pondělí, 21. leden 2019

Mix Schönberga a jazzu, improvizace a volnosti. Jiří Rajniš jako černošský muzikant Jonny v Národním divadle

Napsal(a) 

Bylo mu jedenadvacet let, když jako nejmladší Čech na zahraniční scéně ztvárnil Dona Giovanniho. Tohle vystoupení na Sommeroper v Bambergu v roce 2013 znamenalo skutečný start kariéry. A prý si ho denně připomíná jako euforický zážitek s neznámými lidmi z celého světa a s režisérem, který jasně věděl, co po nich chce. Hluboko pod kůží mu zůstala i vlastní dokonalá příprava, protože cítil, že Giovanniho s prstem v nose zazpívat nelze. A dobře ví, že bez tohoto profesního začátku by nepřišly další křižovatky, možnosti a lákavé horizonty, které za tu dobu překonal. Ač úspěšně startoval s geniálním salzburským rodákem, mozartovské nabídky zatím nepřicházejí. Barytonista Jiří Rajniš mladší by si sice rád obohatil repertoár o Guglielma či Figara, ale nemá si nač stěžovat. Ve svých sedmadvaceti letech má na kontě nejen Marcella či Schaunarda, ale třeba také Oněgina a za pár dní mu začínají zkoušky v Šaldově divadle v Liberci, kde ztvární hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúrovi. Jiří byl po čtyři sezony nejmladším českým pěvcem ve stálém zahraničním angažmá – to když působil v Zemském divadle v německém Coburgu. Od roku 2017 je pak členem Junge Ensemble v drážďanské Semperoper. A dostal se do situace, kdy musí lákavé nabídky odříkat, protože v diáři už prostě není místo. A také proto, že si je dobře vědom náročnosti své profese. Nebojí se, ale ví, že nemůže hraběte Lunu zpívat obden, že nelze večer po pětisetkilometrovém přejezdu mít náročné představení, že musí věnovat čas přípravě a tréninku. Z tohoto pohledu je Jiřího úloha v nové inscenaci Národního divadla, kde debutoval v aktovkách Carla Orffa a loni vystoupil jako Albert ve Wertherovi, poklidná a nenáročná. Sešli jsme se týden před premiérou a na titulní roli černošského jazzmana v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf si důkladně posvítili.

Dosud jste byl v kontaktu s rozličnými styly hudby dvacátého století; ať už je to Leonard Bernstein, Gustav Holst, Ralph Vaughan-Williams i třeba Leoš Janáček a Richard Strauss. Či Bohuslav Martinů a Julietta, ve které vás zanedlouho uvidíme v Ostravě. Co autor, to jiný hudební jazyk. Ale z mého pohledu všichni stojí jaksi na druhém břehu oproti hudbě, která vznikala před nimi. Oproti belcantu, Verdimu či Wagnerovi. Všichni pro mne představují jistý druh dekadence a také úplně jinou náročnost, já se je snažím chápat, ale často nechápu… A Ernst Křenek se svou operou Jonny vyhrává není výjimkou. A mně nezbývá než se spolehnout na důkladnou přípravu, věnovat studiu dostatek času, abych se mohl s dotyčnou hudbou sblížit, abych k ní mohl dozrát. U některých autorů, příkladně u Leoše Janáčka se mi to dosud úplně nepodařilo…

Těžko ale budeme porovnávat Janáčka s Bernsteinem či s Ernstem Křenkem, v jehož opeře Jonny spielt auf slyšíme zase zcela svébytnou hudební řeč. Volba takové náplně jistě nespadla z nebe, žánr „Zeitoper - Časové opery“ komponovala řada jeho současníků a najdeme u nich shodné rysy, leč muzikálně je Křenkovo dílo zcela unikátní… Osobně v něm slyším jakousi úžasnou a nevšední blízkost Schönberga a jazzové hudby. A jak říkáte, komponování v tomhle směru se jistě nedělo jen tak. Nic nahodilého, žádné dílo jen tak od boku sepsané… Čím víc se nořím do hudební struktury díla, tím víc odkrývám plánovité a vědomé střídání atonálních ploch, stopy moderní populární hudby Křenkovy doby a ovšem i jazz. I když ten pravý, originální, černošský, asi v době vzniku opery mohl stěží kdo v Evropě osobně znát… Opera navíc obsahuje detektivní a vztahovou zápletku. A tím vším na mne Jonny spielt auf dělá dojem až filmového zpracování. A podle mne to přesně takhle myslel už sám autor.

Zdůrazňujete nutnost studia a důkladné přípravy jako cesty ke zvládnutí dané role, k tomu, abyste se s ní sžil. Máte pestrý repertoár od baroka po dvacáté století, operu, operetu, muzikál, a nepochybně se vám vyplácí vaše původně činoherní vzdělání. Jak vám hudební jazyk Křenkovy opery sedl osobně, jako typu pěvce? Hudebně-dramatický obor, který jsem vystudoval na konzervatoři, je samozřejmě vynikající průprava. Právě pro takové úkoly, jako je Jonny! Vždyť jsem rostl na jazzové a populární hudbě, na swingu, na muzikálech. A motivy klasického jazzu a muzikálu, jaké známe třeba od Bernsteina, mne hrozně baví. A užívám si je, protože umožňují i hlasové odlehčení. Zpíváte sice klasickou technikou, ale můžete do výrazu přidat doušek improvizace, glissand, rytmické volnosti a hlasové lehkosti. A k tomu ještě pohyb a tanec. To vše konkrétně moje role černošského muzikanta v Křenkově opeře skýtá. Ale přitom všem je Jonny stále klasická opera, která patří mezi velké a mimořádně úspěšné kusy.

Ano, skladatel se takřka přes noc stal slavnou celebritou, pro kritiku i diváky to bylo zjevení, pro divadla zas kasovní trhák a Jonny se hrál vbrzku po celém Německu, v řadě evropských divadel i v zámoří. Připomeňme si, že zápletka se soustřeďuje na cenné housle, které se v průběhu opery několikrát dostanou do několika různých rukou – ať už jsou ukradené nebo zašantročené a omylem nalezené. Nakonec se od evropského virtuosa dostanou k tomu, kdo po nich od začátku baží, tedy k černošskému muzikantovi z taneční kapely. Přemýšlel jste o tom, proč zlodějem cenných houslí je právě černoch? Nu, dnes bychom asi čelili obvinění z rasismu… ale musíme si uvědomit, že jsme ve dvacátých letech dvacátého století. A Jonny je černoch z New Orleansu, veliký kumštýř a sebejistý hudebník. Avšak svými intrikami a odcizením vzácného předmětu dává exaltovanému, jemnocitnému muži bílé pleti jaksi „sežrat“ celou historii svého etnika jako utlačované rasy na americké půdě. Neustále jej to popuzuje.

Jonny spielt auf, titulní stránka 1. vydání klavírního výtahu z roku 1926 Jonny spielt auf, titulní stránka 1. vydání klavírního výtahu z roku 1926

Kdybych verbalizoval svůj dojem z toho, co jste právě řekl, Jonny to vše dělá s cílem vytrestat bílou rasu…? Je to drsné, ale je to tak. A já ze začátku vůbec netušil, že Křenkova opera plná foxtrotů a šlágrů, které si na šelakových deskách pouštěla svého času celá Evropa, má tento přesah. Jonny chce světu i sobě dokázat svou muzikantskou kvalitu. Ale zároveň se stále setkává s urážkami a ponižováním své rasy. Dlouho dopředu se těší tím, že ví, jakým způsobem Daniella – houslového virtuosa – o jeho cenný nástroj připraví. A také tím, že bude na svých dalších štacích mít v ruce excelentní housle.

Přiznám se vám, že jsem si pro sebe rozkrýval zápletku opery a snažil se připadnout na její klíčové poselství. Máme tu ústřední pětilístek – skladatele Maxe, zpěvačku Anitu, virtuosa Daniella, a konečně Jonnyho a služku Yvonnu, která je jeho nejbližším spoluhráčem. Ale myslím, že jejich vztahy, pletky s prstenem a milostným vyznáním, tedy jakási milostná satira, nejsou tím hlavním. Navíc se dovídáme, že Ernst Křenek promítl do figury skladatele Maxe i určité autobiografické prvky. Trápí se, sní, teskní, pozastavuje se. A na celou akčnost, která víří kolem něj, mi tyhle ponuré Maxovy projevy připadají snad až zbytečně „wertherovské“, trochu ze starého světa. A ty střihy jsou docela ostré! Najednou ve všem tom energickém mumraji slyšíme Schönberga. A dvacet minut v kuse. Snad to není přímo autobiografie, každopádně tu ale Křenek zručně vystihl kontrasty, které v jeho době žily a které do sebe nasál při studiích v Berlíně. Řekněme pozdní romantismus a expresi na jedné straně a taneční hudbu na druhé.

Tady připomínáte dobu, kdy do Berlína následoval svého učitele Franze Schrekera. Musíme ale zdůraznit, že opera Jonny spielt auf jako zastánce žánru Zeitoper je v Křenkově odkazu bohužel jediná. „Časové opery“ běžně zahrnovaly moderní techniku, vlaky, letadla, telefony, výtahy, ale často se také odvolávaly k populární hudbě, obzvláště k jazzu. A více než jakákoli společenská satira právě tento rys začal vyvolávat politickou nevoli a díky tomu žánr nepřežil nacistickou éru… Vy jste ale připomněl autobiografické momenty. Je známo, že Křenek sám považoval nadšené přijetí Jonnyho za jedno velké nedorozumění, kdy lidé i kritika si dílo vykládali jako žert, ale skladatel sám do něj vložil hluboce tragické momenty… Konkrétně mé role se to ale kupodivu až tak netýká. Jsem jaksi vně té tragičnosti a moje okolnosti se na ni nevážou, když nepočítáme zločin v podobě krádeže houslí. Ale vy asi myslíte ty vážné chvíle jako třeba smrt virtuosa Daniella, který skočí pod vlak. Nebo fakt, že ve finále opery zatýká policie za krádež neprávem Maxe a z krádeže houslí je neoprávněně podezřelá také služebná Yvonna… Zkrátka tohle všechno se může v reálu dít, ale zároveň je to vše tak trochu „namalované“. A jak spolu teď jednotlivé aspekty rozebíráme, uvědomuji si, že v ději je řada nejasností a zápletka sama je dost vykonstruovaná…

Což je nejspíš ta pravá chvíle na otázku po režijní koncepci. Jonnyho v Národním divadle připravuje výborný činoherní režisér David Drábek. Jen málokterý inscenátor z tohoto ranku má cit pro specifika operního divadla, smysl pro podstatu výkonu operních pěvců na scéně, jen málokterý nebazíruje na milimetrových detailech a - s nadsázkou řečeno - uznává, že zpívá-li interpret náročnou árii či ansámbl, nemůže současně viset hlavou dolů zády k publiku… Musím říct, že s operou v rukách činoherce se setkávám poprvé a není to pro nikoho z nás úplně příjemné. A nepočítal jsem s tím, že u tak náročného díla vyžadujícího maximální preciznost a respekt, se něco bude nahazovat až během zkoušek. Takže pocitově vnímám na jedné straně skvělou hudební přípravu s dirigentem Stefanem Lanem a na druhé poněkud dobrodružnější zážitky z aranžovacích zkoušek. My si spolu povídáme týden před premiérou a věřte nebo ne, na zkouškách stále ještě improvizujeme.

Před premiérou: Jonathan Stoughton (Max), Eva Sochorová, Jiří Rajniš (Jonny), foto FB ND Před premiérou: Jonathan Stoughton (Max), Eva Sochorová, Jiří Rajniš (Jonny)foto: FB ND

Což jistě někomu sedí více a někomu méně, pěvci na začátku zkoušek rádi slyší, co přesně se po nich chce, či ocení alespoň základní půdorys scén. Za sebe zdůrazňuji, že s panem režisérem Drábkem na sebe slyšíme a jdeme si na ruku; snad je to i mým činoherním backgroundem, který jste připomněl. Jemu sedí, že jsem svým naturelem divoch a sedí to i samotnému Jonnymu, který to se služkou Yvonnou musí vždy rozjet, zatímco všichni ostatní jsou poněkud více při zemi. Ale s takovou mírou improvizace a nejasností jsem, přiznám se, nepočítal. Valnou část akcí – včetně tance – si stavíme sami… Jenže ona je to i systémová otázka. Příkladně dnes máme první hlavní zkoušku a my poprvé uvidíme kompletní scénu a originální kulisy. Poprvé se bude ladit timing. Ač jsem od konzervatoře odkojený činohrou, tohle mi nesedí. A obzvlášť u této opery, která vyžaduje dokonale seřízený mechanismus. Za sebe - jak říkám - žádný problém. Vím, že provedu-li, co se ode mne chce, a mám důvěru, může se to povést a můžu mít úspěch. Já se nebojím. Ale nemůžu nemyslet za celý tým. Cítím, že s některými situacemi se dost obtížně hýbe, a nevím, jestli to zachrání plyšová zvířata… Jsem na to stejně zvědavý jako vy.

A Zeitoper jako žánr, který se ve své době inspiroval v současnosti a aktuálních reáliích? To ve vaší produkci Jonnyho sedí? To zcela určitě! K žánru se přistupuje s velkou úctou a respektem. Spíše jde o propojení precizního hudebního nastudování se stejně precizní režijní prací. A jak jste řekl, řada umělců – a to mají za sebou podstatně delší dráhu nežli já – na režiséra spoléhá. A ví, že je navede, napoví. Konečně od toho se přece scházejí režisér, zpěvák, dirigent a dramaturg. Pak umí naše práce být doopravdy „hezká“. A není špatné, když má režisér jakýsi systém, který musíme ctít.

Stojí za zmínku, že premiéra opery Jonny spielt auf ještě neproběhla a diváci na ní už reagují. Alespoň na sociálních sítích… Národní divadlo dalo na instagram mou fotku, kde jsem nalíčen za Jonnyho tak, jak budu vypadat. Přelakovaný na tmavo, s bohatým černočerným afrem na hlavě (Jiří hledá v mobilu a ukazuje exaltovaný snímek z divadelní šatny, na němž je k nepoznání opálený, třeští tmavé oči, cení běloskvoucí zuby, je spoře oblečen v růžovočerné barvě a příliš se nepodobá postavě černocha s šálou a čepicí z vizuálu k inscenaci, prezentovaném v reklamě Národního divadla…) osobně přiznávám, že mě to problém nedělá, ale zaznamenali jsme reakce v tom smyslu, že dehonestujeme černošské etnikum.

Přitom Křenek dílo vlastnoručně takto napsal – vždyť je nejen autorem hudby, ale i libreta… Máte sice pravdu, ale širší divácké vrstvy prožívají spíš tohle, než aby se zajímaly o hudbu, o text, reálie, či o to, jak mi vyšlo vysoké „ef“. Snad je to tak v pořádku, jen mám obavy, aby se přijímání naší nové inscenace nesvezlo právě tímto směrem. Aby se nehlásalo, že Jiří Rajniš ze sebe v Národním divadle dělá opici. A nepřekryla se tím skutečnost, že jsme ve Zlaté kapličce po devadesáti letech přivedli znovu k životu dokonalé, krásné a vzrušující umělecké dílo.

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.