pondělí, 11. červen 2018

Miloš Štědroň: Vším, čím je, je rád

Napsal(a) 

 , foto Jiří Sláma foto: Jiří Sláma

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.

Miloši, téma letošního ročníku Concentu Moraviae je Humor a hudba, humor v hudbě. Může absolutní hudba, nikoli árie či hudba jinak podložená slovem, působit humorně? Z čeho se rodí humor v hudbě? Na tohle se snad ani nedá odpovědět (smích). Absolutní hudba znamená v každé epoše něco úplně jiného, vztah mezi hudbou absolutní a programní se liší. Já jsem zastánce toho, že hudba je metajazyk, kterému každý rozumí po svém. Humor je kontextová věc, pokud ho spojíme s hudbou, hudba se stává humornou. A letošní ročník se o to nejednou pokusí.

A jak se k tomu všemu přichomýtne skladatel? Pro mě je to člověk, který sedí ve své pracovně a pilně komponuje. I když tebe považuji za takovou brněnskou výjimku. Jednoduše jsem byl osloven ředitelem festivalu Davidem Dittrichem a dostal zadání. Ani v komponování nevěřím na žádné náhlé osvícení, považuji se za dělníka hudby, nikoliv za dříče. Jsem zvyklý pracovat pořád, na začátku jsou pochybnosti, pak se to vesměs lepší a začíná mě to bavit a chytat. Vyznávám zásadu Dukea Ellingtona: Inspirace? Nevím. Dejte mi termín... Tak to zní cynicky, ale je to z velké části tak. A žádný „primární hudební humor“ mě nenapadá. Je to konvence, zvyk, doba, prostředí. Kdoví jak „humorné“ to bude za rok, za pět, za sto...?!? Těším se na každodenní práci – je to pro mě současně poznání a také zábava.

 , foto Jiří Sláma foto: Jiří Sláma

Zabýval ses popularizací hudby i organizací hudby. Jak se člověk ze studenta a absolventa filozofické fakulty stane spoluorganizátorem? Jako organizátor jsem působil spíše na amatérské úrovni. V hnutí Camerata moravica, jehož součástí jsem byl, jsme to museli dělat, chtěli jsme, aby naše hudba zněla. Všechno vzešlo z tvůrčí skupiny, kterou v Brně vytvořili skladatelé Miloslav Ištván, Zdeněk Pololáník, Josef Berg, Jan Novák a Alois Piňos. My jsme byli jejich žáci, já byl žák Piňosův a Ištvánův.

Na tohle období si vzpomínám coby redaktor časopisu Host do domu. Vím, že začátky Nové hudby zde nebyly lehké. Recenze na autory Nové hudby u nás v redakci pokaždé narazily a nebylo jim přáno vyjít. Jistý Josef Burjanek byl poradcem šéfredaktora Macáka a po jeho pravidelné návštěvě jsem vždy dostal pokyn vyřadit vše, co se týká Nové hudby. Včetně kritik záporných… Jak jsi to chápal ty, cítil ses jako součást Nové hudby? Jistě. Ale je důležité zmínit se o tom, že my dnes vidíme socialistický realismus úplně jinak. Byli jsme již konfrontováni s mnoha pohledy na tento proud. Socialistický realismus se prezentoval na různých sjezdech, ale v praxi šlo o tradiční umění, které je opouzdřené a nese ideologickou nálepku. Socialistický realismus byl pro umění příšerná doba, všude panoval strach a nikdo nevěděl, co se stane…

Jaké byly začátky tvé cesty k hudbě? Můj první kontakt s hudbou byl skrze mého strýce Bohumíra Štědroně, který mě vzdělával velice důkladně. Byl to vynikající klavírista a muzikolog. Vodil mě každý týden alespoň dvakrát do divadla, byl jsem takové divadelní dítě. Od pěti let jsem chodil na všechny opery. Pamatuji si celou brněnskou sestavu tehdejší opery – Jaroslav Stříška, Antonín Jurečka, Géza Fišer, Eduard Hrubeš, Alena Nováková a taky Soňa Červená, kterou jsem moc obdivoval. Strýc mě učil asi šest let. Po šesti letech, kdy u nás býval tak pětkrát týdně, naznala moje matka, že jsem na pokraji nervového zhroucení (smích). Poté mě zavedla ke své profesorce Anně Holubové, což byla žákyně Antonína Dvořáka a Vítězslava Nováka.

Páni! Do Brna ji přivedl sám Leoš Janáček a mě měla připravit na konzervatoř. Sestavila mi klavírní repertoár, měl jsem koncerty a báječně jsme si rozuměli.

Na co z jejích lekcí nejvíce vzpomínáš? Pokaždé když jsem hrál Janáčka, nastalo tohle: hrál jsem třeba Po zarostlém chodníčku a paní profesorka Holubová vždy pravila: „Ten Janáček, on je velký talent, ale byl zběsilý. Jak v osobním životě, to jsem sama poznala, tak v hudbě. Vždycky všechno ve skladbě usekne! To Mistr Novák, ten by to celé rozvinul a udělal by z toho ještě hodně materiálu.“

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 6/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.