pondělí, 26. říjen 2020

Miriam Němcová: Serva della musica

Napsal(a) 

 , foto archiv MN foto: archiv MN

Chtěla být zpěvačkou, baletkou nebo herečkou. Rada učitele ji ale nakonec dovedla k dirigentskému pultu, u něhož potřebuje od každého trochu. Miriam Němcová si otevřela dveře k tradičně mužskému povolání, dnes patří ke stálicím českého hudebního života, a právě s ní proto otevíráme novou sérii článků, ve které vám na stránkách HARMONIE představíme významné dirigentky dneška.

Vedle sbormistrovství, operního a orchestrálního dirigování vyučuje už 25 let tento obor na Pražské konzervatoři a vede tamní symfonický orchestr, vyučuje také sbormistrovství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Sedíme v jejím pražském bytě a já přemýšlím, jak nejlépe představit dirigentku, jejíž kariéra je u nás ojedinělá. S taktovkou před orchestrem u nás totiž Miriam Němcová navázala pouze na dvě ženská jména: Vlasta Škampová a Vítězslava Kaprálová. S druhou zmíněnou má společné, že vystudovala kompozici a vůbec si v ní nevedla špatně. Její Sonátu pro housle a klavír natočili pro Český rozhlas Ivan Ženatý s Milanem Langerem, za sborový cyklus Milostín obdržela cenu Festivalu sborového umění v Jihlavě (1987). Ve skladbě ale na rozdíl od Kaprálové nepokračovala. Nechtěla psát do šuplíku, čekat na objednávky a hudebníky, kteří by možná neochotně prováděli soudobou hudbu. Strhla ji naopak komunikace s lidmi, adrenalin živých vystoupení a láska k divadlu.


Pokud člověk dobře ovládá manuální techniku, nezáleží na tom, jestli má před sebou orchestr nebo sbor.

Kam nasměruje pozornost, tam jde energie.“


Jenže stoupnout si před orchestr, ať už dvaceti- nebo stočlenný, není jen tak. Zajímá mě, jestli Miriam občas povolí nervy a křičí. Na tváři se jí okamžitě objeví úsměv. „Nemůžu jako žena na muzikanty křičet. Spíš jsem někdy ironická. Hlavní je podle mě na nic si nehrát, protože to lidé okamžitě vycítí,“ odpovídá. Načaly jsme to, zeptám se tedy rovnou, jestli je ženské dirigování něčím specifické. „Podle mě jsou dva typy dirigentů. Nedotknutelný bůh, nebo služebník hudby, a tak vnímám sebe,“ uvažuje dirigentka a pokračuje: „Možná je to způsobeno ženským vnímáním, že se snažím muzikantům dávat servis, sjednocovat. Vím, že hráči říkají ‚dnes jdu hrát s Miri‘, neřeší, jestli jsem muž, nebo žena, a z toho mám radost. To jsem si vždycky přála.“

Vzpomínám si, že někde mluvila o tom, že moderní dirigování je pouze jedno. Chci si to samozřejmě nechat vysvětlit: „Dřív se to dělilo, ve sbormistrovství se mohlo leccos, dirigentství bývalo striktnější. Podle mě jde ale o tatáž pravidla, která se pouze modifikují. A to říkám z pozice dirigenta i sbormistra. V dirigování jde zkrátka o nasměrování energie z hlavy do rukou. Pokud člověk dobře ovládá manuální techniku, nezáleží na tom, jestli má před sebou orchestr nebo sbor. Kam nasměruje pozornost, tam jde energie.“ Jakou má v tomhle dirigentka po letech praxe rutinu? „Pokud studuji novou skladbu, a není to premiéra soudobé hudby, poslechnu si kvůli představě párkrát nahrávku, pokračuji u klavíru, s partiturou. Opeře, která je pro mne nová, se věnuji dva až tři měsíce. Porovnávám si interpretace, protože v nich najdeme různé tradice, snažím se proniknout k jádru jazyka. Znám-li skladbu dobře z praxe, mám už jasno v tom, co se mi líbí, a co ne, mám svou představu, a s tou se sžívám,“ vysvětluje mi trpělivě.

 

 , foto archiv MN foto: archiv MN

Za tímhle přístupem je kromě vrozených dispozic také dlouhá cesta. Už za studií na Pražské konzervatoři byla Němcová coby šestnáctiletá studentka hozena do vody: kamarád šel na vojnu a svěřil jí sbor Rosa v Roztokách u Prahy: Všichni byli o pár let starší a já si mezi nimi odžila úžasnou školu mezilidských vztahů, budování a získávání autority,“ vzpomínala na perný začátek v deníku Právo (2017). Dalším prubířským kamenem byla její absolventská kantáta Slavnosti léta, kterou musela sama dirigovat. Na AMU ji bral profesor Josef Veselka k Pražskému filharmonickému sboru „na zkušenou“, absolvovala také kurzy Internationale Bachakademie Stuttgart u Helmutha Rillinga (1983-1987). Zároveň byla angažována jako druhý sbormistr Pěveckého sboru Českého rozhlasu, a pak začala spolupracovat se sborem VUS UK a s Pražskými madrigalisty, kde se stala stipendistkou České filharmonie (soubor byl tehdy jedním z komorních těles orchestru). Právě tenkrát se možná prohloubila její trpělivost, na vysněnou Paříž si musela počkat sedm let: nebyla členkou SSM, nosila křížek na krku, zpívala v kostele. S pomocí děkana AMU Václava Riedlbaucha se jí podařilo těsně před sametovou revolucí strávit letní semestr na Conservatoire national supérieur de musique et de danse ve třídě dirigenta Jeana Sébastiana Béreaua (žák Milhauda a Messiaena), u vedoucího Chœur grégorien de Paris Louise-Marii Vigne se zabývala gregoriánským chorálem. Když tedy v roce 1989 absolvovala ve Smetanově síni Obecního domu Dvořákovým Stabat Mater, byla už docela zkušenou dirigentkou. Pak ale nastalo dilema: zůstat v pohodlí u Pražských madrigalistů, nebo vystoupit z řady a zkusit něco nového?

Divadelní divočina

Zvítězilo divadlo, konec konců z lásky k opeře se Miriam Němcová naučila italsky a francouzsky. Navíc vyrostla na operetě, její matkou byla sólistka Hudebního divadla v Karlíně Dagmar Rosíková (1925-2018). Odtud pramení i láska k tomuto žánru: „Jsem hrdá, že jsem s operetou vyrůstala. Byla sice spjatá se svou dobou, ale Kálmán, Lehár nebo Friml jsou výborní skladatelé, takže já určitě za operetu bojuji a také ji ráda diriguji. Myslím, že tenhle žánr není přežitek, na oblastech se pořád s úspěchem hraje. Prahu více méně převálcovaly muzikály, což mě mrzí,“ říká dirigentka a na můj dotaz se vyznává, že má nejraději Kálmánovu Hraběnku Maricu.

Začátky v opeře měly pro „ženu za pultem“ v 90. letech svá úskalí. Po absolvování AMU vyhrála konkurz do divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde strávila jednu sezonu, poté přešla ke Karlovarskému symfonickému orchestru a do Liberce se vrátila v roce 1991, tentokrát jako šéfka opery: „Na radnici přišel nějaký pán a řekl, že jestli opravdu nastoupím, upálí se,“ vzpomínala letos v pořadu Vizitka Českého rozhlasu...

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2020.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.