sobota, 24. srpen 2002

Minulost i budoucnost - stereofonie Karla Ančerla

Napsal(a) 

Minulost i budoucnost - stereofonie Karla Ančerla Minulost i budoucnost - stereofonie Karla Ančerla
Supraphon znovu vydává - již podruhé na kompaktních discích - systematickou řadu nahrávek Karla Ančerla . Tentokráte ovšem jde o velký projekt, který zachycuje v kompletu takřka vše, co tento dirigent natočil. Jiné Ančerlovo album rovněž zahajuje další úctyhodnou edici, jež pod logem EMI shromažďuje a mapuje činnost předních dirigentů dvacátého století. Obrovský a neutuchající zájem o nahrávky Karla Ančerla z domova, ale v nebývalé míře z celého světa probouzejí nejednu otázku: Čím to, že jejich obdiv je i po tolika letech tak intenzivní? Není onen zájem nadsazený? Nestáváme se opět obětí mediální vlny, která nás už nejednou zavedla do matoucích vod? Pamětníci se rádi chlubí, že zažili Ančerlovu éru u České filharmonie. Nejednou ovšem zapomínají, že přítomnost Karla Ančerla v čele tohoto orchestru jim v oněch dobách připadala naprosto samozřejmá a ne až tak výjimečná. Ti starší jistě vzpomínají na velmi složitý vstup Karla Ančerla do čela České filharmonie, který se udál direktivně a proti vůli velké části jejího členstva, na jeho nelehkou pozici v době, kdy osobnost Václava Talicha nebyla - i přes přání početné skupiny samotných filharmoniků - ze strany oficiálních kruhů žádoucí. A potom přišla řada nahrávek, o nichž bude v následujících řádcích zmínka, z nichž mnohé se uměleckou koncepcí značně lišily od jedinečné řady v té době ještě poměrně čerstvých nahrávek Talichových, považovaných zdrcující většinou umělců, kritiků i posluchačů za ideál! Tehdy - na přelomu padesátých a šedesátých let - jsme s jásotem vítali magické kouzlo stereofonie. A v té době nastoupila hlavní nahrávací Ančerlova éra. Byly to snímky skvělé, technicky zvláště onou stereofonií strhující! Snad právě v oné stereofonii byly spatřovány hlavní příčiny, proč Ančerlovy nahrávky byly přijímány s takovým nadšením. Základní český repertoár - Smetana, Dvořák - zněl v Ančerlově nastudování v báječné zvukové kvalitě. Umělecky však na leckterého posluchače působil poněkud věcně až stroze. Ozval se nejeden povzdech, proč ona kouzelná, "všemocná" stereofonie nepřišla už v dobách Talichových. Prokofjev, Stravinskij a další autoři dvacátého století s Ančerlem byli ovšem přijímáni zcela bez výhrad. Byla to nejednou vůbec první setkání s těmito skladbami na zvukových nosičích. Konfrontace s jinými nahrávkami na rozdíl od české klasiky na našem trhu tehdy nebyla. Potom přešla další léta, éry dalších dirigentských osobností a s nimi se samozřejmě objevily další nové nahrávky týchž děl. A docházelo k situacím, které nikdo nečekal! Technicky dokonalým snímkům začala čím dál více chybět osobitost. Vynořovaly se otázky, proč znova natáčet skladby, jež už natočil Ančerl! Želbohu v těchto dobách u Supraphonu existoval "monopol posledních snímků". Tak je tomu u všech firem i dnes - velkou část produkce ovšem tvoří reedice. Ve světě trend reedicí existoval i tenkrát, u nás však minimálně. Ančerlovy snímky, jež byly kdysi dlouhou řadu let na našem trhu jediné, novými a záhy rovněž jedinými dostupnými nahrávkami postupně mizely. A tak když s nástupem kompaktních disků v osmdesátých letech otevřel i Supraphon své první velké a systematické reedice, posluchači - a dokonce i ti, kteří zažili ve filharmonii Ančerlovu éru - byli šokováni. Teprve v té době začaly panovat názory, že ve Stravinském, Prokofjevovi a Janáčkovi je Ančerl nedostižný. Teprve tehdy si mnozí s uzarděním začali uvědomovat, že to zdaleka nebyla jen stereofonie, jež způsobila původní nadšení nad Ančerlovými snímky!

Zastavme se pouze u několika sfér Ančerlovy dramaturgie. Tou první nebude kupodivu tvorba dvacátého století, dlouho považovaná za hlavní - a budiž řečeno, že nespravedlivě - doménu Karla Ančerla. Povšimněme si Ančerlovy koncepce díla, jež by mělo být samozřejmým úkolem každého šéfdirigenta České filharmonie - Smetanovy Mé vlasti . Je štěstím, že se zachoval její záznam. Původně pod ním neměl být podepsán Karel Ančerl, ale Jaroslav Krombholc, jehož filharmonická nastudování byla tehdy shledána natolik zajímavá, že zahajovala festival Pražské jaro dokonce dva roky po sobě - v letech 1961 a 1962. Shoda okolností způsobila, že tímto úkolem byl nakonec pověřen šéf - Karel Ančerl. Ten svou festivalovou Vlastí zazářil obzvláště v roce 1968. Záznam je zachován v rozhlase a je důkazem, že ne pouze nadšené politické ovzduší vzbudilo tehdy touto Mou vlastí obrovské nadšení. Po letech ze studiové nahrávky Supraphonu z roku 1964 zjišťujeme, oč se Ančerl lišil od svých kolegů. Na jeho spíše racionální, věcnější přístup bez větších romantických agogických rysů si tehdejší posluchači zvykli. Příchod Václava Neumanna na šéfovské místo koncem šedesátých let leckdo považoval za jakýsi sympatický návrat trendu, který vybudoval Václav Talich, tedy návrat k hlubším romantickým výkladům, jež byly vlastně prazákladem tradice provádění tohoto díla v České filharmonii a nejen tam. Při dnešní konfrontaci pojetí Talichova, Kubelíkova a Ančerlova zjišťujeme, jak odlišné mohou být názory na důvěrně známou partituru ze strany dirigentů, kteří ji prováděli celý život a mají ji dokonale v krvi. Karel Ančerl vychází z tohoto srovnání jako umělec nejprogresivnější - i po tolika letech "nejmodernější". On sám ovšem velmi těžko dokázal formulovat, v čem jeho metoda spočívala. Vysvětloval to vždy velmi prostě: dokonalý respekt před notovým záznamem, agogické pročištění a v neposlední řadě důsledné propracování zvukové stránky. Jeho zvláštní doménou bylo naprosto důsledné dodržování tempa. Tato zdánlivá samozřejmost se stává nejednou oříškem a Karel Ančerl se setkával s tímto problémem i u nejrenomovanějších orchestrů, kde hostoval. Tradice je v interpretaci fenoménem vždy velmi silným a leckdy těžko překonatelným. Ančerlova Má vlast plyne v dokonale promyšleném tempovém toku, bez jakéhokoliv sentimentu a romantické rozevlátosti. I tak - a možná právě proto - mu například Šárka a Tábor vycházejí se strhujícím výrazem, Luhy a háje se vší zářivostí a někdy příliš elegický Vyšehrad se suverénní a ničím nezatěžkanou hymničností. V podobném slova smyslu možno hovořit o dalších jeho nahrávkách děl romantismu - zvláště pak Dvořáka a Brahmse. Více mu vyhovovaly formy absolutní hudby, především symfonií. V programních skladbách zdůrazňoval v prvé řadě vnitřní architekturu díla, mimohudební program byl v jejích službách - ne naopak. Proto mu tak vyrovnaně a přesvědčivě vyšly nahrávky Dvořákových předeher, ale i jedna z jeho prvních filharmonických nahrávek - Novákovy Tatry .

Minulost i budoucnost - stereofonie Karla Ančerla Minulost i budoucnost - stereofonie Karla Ančerla

Ančerl s neobyčejnou důsledností a pečlivostí respektoval původní skladatelův notový záznam. Bránil se zásahům anebo dokonce retuším. Tím se dostáváme k zajímavé situaci, jež nastala v souvislosti s jeho nahrávkami základních skladeb Leoše Janáčka, zvláště pak rapsodie Taras Bulba . Díky jedinému tehdejšímu záznamu na tzv. dlouhohrajících deskách pod taktovkou Václava Talicha vstoupilo toto dílo do podvědomí posluchačů s dosti závažnými instrumentačními retušemi, jaké Talich v tom nejlepším úmyslu, leč s romantickým cítěním učinil. Byť existovaly již snímky Bakalovy, jež samozřejmě respektovaly Janáčkův originál, avšak bylo možno je poslouchat pouze z nekvalitních a velmi zkreslujících nosičů, nový stereofonní snímek Ančerlův z počátku šedesátých let, naprosto očištěný od oněch retuší, zapůsobil jako bomba. Budiž řečeno, že dodnes neztratil nic na své aktuálnosti. Takřka všechny novější snímky (a platí to i o nesporně zajímavých nahrávkách Kubelíkových, Neumannových, Košlerových a Jílkových) sice respektují Janáčkův originál, ale přesto Ančerlově věcnosti a perfektní zvukové architektuře jen velmi těžko konkurují. Podobně je to se zvukově vypjatými místy Sinfonietty a Glagolské mše . Je otázkou, zda určitou měkkostí, ba leckdy až zvukovou skromností žesťů nejsou Bakala či Jílek Janáčkovi blíže. V každém případě však lesk a údernost Ančerlova orchestru přináší výsledek nesrovnatelně více přesvědčující!

A od Ančerlova Janáčka už není daleko ke kapitole - dle mého názoru velmi diskutabilní - Ančerl a tak zvaná moderní hudba. Je už skutečně na čase vyvrátit mýtus, který se kolem Karla Ančerla vytvořil. Stále se totiž objevuje názor, že Karel Ančerl byl ideálním interpretem novodobé hudby a že v té starší mu chybělo více fantazie, více citového zaujetí. Jeho přístup k partiturám se prostě zdál příliš věcný, a právě proto byl prý více předurčen k interpretaci "strohých" novodobých partitur. Uváděním soudobé tvorby Ančerl kdysi začínal svou kariéru a tento fakt považoval za nutnost - jinak by se k dirigování prostě nedostal! I přes lásku k soudobé hudbě, které rozuměl a dokonale tlumočil (vzpomeňme na skvělé snímky Kabeláče, Slavického, Hanuše, Ebena a dalších skladatelů), to považoval za jakousi nálepku. Leckdo také Ančerlovi vyčítal poněkud méně efektní gesta, jimiž sledoval především účelnost nikoliv efekt, u posluchačů často žádaný. Tento problematický, želbohu velmi rozšířený názor vzešel z konzervativních kruhů a souvisí s tím, co bylo řečeno o Ančerlově Vlasti a jeho přístupu k romantismu. Dnes pociťujeme v obecném slova smyslu na rozdíl od Ančerlovy doby - tedy šedesátých let, jež byla skutečně více otevřena věcnosti než citovým vzplanutím - určitý návrat k romantismu. Přesto právě tento "méně rozevlátý", ale tím více hudebně dokonalý a ve výsledku přesvědčivý "Ančerlův romantismus" může současnosti neobyčejně vyhovovat. To cítilo už mnoho Ančerlových současníků, obzvláště těch progresivněji cítících. Ne náhodou a nejednou pozval Herbert von Karajan Karla Ančerla za pult Berlínských filharmoniků - a dokonce i k řízení Brahmsovy symfonie! Ne náhodou byly a jsou Ančerlovy nahrávky Brahmsových a Dvořákových symfonií na světovém trhu stále žádány! Ne náhodou patří jeho rozhlasové kompletní nahrávky Smetanových Braniborů v Čechách , Prodané nevěsty a Dvou vdov v početné skupině těch ostatních k nejzajímavějším a pouze technické možnosti konce čtyřicátých let neumožňují jejich dnešní plné docenění!

Karel Ančerl byl tedy typ univerzálního dirigenta, nejen vymezeného specialisty na dvacáté století. V hudbě této oblasti byl ovšem u nás největším průkopníkem. A zde nutno upřesnit zázemí, z něhož pro to získal předpoklady a jež bývá dodnes rovněž velmi zkreslováno. Prvním matoucím faktem je, zdůrazňuje-li se na prvním místě činnost Karla Ančerla v orchestru Osvobozeného divadla. To samozřejmě mohl být jeden z impulzů, zdaleka však ne zásadních! Nutno zdůraznit, že Ančerl jako žák Aloise Háby už ve svém mládí byl v aktivních uměleckých kontaktech s tehdejší moderní hudební Evropou. Ančerlovo jméno se před druhou světovou válkou vyskytovalo všude, kde se jednalo o závažné avantgardní počiny. Právě studium novodobé tvorby mělo velký podíl na jeho budoucí všestrannosti, pohotovosti ve studiu novinek, ale i preciznosti v interpretaci hudby starší. Stačí konfrontovat jeho nahrávky Stravinského Petrušky , Svěcení jara , Prokofjevova Romea a Julie , Klasické symfonie , Alexandra Něvského s nahrávkami jeho kolegů, ať současných či budoucích, a to i těch nejzvučnějších jmen. Při návratu k Ančerlovi vždy kapitulujeme - i přesto, že jeho orchestr nehýřil překvapivými efekty, přestože jeho instrumentalisté neměli ty nejšpičkovější nástroje. Filharmonii však v té době bylo možno poznat hned po několika taktech. Měla příznačnou barvu svých jednotlivých nástrojových skupin, zvláště pak hebké a přesto svítivé smyčce a měkká dřeva. Ančerlova pedantická důslednost v oblasti tempové a rytmické pak skvěle završovala tyto její vlastnosti. A pak zde hrála zásadní roli i vzájemná důvěra. Kdesi Karel Ančerl prohlásil: "Němci neumějí tak hrát Dvořáka jako my. My však umíme hrát jako oni Brahmse a možná ještě lépe!"

Při podrobnějším pohledu nemusíme souhlasit se vším, co nám Karel Ančerl svými nahrávkami předkládá. V jedné věci však je možno najít plnou shodu: šlo u osobnost výjimečnou, která dokáže zdravým a přirozeným hudebním názorem oslovit i v dnešní době, kdy v lecčems došlo k názorovému posunu. A dlouhá léta, jež nás dělí od dob, kdy jsme mohli vidět tohoto noblesního pána v Rudolfinu, nasvědčují tomu, že tomu tak bude i v těch budoucích. V žádném případě by se nemělo nikdy zapomínat na jeho mimořádné lidské vlastnosti! Byl to člověk hluboce vzdělaný a moudrý. Imponoval svou skromností a pokorou před darem života, ač mu připravil řadu hořkostí a starostí. Snad nejvýstižněji svou osobnost charakterizuje odpovědí na otázku, kterou mu v rozhlasovém pořadu položil Ivan Medek: "Jste spokojen s tím, co jste dosud udělal?" Ančerlova odpověď zněla: "Prosím vás, na tohle se mě neptejte! Já bych vám musel říct: Nejsem. Protože já se snažím prostě sám na sobě pracovat dál."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.