úterý, 9. říjen 2018

Miriam Němcová: Rossini je jako šampaňské, jemný a brilantní

Napsal(a) 

Miriam Němcová, foto Jan Handrejch Miriam Němcováfoto: Jan Handrejch

La Cenerentola neboli Popelka je vedle Lazebníka sevillského jednou z nejúspěšnějších a nejhranějších oper Gioacchina Rossiniho. I u nás, protože za poslední dobu tu máme již třetí inscenaci. Po Brně a Praze je Popelka k vidění v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ji režijně připravila mladá francouzská umělkyně Constance Larrieu, známá již domácímu publiku z produkcí na Hudebním festivalu Znojmo. Nová inscenace měla v Šaldově divadle premiéru na sklonku září a jistě bude vítaným příspěvkem k českému rossiniovskému deficitu, vždyť ve městě pod Ještědem se Gioacchino Rossini dával naposledy před patnácti lety. Operní soubor a orchestr se tu profiluje především směrem k italské, francouzské či ruské romantické opeře, k belcantovému repertoáru, k českým dílům 19. a 20. století, občas se objeví soudobá novinka, jako před časem Legenda o Kateřině z Redernu od Sylvie Bodorové, méně pak už Wolfgang Amadeus Mozart…

Autorku hudebního nastudování Rossiniho Popelky, profesorku Miriam Němcovou, jsme chvilku před premiérou požádali o zamyšlení, jak byl tento potenciál libereckého orchestru při práci na Rossinim využitelný…

Pro tenhle konkrétní úkol příliš využitelný nebyl. To jste trefil hřebík na hlavičku. Rossini je ze stylového hlediska samostatný žánr. A vyžaduje zcela svébytný charakter nástrojové hry. Jemný a přitom brilantní. Nenucený a přitom jasně artikulovaný. Hráčům jsem rossiniovský styl opakovaně přirovnávala k šampaňskému… což mě nakonec to šampaňské také stálo, protože jsem ji ho slíbila za odměnu. Každopádně Rossiniho hudba musí být jiskřivá a zároveň výrazná. A samozřejmě orchestr nesmí překrývat zpěváky. Čemuž akustika Šaldova divadla dvakrát nepřeje.

Popsala jste kvality, kterých jste si jako autorka hudebního nastudování Rossiniho Popelky předsevzala dosáhnout. Odkud jste ono klubko začala rozmotávat…? Začali jsme dělenými zkouškami jak se smyčcovými, tak s dechovými nástroji. Což je v běžném provozu poměrně nezvyklé. Dost jsme se starali o notový zápis, některé úseky jsme přepisovali. Také z edičního hlediska jsme museli dělat úpravy. Ve vydání, z něhož hrajeme, některé pasáže vůbec nejsou. Já mám partituru z nové edice dirigenta Alberta Zeddy, s nímž jsem před pár lety spolupracovala na nastudování Rossiniho opery Vilém Tell. Strávili jsme tehdy spolu hodně času a řadu věcí jsem se od něj jako od rossiniovského specialisty a dlouholetého ředitele Rossiniho festivalu v Pesaru naučila. A to vše jsem se snažila libereckým kolegům předat.

Na jaké finesy jste se tedy zaměřili? Konkrétně hlavně na přesnou a zřetelnou artikulaci, na dynamiku. Ale přitom jde vlastně „jen“ o to, abychom dostáli zápisu v nové edici.

, foto Jiří Skupien foto: Jiří Skupien

Prozradíte, čím konkrétně vás spolupráce s Albertem Zeddou vybavila? Už jen to, že jsem strávila dva týdny po jeho boku, bylo nesmírně inspirativní. Chodila jsem na zkoušky a sledovala styl práce. A bedlivě dávala pozor, jak pan dirigent kultivuje orchestrální zvuk. Ten musí být zcela jiný oproti Puccinimu, Verdimu a konečně i Massenetovi či Smetanovi, kteří se zde v Liberci aktuálně hrají, byť třeba Dvěma vdovám se Rossini svými ansámbly a lehkostí docela blíží. Šlo mi tedy o měkký a jemný zvuk. Aby secco akordy nezněly tvrdě a těžce.

Asi ale nejde o to, vycvičit orchestr v ekvilibristice, protože tu už zdejší hudebníci mají v krvi z jiných oper… Jenže u Rossiniho to oproti Tosce nebo Bohémě, kde se i rychlé úseky jaksi přelévají do velké romantiky, je ekvilibristika na druhou. Ale zde romantické závoje nepřicházejí v úvahu. Například je také nezbytně třeba udržet tempo a cílit na souhru se zpěváky. A Popelka je de facto ansámblová opera, pročež jsme zároveň velmi pracovali na italštině a jejím správném přednesu.

Zdůraznila jste, že jste začínali dělenými zkouškami. Jak se dařilo poté docílit dobré komunikace nástrojových skupin v rámci celého ansámblu? Já jsem zde v Liberci před pětadvaceti lety působila jako šéf opery. Tehdy jsem odcházela za ne zrovna příjemných okolností a raději bych bývala chtěla na leccos zapomenout. Třeba i na čistě technické aspekty, které jsou zde v divadle prostě dané, a nejde s nimi hnout. Příkladně akustika na zkušebně v nové budově je diametrálně jiná, než akustika v Šaldově divadle. A jinak se vzájemně slyší i dechy se smyčci. Z toho důvodu jsme se hodně zabývali i rozsazením orchestru.

A pokud vím, velmi vás zaměstnávaly i recitativy… Ano, původně jsem si chtěla recitativy hrát sama na nástroj v orchestru, tak jako to činím v Donu Giovannim nebo v Lazebníkovi. Jenže zase jsme narazili na technické limity a ukázalo se to jako nemožné. Zkrátka není tu dost místa na nástroj a není možnost se od něj rychle zvednout a dirigovat orchestr. Jistě, bylo by to stylové a autentické. Rossini by z takového řešení měl radost. Jenže jistě by i pochopil, že méně znamená více, a tak jsme nakonec umístili do levé proscéniové lóže klavír a recitativy znějí odtamtud… Ale vrátím se ještě k vaší první otázce, sám jste připomněl, že Rossini se tu hrál naposledy v roce 2003 a byl to Lazebník sevillský. A za mého působení předtím se tu tato opera hrála také, dirigovala jsem jí tu jako „výchovné“ představení. Ale jiný Rossini se nejen tady, ale vůbec u nás objevuje zřídka. S výjimkou brněnské a pražské Popelky či Hraběte Oryho. Čili rossiniovská zkušenost není u nás velká nikde.

, foto archiv Miriam Němcové foto: archiv Miriam Němcové

Když mluvíme o recitativech, prozraďte, jak se tato disciplína u Rossiniho buduje, najdeme tu nějaké paralely příkladně s mozartovským stylem? Accompagnato recitativy – tedy doprovázené orchestrem – jsou pouze dva či tři. Tam uslyšíte secco akordy s šestnáctinovými přírazy, které by neměly znít hrubě, nýbrž pokládat se jen tak jaksi „na půl dechu“. A všechny ostatní recitativy doprovázíme klavírem. Za Rossiniho se cembalo již skoro nepoužívalo a přecházelo se na hammerklavír. Který ale u nás vlastní pouze Národní divadlo. Jistě, zkoušeli jsme různé elektronické náhražky a kombinace rejstříků, ale nakonec dostalo zelenou koncertní křídlo s akusticky přirozeným zvukem. Elektronika byla pokaždé slyšet a Rossinimu hrubě neslušela…

V Rossiniho Popelce dramaticky funguje vysoké množství postav včetně bohatého využití sboru. Charakterizuje je skladatel samotnou hudbou? Jistěže ano. Snad kromě Alidora, který tu funguje trochu jako Deus ex machina a jeho árie je mimořádně závažná a nejméně pohyblivá. Všechny partie jsou ale značně koloraturní, zlý otčím Don Magnifico je ale zároveň komickou rolí, typický buffo obor s množstvím italského textu. A samotná Popelka – tedy Angelina – představuje bravurní a virtuózní zpěv. A máme štěstí v podobě Michaely Zajmi, která má tuto roli hluboko pod kůží. Ale velkou radost mám i z dalších interpretů. Tenorista Ondřej Koplík zvládá virtuózně svůj part, stejně tak i Jiří Brückler a Csaba Kotlár, kteří alternují roli Dandiniho. To je mimořádně náročná barytonová role s nebývalými koloraturami. Zkrátka už teď, před premiérou, vám můžu říct, že to představení budu mít ráda. Už teď ho mám ráda…

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.