čtvrtek, 4. duben 2019

Mirko Škampa, zakladatel violoncellového rodu

Napsal(a) 

 , foto Marek Novotný foto: Marek Novotný

Violoncellový rod Škampů a jeho úspěchy není třeba představovat. Snad jen v kostce pro případné mladé čtenáře: Mirko Škampa patří k nejváženějším českým violoncellovým pedagogům, je autorem věhlasné violoncellové Školy hry na violoncello pro děti. V učení je stále činný, letos začal svůj 67. učitelský rok. Spolu se svou ženou Vlastou později sám vedl mnoho let legendární Pražský studentský orchestr. Martin Škampa je vynikajícím sólistou a není překvapivé, že úspěšně pokračuje v otcových pedagogických šlépějích. Navíc je v současnosti hlavou i srdcem největší violoncellové soutěže v České republice. Mám to štěstí, že se mohu řadit mezi jejich absolventy, a co víc, mezi jejich rodinné přátele. Proto když jsem přemýšlel, jakým směrem náš „trojrozhovor“ ubírat, zvolil jsem cestu nejpřirozenější – bavili jsme se především o učení, o životě a o hudbě jako takové. Každé z načatých témat by vydalo na samostatnou knihu. Přesto doufám, že tento rozhovor poskytne možnost nahlédnout do myšlení dvou osobností, které vychovaly celé generace hudebníků a hudebnic. Vzhledem k celkové obsáhlosti textu vychází v dubnové HARMONII rozhovor s panem profesorem Mirkem Škampou, v čísle příštím bude následovat rozhovor s Martinem Škampou.

Pane profesore, pamatuji si, že jste kdysi zmínil, že je výhodné, když dítě začne hrát ještě v předškolním věku. Platí to pro vás stále? Ne na sto procent. Nejsem už přítelem těch čtyřletých, pětiletých. Mám pocit, že je to trápení rodičů i dítěte, protože když už začneš, musíš důkladně. Když to nechceš důkladně, tak to nemá cenu. Jedna věc je ale jistá – u dětí, které začaly v předškolním věku, je obeznámení s nástrojem přirozenější.

Teď to řeším u nás, naše čtyřletá Josefína už pomrkává po violoncellu, ale já se bojím, že s ní začneme špatně. Ona to teď bere jako zábavu. Když si bude zpočátku jenom drnkat, nic se neděje. Pak je ale třeba už od začátku učit dítě vnímat nástroj jako celek. A to platí nejen pro violoncello. Obdivuju třeba, jak teď učí naši Markétu profesor Toperczer. Konečně klávesák, který má odvahu učit hru na klavír v plném rozsahu.

 , foto archiv MŠ foto: archiv MŠ

Váš syn Martin začal hrát na violoncello v kolika letech? Relativně pozdě, v desíti letech. Hrál nejprve na klavír a docela mu to šlo, úplně si ho ale nezískal. Potom začal hrát na cello a mně se do toho vůbec nechtělo. V té době Bárta hrál psí kusy, na koncertech se začali objevovat Michal Kaňka a Luboš Herza. Martin si opatřil budíka, aby cvičil osm hodin denně. Někdo mu řekl takovou kravinu. U Martina jsem si uvědomoval, proč nemám rád jen jeden postup – každý jedinec má právo na svoji vlastní cestu životem.

Od malička jsem k vám chodil na hodiny spolu s mým o dva roky starším bratrem, který hrál také na violoncello. Vím tedy, jaké to je mít po boku sourozence hudebníka. Jak jste se vy s bratrem Milanem navzájem vnímali? Můj bratr byl od malička obdivován. Sousedka, skoro moje vrstevnice, říkávala – „Váš Milan nesmí ani nosit uhlí.“ Jako malé dítě jsem ho musel nosit já a taky mejt schody. V osmnácti letech, ještě než nastoupil na akademii, se stal sólistou Československého rozhlasu jako jediný houslista. Natáčel přímé přenosy, lítalo to na něj pořád.

Pamatujete si na vaše dětství, pane profesore? Vyrůstal jsem na Letné s bratrem a matkou. V místnosti, kde učila, jsme i spali. Měli jsme tam lavici, na které se leželo. Ještě jsem stihl dobu, že kdo chtěl být na Praze 7 ceněn, v neděli se po návštěvě kostela procházel při matiné promenádního orchestru, mimochodem v pavilónu, kde nyní stojí planetárium. Možná i díky tomu mám stále vztah k novoročním Vídeňákům. Ona to není blbá muzika, dělaná s velkými řády. Potkávali jsme tam místní lékaře, obuvníka, krejčího, pekaře, švadleny, ale i učitele houslí. Byli jsme vychováváni v úctě ke všem těmto profesím. Naše matka samozřejmě byla reprezentant hudebnický. Kdo se chtěl učit hrát na housle na Letné nebo ve Vršovicích, šel za ní. Což obnášelo, že doma bylo vždy koho učit. Byla to krásná doba narušená mobilizací a potom válkou. Pražské povstání bývá líčeno jako gerojská záležitost, ale byla to pěkná prasárna. Existovaly takzvané Revoluční gardy, které mlátily Němce a mrtvoly pak vozily na dvojkoláku. Pamatuji si, jak se před Veletržním palácem odvážely židovské rodiny. Jedné holčičce jsem vyměnil hračku, aby ji měla menší, protože ty velké se hned vyhazovaly.

 , foto Marek Novotný foto: Marek Novotný

Maminka učila ještě něco jiného? Když někdo potřeboval, tak i na klavír. To pianino dodnes ukrývám jako rodinnou památku. Matka říkala, že nás to živilo. Měla mnoho vynikajících žáků, ve hře na housle byla stálou zásobárnou konzervatoře.

Já vás mám odmalička spojeného s krásnou vilou, kde žijete. Chodil jsem sem na hodiny a poslední léta zde zažívám nejkrásnější domácí koncerty… Je to jedna z významných vil v Praze. Neuhodl bych, že to není stavba funkcionalistická, ale expresionistická. Dělal ji Otto Klein, což je jeden z významnějších mistrovských architektů, který například navrhoval obří budovu ve tvaru aeroplánu, ale potom mu to vzali, protože chtěl šíleně peněz...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2019 (koupit)

Tomáš Jamník

Violoncellista, zakládající člen Dvořákova tria, absolvent Orchestrální akademie Berlínských filharmoniků. Od sezony 2015/16 je uměleckým ředitelem Akademie komorní hudby, je autorem a tváří projektu Vážný zájem, díky kterému opět začíná znít živá klasická hudba v českých obývácích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.