávám přednost tomu, co zrovna dělám. Přijímal jsem vždycky úkoly, jak mi je život přinášel.
Byla u vás hudba v dětství domovem? Nejspíš jako leckde jinde. Začal jsem chodit na klavír, ale záhy jsem toho nechal, i když se říkalo, že mám pro hudbu a pro klavír dost talent. Za války byly jiné starosti. Doma jsme zpívali hlavně písničky, protože tatínek byl původem z Moravského Slovácka a přidávala se také naše maminka i sestra. Bylo to doma jako v pozdějším televizním seriálu „Zpívá celá rodina“. Sestra samozřejmě taky hrála na klavír a stejně jako já chodila zpívat do sboru.
Narodil jsem se na Slovensku, kde byl tehdy tatínek v Púchově nad Váhom „velkomožným pánom predsedom okresného súdu“. S muzikou jeho povolání nijak nesouviselo, ale měl ji v sobě. V mých třech letech jsme se přestěhovali do Jihlavy, kde byl tatínek soudním radou u krajského soudu. V tamním školním sboru jsem zpočátku zpíval první soprán, ale přes noc se ze mě stal basbaryton a zpíval jsem druhý bas. Nějak jsem přeskočil obvyklou vývojovou etapu mutace.
Učil jste se zpívat? Tehdy ještě ne, až když jsem se později dostal do hudebního divadla, začal jsem chodit na hodiny. Neměl jsem se zpěvem problémy, hlas byl nejspíš dobře posazený a nic se mu ani při té proměně utajené mutace nestalo. Proběhla naštěstí bez následku. V Jihlavě jsem chodil do sboru Foerster a tam jsme už měli na repertoáru krásné sbory české hudební klasiky. Vzpomínám si na Velké, širé, rodné lány…
Kudy šly vaše studijní kroky dál? Do septimy jsme byli v Jihlavě, a pak, když byl tatínek přeložen do Třebíče, odstěhovali jsme se do Brna a tam jsem odmaturoval na Králově poli. Chtěl jsem se stát profesorem češtiny, jenže za Němců byly vysoké školy zavřeny, a tak jsem „z nouze“ odešel na konzervatoř, vlastně znovu na střední školu. Dokončil jsem ji v Brně v šestačtyřicátém. Nechtě jsem byl hudbou lapen. Měl jsem na ni nepochybně muzikantské uši.
Konzervatoř pro vás znamenala především herectví, ale při něm jistě i trochu muziky? Do povinného klavíru jsem moc nechodil, protože jsem v té 
době dost uměl. On nás totiž na nepovinný klavír měl trombonista a začínalo se od začátku, Bayerovou školou. Já už v té době hrál Moments musicaux Franze Schuberta, Dvořákovy Valčíky a některé skladby Mozartovy. Na zpěv jsem ale také nechodil. Při vstupní zkoušce jsem mocným hlasem profesoru Sobieskemu zazpíval slováckou písničku „Počúvajte radní páni málo, co sa u nás tejto noci stalo“ a vyslechl jsem blahosklonné hodnocení: „Materiál by tu byl.“ Začal jsem k němu chodit, ale on chtěl po mně takové to operní zpívání, podle mého soudu špatné (předvádí s humornou nadsázkou ). Byl jsem z lidových písniček zvyklý zpívat, „jak mi zobák narost“. Nemohli jsme se nějak dohodnout. Říkal mi hlubokým hlasem: „Ne tak vápenicky, pane Pellare.“ Nakonec mi po nějakých třech pěti nedělích sdělil: „Podívejte se, vy nebudete obtěžovat mne, já nebudu obtěžovat vás, já vám budu dávat dvojku a nemusíte sem chodit.“ Takže jsem dál na zpěv nechodil. Na profesní hudební dráhu jsem tehdy v žádném případě nepomýšlel. Cesta mě vedla k herectví. Už ve škole jsme hráli divadlo, a se šňůrou jezdili po vlastech českých. V Kvapilově hře Oblaka jsem si lepil fousy a hrál starého faráře. Milostné role pro mě nebyly, spíš staří pánové a sluha Jean. Odbyl jsem si také několik rolí v komorních hrách v divadle „Radosti ze života“ našeho profesora Rudolfa Waltera, samozřejmě v repertoáru, který byl za války povolen, dřív, než byla divadla úplně zavřena.
Z konzervatoře šla vaše cesta k divadlu. Čekala mě řada hereckých štací: Horácké divadlo v Jihlavě, Slezské, S. K. Neumanna, Karlín, Městská divadla pražská, a také Divadlo hudby, Lyra Pragensis a rozhlas. Už v Jihlavě jsem začal chodit se svou budoucí ženou a spolu jsme u jejích rodičů poslouchali z desek muziku. Přesněji, já jsem byl zaměřen na muziku a oni měli gramofon. tatínek Luby, ředitel banky, velice miloval hudbu. Za studií ve Vídni chodil na všechny koncerty, a tak nám oba rodiče vytvořili domácí muzikantské podmínky a my jsme je společně rozvíjeli.
Jaká bývala na divadlech, jimiž jste prošel, scénická hudba? Horácké divadlo bylo zájezdové. Byl jsem tam jen krátce po válce. Měsíc jsme vždycky hráli v Jihlavě, pak měsíc v Třebíči a měsíc ve Znojmě, a z těch míst se ještě jezdilo na další místa, tak jaká tam mohla znít muzika? Když bylo zapotřebí, něco jsem improvizoval, odskočil si k pianu, někdy jsem hrál na kytaru, a ke mně se třeba přidružil hráč na mandolínu. Bylo to improvizované, něco jako v němém filmu.
Když jsem přišel do Prahy, do divadla S. K. Neumanna (původně v budově Akropolis), to už se vědělo, že trochu umím zpívat, tak když byla nějaká komedie se zpěvem, tak jsem tu roli dostal, ať byla pro mne nebo ne. Tím jsem se vlastně sám postaral o hudební součást hry. Po šesti letech jsem si pak hrdě řekl, že když už mám zpívat, tak proč ne v hudebním divadle, a přešel jsem do Karlínského divadla. Přijímali mne kapelník Rudolf Kvasnica a režiséři Franta Paul a Oldřich Nový. Něco jsem předehrál, ale neuměl jsem žádnou operetní árii. U nás doma nebyla totiž opereta dost košer. Tak jsem spustil „Každý jen tu svou, má za jedinou“ a bylo to. Po čase mě Milota Holzmann došikoval k profesoru Robertu Rosnerovi a ten si s mým hlasem trochu pohrál. Byl jsem najednou členem operety, ale na vážnou hudbu jsem nezapomněl. Něco jsem se u něj naučil, a tak jsem zpíval například Schubertovu Winterreise, s Miladou Musilovou Schumannovy dvojzpěvy a také Dvořákovy Biblické písně.
Takže zpívání bylo spíš jen jako bonbonek ve vaší herecké kariéře? Je to tak. Ještě během studia u Rosnera jsem měl připravené a nastudované balady Karla Loeweho a přece jen jsem trochu pomýšlel na operu. Předzpíval jsem dokonce Václavu Kašlíkovi, když působil v dnešní Státní opeře. Měl jsem příšernou trému a nějak to nedopadlo. Natočil jsem zato brzy desku s Jiřím Maláskem, písničky a šansony Viliama Bukového, a poté už následovala spolupráce s orchestry Karla Krautgartnera, Slávy Kunsta, Karla Vlacha a mnoha dalšími. Tím bylo jasné, že cestou vážné hudby profesionálně nepůjdu. Zůstala mi jen k poslechu doma, na koncertech a pro radost.
Přesto jste zpívání neopustil. Kolik let už jste zpěvákem? Od čtyřicátých let uplynulo dodnes čtyřicet let mého pěveckého působení. V únoru 1969 pak začínala naše parta s názvem „Šanson věc veřejná“, volná skupina hudebních, hereckých, literárních a novinářských osobností, které chtěly šířit šanson jako zpívanou poezii, ale i prostředek uměleckého i politicko společenského vyjádření. V té době jsem toho hodně nazpíval a namluvil v rádiu, prý na 3 000 záznamů. A taky jsem učil interpretaci šansonu na hereckém oddělení konzervatoře. Chtěl jsem, aby bylo šansonu rozumět, aby zpěváci věděli, co zpívají. To by ovšem mělo platit i v operním zpěvu. V tom se ty obory stýkají. Oba mají k sobě blízko, pokud je hudba dobře interpretovaná. Dvořák, Schubert, Schumann i Brahms skládali na slova, na jejich obsah, až pozdější generace se od té zásady často odchylovaly. Zato šanson si slovo obzvlášť hlídá, proto mi je blízký.
Máte na tři tisíce rozhlasových záznamů, ale kolik cédéček? Z nové doby jen dvě. Přitom na LP deskách jsem měl záznamy řady písniček a šansonů, ale nikdy ne celou desku. Asi jsem se o to dost nesnažil. Někdy mě však trochu mrzelo, že jsem se víc nevěnoval vážné oblasti, i pokud jde o nahrávky. Ale třeba ještě něco udělám.
Přibral jste pak další obor. Překládal jste se svou ženou Lubou americkou, ale také německou novodobou klasickou literaturu. Uměl jsem německy z domova, jednak z Jihlavy, kde se mluvilo hodně německy („bisl bömisch, bisl deutsch“), a pak jedna moje babička, pocházející z Těšína, žena evangelického faráře v Hrubé Vrbce na Moravském Slovácku, mluvila celý život jenom německy (tedy „hochdeutsch“), ovšem dokud nepřišel Hitler. Tím jsem rovnou dostal zadarmo jeden světový jazyk a byl jsem později schopen užívat ho jako překladatel. Překládal jsem ale nejvíc z angličtiny, ačkoliv jsem ji studoval jen nějakou dobu na gymnáziu a pak až po svatbě s mou ženou. Maturovala na anglickém gymnáziu a začala mě učit. Pak mi dala do ruky anglickou detektivku a už to šlo.
Společně jste do češtiny uváděli největší americká literární jména, jakými byli Albee, Faulkner, Salinger, Hemingway, Miller, či Williams. Potkal jste se v jejich dílech s hudbou? Pokud se u nich někde hudba v textu vyskytovala, musela být kultivovaná a vážná, stejně jako jejich literární projev. Bylo to zcela jistě u Romaina Rollanda a také u Stefana Zweiga, ale na konkrétní ukázku si teď nevzpomenu. Musíte vzít v úvahu moje roky a léta překladatelské práce s množstvím přeložených knih.
Vaše činnost vám oběma přinesla řadu významných ocenění. Byla pro vás důležitá? Ani ne. No, byla z nich vždycky radost, ale když jsme dostali s Lubou Státní cenu za celoživotní překladatelské dílo (1997), říkala: „To nám ji honem dali, abychom jim náhodou mezitím neumřeli.“ Kvůli cenám jsme rozhodně nepracovali. Bavilo nás to a mě to baví dodnes, i když tu se mnou Luba už není.
Vnímáte při svých překladech hudebnost jazyka a zpěvnost řeči? Je ve vás přece kus muzikanta! Nezabývám se tím teoreticky, ale když jsme se ženou odevzdávali překlad, redaktoři nám často říkali: „Ono vám to plyne.“ Je to tak, že jak člověk myslí, tak mu ta řeč teče. Když překládáte, musí jedno z druhého vyplývat, tak jako plyne hudba. Asi to souvisí s muzikantstvím usazeném v člověku.
Jakou vážnou hudbu si ve chvílích klidu nejraději poslechnete? Řekl bych, že jsem ustrnul na Janáčkovi, Bartókovi, Stravinském, Prokofjevovi a Šostakovičovi a k novější soudobé hudbě jsem se nepropracoval. K mým oblíbeným patří mimo jiné Janáčkův Zápisník zmizelého a Franckova Symfonie d moll. Mám tu nevýhodu, že musím poslouchat hudbu v naprostém soustředění, aniž cokoliv jiného dělám, a pro to není dostatek času. Vždyť stále ještě hodně pracuji na překladech a v rozhlase.
Mám dva velké hudební zážitky z mladých let, možná se budete smát. V Přímělkově u Jihlavy se pořádaly takzvané Benátské noci. Jezdilo se na pramicích pískařů po řece Jihlavce, zpívalo se, táta hrál na kytaru, všude visely lampiony a najednou z dálky na stráni nějaký vesnický muzikant zahrál na křídlovku: Moravo, Moravo. Všichni jsme ztichli a jen čisté tóny se nesly nocí. Bylo to dojemné.
Ten druhý zážitek je z války, kdy v Brně hrál Alexander Plocek s Josefem Páleníčkem Smetanovo duo Z domoviny. To mělo dobový podtext. Němci postupovali, všude bylo v oknech zatemnění, a my měli přesto najednou pocit, že všechno kolem nás jakoby zmizelo, a že národ nezhyne.
Přece jen jste se ale sám nejednou uplatnil ve vážné hudbě. Dělal jsem i nějaké melodramy, dokonce některé s orchestrem, například Otakara Ostrčila O mrtvém ševci a mladé tanečnici. Jednou to také bylo se symfonickým orchestrem v Teplicích. Pak při provedení s klavírem a s recitací Marie Glázrové jsme k tomu s Jarinou Smolákovou dokonce tančili. Leccos jsem také recitoval třeba s Petrem Ebenem u klavíru, ale to víte, bylo toho hodně, a v mých letech jsem už mnohé zapomněl.
Vložil jste rodový múzický talent i do svých dětí, do tří synů, Šimona a dvojčat Rubena a Lukáše? Šimon a Ruben jsou překladateli, Lukáš se pohybuje v oblasti počítačů. Šimon má velký hudební talent, hrál na klavír, ale nechal toho. Teď ale Rubenův syn Honza vystudoval na Ježkově konzervatoři skladbu, a taky obor hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Učí hudební výchovu na základní škole a chodí se mnou občas na koncerty.
Nelákalo vás přece jen někdy větší uplatnění ve vážné hudbě? Bylo možná škoda vašeho hlasu. To víte, občas mě to během života napadlo. Jenže člověk nemůže dělat všechno a nás to překládání s ženou vtáhlo do sebe, že nebylo na nic jiného skoro čas. Nikdy mě přesto nemrzelo, že mě minula jakási větší popularita pěvecké oblasti. Myslím si, že i tak jsem si uznání, hlavně díky televizi, užil dost. Stačilo mi to a nijak víc mi to neschází. Nejspíš jsem dělal vždycky všechno sobě pro radost. Ničeho nelituju. Teď právě dodělávám korektury našeho staršího překladu románu Americká idyla Philipa Rotha. A stále ještě občas točím v rozhlase na Vltavě nějaké mluvené slovo a tak dvakrát do měsíce si i zazpívám. Nestěžuju si, mám co dělat a doufám, že ještě něco zvládnu. Dokonce si říkám, zda bych neměl zkusit zazpívat si ještě jednou veřejně Schubertovu Zimní cestu. Pořád mi ta myšlenka leží v hlavě. Ještě to nevzdávám.
