pondělí, 2. září 2019

Mistr zvuku Holger Urbach o nahrávacím studiu v Rudolfinu a důvěře dirigenta

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Pod kompletem nahrávek Čajkovského s Českou filharmonií, který na počátku září vydala londýnská společnost Decca, je podepsán jako „Recording Producer“ a „Recording Editor“ Holger Urbach, blízký spolupracovník dirigenta Semjona Byčkova. Během nahrávání poskytl Harmonii obsáhlý rozhovor. Profesi zná z obou stran, pochází z hudební rodiny, i když rodiče nebyli profesionálními hudebníky. Sám hrál na klavír a na trubku, studoval orchestrální hru i hudební vědu. A až poté začal studovat „sound ingeneering“, mezioborové studium pro studenty hudby na technické škole – takže matematiku, akustiku, zkrátka všechny fyzikální a technicko teoretické souvislosti. Do toho patří i „Aufnahmeleitung“ – vedení nahrávání, tedy vedení týmu lidí různých profesí. Aktivní muzicírování si přitom udržel dodnes. A hned na začátku rozhovoru potvrdil, jak moc je předchozí hudební zkušenost důležitá.

Ano, myslím, že všechny muzikantské zkušenosti jsou pro tohle povolání důležité, těžko můžete něco vynechat, hudební dějiny a hudební vědu obecně. Zvlášť důležité je, že se člověk dokáže vcítit do hudebníků. A pak je tu moje vlastní profese, která má různé názvy: hudební producent, mistr zvuku, vedoucí nahrávání, to je speciální obor, který vyžaduje školení. Vždycky mě to táhlo na různé strany. A na které straně nahrávacího studia chci skončit? Ani minutu jsem svého rozhodnutí nelitoval, jsem v tom povolání už mnoho let.

A kdy přesně přišlo to rozhodnutí? Přišlo po studiu vlastně automaticky. Ještě během studia, když jsem současně studoval orchestrální hru a nahrávání, jsem navázal kontakt s japonskou firmou Denon, a tak jsem měl příležitost zúčastnit se velkého projektu, což jsem si tehdy neuvědomoval. Začalo to s orchestrem Hessenského rozhlasu ve Frankfurtu, ten právě začal dělat první cyklus Mahlerových symfonií na CD s Eliahu Inbalem, který je v Praze také znám jako bývalý šéf České filharmonie. Tak jsem během studia spolupracoval s firmou Denon. Velké štěstí bylo, že jsem dostal od Denonu nabídku, abych k nim ihned po skončení studia nastoupil a vlastně založil nahrávací studio v Evropě, které sídlilo v Německu. A tak jsem aktivně spolupracoval, z počátku jako zvukový inženýr a velmi brzy jako vedoucí nahrávání a producent.

A přes tuto firmu jste poprvé poznal i Českou filharmonii? Ano, bylo to už kolem roku 1990. Dobře si vzpomínám na nahráváni Novosvětské s Václavem Neumannem, to muselo být o dva tři roky později.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

A už tehdy vás zaujalo Rudolfinum jako nahrávací studio? Absolutně. Je technicky neuvěřitelně dobře vybavené, musím říct také díky spolupráci s námi, oni potom vyhověli naším přáním a ještě doplnili vybavení, jak jsem to navrhl. Už tehdy jsem žasl, koncem 80. let nebo začátkem 90. let, přijel jsem ze Západu možná s trochu arogantním postojem: uvidíme, jak to tam v tom východním bloku vypadá, snad to bude technicky stačit. A byl jsem zaskočen, že bylo na absolutně aktuální úrovni. A to platí dodnes.

Někdy s nadsázkou říkáme, že Rudolfinum je lepší jako nahrávací studio, než jako koncertní sál… Souhlasil byste s tím? To bych ani neřekl. Nevyzkoušel jsem všechna místa, nebo vyzkoušel jsem mnoho míst, ale to byl sál prázdný, a já jsem si sedal různě a to je zase něco jiného než v plně obsazeném sále. Nicméně si myslím, že sál má podobný zvuk na různých místech, ať už sedím v přízemí nebo na empoře. Má vždycky velmi transparentní zvuk, vřelý, bohatý, se širokým spektrem. Pro nahrávání se mi zdá fantastický, jako posluchač jsem měl také dosud jen pozitivní zkušenost. Na mě už v těch 80. letech udělala obrovský dojem akustika a ani po rekonstrukci se nezměnila, zvláště jako prázdný sál. Není to nekomplikovaný prostor, mluvím teď o nahrávkách, zaplněný sál promění akustiku, dozvuk je mnohem kratší. Ale co je skutečně pozoruhodné, je ten velmi teplý či vřelý, homogenní dozvuk. Tím je výjimečný proti jiným sálům, proti novějším, ale také i mnohem starším. Musím říct, že tu pracuji strašně rád. Je těžké tady vyrobit špatný zvuk na kompaktní disk. Sál, který dovede ve všech oblastech zprostředkovat to, co orchestr vnímá na pódiu a co slyším také od publika: je to zvuk, který nemá žádné špičky v některých frekvenčních oblastech, který nic nepříznivě nevyzvedává ani nepolyká, má ideální velikost i kapacitu co do počtu míst. Tak charakteristický teplý zvuk nemá mnoho sálů. Musikverein je velmi podobný, když mluvím o frekvenčním spektru, ale má jednu velkou nevýhodu: když je prázdný, má příliš velký dozvuk, rozdíl mezi plným a prázdným sálem je tu mnohem větší než v Rudolfinu.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Takže tady můžete snadněji kombinovat živé snímky se studiovými? Ano. Víte, zvukoví mistři mají už dnes také díky digitální technice velmi mnoho částečně dobrých, částečně špinavých triků, aby zvuky přizpůsobili. Přirozeně rozdíl je slyšet, při nahrávání je zřetelně slyšet. Existuje několik málo skladeb, které my produkujeme v našem cyklu Čajkovského, které vznikají na základě živého snímku, například všechny tři klavírní koncerty. Tady se musím snažit, aby se zvuk z koncertů zkombinoval se zvukem nahrávky při generálce, při postprodukci, kterou vždycky máme, a k tomu patří dobré uši a citlivost, aby se to povedlo.

Jak začala vaše spolupráce se Semjonem Byčkovem? K ní došlo prostřednictvím WDR (West-Deutsche Rundfunk), jednou mi zavolali z rozhlasu, jestli bych byl ochoten dělat nahrávku v maestrem Byčkovem, který tam byl právě krátkou dobu šéfdirigentem. Myslím, že jsme si hned dobře rozuměli a byli po hudební stránce takříkajíc na stejné vlnové délce. A pro WDR jsme pak společně pracovali skoro 10 let, byly to jak živé nahrávky, tak produkce, velké video a DVD-produkce, prostě celé spektrum, které zvukový mistr může dělat. Kolik projektů jsme spolu dělali, nevím přesné číslo, asi tak třicet, nebo i víc, když započítám všechny rozhlasové přenosy, spolupracujeme spolu dvacet let.

Takže proto chtěl pro Čajkovského projekt pro Deccu vás osobně? Ano, což je přirozeně velká čest. Je to fantastické, ta spolupráce a tahle důvěra, cítím se velmi poctěn, že mě Semjon Byčkov stále znovu žádá. Myslím, že i pro dirigenta je důležité vědět, že ten, s kým spolupracuje, dobře slyší a zná detaily, o které dirigentovi jde. Když má člověk na produkci CD týden, nebo čtyři až pět dní, vypadá to jako spousta času, ale jde tu o neuvěřitelně detailní práci a čas se musí dobře organizovat. Proto je důležité, abychom se na sebe mohli naprosto spolehnout.

Kompletní rozhovor najdete v Harmonii 10/2019

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.